Chvilkové vzplanutí či první kolo?

Paříž, 31. října 2010

V průběhu minulých tří týdnů se napříč Francií rozšířilo hnutí významného rozsahu. Jeho výchozím bodem byla důchodová reforma, nyní již přijatá, která, obecně řečeno, zvyšuje věk odchodu do penze z 60 na 62 let.

Čtvrtek 28. října byl posledním v dlouhé sérii dnů celonárodní mobilizace vyhlášené odbory, a poté, co bylo předminule v ulicích 3, 5 milionu Francouzů, to bylo poprvé, kdy se objevil dojem, že hnutí upadá.

Tento dojem vyvolávaly předně číselné údaje: 2 miliony účastníků podle odborů, polovina podle policie. Ale především ho během oněch dní vzbuzovalo čtení novin, které nadšeně vyhlašovaly “návrat do normality” a “klesající míru mobilizace“. Nicméně ačkoli byl konec stávky rafinérií vyhlášen včera, znovu začít výrobu bude trvat kolem 15 dnů (a i strategické rezervy už, jak se zdá, docházejí), rozmanité formy akcí zaměřených na blokádu ekonomiky pokračují, vypadá to, že vysokoškoláci se nakonec rozhodli vstoupit do tohoto boje prostřednictvím okupací a blokád naplánovaných na příští týden a nový den celonárodní mobilizace je naplánován na sobotu 6. listopadu. Abychom porozuměli tomu, co se děje, potřebujeme se na tuto situaci podívat s odstupem a pokusit se ji chápat v globálním kontextu, zaprvé z hlediska ekonomické restrukturalizace a krize a zadruhé pokud jde o roli různých a velmi odlišných hráčů. Nechybí nám srovnání s minulostí: hnutí proti CPE[1], hnutí proti LRU[2] a ještě dříve, v roce 1995, hnutí nezaměstnaných a dále zpět až ke květnu 1968! Ale je jasné, že stojíme tváří v tvář něčemu novému, co možná předznamenává nový cyklus bojů, ale co určitě, nehledě na nejasnosti, ukazuje řadu nových elementů.

Zaprvé jsou to skutečné počty stávkujících (které v některých sektorech přesáhly 20 procent). Zadruhé je to skutečná škoda způsobená ekonomice, kdy ztráta jen v samotných rafinériích dělá zhruba 100 milionů Euro. Takže to vypadá, že stávka jako zbraň částečně ztratila na významu. A je nutno poznamenat, že jestliže se stávky staly méně efektivními v ekonomickém kontextu silné segmentace a prekarizace, v něž vyústilo třicet let restrukturalizace, na druhou stranu se zdá, že i stát nalezl nové zákonné prostředky, jak neutralizovat jejich účinnost: ony známé „rekvizice“ (prefekt, tj. stát, rozhodne, že z důvodů nezbytného zabezpečení služeb pro veřejnost nebo obyvatelstvo jsou někteří pracující povinni vrátit se do práce a mohou být pokutováni či odsouzeni do vězení pokud odmítnou) a zavedení „minimální služby“. V dalších sektorech, jako třeba úklid městských ulic, se stát jednoduše obrátí na soukromé dodavatele.

A tak to vypadá, že velké dny pouliční mobilizace skutečně posloužily k tomu, aby základně poskytly oprávnění přijmout jiné postupy, v poslední době stále rozšířenější a jdoucí nad rámec odborářské mobilizace. Jedná se zejména o ekonomickou blokádu ve strategických sektorech jako petrochemický průmysl a doprava. Ale nejenom to. Blokády v elektrárenském sektoru, před školami, v muzeích, až po početné blokády ulic. Ale noviny z toho všeho zmínily jen málo nebo nic, a zdá se, že raději zaměřovaly pozornost na efektní události, obzvlášť stávky rafinérií. Za tím vším lze rozeznat velmi jasnou strategii – vzbudit dojem, že se všechno točí kolem těchto symbolických dějišť, a že jakmile budou tyto bašty poraženy, bitva je ztracena.

