| Čeština | English | Français | Español |
“Teroristická hrozba“ a militarizace společnosti proti znovupovstání třídní války
(velmi) Malý příklad: Francie a Belgie
Jako by nebylo dost toho, že jsme sloužili jako týlová základna toho, co mezinárodní tisk nazývá „teroristickou hrozbou“, tj. komand které rozsévaly smrt v pátek 13. listopadu v Paříži, kde se 130 „sytých“ a „spokojených“ občanů a poslušných otroků ve službě kapitálu nechtěně účastnilo velkého džihadistického „výletu“…
Jako by nebylo dost militarizace celé společnosti, jež je výsledkem tohoto válečného aktu proti francouzskému národnímu státu, jehož armády zabijáků a žoldáků jsou posly smrti a destrukce na celé planetě (v Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Libyi, Mali, Středoafrické republice atd.). Ve jménu svobody, demokracie, spravedlnosti a (buržoazních) lidských a občanských práv, ale ve skutečnosti, výstižněji a pravdivěji řečeno, jednají v zájmu historického zájmu kapitalistického zisku a diktatury hodnoty…
Jako by nebylo dost toho, že proletariátu, stejně jako všem “užitečným idiotům” (jinými slovy všem „těm, jež reprodukují sociální smír“) ve Francii a jinde na světě vnutili občanské semknutí se na obranu „našich hodnot“ a „společného soužití“ (respektive „harmonickou“ kohabitaci vlastníků výrobních prostředků na straně jedné a vyvlastněných a chudých tohoto světa na straně druhé)…
Jako by nebylo dost toho, že rekrutují vykořisťované k obraně demokracie v celé její „kráse“ a „hojnosti“ a jejích vražedných hrůz. Demokracie, která nakonec není nic jiného, než ideologická a praktická negace třídního antagonismu a tudíž potvrzení teroru diktatury kapitálu…
Jako by nebylo dost toho, jak mobilizují masy námezdních otroků pod hadrem národní vlajky a volají po jednotě a jednotné frontě v podpoře národa a „země, jež se ocitla v nebezpečí“ tváří v tvář „islamistické hrozbě“. „Hrozbě“, která dnes nese tuto nálepku, ale zítra bude v rámci stejného scénáře ospravedlňovat do krajnosti vyhnaný boj proti „komunistickému nebezpečí“ nebo „anarchii“, proti ozbrojenému proletářskému povstání, proti totálnímu podvrácení, která až do základů otřese celou společností vykořisťování a odcizení, válek a smrti, obětí a bídy…
Jako by nebylo dost toho, že se účastníme rozvíjející se takzvané „protiteroristické kampaně“, která si má získat bezpodmínečnou a povzbuzující podporu „lidu“, tj. atomizovaných a vyděšených občanů, kteří jsou méně paralyzovaní strachem ze samotných útoků než „bezpečnostní“ propagandou, která se odráží a zhmotňuje v přítomnosti patrol stovek těžce ozbrojených fízlů a vojáků v ulicích, v nepřetržitých přeletech helikoptér nad městem a nekonečných proudech houkajících policejních aut, a která tak dále vytváří společenskou náladu provokující další úzkosti a strach…
Jako by nebylo tohoto a ještě dalších věcí dost, belgický národní stát – jeho vláda, jeho buržoazie, jeho centrální represivní, propagandistický aparát, aktéři společenské kontroly atd. – přijaly krvavé útoky 22 března 2016 v Bruselu s jistým náznakem uspokojení či alespoň úlevy jako v jistém smyslu „nutný” a „nevyhnutelný” dozvuk útoků v Paříži. Budiž řečeno, že pokud jde o smrtonosnou a vražednou mezinárodní politiku, může Belgie se svou armádou směle soupeřit s Francií a dalšími evropskými mocnostmi…
