| Čeština | English | Français |

Čtenářům zde k přečtení doporučujeme text „Kurdistán“, jehož spoluautorem je Gilles Dauvém a který vyšel francouzsky na blogu DDT21 [https://ddt21.noblogs.org/?page_id=324]. Tento článek se dotýká klíčových otázek „Revoluce v Rojavě“ jako jsou ozbrojování, nacionalismus, každodenní život, společenská struktura, milice a role žen, enthusiasmus libertariánských kruhů, kritika státu atd.

Máme jen jedinou výhradu ohledně staré známé slabiny: autoři nechápou hluboce kapitalistickou odstatu demokracie, nevidí toto její jádro za různými formami, které na sebe bere, ať už se prezentuje jako „buržoazní“ nebo „dělnická“, parlametní nebo přímá… Demokracie je negací třídního antagonismu v praxi, rozpuštění revoluční třídy v buržoazní entitě lidu či národa. Konec konců se vždycky jedná o diktaturu kapitálu, diktaturu míry zisku, diktaturu zhodnocující se hodnoty a je jedno, jestli se tak děje v ekonomické struktuře která je „protekcionistická“, „volnotržní“ nebo „samosprávná“.

# # #

Kurdistán?

„Jsou období, kdy nemůžeme dělat nic jiného, než neztrácet hlavu.“
Louis Mercier-Véga – Anonymní spanilá jízda

Když jsou proletáři nuceni vzít své záležitosti do vlastních rukou, aby si zajistili přežití, otevírají možnost společenské změny.

Kurdové jsou nuceni jednat v podmínkách, v nichž se nacházejí a které se snaží vytvořit uprostřed internacionalizované války, jež není příznivá pro emancipaci.

Nejsme tu proto, abychom je „soudili“.

Ani proto, abychom ztráceli hlavu.

Sebe (obrana)

V různých částech světa jsou proletáři nuceni k sebeobraně, která prochází přes sebeorganizaci:

„V nejubožejších zónách globálního kapitalistického smetiště působí obrovská spousta různých „hnutí“ – ozbrojených i neozbrojených a oscilujících mezi sociálním banditismem a organizovanou partyzánskou činností – které vykazují podobné rysy jako dnešní PKK. Tak či onak se pokoušejí vzdorovat destrukci beztak marginálních ekonomik, kde jde o holé přežití, drancování přírodních zdrojů nebo těžební činnosti v nějaké lokalitě či zavádění kapitalistického pozemkového vlastnictví, které omezuje nebo znemožňuje přístup k půdě a/nebo její užívání. (…) Pro příklad můžeme náhodně zmínit případy pirátství v mořích kolem Somálska, MEND v Nigérii, Naxality v Indii, Mapuche v Čile. (…) Je třeba uchopit jejich společný obsah: sebeobranu.(…) Vždy se sebe-organizujeme na bázi toho, čím v kapitalistickém výrobním způsobu jsme (zaměstnanci té či oné firmy, obyvatelé té či oné čtvrti atd.), ale opuštění defenzivního terénu („požadavků“) znamená, že se všechny tyto subjekty prolnou a že s počínající dezintegrací vztahu kapitál/práce, začnou mizet rozdíly, které tento vztah strukturují.“[1]

Vedla (nebo povede) v Rojavě sebeorganizace od nutnosti přežít k tomu, že otřese společenskými vztahy?

Není třeba se zde vracet k historii silného kurdského hnutí za nezávislost v Turecku, Iráku, Sýrii a Iránu. Rivalita, která mezi těmito zeměmi panuje, společně s represí, které jsou vystaveni, drásá Kurdy už celá desetiletí. Poté, co se Irák rozpadl na tři entity (sunitskou, šíitskou a kurdskou), osvobodila občanská válka v Sýrii teritorium, kde na sebe vzala kurdská autonomie novou podobu. Správy a obrany tohoto území se ujala lidová unie (tj. svaz napříč třídami). Islámský stát (IS) posloužil jako hybná síla tohoto zlomu. Hnutí odporu míchá staré komunitní vazby s novým, zejména ženským hnutím, prostřednictvím de facto aliance proletariátu a střední třídy, kde „národ“ funguje jako pojivo. „Transformace, k níž v Rojavě dochází, do nějaké míry stojí na radikální kurdské identitě a podstatném kontigentu středních tříd, které navzdory radikální rétorice pořád mají jistý zájem na kontinuitě kapitálu a státu.“[2]

Demokratická revoluce?

