| Čeština | English | Français | Español |

Text „Rojava: Lidová válka není třídní válka“, který si můžete přečíst níže je příspěvkem Internacionalistické komunistické tendence (ICT) do debaty, která v rámci jistých kruhů hlásících se k „anti-kapitalistickému boji“ probíhá již několik týdnů. Jejím ústředním tématem jsou události v západní části Kurdistánu, v Rojavě.

Ačkoli obecně s ideologickým korpusem ICT nesouhlasíme (navzdory tomu, že některé programatické pozice a odkazy jsou nám společné), rozhodli jsme se jejich text publikovat (a přeložit z původní anglické verze do češtiny a francouzštiny), protože sdílíme obranu internacionalistických postojů, které vyjadřuje. Stát není jen struktura skládající se z vlády, policie, armády a administrativního aparátu, stát, tak jak jej chápe komunistické hnutí, je společenský vztah, materializace kapitalistického uspořádání světa, ať už je jeho legitimita založená na parlamentu nebo na komunitních shromážděních. Jestliže tedy PKK a její pravá ruka PYD prohlašují, že neusilují o vytvoření státu, jsou to jen slova těch, kteří už stát, díky své společenské roli – praktické i ideologické úloze, jakou v Rojavě sehrávají – představují. To je to, co někteří stoupenci PKK celkem přesně nazývají „stát bez státu“, tj. stát který nepotřebuje teritorium, tak jako národní stát, který však ve skutečnosti tvoří stát v tom smyslu, že zásadně nenapadá kapitalistické společenské vztahy, soukromé vlastnictví.

Na rozdíl od nejrůznějších europocentristů a uctívačů rozdělení světa na „centrální země“ (z nichž jediných podle nich může vzejít jiskra revoluce) na jedné straně a „periférii“ kapitalismu na straně druhé, my nemáme žádné pochybnosti o tom, že v Rojavě existuje proletářské hnutí (stejně jako v celém regionu Středního východu, v čemž naprosto zásadně nesouhlasíme s ICT a jejich postoji všeobecně), hnutí, které přes všechny své slabiny usiluje, jakkoli jen částečně, o emancipaci pracující třídy, a které v tomto smyslu tvoří integrální součást celosvětového proletářského hnutí směřujícího ke zničení kapitalismu a vytvoření skutečné lidské pospolitosti – komunismu. PKK ani PYD však v žádném případě toto hnutí nereprezentují, a to i přes všechny své pro-socialistické proklamace a prohlášení ve prospěch onoho teď tak módního fetiše přímé demokracie (prostřednictvím tzv. „politického obratu“ PKK, která údajně přijala za svůj „demokratický konfederalismus“, „komunalismus“ a „municipalismus“ tak drahý celému křídlu prudhounovských libertariánů na celém světě). A pokud budou i nadále někteří rádoby revolucionáři poskytovat tomuto proudu nekritickou podporu (nebo jej i „kriticky podporovat“ a la Trockij), stanou se hrobaři onoho křehkého proletářského hnutí, tak, jak se to stalo lidové frontě ve Španělsku v roce 1936.

Hlavní hrdinové právě se rozvíjející kampaně mezinárodní podpory Rojavě, kteří jednají jako mluvčí takových organizací jako je PKK či PYD a jejich ozbrojených skupin (YPJ a YPG), nedělají nic jiného, než že zaměňují existující společenské hnutí za organizované a formální politické síly, které samy sebe prohlašují za reprezentanty a vůdce současných bojů. Je celkem normální, že marxisticko-leninistické organizace (bolševici, stalinisti, maoisti, trockisti atd.), které z historického hlediska představují jen a pouze kapitalistickou levici, jejímž úkolem bylo a je dohlížet a krvavě potlačovat boje naší třídy, podporují sesterské organizace státu. A fakt, že nejrůznější „anarchisti“, „libertariáni“, „libertinští komunisté“, komunisté anarchisté“, kteří vždy prohlašovali, že bojují proti státu, proti jakékoli formě státu, dělají to samé a účastní se této kampaně („kriticky“ či nikoli) pro nás není taky žádným překvapením. Nutí nás nicméně k tomu, abychom na toto téma upozornili a rozvinuli k němu několik komentářů.