Proto jsme dnes ráno četli o konci stávek v rafinériích, o návratu do normálu. A kdo ví, třeba to po třech týdnech ve stávce a z ní vyplývajícím vyčerpání a ekonomickém strádání, zabere. Ačkoli některé odbory se snaží vrátit se domů, zachránit těch několik drobků, organizovat ústup a již teď začínají mluvit o nutnosti získat podporu, něco se snad zlomilo v oné rutině nesouhlasu s reformami, rutině sestávající z velkých celonárodních pochodů a počítání procent stávkujících. Na místní úrovni se ustavila četná „mezi-profesní“ shromáždění a přibývají solidární a koordinační sítě, stávkové fondy a bojová shromáždění. Pokus odpovědět na stále násilnější atomizaci ve světě práce prostřednictvím rekompozice zdola. Nelze popřít, že jsou to pořád menšinové jevy, ale zcela jistě jde o významný nový vývoj.

Reakce na něj je však dobře organizovaná a vedená na různých frontách a různými nástroji, zejména na úrovni odborů. Konec boje odbory obstaraly prostřednictvím tajných voleb na shromážděních, která se ukázala být pokusem o obrácení stávky v osobní otázku. Již ne bojová shromáždění, ale počítání volebních lístků, každý podle svého svědomí.

Ale především všechna média. Mezi účastníky blokád měli být dělníci a vandalové, násilníci a odbory, ti, kteří mají oprávněné pohnutky pro boj a ti, kteří je nemají. Rozděl a panuj, jako obvykle. Bude lepší udělat malou odbočku a popsat atmosféru pomocí příkladu. Během poslední demonstrace, těsně před koncem, někteří demonstranti, z nichž mnozí patřili k velkým odborovým svazům, pronásledovali skupinu policistů a křičeli „policejní vandalové“. V posledních dnech se hodně mluvilo o infiltraci, zejména ve vztahu k videu, které obíhalo na internetu a které ukazovalo skupinu maskovaných mladíků rozbíjejících výlohu a dobře oblečeného muže, který riskujíc svou bezpečnost, aby tu výlohu ochránil, utekl poté, co mu jeden z „černého bloku“ uštědřil z výskoku kopačku (noviny teď onoho zakuklence nazývají „ninja“). Ve dnech následujících po zveřejnění, vypukla nad touto nahrávkou velká debata, během níž se objevilo tvrzení – usilovně podporované institucionální levicí – že šlo o policejní provokatéry. Následkem toho se příští demonstrace vyznačovala honem na policejní provokatéry. Což nás dovádí k úvaze o tom, zda se kdokoli, kdo bude příště demonstrovat v trochu příliš tmavé mikině, ocitne v nebezpečí lynčování. Linie jsou nejasné, vtírá se podezření.

Těžko říct, co se stane v příštích týdnech. Ale i když se tohle všechno ukazuje jako chvilkové vzplanutí a nyní nastal čas uvážit poměr sil, snad nás toto hnutí naučilo něco o možné konfiguraci budoucích bojů, o tom, co je třeba dát v sázku, o možných formách organizace, o schopnostech a nástrojích početných forem represe.

Na závěr vzpomeňme, že k 22. říjnu zadržela policie přinejmenším 2500 lidí, z nichž 1700 je ve vazbě.


[1] Contrat première embauche (CPE) – Smlouva na první zaměstnání, speciální typ pracovní smlouvy, zhoršující pracovní podmínky pracujících mladších 26 let (poznámka překladatele).

[2] Loi relatif aux libertés et responsabilités des universités (LRU) – zákon zavádějící finanční nezávislost univerzit na státu, tj. rušící státní financování vysokých škol (poznámka překladatele).

This entry was posted in Blog - česky, Čeština. Bookmark the permalink.

Comments are closed.