V politice jde hodně o slova: když Rojava vypracovala svoji ústavu a nazvala ji Společenskou smlouvou, byl to ozvuk osvícenství z 18. století. Lenin a Mao byli zapomenuti, současní kurdští vůdci čtou Rousseaua a nikoli Bakunina.

Ona Společenská smlouva proklamuje „vzájemnou a mírovou koexistenci a porozumění mezi všemi vrstvami společnosti“ a uznává „teritoriální jednotu Sýrie“. To samé říkají všechny demokratické ústavy a není žádný důvod očekávat, že budou chválit třídní boj nebo požadovat zrušení hranic a tudíž i států.[3]

Je to diskurs demokratické revoluce. I v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 jde explicitní stanovení práva na „odpor vůči útlaku“ ruku v ruce s právem na vlastnictví. Svoboda byla plná, ale definovaná a limitovaná zákonem. V Rojavě je to stejné – „soukromé vlastnictví“ je právo garantované zákonem. Ačkoli užívá označení „autonomní region“, Společenská smlouva zároveň počítá s administrativou, policií, vězením a daněmi (tedy centrální mocí vybírající peníze).

Ale máme začátek 21. století: odkaz na „všemocného boha“ tak stojí hned vedle „udržitelného rozvoje“, quasi parity (40% žen) a „gendrové rovnosti“ (i když spojené s „rodinou“.)

Přidejme oddělení mocí, odluku církve od státu, nezávislé soudnictví, ekonomický systém, který by zajišťoval „všeobecné blaho“, garantovaná práva pracujících (včetně práva na stávku) a limitovaný počet politických mandátů atd. – prostě program republikánské levice.

Pokud někteří lidé v těchto cílech spatřují ohlašující se sociální revoluci, je to nepochybně vinou „kulturního relativismu“. V Paříži by takový program v rámci radikálního hnutí vzbudil jen posměšky, ale „tam to není až tak špatné“.

Ti, kteří přirovnávají Rojavu ke Španělské revoluci, by měli srovnat onu Společenskou smlouvu s programem, který CNT přijala v květnu 1936 (a s tím, jak ho konkrétně realizovala o dva měsíce později).

Nový nacionalismus

Stejně jako jakékoli jiné politické hnutí vybavuje se i hnutí národního osvobození ideologií, prostředky a spojenci jak to jen jde, a mění je, když se mu to hodí. Pokud je ideologie nová, je to proto, že reflektuje změnu epochy.

„Současnému obratu v kurdské otázce ani trajektorii jejích politických projevů – především pak PKK – nelze porozumět, nebereme-li v úvahu konec zlaté éry socialistického či „pokrokového“ „nacionalismu zdola“ na periferii a semiperiferii kapitalistického systému a příčiny tohoto konce.“[4]

PKK se nevzdala obvyklého cíle národně-osvobozeneckých hnutí. I když se nyní vyhýbá používání slov, která zní příliš autoritářsky, jejím cílem je, dnes stejně včera, vytvoření centrálního aparátu řízení a politického rozhodování nad určitým teritoriem – a pro popis takového projektu neexistuje lepší slovo než stát. Rozdíl, kromě administrativního označení, je v tom, že stát PKK by byl tak strašně demokratický, tak moc v rukou občanů, že už by nezasluhoval být nazýván státem. Tolik ideologie.

