Následující text „Egypt: Samospráva v Port Saidu a dělnické boje“ publikovaný začátkem března na webu InfoAut (anglický překlad na Anarkismo, do češtiny přeložila Třídní válka) jsme využili jako jeden ze zdrojů informací při psaní našeho vlastního příspěvku k proletářskému boji v Egyptě. Líčí živoucí a rozporuplný proces přeměny bytí a tudíž i vědomí bojujících proletářů v Port Saidu, 600tisícové severoegyptské aglomeraci ležící v ústí Suezského průplavu.
Protože popisuje skutečné hnutí, tento příspěvek se nutně dotýká i mnohých jeho slabin. Bylo by však příliš snadné zaseknout se u toho, co text popisuje jako „samosprávu“ a „lidovou policii“ a hnutí šmahem odsoudit jako boj za „dělnický stát“ či „pravou demokracii“. Jak ve svých textech často zdůrazňujeme, nejde o to, jak se která struktura jmenuje (a tím méně o to, jak věci nazývá autor článku), nýbrž o to, jaký je obsah, který realizuje, jakou aktivitu rozvíjí a to vše v rámci chápání třídního boje jako procesu, jako série roztržek s kapitalistickým státem.
Nepopíráme tedy, že situace a samotné hnutí (jak v Port Saidu, tak obecně kdekoli) si s sebou nenese mnoho rozporů, protichůdných tendencí, tedy slabin. Ovšem na rozdíl od idealistů, kteří mnohé boje, jež nejsou prodchnuty vysněnou absolutně revoluční kvalitou, nálepkují přinejlepším jako „boje“ zůstávající „uvnitř kapitálu“, v horším případě se zcela uchylují k buržoazní propagandě a označují je za „boje za demokracii“, „konzumenství“ atp., sledujeme v naší analýze kolektivní bytí a praxi uvnitř proletářských bojů bez ohledu na prapory, které se v nich vyskytují nebo bez ohledu na jednotlivé „vědomí“ zúčastněných proletářů, protože jsou to právě tyto boje, které mění podmínky produkce a reprodukce skutečného života.
Je jasné, že společenské vědomí odráží poměr sil v rámci existujících třídních společenských vztahů. Proto je očekávatelné, že proletářské boje si v samém nitru nesou nejrůznější slabiny, jež jsou jak produktem buržoazní ideologické dominance, tak odrazem reprodukce společenského života pod tyranií hodnoty. I v době proletářské revoluce bude buržoazní vědomí podstatně ovládat masy proletariátu, bude je ovládat do té doby, dokud bude takové vědomí odrážet stále existující třídní rozdělení společnosti.
Jsou to však, jak už jsme řekli, samotné boje, které mění podmínky, poměr sil. V těchto bojích, stejně jako nyní v Port Saidu, proletariát přestává být sociologickou škatulkou, „abstraktní“ třídou rozpadlou na změť izolovaných občanů, ale stává se opět třídou, která ve svých bojích narušuje logiku kapitalistického panství, vytváří vůči dnešní společnosti antagonistické podmínky reprodukce životních potřeb a na vědomé úrovni vytváří v tomto procesu revoluční kritiku.
Idealisté naproti tomu očekávají v třídním střetu stoprocentní revoluční vědomí od samého počátku. V jejich přístupu se vzájemný vztah mezi bytím a vědomím ztrácí, tak jako se ztrácí samotný pohyb – přesněji v kontextu proletářského boje proces rozchodu s dominancí buržoazní ideologie a s každodenností kapitalistické společenské reprodukce.
Navzdory všem podobným teoriím, nespadne revoluční situace shůry. Je produktem obrovského třídního konfliktu, množství bojů a porážek a jejich reflexe, aktivního zapojení mas proletariátu a jeho nejradikálnějších a nejuvědomělejších menšin, komunismu jako organicky se ustavujícímu programu vůči diktatuře kapitálu.