Zaprvé, tuto kampaň „solidarity s Rojavou“, která překrucuje evidentní potřebu solidarity s bojujícími proletáři v tomto regionu i jinde na světě, tuto kampaň na podporu boje za národní osvobození (v tomto případě Kurdů) nevede výhradně jedna ideologická rodina, ale jde napříč oběma velkými ideologickými proudy, které mluví jménem proletariátu. Tato kampaň dokonce způsobuje rozdělení uvnitř těchto rodin, roztržku mezi těmi, kteří podporují „kurdskou otázku“ a „utlačovaný lid“, na straně jedné a těmi, kteří brání internacionalistický postoj, na straně druhé. Jistě, v marxistické ideologické rodině stejně jako v rodině „ideologického anarchismu“ existují pro a proti. Je proto jasné, že demarkační linie (v tomto případě stejně jako obecněji v otázkách války a úlohy revolučních militantů) neleží mezi „marxisty“ a „anarchisty“, ale mezi těmi, kteří podporují národní osvobození a tudíž buržoazní stát a kapitalismus (třebaže je natřený na rudo) na straně jedné, a militanty, kteří rozvíjejí skutečný internacionalismus na straně druhé, krátce řečeno mezi obhájci buržoazní strany pro proletariát (sociální demokracie ať už se halí do jakékoli barvy) a bojovníky jediné „strany“ osvobození lidstva, strany revolučního proletariátu, světové komunistické strany, „strany anarchie“ (Karel Marx).

Za druhé, zatímco téměř všechny proudy anarchismu historicky a úporně odmítají jakýkoli odkaz na „diktaturu proletariátu“, kterou nesprávně zařazují do stejné kategorie jako skutečnou diktaturu hodnoty, již po celá desetiletí vnucovali proletariátu v zemích, které samy sebe prohlašovaly za „komunistické“ a které stejně označovala i západní buržoazní propaganda, nyní vidíme ty samé „anarchisty“ jak zapomínají na všechny své „principy“ a mávají vlajkou PKK a jejího státu jakožto „menšího zla“, jak nedávno odhalilo prohlášení napsané a publikované na Anarchismo network: „Téma vztahu anarchistů a syndikalistů a hnutí jako je PKK – hnutí, která nejsou explicitně nebo dokonce vůbec anarchistická – je kontroverzní záležitostí. Značná část anarchistického hnutí, zejména rozsáhlá síť platformistů shromážděných okolo Anarkismo.net, podporuje PKK, i když ne nekriticky. (…) V situaci, kdy ISIS proniká do Kobané, i když je demokratický konfederalismus v Rojavě poražen zevnitř skupinami PYD a i když tyto elementy uskutečňují stát, tento stát (o němž jsme se dočetli u PYD) je lepší než jakákoli jiná volba ze skutečných možností ať už je to ISIS, Assad či KRG. (…) Stručně řečeno, aplikujeme-li náš obecný přístup, můžeme k bitvě o Rojavu říci toto: podporujeme boj za národní osvobození Kurdů včetně práva na existenci hnutí za národní osvobození, (…), naše podpora se pohybuje na pohyblivé škále, kde jsou kurdští anarchisté a syndikalisté na jejím vrcholu, následují PKK a po ní PYD, zatímco KRG už se nachází za hranicí. V praxi to znamená, že spolupracujeme a jsme solidární (i když jen slovně) v řadě konkrétních věcí, z nichž nejbezprostřednější je boj za zastavení ultra-pravicového Islámského státu a obranu revoluce v Rojavě. V rámci této revoluce se připojujeme k modelu demokratického konfederalismu PKK proti etatistickému přístupu modelu PYD, ale i to děláme s cílem vždy předkládat a získat podporu pro naše metody, záměry a projekty: jsme s PKK proti KRG, ale především jsme pro anarchistickou revoluci.“ [http://www.anarkismo.net/article/27540], [podtrhala TV]

