Následující text pochází ještě z prosince 2008. Přidáváme jej k našemu výběru, protože velmi dobře ilustruje silné i slabé stránky vzpoury a některých anarchistů v Řecku. Na jedné straně přichází s totální kritikou kapitalismu, ale na straně druhé jeho překonání spatřuje jen v jakési generalizované samosprávě. Otázka však zní, “Co spravovat?” S tím souvisí fakt, že rovněž postrádá jasnější perspektivu sociální revoluce a jejího obsahu.
Hnutí pro zevšeobecnění vzpoury
Už nikdy…
6. prosince v devět večer se v aténské čtvrti Exarchia jeden muž ze speciální policejní jednotky zastavil, zamířil a zastřelil patnáctiletého kluka. Tato vražda není ojedinělým případem policejního násilí. Téhož rána pořádková policie zaútočila na přistěhovalce, kteří čekali u policejní stanice v Petrou Ralli, aby si zažádali o azyl. Jeden Pákistánec přitom utrpěl traumatické poranění mozku a od té doby bojuje o život na jednotce intenzivní péče v nemocnici Evangelismos. A to jsou jen dva z desítek podobných kauz, k nimž v uplynulých letech došlo.
Kulka, která provrtala Alexisovo srdce, nebyla náhodnou kulkou vystřelenou z policajtovy pistole do těla „nevychovatelného“ kluka. Byla to volba státu násilím nastolit poslušnost a pořádek ve scénách a hnutích, která vzdorují jeho rozhodnutím. Volba, která měla zastrašit každého, kdo by chtěl klást odpor novým nařízením šéfů v práci, v sociálním zabezpečení, veřejném zdravotnictví, ve školství atd. Každý, kdo pracuje, se musí přetrhnout za mzdu pouhých 600 euro měsíčně. Musí pracovat až do úmoru, kdykoli jej šéfové potřebují, dělat neplacené přesčasy, být propuštěn kdykoli se podnikání dostane „do krize“. A konečně, musí se nechat zabít, kdykoli si to žádá intenzifikace výroby, jako těch pět dokařů, co před pěti měsíci zemřeli v peramských loděnicích. A když jste přistěhovalec a opovážíte se žádat o pár euro víc, dostane se vám bití a života v hrůze, zrovna jako zemědělským dělníkům obou pohlaví v jahodových sklenících Nea Manolada na západním Peloponésu.
… nic nebude…
Každý žák musí trávit čas v podřadných školních třídách a intenzivním učením, aby se „připravil“ na každoroční táhlé zkouškové období. Jako děcko musí zapomenout na to, že si bude hrát s ostatními na ulici a cítit se bezstarostně, a místo toho se ohlupuje televizními reality show a elektronickými hrami, neboť z veřejných prostranství se stala nákupní střediska, anebo na chození ven nemá volný čas.
Později jakožto vysokoškolský student, neboť takový je přirozený „vývoj“ k úspěchu, zjišťuje, že údajné „vědecké znalosti“ ve skutečnosti slouží potřebám šéfů. Student se neustále musí přizpůsobovat novým studijním osnovám a nasbírat maximum „vysvědčení“, aby byl nakonec odměněn titulem, jenž nemá větší hodnotu než toaletní papír, ale postrádá jeho praktickou důležitost. Titul, který vám nezajistí nic víc než mzdu 700 euro měsíčně, často bez státního důchodového nebo zdravotního pojištění. A to vše uprostřed šíleného tance milionů, které končí v kněžourských podnicích a u nadopovaných olympijských atletů, co jsou královsky placeni pro „větší slávu vlasti“. Peněz, které končí v kapsách zámožných a mocných. Od úplatků po „compadres“ a handrkování se o skandální DVD disky se zkorumpovanými novináři, aby se zakryly vládní „skandály“. Zatímco jsou desítky životů zmařeny při lesních požárech, aby velkokapitál mohl změnit lesy v turistické podnikání, a zatímco úmrtím dělníků na stavbách a na ulicích se přezdívá „pracovní úrazy“. Zatímco stát rozdává peníze bankám, aby jim pomohl zatáhnout nás hlouběji do moře dluhů a půjček, a zvyšuje přímé zdanění všech pracujících. Zatímco se z blbosti náramně placených televizních hvězd stává evangelium stále většího počtu vykořisťovaných lidí.
Kulka, která provrtala Alexisovo srdce, byla pro významnou část této společnosti, která ví, že nemá co ztratit než iluzi, že třeba bude lépe, kulkou do srdce vykořisťování a represe. Události, které následovaly po oné vraždě, dokázaly, že velká část vykořisťovaných a utlačovaných zapadla do této bažiny až po krk a bažina nyní přetekla a hrozí, že v ní utonou šéfové, politici, strany a státní instituce. Míří k očistě tohoto špinavého světa založeného na vykořisťování člověka člověkem a na moci hrstky nad většinou. Naše srdce naplnila sebedůvěrou a srdce šéfů strachem.
