| Čeština | English | Français |

„Komunisté to předpokládali, ale Syriza předčila jejich očekávání…“

Tento vtip by mohl být velmi dobrým shrnutím programatických poučení, které je možné vyvodit ze situace, v níž se momentálně nacházejí řečtí proletáři, naši bratři a sestry v bídě i v boji. A skutečně, odjakživa, či přinejmenším počínaje velkým tažením sociální demokracie na počátku 20. století za zavedení univerzálního volebního práva, v němž nešlo o nic jiného, než o kontrolu a zničení energie, kterou proletariát vyvinul, aby skoncoval s bídou a vykořisťováním, komunistická kritika vždy kritizovala volební cirkus, parlamentarismus, účast na vládě, spolupráci s buržoazními institucemi a téměř náboženskou víru, že by reformy mohly zlepšit úděl naší třídy…

V tomto zcela krátkém příspěvku už dále nebudeme mluvit ani o „suverénním řeckém dluhu“, ani o záchraně „Eurozóny“ a ještě méně o „Grexitu“, který v posledních týdnech neustále skloňují buržoazní média. Nebudeme se pouštět ani do nejrůznějších strategií, které vláda Syrizy uplatňovala, aby „se postavila“ finančním institucím Evropské komise a Trojky. Všechny tyto „detaily“ necháme náruživým stoupencům politické ekonomie. Pokud jde o nás, domníváme se, že komunisté si nemají libovat v biologii kapitálu, prtože jejich fundamentálním úkolem je přispět k sepsání jeho nekrologu!!! Nehodláme psát ani výlevy o „psychologii“ premiéra Tsiprase, o tom, co chtěl či hodlal udělat, ani nehodláme brát v potaz mediální show a fantaskní prohlášení jeho ministra financí, hezouna Varoufakise (který sám sebe prohlašuje za libertariánského marxistu!!!) a jeho levičácké kliky, která se zmohla jen na fňukání nad „popřením demokracie“ a „diktátem Eurozóny“ pokud jde o výsledky referenda z 5. července. Komunisty nezajímá, co jednotlivci říkají sami o sobě, ale co dělají a čemu dokážou dostát ve své společenské praxi…

V Řecku nejde o nic jiného, než o nejnovější epizodu smutného a ubohého příběhu historické sociální demokracie, tedy buržoazní strany určené dělníkům a proletářům, této společenské síly, jež má na starosti vyprázdnit z našeho hnutí a z našich bojů jejich subverzivní substanci, odvést je od jejich perspektivy radikální transformace tohoto světa a nasměrovat jejich energii k jeho prosté reformě a nakonec nás uspořádat do semknutých řad sociálního smíru. Historicky se tábor sociální demokracie realizuje na dvou úrovních: na straně jedné jde o ustavování militantní struktury vnější naší třídě, struktury přímo vzešlé z pokrokových a levicových frakcí buržoazie, na straně druhé jde o rozvíjení ideologického reformistického korpusu generovaného v samém srdci naší třídy, korpusu, který se opírá o slabiny, limity a iluze jejího boje. To vše se pak vzájemně prolíná v dialektickém pohybu sem a tam.

V Řecku tedy nejde o nic až tak odlišného od toho, čeho v posledních letech dosáhla velmi „radikální“ Strana pracujících Brazílie (pod vedením reformisty Luly da Silva a po něm ex-guerilové „bojovnice“ Dilmy Rouseffové) v útoku na životní podmínky proletariátu, což mimochodem vyvolalo vzpouru proti úsporným opatřením a bídě v červnu 2013.

Historicky nás levice a krajní levice kapitálu už mnohokrát zvykly na to, že nás „zradí“ (ačkoli zrazeni se tu mohou cítit pouze ti naivkové, kteří v otázce řešení zásadních problémů, s nimiž se naše třída a tudíž celé lidstvo potýká, sází na jakoukoli buržoazní alternativu)… Už v roce 1871 během velkého proletářského hnutí známého jako „Pařížská komuna“ se levice a krajní levice postavily do jeho čela, aby ustavily vládu, která nikdy nepřijala jakékoli revoluční opatření – nikdy se nepostavila buržoazním silám Versailleských, ani nikdy nerozšířila bojové úsilí proletariátu na mezinárodní úroveň. Všechna nařízení „vlády Pařížské komuny“ vedla pouze k jedinému: k (vojenskému i programatickému) odzbrojení naší třídy tváří v tvář našemu historickému nepříteli, který tak mohl, poté, co byl na krátkou dobu poražen, přeskupit své síly…