Jak můžeme z této citace vidět, minimálně od roku 1936 se nic nezměnilo a „ideologický anarchismus” stejně jako tehdy pokračuje v ospravedlňování „menšího zla“ (které se v praxi vždycky ukáže jako to horší!) a obětovává tak sociální revoluci na oltář politické výdělečnosti, pragmatismu a oportunismu či jakéhokoli jiného vyjádření buržoazní politické duhy. Zatímco včera zavedli podobní „anarchisté“ (CNT-FAI) boje naší třídy na scestí, odmítali to, co nazývali „diktatura anarchie“ (tj. rozvoj zásadních a drastických opatření, která měla být uvalena na buržoazii, boj proti soukromému vlastnictví, aby mohly být uspokojeny potřeby revoluce), zatímco usměrňovali sociální hnutí do kolejí republikánské legality, tyto dámy a pánové uzavírali dohody se silami Lidové fronty, se „socialisty“ i stalinisty, vstoupili do buržoazní vlády a hráli svou roli ve státní represi proti naší třídě. I dnes jistí „anarchisté“ opět pěstují přátelské styky s těmi samými politickými silami, jenž nepřináší žádný proletářský program, žádnou revoluční perspektivu, a jdou dokonce tak daleko, že otevřeně vyjadřují podporu nikoli revolučním projevům, které se těžce vynořují z bažiny sociálního smíru, nýbrž prostě „pokrokovým lidovým bojům“ (viz také již citovaný text z Anarkismo.net). Toto počínání mají o to snazší, že je těžké jistotou určit míru programatické a faktické autonomie naší třídy na území Rojavy. Žádný proletářský a komunistický projev (alespoň podle těch několika málo informací od militantů, které se k nám odtamtud dostaly) se neukazuje s takovou silou, jako tomu bylo v roce 1991 během povstání v Iráku, kde se objevila významná vyjádření proletářského sdružování se.

To, co jsme uvedli výše, jsou jen komentáře k této důležité debatě, jejíž význam přesahuje „kurdskou otázku“ a podporu či ne-podporu (a jakým způsobem) „hnutí odporu v Rojavě“. Jde také o problematiku války a otázku třídního boje, třídní války a potvrzení proletariátu jako organizované síly vynucující si uspokojení svých potřeb. Chtěli bychom zakončit tento krátký úvod tím, že čtenářům doporučíme několik dalších kritických textů, které nás inspirují, i když máme silné výhrady k některým jejich slabinám a limitům. Diskuze není u konce…

• “Rojava: an anarcho-syndicalist perspective” [Rojava: anarcho-syndicalistická perspektiva] od WSA [http://libcom.org/blog/rojava-anarcho-syndicalist-perspective-18102014]
• “Anarchist Federation statement on Rojava: December 2014” [Prohlášení Anarchistické federace k Rojavě ] [http://libcom.org/news/anarchist-federation-statement-rojava-december-2014-02122014]
• “Rojava: Fantasies and Realities” [Rojava: fantazie a realita] od Zafera Onaty [http://www.servetdusmani.org/rojava-fantasies-and-realities/]

PS: Ještě poslední věc pro všechny ty, kteří by poté, co si přečtou tuto nepopulární kritiku, pochybovali o naší solidaritě s proletářskými boji na Středním východě i všude jinde na světě: od chvíle, kdy začalo tzv. arabské jaro, jsme zveřejnili ne méně než pět (a to nepočítáme další texty jiných skupin, které jsme přeložili do češtiny, uvedli a distribuovali prostřednictvím naší sítě internacionalistických militantů) textů či letáků přímo věnovaných tomuto tématu, jež jsou nesporným prohlášením ve prospěch boje proti bídě a vykořisťování. Tyto texty, které jsme napsali ve třech jazycích naší skupiny (angličtině, češtině a francouzštině), byly také přeloženy a rozšiřovány nejrůznějšími radikálními skupinami i jednotlivci po celém světě a existují v němčině, arabštině, španělštině, řečtině, italštině, portugalštině, ruštině, srbo-chorvatštině, turečtině atd.