V Sýrii nahradilo kurdské národní hnutí (pod vlivem PKK) požadavek právního státu umírněnějším a „elementárnějším“ programem: autonomií, demokratickým federalismem, právy mužů a žen atd. Namísto ideologie socialismu pod vedením jediné dělnicko-rolnické strany, rozvoje těžkého průmyslu či odkazů na „třídu“ a „marxisty“ nám předkládají sebeorganizaci, družstva, komunu, ekologii, antiproduktivismus, a jako bonus gender.

Dosáhnout silné vnitřní autonomie založené na demokracii není vůbec nedosažitelný cíl: v různých částech Pacifiku nechávají vlády populacím, které nikoho nezajímají, široký prostor pro to, aby si samy vládly (s výjimkou toho, kdy jde o zájmy těžařů, pak na místo pošlou armádu). Somaliland v Africe má všechny atributy státu (policii, měnu, ekonomiku), ale nikdo ho neuznává. V Chiapasu (který mnozí k Rojavě přirovnávají) lidé přežívají v regionální semi-autonomii, která chrání jejich kulturu a hodnoty, aniž by komukoli vadila. Zapatistické povstání, první svého druhu v anti-globalizační éře, mimochodem neusilovalo ani o nezávislost ani o proměnu společnosti, ale o zachování tradičního způsobu života.

Kurdové žijí v srdci žádaného ropného regionu rozervaného nekonečnými konflikty a ovládaného diktaturami. To poskytuje Rojavě jen malý prostor… ale možná přece jen nějaký: Její ekonomická životaschopnost je sice malá, ale díky nízkým příjmům z ropy nikoli nemožná. Černé zlato již vytvořilo loutkové státy jako Kuvajt a umožňuje přežívání kurdského mini státu v Iráku. Stačí, když řekneme, že budoucnost Rojavy záleží méně na mobilizaci jejích obyvatel, než na mocenských hrách mezi velmocemi.

Jestliže PKK skutečně opustila projekt národního státu, musíme se ptát, jak by měla vypadat federace oněch tří či čtyř autonomních oblastí napříč hranicemi minimálně tří států, protože koexistence několika autonomních zón neodstraňuje centrální politickou strukturu, která je spojuje. Přeshraniční regiony v Evropě (např. Odra – Nisa) nijak neoslabují státní moc.

Jiná každodennost

Někdy, jako třeba v Rojavě, vede solidarita tváří v tvář nepříteli k dočasnému smazání společenských rozdílů: vesnice spravují různé kolektivy, budují se vztahy mezi bojovníky (muži a ženami) a obyvatelstvem, medicínské znalosti se předávají napříč populací (jako počátek překonání specializací), objevuje se bezplatné sdílení jídla během nejhorších momentů (boje), inovativní léčba duševních poruch, kolektivní život studentů a studentek, justice v rukou smíšených výborů (volených každou vesnicí), které rozhodují spory, rozhodují o trestech a usilují o reintegraci a rehabilitaci, integrace etnických menšin v regionu, či sebeorganizace žen mimo domácnost.[5]

Je tohle „demokracie bez státu“? Nemáme v úmyslu postavit soupis záporů proti seznamu pozitiv sepsaného fanoušky Rojavy. Musíme se podívat na to, odkud tato sebeorganizace vychází a jak se může rozvinout. Nikdy jsme totiž neviděli stát, který by se sám rozpustil v místní demokracii.

Společenská struktura nezměněna

Nikdo netvrdí, že „Kurdové“ jsou jediní, kteří mají tu výsadu být jediným národem na světě, který vždycky žil v naprosté harmonii. Kurdové jsou, stejně jako jiné národy, rozděleni do skupin s protichůdnými zájmy, do tříd – a jestli vám zní „třída“ moc marxisticky, pak můžeme říci, že jsou rozdělení mezi ty, kteří vládnou a ty, kteří jsou ovládaní. V některých textech se můžeme dočíst, že v Rojavě je „revoluce“ na cestě či že se připravuje. Jestliže však víme, že vládnoucí třídy se nikdy moci nevzdá dobrovolně, kdy a kde byly poraženy? K jakému silnému třídnímu boji v Kurdistánu došlo, že odstartoval tento proces?

