Příspěvek „Kdo chce zabít revoluci v Sýrii?“ z lednového čísla novin Hors service (Mimo provoz) zveřejňujeme především kvůli postoji, který k událostem v Sýrii zaujímá. Nepopírá, že se proletářská revolta topí v moři občanské války. Zároveň jasně pojmenovává nebezpečí, které jí hrozí ze strany jejích nepřátel, ať už jde o Assadův režim, islamisty či „demokratickou opozici“, a rýsuje tak perspektivu, jak dál, co je nutné udělat pro to, aby nebyly plameny vzpoury v Sýrii uhašeny úplně.

Co si naopak zaslouží kritickou poznámku, je fakt, že text (stejně jako většina produkce Hors service) relativizují materiální determinaci třídního boje v Sýrii (Egyptě, Tunisku atd.) a za určující má naopak „touhu po svobodě“ či „konec strachu z revolty“. Jenže represe, diktatura, náboženství, to všechno jsou materiální síly a revolta proti nim tedy vychází z materiálních skutečností, z toho, co proletáři zažívají každý den na vlastní kůži, nikoli z nějakého abstraktního snu o svobodě. Vědomí lidí je určováno společenským bytím, a předstírat, že mezi nimi není žádná souvislost, je poněkud krátkozraké.

Z francouzštiny přeložila Třídní válka.

***

Ze Sýrie k našim uším nezaléhá mnoho dobrých zpráv. Povstání proti Assadovu režimu zabředlo do občanské války a mnutí a pokusy o osvobození horko těžko čelí početným nepřátelům. Protože, a to podtrháváme, tato revolta začala proto, aby skoncovala Assadovým režimem, osvobodila se od jeho útlaku a znovu vybudovala život na jiných základech: je to povstání za svobodu a důstojnost. Tento obsah se projevoval a stále ještě se projevuje napříč pokusy o sebeorganizaci povstalců v jednotlivých městských čtvrtích, jež fungují bez centrální či státní autority, napříč ozbrojenými i neozbrojenými boji, jež mnozí dále vedou za revoluci v Sýrii, napříč vytvářením prostorů, kde se experimentuje se svobodnějšími vztahy a které do jisté míry tvoří srdce fantastického nadšení pro svobodu, jež inspiruje tisíce osob k tomu, aby se zbavily strachu a vzbouřily se.

Ale jak už jsme řekli, pokusům o osvobození hrozí zadušení. Musíme se proto ptát, kdo jsou nepřátelé revoluce v Sýrii? Kdo chce vzbouřencům zabránit v tom, aby skoncovali s režimem, aby znovu vystavěli své životy na naprosto jiných základech, než jaké jim určují autorita a podřízení se?

Zaprvé, jde samozřejmě o Assadův režim. Když se moc cítí ohrožená, je odhodlána ke všemu, k jakémukoli zvěrstvu či masakru. Vůle zachovat sama sebe je samotnou podstatou všech mocí. V Sýrii moc střílí, bombarduje a mučí, aby revoltu utopila v krvi. A režim sám sebe pasoval na hrobníka toho, co můžeme nazývat jarem povstání v zemích jako je Tunisko, Libye, Egypt, Bahrajn, Jemen… Na tom se shodnou všechny režimy: někdo musí zabrzdit revoluční elán, ať to stojí, co to stojí. Proto některé země dále zásobují Assadův režim penězi a zbraněmi, službami a vojenským materiálem. Řekněme to bez okolků: transporty zbraní pro tento režim vrahů procházejí i přes evropské přístavy, třeba Antverpy.

Zadruhé, dalším nepřítelem revoluce v Sýrii, nepřítelem, který není o nic méně důležitý, jsou islamistické síly. V terénu je aktivních mnoho různých frakcí a v tuto chvíli probíhají boje mezi milicemi ISIL (Islámský stát Iráku a Levantě) a obyvatelstvem terorizovaným těmito reakcionáři. Ale již dlouho před tím, než propukly tyto ozbrojené střety, probíhaly v oblasti kontrolované ISIL protesty, v nichž místní jasně deklarovali: „Ani Assad, ani Al-Káida.“ Povstání ve skutečnosti nezačalo, aby nahradilo Assadův autoritářský režim jiným, stejně autoritářským a krvavým. Islamisté možná chtějí skoncovat s Assadem, ale nechtějí osvobodit obyvatelstvo, nechtějí, aby lidé sami rozhodovali o tom, jak organizovat své životy a na jakých základech. Islamisté chtějí proti Assadovu zákonu nastolit zákon boží (a i ten jen v jejich vlastní interpretaci). Ale svoboda, radikální změna a pokus o skoncování se světem založeným na moci a penězích není slučitelná s jakýmkoli zákonem. Buď svoboda, nebo zákon. Revoluce v Sýrii teď musí bojovat nejen proti Assadovu režimu, ale také proti těm, kteří jí chtějí vnutit svůj vlastní režim. Ostatně i v dalších zemích, kde došlo ke vzpouře, stojí revoluce před stejnou výzvou (stačí zmínit Egypt, kde se po sobě u moci vystřídaly různé frakce, aby revoltujícím vykořisťovaným a utlačovaným vnutily svůj režim).

Zatřetí jsou to šéfové všech druhů (provizorní vláda v exilu, vojenské velení syrské svobodné armády, atd.), kteří jsou v neblahé opozici vůči revoluci. Jestliže bylo nevyhnutelné sáhnout v povstání proti Assadovi po zbraních, jsou to na druhou stranu právě zbraně, které stravují emancipační podstatu revoluce. Občanská válka se svými strategiemi, propočty, taktickými spojenectvími a politickými hrami není totéž jako válka za svobodu, revoluční povstání. Militarizace konfliktu nevyhnutelně vede k obnovení autority, disciplíně vůči šéfům a vůdcům, spíše než ke svobodnému experimentování a vybudování nového světa. Stejně jako velká část islamistů chce pravděpodobně i exilová vláda vyhnat Assada, ale jen proto, aby ho nahradili vlastním režimem. A ani islamisté ani vláda v exilu nedůvěřují tvořivé síle osvobozených mas, oba dva tábory se bojí toho, že tyto masy zpochybní veškerou moc, veškerý útlak. Proto jsou to nepřátelé sociální revoluce. Exilová vláda hledá podporu u dalších vlád, především u Evropské unie, která na oplátku vyžaduje záruky a může souhlasit s novou vládou výměnou za rozhodné „ne“ (získané za cenu krve, pokud to bude nutné) sociální revoluci v Sýrii, odstranění kapitalismu…

Co můžeme udělat, abychom podpořili složitou dráhu revoluce v Sýrii, která je ze všech stran ohrožována? Na jedné straně musíme najít způsob, jak podpořit a být solidární s těmi, kteří v Sýrii bojují za revoluci a proti všemu útlaku, ať už ze strany Assadova režimu, islamistů či demokratických politiků. Na straně druhé můžeme proti nepřátelům revoluce bojovat tady, kde je možné podřezávat větve, na nichž spočívá jejich podpora: demaskovat lži zdejších vlád, sabotovat firmy a instituce, které poskytují služby syrskému režimu, stavět se proti islamistické propagandě, která se stará jen o zavedení islamistického státu na syrské půdě a rekrutuje bojovníky, kteří mají jet vnutit jejich zákon těm, kteří se snaží osvobodit se od všech utlačovatelských režimů, šířit revoluční internacionalismus, tj. podporovat boj proti moci ve všech jejích formách, aby se úžasný revoluční elán, který otřásá mnoha zeměmi, nezadusil krví vzbouřenců.