Třídní válka # prosinec 2014

# # #

„Hegel kdesi poznamenává, že všechny velké světodějné události a osoby se tak říkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragedie, po druhé jako fraška […]

Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra […]

Sociální revoluce […] nemůže čerpat svou poesii z minulosti, nýbrž pouze z budoucnosti. Nemůže […] začít dříve, dokud neskoncuje s veškerou pověrčivou úctou k minulosti. Dřívější revoluce potřebovaly vzpomínky ze světových dějin, aby v sobě přehlušily svůj vlastní obsah. Revoluce […] musí nechat mrtvé pohřbít své mrtvé, aby si sama ujasnila vlastní obsah.“

Karel Marx, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparte

Španělsko v historickém kontextu

Článek Davida Graebera „Proč svět ignoruje revoluční Kurdy v Sýrii?“, byl široce tlumočen v anarchistickém a liberálním tisku. Graeber v něm mluví o „skandálu“, o tom, jak je sociální revoluce v západním Kurdistánu (Rojava) všemi ignorována včetně nedefinované „revoluční levice“. Rozhodl pustit se na záměrně subjektivní notu oznámením, že se jeho otec přihlásil jako dobrovolník do bojů Mezinárodních brigád ve Španělské občanské válce v roce 1937. Dále pokračuje:

„Fašismem motivovaný převrat byl dočasně zastaven povstáním dělnictva, v jehož čele stáli anarchisté a socialisté; a ve velké části Španělska následovala skutečná sociální revoluce, což vedlo k tomu, že celá města byla spravována na základě přímé demokracie, existenci průmyslu pod kontrolou pracujících a radikální posílení žen.“

Španělští revolucionáři doufali, že vytvoří vizi svobodné společnosti, kterou bude následovat celý svět. Místo toho světové velmoci vyhlásily politiku „nevměšování“ a dodržovaly přísnou blokádu republiky i poté, co Hitler a Mussolini, kteří smlouvu o blokádě okázale podepsali, začali do Španělska vysílat jednotky a zbraně na pomoc fašistům. Výsledkem byla roky trvající občanská válka, jež skončila potlačením revoluce a jedním z nejkrvavějších masakrů 20. století.

Nikdy jsem si nemyslel, že ve svém životě něco podobného zažiju.“

http://www.theguardian.com/commentisfree/2014/oct/08/why-world-ignoring-revolutionary-kurds-syria-isis, dostupné v češtině na http://a2larm.cz/2014/10/proc-svet-ignoruje-revolucni-kurdy-v-syrii/

Náš profesor antropologie […] zcela zřejmě potřebuje pečlivěji prostudovat historii. Vojenský převrat z 18. července 1936 proti II. španělské republice přišel po letech třídního boje. Vláda Lidové fronty socialistů a liberálů nevěděla, jak zareagovat, ale dělníci odpověděli. Když liberální ministři odmítli vyzbrojit dělníky, dělníci zaútočili na kasárna režimu a ozbrojili se. To spustilo sociální revoluci, která v různých částech Španělska byla téměř taková, jak ji Graeber popisuje. Nicméně se nedotkla politické moci buržoazní Španělské republiky. Stát nebyl zničen. Přední anarchisté z CNT-FAI se nejprve rozhodli podpořit katalánskou regionální vládu buržoazního Luise Companyse, a pak, jen o pět měsíců později, vstoupili do madridské vlády s liberály a stalinisty. Rozhodli se upřednostnit boj proti „fašismu“ před sociální revolucí. Přitom opustili jakoukoliv agendu dělnické třídy a odevzdali revoluci buržoazii. Jedná se o nejvíc zahanbující epizodu v anarchistické historii a většina anarchistických historiků by s tímto výrokem souhlasila […].

Když se Graeber dovolává historie, staví ji na hlavu. Pro něj to byl onen fakt, že Hitler a Mussolini ozbrojili Franca, co vedlo k porážce revoluce. Tak tomu nebylo. Ve skutečnosti bylo na vině zřeknutí se sociální revoluce pro vojenské potřeby „antifašismu“. Byla to sociální revoluce v červenci 1936, která vyburcovala populaci k zahájení boje za sebe samé a za novou společnost. Netvrdíme, že šlo boj vyhrát, vzhledem k tomu, jak izolovaný ve své době byl, zanechal by nám ale pro dnešek inspirativnější odkaz. Ve skutečnosti byla historická zkušenost španělské dělnické třídy natolik odlišná od zbytku Evropy (španělská buržoazie například nevstoupila do I. světové války), že se španělští dělníci ocitli ve svém boji osamoceni. Zbytek evropské dělnické třídy se nevzchopil z porážky revoluční vlny, která ukončila první světovou válku. Tato porážka už umožnila vítězství fašismu v Itálii a v Německu.