Tato řeč „revoluce“ nám neříká nic. Slogany a titulky mluví o revoluci a články potvrzují, že obyvatelé Rojavy bojují proti Islámskému státu, patriarchátu, státu a kapitalismu…, ale nikdo nevysvětluje, proč či jak by mohla být PYD – PKK antikapitalistická… a zdá se, že si tohoto „nedostatku“ nikdo nevšimnul.

Takzvaná revoluce z července 2012 se ve skutečnosti shoduje se stažením Assadových vojsk z Kurdistánu. Poté, co předcházející správní a bezpečnostní síla zmizela, nahradila ji nová, samosprávná a takzvaně revoluční, která převzala otěže. Ale v čím zájmu vlastně jedná? A ve jménu jaké revoluce?

Pokud se někdo snaží mluvit o převzetí moci od základů a změně v rodinné sféře, nikdy nejde o otázku proměny vztahů směny a vykořisťování. Přinejlepším nám popisují družstva, ale nikdy ani stopa po kolektivizaci. Nový kurdský stát znovu otevřel ropné vrty a rafinérie a vyrábí elektřinu, ale nevíme nic o tom, kdo v nich pracuje. Obchod, řemeslná výroba a trhy fungují, peníze dál hrají svou roli. Zaher Baher, návštěvník a obdivovatel kurdské „revoluce“ prohlásil: „Předtím, než jsme tento region opustili, mluvili jsme s obchodníky, podnikateli a lidmi na trhu: Všichni měli o DSA (Demokratická samospráva) a TEV-DEM (Hnutí za demokratickou společnost – koalice, jejímž těžištěm je PYD) spíše pozitivní mínění. Těšili se z míru, bezpečnosti a svobody a také z toho, že mohou spravovat své vlastní podnikání bez toho, aby se jim do něj pletla nějaká strana či skupina.“[6] Konečně tu máme revoluci, která buržoazii nenahání strach.

Vojačky

Stačilo by vyměnit jména. Většina chvály, kterou dnes mnozí adresují Rojavě, a to včetně gendrové otázky, byla kolem roku 1930 určená sionistickým pionýrům v Palestině. Materiální podmínky prvních kibuců (nestabilní a diktované nutností obrany), ruku v ruce s často pokrokovou a socialistickou ideologií, je donutily k tomu, aby se nepřipravovaly o polovinu pracovních sil. Ženy se tak musely účastnit zemědělských prací a obrany, což s sebou přineslo jejich osvobození od „ženských“ úkolů, včetně kolektivní výchovy dětí.

Nic z toho v Rojavě nenajdeme. Ozbrojování žen není všechno (jak nám jasně ukazuje izraelská armáda). Z. Bather dosvědčuje: „Zajímavé je, že jsem neviděl ani jedinou ženu, která by pracovala v obchodě, na benzínce, na trhu, v kavárně či v restauraci.“ „Samosprávné“ uprchlické tábory v Turecku jsou plné žen, které se starají o děti, zatímco muži shání práci.

Podvratnou povahu hnutí nelze měřit počty ozbrojených žen – a nelze tak měřit ani jeho feministický charakter. Od 60. let měla většina guerill napříč celým světem početné ženské bojovníky – třeba v Kolumbii. A ještě víc to platí o guerillách inspirovaných maoismem (v Nepálu, Peru, na Filipínách atd.), které používají strategii „lidové války“ – rovnost mezi muži a ženami by měla přispívat ke stržení tradičních, feudálních či kmenových struktur (jež jsou vždy patriarchální). Zdroj toho, co odborníci nazývají „válečným feminismem“ je tedy třeba hledat v maoistických kořenech PKK-PYD.

Ale proč jsou ozbrojené ženy symbolem emancipace? Proč v nich tak snadno vidíme obraz svobody? Proč zacházíme tak daleko, že zapomínáme, za co bojují?