Egypt: Samospráva v Port Saidu a dělnické boje
Ve městě Port Said se odehrává bezprecedentní situace – kompletní samospráva, odmítnutí všeho, co představuje autoritu. To je stav, který se hlavní aktéři současných egyptských bojů – pracující – snaží reprodukovat rovněž v jiných městech.
Port Said je nyní úplně v rukou lidu. U vstupu do města, na místě starých policejních zátarasů, se nachází kontrolní stanoviště, jehož posádku tvoří místní obyvatelé, povětšinou stávkující dělníci, kteří si říkají „lidová policie“. Totéž platí pro dopravu – již zde nejsou dopravní fízlové, ale mladí muži, studenti a dělníci, kteří sami spravují městskou dopravu.
Občanská neposlušnost – město převážně charakterizuje celkové odmítnutí Mursího vlády ve všech podobách. To vše vyústilo v to, že se jeho obyvatelé zbavili policie, odmítají práci a vládní vzdělávací systém.
Co se „bezpečnosti“ týká, ulice jsou pod samosprávou bezpečnější než kdykoli předtím. Po pouličních protestech, lidovém hněvu po vynesení jednadvaceti rozsudků smrti spojených s masakrem v Port Saidu a čtyřiceti obětech následných střetů, byla policie minulý týden donucena akceptovat fakt, že přenechá kontrolu nad městem lidu.
Mursího vláda souhlasila s odvoláním policie s ohledem na nevyvratitelné televizní záběry ukazující policisty, jak chladnokrevně střílí a zabíjejí demonstranty, ale rovněž z přesvědčení, že samospráva města nemůže nikdy fungovat a že tudíž Port Said dříve či později poprosí o vládní intervenci, která by potlačila v budoucnu pravděpodobně propuknuvší výtržnosti. Skutečnost je naopak zcela odlišná a ukazuje, že město je bez „pořádkových sil“ bezpečnější a mnohem živější.
Existuje rovněž tichá dohoda, která povoluje armádě (která je lidmi respektovanější, protože je tradičně méně svázaná s režimem než policie, která je služkou tajných služeb), aby dohlížela na klíčové body ve městě, avšak bez jakékoliv pravomoci zasáhnout.
Realita je tudíž následující – vojáci bez pravomocí dozírají na klíčové body jako je budova soudu a veledůležitý městský přístav (kde momentálně probíhá stávka) a „lidová policie“ se stará o bezpečnost města. Zavržení všeho, co představuje autoritu, lze vidět i v odmítnutí platit vládou nařízené daně a poplatky za komunální služby, a v odmítání jakékoliv komunikace s vládními institucemi, ať už centrálními či místními.
Přerušení debaty s centrální vládou a samospráva prostředků a způsobů produkce mění zkušenost z Port Saidu v bezprecedentní realitu a pokus o nový druh života, výroby a bytí.
Továrny jsou zavřené, námořní obchod je zablokovaný, produkuje se jen to, co je nezbytné a pouze základní služby zůstávají v provozu.
Peče se chléb a obchody s potravinami, nemocnice a lékárny zůstávají otevřené. Jsou to dělníci, kteří v každé továrně rozhodují o tom, jestli pokračovat ve výrobě či nikoli a odpověď je v tomto okamžiku všeobecné NE. Nejprve spravedlnost, nejprve dovršení revoluce – až poté se produkce znovu rozběhne.
Nová forma samosprávy se též zkouší ve školách. Školy zůstaly otevřeny, ale rodiny v Port Saidu odmítají posílat své děti do vládních škol. V tuto chvíli se učitelé a lidové výbory snaží zorganizovat lidovou školu na hlavním náměstí – přejmenovaného na Port Saidský Tahrir – kde by rádi vyučovali vedle školních předmětů i předměty věnující se například sociální spravedlnosti a hodnotám egyptské revoluce.