Imperialistické manipulace

Tato situace rovněž vytyčila imperialistický kontext, ve kterém se španělská občanská válka odehrávala. Graeber rovněž není přesný v tom, když říká, že všechny velmoci podepsaly pozici „nevměšování“. Jednalo se o pokryteckou politiku francouzských a britských vládnoucích tříd, které doufaly, že takto přimějí mocnosti Osy Berlín-Řím k útoku na SSSR (čímž si ponechávaly možnost získat pozdější zbylé části). Vtáhly Mussoliniho do španělského konfliktu ve snaze rozštěpit Osu, ale to se nepodařilo.

V době před II. světovou válkou Stalinův SSSR také musel najít způsob, jak se pokusit získat spojence. Již v listopadu roku 1935 učinil svým sloganem „antifašismus“. A na jeho základě pomáhal ustavovat vlády lidové fronty ve Španělsku a Francii. Cílem bylo přesvědčit západní demokracie, že mohou důvěřovat sovětskému „vyvrhelskému“ státu. SSSR jaksi od začátku tajně vyzbrojoval španělskou republiku (vedle Mexika, jediného státu, který tak činil veřejně). A koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Přestože Španělská komunistická strana (PCE) měla v roce 1936 jen 6 000 členů, bezprostředně se nafoukla poté, co k ní přeběhla mládeže Socialistické strany vedené Santiagem Carillem. A výrazně se rozrostla díky svému postoji proti samotné sociální revoluci, která odpor odstartovala. Maloburžoazie se do řad PCE v republikánském Španělsku hrnula v obraně proti anarchistům. Tak se brzy komunističtí ministři objevili v madridské centrální vládě a bezpečnostní aparát (SIM) byl převzat PCE. Stalinistické loutky jako Palmiro Togliatti („soudruh Ercole“) a Ernö Gerö byly poslány do Španělska, aby vedly hon na čarodějnice vůči skutečným revolucionářům. K tomu došlo hlavně po debaklu v květnu 1937 v Barceloně, kde propukly boje mezi CNT a POUM na jedné straně a stalinisty na straně druhé. Barcelonský boj skončil příměřím, kdy stalinisté získali navrch (jelikož „antifašistický boj“ byl prvořadý), a dalšími masakry jejich oponentů na republikánské straně. Stalinisté pokaždé odůvodňovali své převzetí státního aparátu potřebou zefektivnit „boj proti fašismu“. Vše, co udělali, bylo, že demoralizovali a zahubily iniciativu mas a připravili cestu pro Francovo konečné vítězství a další masakry. Graeber má pravdu, že revoluce byla potlačena, ne ale Francem, nýbrž „antifašisty“, které se dnes snaží napodobit.

To je to, co mnozí levičáci, anarchisty typu Graeber počínaje a tradiční marxistickou levici trockistů a stalinistů konče, nemůže pochopit. Antifašismus byl ideologií jedné strany v imperialistickém přeskupování 30. let 20. století s cílem mobilizovat populaci pro imperialistickou válku. A fungovalo to. Graeberův otec nebyl jediný, kdo byl dobrovolníkem v Mezinárodních brigádách. Stejně jako můj otec, ocelář, v roce 1938. Byl to tehdy 16letý syn řeznického poslíčka a neměl žádné pevné politické názory. Byl (naštěstí!) na základě svého věku odmítnut, avšak jeho popud byl přesně to, na co spojenecký blok ve II. světové válce sázel, aby mobilizoval dělnickou třídu k dalšímu masakru poté, co v roce 1918 skončila „válka, která měla ukončit všechny války“. Nikdo by už nebojoval za „krále a vlast“, ale spousta si myslela, že stojí za to riskovat svůj život bojem proti zlu fašismu.