Vrátíme-li se do roku 1914, můžeme konstatovat naprosto stejný fenomén – levičáci, kteří se otevřeně vyslovovali proti válce, zakrátko obrátili kabáty. Třeba francouzský „socialistický revolucionář“ Gustav Hervé, který původně do novin Sociální válka (La Guerre Sociale) napsal, že „národní vlajku je třeba zapíchnout do hromady hnoje“, se rychle znovu připojil k obraně „vlasti v nebezpečí“… Stejně tak se anarchosyndikalistická francouzská CGT po letech antimilitaristické propagandy zařadila do řad přívrženců války a svaté jednoty a umožnila tak všeobecnou mobilizaci (či přinejmenším usnadnila její hladký průběh)…

V roce 1917, když se nad všemi frontami kapitalistických jatek vznášela hrozba vzpoury, postavila se bolševická strana do čela hnutí, které odmítalo válku, aby jej mohla snadněji zavést do slepé uličky „radikální“ změny vlády. Poté, co svrhla tisíciletou vládu cara, účastnila se nakonec rekonstrukce ruského kapitalistického státu, silně poškozeného bojem naší třídy, což nakonec vyústilo ve stalinismus a jeho „socialismus v jedné zemi“…

V Německu je významná frakce sociální demokracie (SPD), poté, co několik let otevřeně kolaborovala s generálním štábem imperiální armády, mobilizovala na frontě a podněcovala účast průmyslových dělníků na válečném úsilí, v roce 1918 přímo povolána k moci (a tedy do vlády) a militanti levice se bezprostředně podílí na potlačení proletářského boje, když pod záštitou „dělníka“ a „socialistického poslance“ Noskeho vytvořili jednotky Freikorps.

A konečně, abychom ukončili tento (v žádném případě vyčerpávající) seznam, zmiňme ještě fakt, že v roce 1936 zvítězila Lidová fronta ve španělských volbách díky „kritické podpoře“ a pomocí hlasů militantů CNT. Stejná Lidová fronta, která rozvinula politiku republikánského „antifašismu“, který se v praxi a za vydatné pomoci „soudruhů ministrů“ z CNT-FAI postavila proti proletářskému povstání za sociální revoluci. Revoluce byla zase jednou obětována na oltář obrany buržoazního tábora, který byl považován za „menší zlo“!!!

Výčet hrůz, kterými naše třída prošla během toho, co byly její boje odvraceny od své radikální perspektivy, během toho, co se pracovalo na prohlubování jejích slabin, by vydal na desítky stran. Jak jsme viděli, levice a krajní levice (lhostejno, které frakce) vždycky byly, jsou a budou rozhodujícími elementy ve strukturaci a udržování kapitalistické diktatury. Proletariát je historicky nucen a určen k tomu, aby s nimi bojoval úplně stejně jako s jinými frakcemi buržoazie, pokud chce jednou provždy skoncovat s bídou, vykořisťováním a válkami…

Vraťme se však ještě na chvíli k současným událostem a ke způsobu, jakým současní levicoví správci naší mizérie chtějí problém vyřešit… Všem, kteří kritizovali (a právem) referendum organizované Tsiprasovou vládou, unikla hlavní pointa: jejich kritika se nedostala dál, než k věčným nářkům nad tím, že „ano“ by znamenalo tvrdá úsporná opatření a „ne“ méně tvrdá úsporná opatření. Ve skutečnosti nám vývoj událostí ukázal (jak taky jinak), že „ne“ nikdy neznamenalo (jako ve všech volbách) nic jiného, než dát vládě volnou ruku v realizaci ještě tvrdších úsporných opatření, než jaká původně vyžadovaly evropské instituce a jejich kapitalističtí gangsteři. Jeden by musel být „užitečným idiotem“ prvního řádu, aby mohl věřit, že volební show či referendum jsou něčím jiným, než fraškou, v níž jsou proletáři za voly. Krajní levice kapitálu nás historicky zvykla tomu, že uplatňuje levicovou politiku, která je pouhým více či méně „radikálním“ (podle okolností a momentálních potřeb) nátěrem fasády, novým odstínem stejné kapitalistické diktatury natřené na rudo. V případě Řecka však najdeme jednu „originalitu“ – levicovou stranu a vládu, která do posledního písmene uplatňuje plán strukturálních změn a úsporných opatření vytvořený těmi, jež je zvykem nazývat centry liberální politiky kapitalismu. Bez ohledu na rozdíly ve formě či v tom, jak tu či onu podobu obhajují její stoupenci, nakonec tohle všechno tvoří nedílnou součást samotné logiky kapitalistického systému. Nebo, lépe řečeno, není to Syriza, která je aktérem historie, ale je to historie kapitalismu, která v Syrize nalezla aktéra, který dostojí úkolu zaútočit na proletariát a jeho prostředky k existenci i k boji.