Je to situace, která se některým zdála nemožná. Dříve, když jsme na webu infoaut.org mluvili o Port Saidu, dívali jsme se na události jiným pohledem. Avšak po rozsudku smrti vůči 21 lidem obviněných v souvislosti s masakrem na port-saidském fotbalovém stadionu, se v tomto dříve se vší pravděpodobností velmi tradicionalistickém městě utvořilo nové všelidové vědomí. Těch 21 odsouzených byli ve skutečnosti mladí lidé, převážně studenti, kdežto zodpovědnost za krveprolití leží na politických kruzích. Rozsudek je spíše než čímkoli jiným jen pouhou úlitbou těm, co se domáhali spravedlnosti. Nikdo z obviněných nebyl z řad policie nebo státu a tajných služeb. Obyvatelé Port Saidu tento „vzkaz“ pochopili, a jakmile byly vyneseny rozsudky smrti, propukly obrovské protesty, jež měly za následek smrt přibližně 40 demonstrantů, z nichž někteří vlastně zemřeli během pohřbu jiných obětí pouličních střetů. To vedlo k počátku stávky a občanské neposlušnosti.
Takový stav věcí bychom si ani my nikdy nebyli schopní představit, pokud bychom ji neviděli na vlastní oči.
Vztek původně zrozený z touhy po spravedlnosti vůči rozsudkům smrti a ze smrti následujících 40 obětí, se ale poté rozrostl a přetavil v politický vztek. Silná účast dělníků a rostoucí uvědomění mezi obyvateli Port Saidu, to bylo to, co přetvořilo tento protest do boje, který je zcela novou unikátní realitou a nyní ohrožuje Mursího vládu. Je to boj, který by, pokud by se rozšířil do dalších měst, opravdu mohl ochromit režim.
Už se nedožadují – jak tomu bylo před týdnem, aby byly odvolány tresty vynesené vůči obyvatelům Port Saidu za zločiny, které spáchal režim. Nyní žádají spravedlnost pro všechny oběti revoluce. Nyní volají po pádu režimu.
V pondělí 25. února 2013 se v ulicích Port Saidu uskutečnila velká demonstrace – nezávislé dělnické odbory, studenti, revoluční hnutí, všichni se vydali do ulic. Mnozí přijeli z Káhiry, aby ukázali svou solidaritu s bojujícími dělníky a celým městem. Ulicemi města táhl obrovský pochod, který vyzýval k zahájení generální stávky po celé zemi.
Mezitím jiná egyptská města byla v posledních týdnech svědky rozsáhlých stávek – v Mahalle, Mansuře a Suezu dělníci v mnoha továrnách nepracují již celé týdny. Stovky lidí po celé zemi vyrazily do ulic s požadavkem na generální stávku, mnoho škol a univerzit oznámilo generální stávku v blízké době. Ve stávce je mnoho pracujících a rozličných sociálních sektorů, které na rozdíl od toho, co se děje v Port Saidu, nejsou schopni – prozatím – tyto stávky a boje rozšířit.
Nevíme, jak dlouho tato zkušenost, která vešla ve známost jako „Egyptská Pařížská komuna“, bude trvat. Jistěže je těžké pokračovat v boji jako je tento za situace, kdy centrální moc může odříznout dodávky vody a elektřiny. Pokud to ještě neudělala, tak jen ze strachu z ještě většího výbuchu hněvu. Mimoto pokračování dělnických stávek je pevně spojeno s možnostmi jejich rozšíření do dalších měst.
Původně obyvatelé Port Saidu oznámili, že mají v úmyslu pokračovat ve stávce až do 9. března, což byl následující den po dni, kdy mělo dojít k potvrzení 21 rozsudků smrti. V současnosti je budoucnost díky akcím pracujících neurčitá, avšak bezpochyby má velký potenciál.
V tomto čase existuje mnoho překážek, ale rostoucí uvědomění prostupující obyvatelstvem (tedy ne pouze dělníky), praxe, jenž se staví proti režimu, samospráva, to všechno jsou elementy, které, zdá se, poskytují pozitivní vyhlídky pro tyto boje.