Jestliže se žena s raketometem může objevit na obálce Le Parisien-Magasine nebo militantních novin, je to proto, že se jedná o klasickou figuru. Monopol na používání zbraní je tradičně mužským privilegiem. Jeho svržení proto musí potvrzovat radikalitu a výjimečnost konkrétní bitvy nebo války. Z tohoto důvodu tu máme fotky krásných španělských milicionářek. Revoluce je na konci hlavně kalašnikovu…, který drží žena. K této verzi se někdy přidává její „feminističtější“ verze – ozbrojená žena mstitelka střílející záporňáky, násilníky atd.

Poznamenejme, že i Islámský stát a Assadův režim vytvořily výhradně ženské vojenské jednotky. Nicméně oproti YPJ-YPG nekritizují gendrové rozdíly, nejsou nasazovány do frontových bojů a omezují se na podporu či dohlížitelskou roli.

Do zbraně

Během pařížské demonstrace na podporu Rojavy požadoval transparent jednotného anarchistického průvodu „Zbraně pro kurdské odbojové hnutí“. Vzhledem k tomu, že průměrný proletář určitě nemá útočné pušky ani granáty, které by mohl poslat do Kurdistánu, od koho vlastně ty zbraně žádáme? Máme se spoléhat na mezinárodní obchodníky se zbraněmi či na NATO, že zajistí dodávky zbraní? Ve skutečnosti již opatrně s takovými dodávkami začali, ale anarchistické transparenty s tím nemají nic společného. S výjimkou Islámského státu nikdo nové Internacionální brigády neuznává. O jaký typ ozbrojené podpory se tu tedy jedná? Jde tu o to, žádat po Západu další nálety, které způsobí „vedlejší škody“, které všichni známe? Jistěže ne. Je to tedy jen prázdná fráze a to je možná ze všeho nejhorší: takzvaná revoluce je záminkou pro demonstrace a hesla, u nichž nikdo nepředpokládá, že budou naplněna. Jde tu víc o reprezentaci než o politiku.

Budeme méně překvapeni, že lidé, kteří jsou vždycky připraveni odsoudit vojensko-průmyslový komplex, nyní vydávají takové výzvy, když si vzpomeneme, že už v roce 1999 v otázce Kosova někteří anarchisté podporovali bombardování NATO… aby se zabránilo „genocidě“.

Libertariánský

Je smutné, že vedle organizací, které vždycky podporovaly hnutí národního osvobození, zasáhlo toto velebení také širší hnutí anarchistů, squatterů, feministek a autonomistů – často přátel, kteří mají normálně v hlavě o moc jasněji.

Pokud politika menšího zla proniká do těchto milieu, je to proto, že jejich radikalita je bezzásadová (i když se nevylučuje s osobní odvahou či energií).

Dnes je mnohem snazší vzrušovat se nad Kurdistánem (stejně jako před 20 lety nad Chiapasem), zatímco si militanti zoufají nad Billancourt.[7] „Tam“ aspoň nejsou rezignovaní a ožralí proletáři, kteří volí Front Nationale a sní jen o tom, že vyhrají v loterii nebo si najdou práci. „Tam“ žijí rolníci (i když většina Kurdů žije ve městech), horalé, kteří bojují za své sny a naděje… Tento vesnicko-přírodní (a tudíž ekologický) aspekt se mísí s touhou po změně teď a tady. Dny velkých ideologií a příslibů „velké noci“[8] jsou pryč: něco vyrábíme, „vytváříme kontakty“ navzdory nedostatku prostředků, pěstujeme zeleninu, zakládáme malé veřejné zahrady (jako ta, o níž mluví Z. Bahrer). To se odráží v konceptu ZAD[9]: vyhrňme si rukávy a udělejme něco malého a konkrétního, teď a tady. Tak jako to dělají „tam“ s AK-47 na rameni.

