Verze pro tisk

| Čeština | English | Français | Português | Italiano | Русский | Türkçe |

Téměř tři roky od chvíle, kdy vypuklo v Sýrii povstání (jako lokální materializace událostí otřásajících celým regionem Maghrebu a Mašreku), směřuje většina reakcí, komentářů a kritik radikálních struktur prohlašujících se za revoluční, komunistické či anarchistické stejným směrem: k pochybnostem o tom, co se v Sýrii děje, o zásadní materiální determinaci, která zrodila ono hnutí rozvíjející se před našima očima, o třídním charakteru těchto událostí, o potencionální podvratnosti obsahu bojů naší třídy, když přitom zároveň nemává tím „správným praporem“ atd.

Tyto pochybnosti ještě zesílily, když se syrský konflikt proměnil v „militarizovanou revoluci“ (jak tvrdí mnozí) a když se našeho hnutí zmocnily „síly demokratické opozice“ a různé proudy džihádistů, salafistů a dalších islamistů. Ale jak napsala militantka z Palestiny:

„Ano, syrská revoluce byla opravdu ovládnuta a víme, že je tu mnoho salafistů, džihadistů a dalších skupin, a také mnoho proamerických a proimperialistických skupin, které se snaží zmocnit se revoluce. Ale to v žádném případě nešpiní samotnou syrskou revoluci, a také to neznamená, že jen proto, že se někdo zmocnil revolučního hnutí, zůstaneme pouhými diváky a přestaneme jej podporovat. V terénu stále působí mnoho revolucionářů (…) a nesmíme opomíjet ani to, že existuje i mnoho nesektářských ozbrojených brigád. Jestliže byla revoluce ovládnuta, neznamená to, že prostě začneme obviňovat lidi za to, že ji někdo ovládnul. Ve skutečnosti děláme všechno proto, abychom tyto lidi podpořili a dostali tak revoluci zpátky na správnou kolej. A tomu mnozí levičáci nerozumí.“[1]

Žádná revoluce v historii bouřlivých a násilných třídních bojů, se nevydala na pochod pod „tím správným praporem“, s „těmi správnými hesly“, s předem vytvořeným jasným „vědomím“ o svých cílech a perspektivách. Všechny její praktické a programatické posuny se zrodily v bolestivé konfrontaci s kontrarevolucí organizovanou jako síla.

Jak už jsme zmínili v našich předchozích letácích o bojích v Sýrii[2], jakmile jsou vládní síly vyhnány z některého města či regionu, usadí se tam, jelikož kapitalismus nesnáší vakuum, nové síly, nové strany a nové odbory, aby ovládly situaci a aby zabránili tomu, že se věci vymknou ze striktně reformistického rámce. Mezi těmito institucemi najdeme v první řadě různé islamistické skupiny, které si berou na starosti represi vůči radikálním strukturám, kterými se bojové hnutí vybavilo. Pouliční kontroly, zatčení, věznění, mučení a okamžité popravy militantů, přísné tresty vynášené „islámskými soudy“, zavádění práva Šaría, potlačování každodenních demonstrací proti těmto „novým pánům“…, proletáři žijící v „osvobozených zónách“ ukazují na islamisty prstem jako na své nepřátele a odsuzují je stejně příkře jako zločince baasistického režimu. Jednou z nejnenáviděnějších mezi džihadistickými organizacemi je skupina prohlašující se za „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIS) přidružená k mezinárodní síti Al-Kájdy.

V reakci na sled úderů na struktury hnutí (jako třeba útok z 28. prosince 2013 proti militantům ve městě Kafranbel, které je všeobecně, kvůli své propagandistické aktivitě, známé jako „vědomí revoluce“) se mnoho proletářů minulý pátek, 3. ledna 2014, vydalo do ulic v provinciích Aleppo, Idlib a Raqqa (na severu a severovýchodě země), aby vyjádřili své opovržení vůči ISIS. Toto hnutí dále roste a projevuje se i v regionech, kde je ISIS přítomný jen omezeně (jako na předměstích Damašku či ve městě Deraa na jihu země). Represe je samozřejmě nelítostná: aby milice ISIS odrazily útoky proletářů na své bašty, střílí do rozzuřených davů. Toto hnutí protestu se rozvíjí během celého následujícího týdne a jeho militanti vyhlásí pátek 10. ledna „Dnem hněvu“ jak proti Al-Káidě, tak proti syrskému režimu.