Destrukce chrámů konzumu, přivlastňování si zboží, nebo-li „rabování“ všech těch věcí, které jsou nám odnímány, zatímco nás bombardují reklamami, je někde v hloubi pochopením, že všechno to bohatství je naše, protože je vyrábíme. „My“ v tomto případě znamená všichni pracující lidé jako celek. Toto bohatství nepatří obchodníkům nebo bankéřům, v tomto bohatství je náš pot a krev. Je časem, který nám šéfové dennodenně kradou. Je naší nemocí na počátku penze. Je hádkami v ložnicích a neschopností potkat se o víkendu večer s pár přáteli. Je nudou a osamělostí nedělních odpolední a pocitem k zalknutí v pondělí ráno. Jako po vykořisťovaných a utlačovaných, imigrantech nebo Řecích, jako po pracujících lidech, jako po nezaměstnaných, studentech nebo žácích se teď po nás chce, abychom reagovali na falešné dilema nastolené médii a státem: jste se „zakuklenci“ nebo s vlastníky obchodů. Toto dilema je jen vějička.
Protože skutečné dilema, které média nechtějí, abyste si zodpověděli, zní: jste pro šéfy, nebo jste pro pracující? Jste pro stát, nebo pro vzpouru? A proto se novináři musí snažit, seč mohou, aby hnutí pomluvili, a tak mluví „zakuklencích“, „plenitelích“ atd. Důvod, proč chtějí šířit strach mezi utlačovanými je prostý: vzpoura je – a jejich šéfy – dostává do velice prekérního postavení. Vzpoura se obrací proti realitě, kterou vytvářejí, proti pocitu, že „všechno klape, jak má“, proti oddělování „právoplatného emocionálního pobouření“ od „extremistických živlů“ a konečně proti rozlišování na „zločince“ a mírumilovné protestující.
Na toto dilema máme jedinou odpověď: jsme se „zakuklenci“. My jsme „zakuklenci“. Nikoli proto, že chceme skrýt své tváře, ale proto, že chceme, aby nás bylo vidět. Existujeme. Nenosíme kapuce z lásky k ničení, ale z touhy vzít své životy do vlastních rukou. Vybudovat na hrobě komodit a moci odlišnou společnost. Společnost, kde budou všichni rozhodovat o všem, co se nás týká, kolektivně na všeobecných schůzích ve školách, na univerzitách, pracovištích a v sousedstvích, aniž by potřebovali politické zastupitele, vůdce či komisaře. Společnost, kde budeme společně řídit naše osudy a kde naše potřeby a touhy budou v našich rukou a nikoli v rukou kdejakého poslance, primátora, šéfa, kněze nebo policajta.
Barikády, které vrátily na stůl naději na takovýto život, vyrostly po celém Řecku a ze solidarity i v zahraničí. Zbývá učinit tuto naději realitou. Možnost takového života nyní testují veřejná shromáždění v okupovaných komunálních budovách, odborových budovách a na univerzitách v Aténách i zbytku Řecka. Každý tam může svobodně vyjádřit své názory a kolektivně utvářet svoji činnost na základě vlastních tužeb a potřeb. Sen o takovémto životě začal nabývat konkrétní obrysy.
…stejné.
Co zbývá udělat, aby se tento sen uskutečnil?
Měli bychom se organizovat tam, kde studujeme, pracujeme a bydlíme. Na našich pracovištích diskutujme o každodenních problémech a vytváříme buňky odporu proti teroru šéfů. Na školách přispívejme k jejich okupacím a podporujme je, vytvářejme kontrainformační skupiny, organizujme přednášky a workshopy, zpochybňujme svrchované vědění, produkujme nové vědění postavené na našich potřebách a nikoli na potřebách kapitálu. V sousedství a v panelácích mluvme s našimi sousedy, vytvářejme shromáždění a výbory, podělme se o znalosti a dovednosti, rozhodujme kolektivně o akcích. Účastněme se pochodů a protestů, stůjme jeden za druhým, přemožme strach šířený státem, pomáhejme žákům, kteří dnes nesou hlavní nápor státního útoku. Jsme solidární se zatčenými během vzpoury, s Řeky i přistěhovalci, v Řecku i v zahraničí, z nichž je dnes většina stíhána za pomoci všech právních kliček z arzenálu protiteroristických zákonů, protože vzdorovali státnímu diktátu.
Vše teprve začíná. Vše je možné.
Hnutí pro zevšeobecnění vzpoury
movementsfgr@gmail.com