A historie se opět částečně opakuje. Nejdřív tragédie, následně fraška. Lidé jako Graeber, stejně jako stalinisté a trockisté, na sebe berou masku z minulosti, aby se tak dožadovali podpory pro kurdské nacionalisty proti „fašistickému“ nebo „krypto-fašistickému“ Islámskému státu (ISIL) v Rojavě. Současný Islámský stát je monstrózní reakční silou páchající činy hodné srovnání s následky tažení Čingischána a Mongolů, avšak bojovat pro nebo proti němu není krokem k nezávislosti dělnické třídy. Měli bychom si uvědomit imperialistický kontext toho, co se děje v Sýrii, Turecku a Iráku, než budeme někoho nabádat, aby spěchal bojovat za Stranu demokratické unie (PYD) […]. PYD je ovládaná Stranou kurdských pracujících (PKK), i když z diplomatických důvodů říká, že tomu tak není (PKK je mezinárodně označena jako „teroristické“ uskupení, zatímco PYD není). „Demokratický“ nebo „mutualistický“ obrat PKK je do značné míry pokusem získat podporu na Západě, stejně jako „antifašismus“ a „lidová fronta“ sloužily sovětskému imperialismu v 30. letech 20. století.

ISIL je výtvorem té samé imperialistické koalice, která na něj dnes hází bomby […]. Bez toho, že byl irácký stát po roce 2003 roztrhán pod vedením Spojených států na kusy, by nebyl žádný prostor, ve kterém by mohl ISIL operovat. Bez počátečních dodávek zbraní od sunnitských režimů v Saudské Arábii a Kataru by byl ISIL ničím. A kurdský režim v severním Iráku byl doteď největším příjemcem americké politiky. Barzaniho Kurdská demokratická strana je blízkým spojencem jak USA, tak Turecka, a vyváží svou ropu do Turecka přes nový, nedávno dokončený ropovod. ISIL se poté, co získal vlastní zdroje peněz, osvobodil od svých původních imperialistických pánů a provádí svou vlastní agendu. I tady bychom našli paralely s 30. léty minulého století, avšak ne takové, které by si naši antifašisté rádi vybavili. V roce 1939 Stalin opustil „antifašismus“, aby tak podepsal Pakt Ribbentrop-Molotov s hitlerovským Německem […] – s přesně takovými fašisty, proti kterým dělníci ve Španělsku bojovali a v tomto boji umírali. Tehdy stejně jako dnes, mohou imperialistické imperativy diktovat, jak se bude onen důvod jmenovat. Ať už Graeber a spol. tvrdí cokoli, boj v Sýrii je dnes bojem o imperialistické ovládnutí území.

Rojava je „sociální experiment“

To, co se odehrává v Rojavě není tak úžasné, jak Graeber říká. Pouze reprodukuje propagandu PYD. Ve skutečnosti máte dojem (vzhledem k relativně vážnému tónu), že je více zaujat „konverzí“ stalinisty Ocalana (Tureckem uvězněný vůdce PKK) k myšlenkám „libertariánského municipalismu“ Murraye Bookchina v pozdním období jeho života, ideologii blízké Graeberovu srdci.

„PKK prohlásila, že už ani neusiluje o vytvoření kurdského státu. Místo toho inspirována z části představami sociálního ekologa a anarchisty Murraye Bookchina, přijala vizi „libertariánského municipalismu“, vybízí Kurdy k vytváření svobodných, samosprávných komunit, založených na principech přímé demokracie, které by se poté propojily napříč hranicemi států – které, jak doufá, v průběhu času pozbydou smyslu. Tak navrhují, že by se kurdský boj mohl stát vzorem pro celosvětové hnutí směřující ke skutečné demokracii, kooperativní ekonomice a postupnému zrušení byrokratického národního státu.“