Zásadní otázkou v „řecké krizi“ totiž není „dluh“ – v případě Řecka jde o „pouhých“ 324 miliard Euro (z nichž tři čtvrtiny jsou splatné během několika dalších let), zatímco, pro srovnání, třeba Francie dluží 2089 miliard, Itálie 2149 miliard a celá Eurozóna 9293 miliard, nemluvě o nejzadluženějším státu planety, USA, který dluží obrovských 18152 miliard dolarů!!! Kapitalismus viditelně potřebuje vytvářet dluh, opíraje se stále víc o produkci fiktivního kapitálu a ještě nevyrobené hodnoty, která pravděpodobně nebude nikdy realizována… Ne, to, oč jde v Řecku je vyzkoušet a uvést do praxe program zkrocení proletariátu, a to nejen v Řecku, ale také v dalších oblastech Evropy, všude tam, kde kapitál potřebuje zasáhnout s ještě větší silou a disciplinovat nadpočetnou pracovní sílu, rozdělit proletáře do různých kategorií – na bílé a „snědé“, místní a migranty, poctivé občany pracanty, kteří bez řečí přijmou úsporná opatření a ty, kteří zvedají hlavu, ukazují zuby a organizují se, bojují… V tomto smyslu je Řecko skutečná sociální laboratoř buržoazie a její služky krajní levice!!!

Proletáři ve všech zeměpisných šířkách jsou odsouzeni k tomu dostávat do držky…

Pokud si zdisciplinovaný a pacifikovaný proletariát v Evropě a Severní Americe napájený státní kampaní občanského teroru myslí, že svému osudu ujde bez boje, lže si do kapsy jako nikdy předtím…

Musíme skoncovat se všemi iluzemi o cirkusu parlamentarismu a hrátkách politických stran, ale také o odborech, které nedělají nic jiného, než že zachraňují sociální smír a vyjednávají prodej naší pracovní síly nejvyšší nabídce.

Nedělejme si falešné naděje ani o nových „alternativách“, které by měly garantovat „čistotu“ našich bojů proti reziduím buržoazní politiky: o samosprávě (tedy spravování naší vlastní bídy), o „lidových shromážděních“, která jsou otevřená každému a kde se může kdokoli svobodně vyjádřit (včetně stávkokazů, umírněných a poctivých občanů…), o výrobních družstvech, která nikdy nemohou odstranit podstatu kapitálu…

V deklaraci z 1. července jisté „Antiautoritářské hnutí“ ze Soluně naprosto vážně prohlašuje: „Nepotřebujeme měnu, která by byla součástí národní obrody a nemůžeme samozřejmě podporovat ani měnu, která je součástí vměšování financí do všech aspektů našich životů. Máme spíše na mysli peníze v jejich normálním rozměru, tj. jako nástroj směny, jehož hlavní funkcí je sloužit společenským potřebám a službám.“ Ať žije bída levičáctví a jeho nepochopení podstaty kapitalismu!

Mluvíme tu zkrátka o této módní demokratické směsici, která nikdy nepředstavovala garanci pro rozvoj našeho boje a prohloubení rozchodu se společností kapitálu a jejími vášnivými obhájci.

Soudruzi, tváří v tvář bídě a zase bídě, úsporným opatřením, represím a válkám, tváří v tvář ničení životního prostředí na naší planetě, tváří v tvář kapitalistické katastrofě stvořené společenským vztahem, kterému na lidstvu nijak nesejde, není jiná možnost než revoluční boj na život a na smrt, boj za zničení toho, co nás ničí…

Jsou jen dvě alternativy: komunismus, nebo konec lidstva!!! Mezi těmito dvěma možnostmi není nic!!!

# Třídní válka – červenec 2015 #