Útoky v Bruselu tak nakonec vypadají jako ospravedlnění pro celý ten policejní a vojenský arzenál rozmístěný na několik měsíců po celé Belgii, aby bylo možné najet zpět do kolejí sociálního smíru. Spíše než jako opatření proti džihadistům a jejich „teroristické hrozbě” – která se v jistém smyslu a na jisté úrovni abstrakce podílí na společnosti permanentního spektáklu a buržoazního pořádku – jsou tato opatření namířená proti obyčejným lidem, tedy proti proletářům, v nichž by se se vší pravděpodobností v nějakém okamžiku probudily jejich vlastní třídní zájmy a kteří by se vzbouřili proti svým pracovním a životním podmínkám…
Oněch 32 mrtvých a 300 zraněných z Bruselu byli především „dovolenkáři” – odlétající z bruselského letiště na daleké nádherné pláže a hodlající na chvíli uniknout rozporům a zmatkům současné společnosti – a pracující, kteří se nacházeli ve stanici metra v blízkosti sídel různých mezinárodních politických institucí jako Evropská komise a Evropský parlament. Všechny tyto oběti, ve zkratce, umožnily místnímu obyvatelstvu zažít každodenní realitu našich třídních bratrů a sester z jiných zeměpisných šířek, realitu, která se zpravidla odbývá za všeobecné lhostejnosti evropské populace „sytých” a „spokojených”. Na několik hodin jsme se tak mohli cítit blíž, Paříž a Brusel se na chvíli staly Damaškem, Allepem, Bagdádem, Kábulem, Kundúzem či Adenem s každodenní dávkou bomb, teroru, strachu, slz, krve a mrtvých…
Dnes se to už netýká jen „ozbrojenců státu“, jeho žoldáků či vůdců, terčem se staly „obyčejní lidé“, „průměrní občané“ (jak říkají média), kteří věří, že jsou chráněni proti těm rozporům, které bez slitování s lidským rodem zalévají svět krví. Dnes nepřichází v úvahu „dát si na zahrádce pivo“ či jít klidně na koncert (tak jak to ještě před sto lety dělala jen buržoazie) a představovat si, že můžeme byť jen na okamžik uniknout hororům odehrávajícím se na této planetě každý den: válkám, bombardování, hladomorům, nemocem, mučení, znečištění, destrukci ekosystému atd. „Jsme buď součástí problému, nebo jeho řešením“. Či, řečeno dialekticky, jsme obojím, problémem i jeho řešením, přičemž k přerodu jednoho v druhé dojde prostřednictvím násilné a aktivní negace současného stavu věcí, a tedy skrze vědomé a úmyslné objevení se budoucího stavu věcí…
V New Yorku a Washingtonu v roce 2001, v Londýně v roce 2005 a v Paříži (dvakrát!) v roce 2015, tam všude proletáři podrobení „občanské“ ideologii pochodovali podle rytmu udávaného jejich vlastní buržoazií. Naše třída, která se nyní nachází v absolutním programatickém zmatení, by se však měla spíše zaobírat tím, jak významná část španělského proletariátu reagovala po bombových útocích v Madridu 11 března 2004. Připomeňme si fakta: poté, co v v ranních hodinách explodovaly příměstských vlacích bomby a zabily 200 lidí jedoucích do práce, vyrazily do ulic tisíce proletářů, aby vyjádřili své pohrdání „teroristy“, ale také a to především, aby odsoudili politiku své vlastní vlády a účast své vlastní armády ve válce v Iráku. „Vaše války, naši mrtví!“, to bylo hlavní heslo tohoto hnutí, jež otočilo nenávist vůči „teroristům“ proti své vlastní buržoazii… Výsledkem toho bylo, že španělská vláda byla přinucena stáhnout své jednotky z Iráku, aby zabránila konfliktu na lokální úrovni.
Závěr, který z toho všeho plyne, a který musíme zdůraznit, je, že proletáři mohou ze vší té „nenávisti“ či „šílenství“ vyjít živí pouze tak, že nebudou kolaborovat se svou vlastní buržoazií, se svou vlastní vládou, s anti-teroristickými represivními opatřeními.
Nejsou to po zuby ozbrojení vojáci hlídající ulice, kdo nás ochrání před „teroristy“. Můžeme a musíme se spoléhat jen sami na sebe a své schopnosti svrhnout tento svět a jeho vnitřní rozpory (tak vražedné), zcela ho změnit revolucí…