Ó jé, kdyby to tak byla pravda! PKK přezkoumala svou strategii, stáhla své bojovníky přes hranice Turecka do Iráku a zmírnila stalinismus, aby se mohla prezentovat jako „demokratická“. Avšak i Graeber přiznává, že tu stále zůstávají některé „autoritářské prvky“, ačkoli je dále nerozvádí. Pojďme mu pomoci. Podle PYD samotné existuje jistá forma dvojité moci skládající se z nyní proslulých samosprávných komunit a vedle nich existujících struktur parlamentního typu zcela ovládanými PYD. Není žádné překvapení, kdo má skutečnou moc. PYD má faktický monopol, co se týče přístupu k zbraním.[1] Oni jsou stát. A v každé zemi (Irák, Írán a Sýrie) si místní kurdské buržoazie vytvořily své vlastní národnostní entity ve stejném duchu. Ty možná nejsou uznány mezinárodním imperialismem, ale jsou to, kromě jména, v každém ohledu státy. V některých ohledech zasahují do životů lidí více, než stát ve Velké Británii. Například, pokud jste starší 18 let, podléháte branné povinnosti[2]. A pokud jde o údajný internacionalismus PYD, její vůdce Salih Muslim pohrozil vyhnáním všech Arabů z „kurdských“ území v Sýrii, navzdory skutečnosti, že většina z nich se tam narodila.[3] Ženy mohou být obecně v Kurdistánu svobodnější než v okolních oblastech, ale vše je relativní. Vyskytlo se mnoho obvinění ze znásilnění a sexistického chování v Pešmergách a zdá se, že Ocalan samotný nejen že to toleruje, ale osobně to připouští. Nic z toho Graeber ve svém příliš krátkém popisu zázraků v Rojavě neuvádí.

Slovo, které v Graeberově popisu chybí, je třída. Pro něj je Rojava „lidové hnutí“, stejně jako hnutí Occupy. Druhou světovou válku nám na straně spojenců podstrkovali jako „lidovou válku“. Avšak „lidé“ jsou národ. Mobilizační pokřik kapitalistické třídy býval ten, že jsou zástupci „lidu“ proti feudálnímu řádu. Ale jsme si vědomi toho, že lid je nadtřídní idea. Zahrnuje vykořisťovatele a vykořisťované. To je důvod, proč vznášíme otázku třídy v opozici vůči všem ideám lidu a „národa“. Nacionalismus je nepřítelem dělnické třídy, která není vlastníkem žádného soukromého vlastnictví ani nikoho nevykořisťuje. Jak říká Marx: „Dělníci nemají vlast.“ Třídní válka není „lidová válka“.

Uznáváme, že pro mnoho pracujících existuje potřeba hledat inspirativní příklady společenské organizace. Proto jsme se zabývali Pařížskou komunu z roku 1871 nebo Ruskem v roce 1905. To je také důvod, proč jsme se zkoumali události ve Španělsku v létě roku 1936 a v Rusku v zimě 1917–1918. Žádná z těch dvou událostí nebyla dokonalá, ale obě poskytly náznak toho, čeho byla dělnická třída schopná. Nakonec obě byly přehlušeny imperialistickou intervencí. Obě však došly na cestě ke skutečné proletářské autonomii mnohem dál, než to, co nám dnes vykládají o Rojavě nebo o jakémkoli jiném místě v Kurdistánu. Zvykli jsme si na to, že kapitalistická levice (trockisté, stalinisté, maoisté) pokaždé pospíchá podpořit to či ono „menší zlo“ nebo vychvaluje ten či onen model jako „reálný socialismus“ (Venezuela, Bolívie, Kuba, Vietnam…, atd.), ale jediné, k čemu nás vybízí, je účastnit se propagandistických imperialistických hrátek našich vládců. Skutečná sociální revoluce nemůže proběhnout v rámci jedné země, jak dokazuje historie dvacátých a třicátých let. Chceme-li spatřit autonomní třídní hnutí schopné vytvořit společnost bez tříd, vykořisťování, bez států a vražedných válek, musíme za to bojovat tam, kde žijeme a pracujeme. V dlouhodobém horizontu musíme vytvořit své vlastní třídní masové organizace, […] cokoliv vhodného pro boj. Kromě toho to musíme také učinit součástí vědomého boje proti kapitalismu ve všech jeho podobách. To znamená, že vytvoření mezinárodního a internacionalistického politického hnutí, které se bude stavět proti veškerým národním projektům dneška, je nedílnou součástí tohoto boje. Toto hnutí musí být schopno inspirovat a sjednocovat revoluční vědomí širších částí pracujících. Není to tak jednoduché nebo bezprostředně potěšující jako heslovité oslavování toho či onoho předpokládaného dělnického ráje, ale je to jediná cesta k osvobození lidstva. […]

Čtvrtek 30 října 2014

Zdroj v angličtině: http://www.leftcom.org/en/articles/2014-10-30/in-rojava-people’s-war-is-not-class-war