Kalifát a barbarství: poslední bitva?

Na tomto blogu pravidelně reprodukujeme texty, u nichž se nutně neztotožňujeme ani s jejich obsahem jako celkem, ani s jejich militantní dynamikou nebo s programovým korpusem jejich autorů (ať už jsou to kolektivy nebo jednotlivci). Ve stejném duchu tu nyní publikujeme i (v tomto okamžiku pouze ve francouzštině) nový článek Tristana Leoniho o Islámském státu a syrsko-iráckém konfliktu, který původně vyšel na blogu DDT21 Douter de tout… | Douter de tout… pour tenir l’essentiel (DDT21 Pochybovat o všem… | Pochybovat o všem… abychom se drželi toho podstatného).

Domníváme se, že tento článek, navzdory své poněkud „akademické“ formě a „objektivistickému“ stylu (těch několik žurnalistických odkazů, které mu dodávají na„serióznosti“), shrnuje a syntetizuje celou sérii důležitých informací a rešerší a má velký význam pro mnoho mezinárodních militantních diskuzí o vývoji politicko-vojenské fronty „občanské války v Sýrii“ a zejména o velmi mediální „válce proti terorismu“ a „proti islámskému státu“ v posledních letech.

Zatím nemáme ani sílu ani čas a militantní energii, abychom přeložili celý text do (například) angličtiny, češtiny nebo španělštiny, přesto bychom 9+chtěli potvrdit naši vůli centralizovat jakoukoli případnou iniciativu soudruhů, kteří by byli schopni na sebe vzít tento překladatelský úkol v těchto nebo jiných jazycích. Tímto je tedy vyzýváme ke spolupráci a přispíváme svou troškou do mlýna prostřednictvím několikajazyčného překladu krátkého výňatku z výše zmíněného textu. Konkrétně se jedná o část zaměřenou na kritiky iluzí o tzv. „Rojavské revoluci“ a její politicko-vojenské struktuře, které jsou stále více silně integrovány do státních vojenských systémů: zbraně jí dodává USA, vojenské operace koordinuje se Spojenými státy, Ruskem a Sýrií, na jejím území se staví americké vojenské základny, zvláštních jednotky západních armád se účastní koordinace rojavských milicí atd.

Původní verzi celého článku ve francouzštině najdete na adrese:
https://ddt21.noblogs.org/?page_id=1906

Text ve francouzštině je k dispozici také ve formátu PDF A4:
https://ddt21.noblogs.org/files/2017/12/Califat-et-barbarie-La-Lutte-finale.pdf

Tři předchozí články série „Kalifát a barbarství“ (ve francouzštině) jsou k dispozici na těchto adresách:
Califat et barbarie (Kalifát a barbarství), první část (prosinec 2015):
https://ddt21.noblogs.org/?page_id=667

Califat et barbarie (Kalifát a barbarství), druhá část (prosinec 2015):
https://ddt21.noblogs.org/?page_id=728

Califat et barbarie : En attendant Raqqa (Kalifát a barbarství: Čekání na Rakku), (červenec 2016):
https://ddt21.noblogs.org/?page_id=1030

Dokonce i poslední obdivovatelé rojavské „libertinské utopie“ v západních krajně levicových kruzích musí uznat „etatický aspekt“ této „zkušenosti“, její „proto-státní instituce“, důležitost PYD, povinnou vojenskou službu, kult vůdce, respekt k soukromému vlastnictví atd. Stále doufají, že se situace může časem pozitivně vyvinout. Mezitím se hodně mluví o komunách, které PYD zřizuje v jednotlivých vesnicích a čtvrtích. Ty však mají do dělnických rad daleko. Jsou to především administrativní rady s omezenou mocí, konzultačními pravomocemi a úlohou soudních zprostředkovatelů prvního stupně. Zbytek politického a správního fungování je velmi byrokratický a je vymodelován podle západních demokratických institucí – což je, pravda, v Sýrii novinka.

Režim v Rojavě také ohlašuje „vůli bránit takovou formu organizace společnosti, která respektuje rovnost pohlaví a jazykovou rozmanitost“ a „bratrskou, demokratickou, ekologickou a emancipační společnost pro všechny bez rozdílu pohlaví, etnického původu nebo víry“. To je dobře a platí to i pro vytváření rovnosti žen a mužů ve všech oblastech. Není však trochu přehnané označovat tyto principy za „revoluční“? A když se mluví o tom, že jsou „pro patriarchální společnosti“, měli bychom pod tím chápat, že je to „pro tyto lidi“? Protože dobře nechápeme, jak by „revolucionáři“ mohli takový proces podporovat a chválit, ledaže by v nějakém zpátečnickém orientalistickém nadšení uvěřili, že je to pro ně dobré, nebo by si mysleli (možná na základě nedávných teoretických objevů), že vytvoření parlamentní demokracie podle západního modelu je od nynějška nutným krokem k budoucí sociální revoluci.

Jestliže mohl v této otázce v roce 2014 panovat zmatek, pak je zcela nepochopitelné, že v ještě roce 2017 se najdou tací, kteří v Rojavě nacházejí „revoluční“, „libertariánskou“ nebo dokonce „samosprávnou“ zkušenost. K tomu už se však nebudeme vracet. Slovo „revoluce“ bylo v běžném jazyce do té míry zprofanováno, že už nemá žádný přesný politický význam. Zdá se, že v krajně levicových a anarchistických kruzích došlo k tomu samému, protože i tam je toto slovo stále více synonymem vývoje směrem k větší demokracii. Když kromě prohraných bitev ještě přijdeme o slova, je to sama utopie, která oslabuje.