K pouličním protestům se přidává i několik „povstaleckých brigád“. Některé z nich pravděpodobně brání zájmy hnutí, jiné se opět pokouší využít hnutí k tomu, aby mohly hájit a prosazovat svůj vlastní zájem dobýt státní moc na troskách baasistického režimu.

“Totální válka proti ISIS se vede i na vojenské frontě. Skupiny přidružené ke Svobodné syrské armádě společně s nově zformovanou Islámskou frontou a Jaysh Al Mujahidiin se počínaje 3. lednem začaly zapojovat do prudkých bitev s ISIS, vytlačily jej z mnoha jeho bašt na severu a zajaly velké množství jeho bojovníků. Od 7. ledna svědčí reporty aktivistů na Twitteru o tom, že ISIS byl vyhnán z deseti pozic v Aleppu, šesti v Idlibu, tří v Deir Al Zour a jedné v Hama. Některé oblasti osvobozené od ISIS byly poté, co nad nimi převzali kontrolu povstalci, těžce ostřelovány silami Assadova režimu. V případě Binnish to vedlo k tomu, že ISIS byl schopen znovu se města zmocnit. Spekulace o vojenské koordinaci mezi ISIS a režimem tak ještě vzrostly. ISIS ukázal, že se nevzdá bez boje a v Rastanu provedl masakr FSA jednotek. 6. ledna, předtím, než se z oblasti stáhnul, popravil ISIS padesát vězňů, včetně žen, které držel v zajetí v Aleppu a zajatce v Haremu, v Idlibu. Existují obavy, že to, že se ISIS z některých oblastí stahuje a jinam naopak přiváží posily, může znamenat, že připravuje protiútok.“[3]

Fakt, že vládní síly bombardovaly oblasti osvobozené od vlivu ISIS, jen posiluje a potvrzuje již měsíce kolující pověsti o tom, že baasistický režim pracuje ruku v ruce s „Islámským státem“ a dalšími islamistickými skupinami.

„(…) když režim tvrdě zaútočil na Raqqa a Aleppo, útočil na civilní (především dělnické) čtvrti a nikoli na pozice či štáby ISIS. Velitelství ISIS v Al Raqqa jsou umístěna v největší budově ve městě, takže není těžké se do nich trefit, ale nálety sil režimu místo toho mířily na školy, kde zabíjely studenty. ISIS slouží jako obětní beránek pro útoky režimu na lidové povstání. Assadova vězení jsou plná laiků, civilistů a nenásilných aktivistů, zatímco vězni spojení s Al-Káidou byli v prvních dnech revoluce propuštěni.“ (Tamtéž)

Úkolem revolucionářů, komunistů, jejichž zájmy rozhodně nejsou odlišné od zájmů jiných proletářů, je prosazovat aktivity reprezentující rozchod se současným stavem věcí, jednat tak, aby bojové hnutí naší třídy postupovalo v procesu vyjasňování svých cílů a perspektiv. Není co očekávat od spojenectví s jakoukoli frakcí bránící globální zájmy kapitalismu organizovaného jako stát. V tomto smyslu zde můžeme znovu citovat to, co výše citovaná syrská militantka napsala o otázce ozbrojování hnutí a iluzích, které chovají někteří proletáři:

„Je pravděpodobné, že většina bojovníků je k Islámské frontě přitahována proto, že tato disponuje vojenskou pomocí a podporou ze zahraničí, která byla odepřena Svobodné syrské armádě, spíše než že by sdíleli její ideologii. Utvoření Islámské fronty a sjednocení velkých a mocných vojenských brigád může v boji proti Assadovi nepochybně přinést vojenskou výhodu. Ale vyhrát bitvu proti režimu (a Al-Káidě) není to samé jako dosáhnout cílů revoluce.“ (Tamtéž)

Jedno z velkých poučení, které si naše podvratné hnutí přineslo ze střetu revoluce s kontrarevolucí ve Španělsku v letech 1936 – 1937, je právě vědomí, že spojenectví s „menším zlem“ (pokrokovější frakcí buržoazie, „lidovou frontou“) nijak neuspíší obranu našich třídních zájmů, ale naopak znamená, že se sami podílíme na porážce revoluce a její likvidaci.

Můžeme tedy pouze znovu pozdravit bojující proletáře, kteří, bez toho, aby se podrobili diktátu nových vládců, pokračují v boji, a to navzdory téměř všeobecné ignoraci ze strany zbytku světa. Výše popsaný nový vývoj v dynamice boje popisuje syrská militantka na svém blogu jako „revoluci v revoluci“. (Tamtéž)

Leden 2014