Některé anarchistické texty mluví o Rojavě jen v souvislosti s tím, čeho dosáhla na úrovni sousedských shromáždění a téměř nikdy se nezmiňují o PYD, PKK a spol., jako by to všechno byly jen spontánní akce. Trochu jako kdybychom chtěli analyzovat generální stávku a přitom mluvili jen o samosprávě stávkujících a stávkových hlídek a přitom nezmínili místní odbory, manévry odborářského managementu nebo jejich vyjednávání se státem a šéfy…

Revoluce je stále více nazírána jako otázka chování: sebeorganizace, jako zájem o gendrovou otázku, ekologii, propojování, diskuze, afekty. Když k tomu přidáme nezájem či lehkomyslnost ohledně otázky státu a politické moci, pak je logické, že v Rojavě skutečně můžeme vidět revoluci – a nakonec proč ne „ženskou revoluci“. Mluvíme-li méně a méně o třídách a třídním boji, není nakonec jedno, že právě tato otázka v diskursu PKK-PYD chybí?

Jakou kritiku státu?

Potíž, kterou má radikální myšlení s národně osvobozeneckými boji, je jejich cíl – vytvoření státu. Stačí, aby se tohoto cíle vzdaly a uvážily, že národ (pokud je bez státu) jsou lidé – a jak bychom mohli být proti lidem? To jsme přece my všichni, totiž skoro všichni: 99 procent. Nebo ne?

Charakteristikou anarchismu je (k jeho cti) principiální nepřátelství vůči státu. Vzhledem k tomu, a není to málo, je jeho velkou slabinou, že jej primárně považuje za nástroj donucování – kterým jistě je – bez toho, aniž by si kladl otázku proč a jak tuto roli hraje. Některým anarchistům (ne všem) tak stačí odstranit nejviditelnější podoby státu, aby usoudili, že stát přestal či v nejbližší době přestane existovat.

Z tohoto důvodu je libertarián bezbranný vůči tomu, co se tolik podobá jeho vlastnímu programu: vždycky být proti státu, ale pro demokracii, ačkoli samozřejmě preferuje demokratický federalismus a společenské sebeurčení. Anarchistickým ideálem je nahradit stát tisíci federovanými komunami (a pracovními kolektivy).

Tak je možné být internacionalistou a zároveň podporovat národnostní hnutí pokud praktikuje všeobecnou společenskou a politickou samosprávu, které se dnes říká „přivlastnění společného“. Když už si PKK nedělá nárok na získání moci, ale hlásí se k systému, kde budou moc sdílet všichni, je pro anarchisty snadné se v ní zhlédnout.

Perspektiva

Pokus o demokratickou revoluci v Rojavě a společenská transformace, která jej provází, je možná jen díky mimořádným podmínkám: rozpad Iráku a Sýrie a džihadistická invaze do regionu, hrozba, která napomohla radikalizaci.

Dnes se zdá pravděpodobné, že Rojava může, díky vojenské podpoře Západu, dále existovat jako autonomní entita na okraji, ale v dostatečné vzdálenosti, od trvajícího syrského chaosu. V takovém případě se tento malý stát, jakkoli demokratický chce být, normalizuje a neponechá sociální výdobytky a pokrok nedotčené. V nejlepším případě zůstanou na svém místě některé místní samosprávy, pokrokové vzdělávání, svobodný tisk (pod podmínkou, že se vystříhá rouhání), tolerantní islám a samozřejmě genderová rovnost. Nic víc. Ale dost na to, aby ti, kteří chtějí věřit v sociální revoluci, v ni mohli věřit dál a přát si, aby se tato demokracie dále demokratizovala.

Pokud se jedná o naději, že mezi sebe-organizovanou základnou a strukturami, které na ni dohlíží, existuje konflikt, znamenalo by to, že v Rojavě existuje situace „dvojí moci“. A to by znamenalo zapomenout, že to byla právě síla PYD-PKK, která odstartovala onu samosprávu, a která si podržela skutečnou politickou i vojenskou moc.

Vrátíme-li se ke srovnání se Španělskem, rok 1936 byl „začátkem“ revoluce, kterou pozřela válka. V Rojavě došlo nejprve k válce a naneštěstí nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se tam rodila „sociální“ revoluce.

G. D. & L. T.

Český překlad vychází z francouzského originálu a může se proto v detailech lišit od anglické verze.
Zdroj: https://ddt21.noblogs.org/?page_id=324