Leták, který publikujeme níže, byl napsán při příležitosti příchodu karavany „Rozhořčených“ do Bruselu. Na několika málo řádcích upozorňuje na snad nejvýraznější slabinu hnutí, které o sobě v posledních měsících dává vědět takřka na celém světě, a sice na to, že kritika společnosti, kterou „Rozhořčení“ vyjadřují, je často pouze kritikou polovičatou, odsouzením, jež v mnoha případech nejde za hranici moralistických požadavků na „lidštější“ kapitalismus. A protože obsah jde ruku v ruce s formou, není divu, že je to tento proud, který proklamuje odmítání násilí, nekonečné, nikam nevedoucí diskuse, a konec konců i samotnou myšlenku karavany, spektakulární akci, při níž stovky lidí pochodovaly tisíce kilometrů, aby jako středověcí poutníci dosáhli poutního místa kapitálu a poprosili jeho bohy v EU o spravedlivější svět.
Tento povrchní, občanský a nechutně demokratický, diskurs přitom v tomto hnutí existuje vedle skutečné, radikální kritiky kapitalismu jako celku a často se s ním střetává. V Bruselu se tuto sobotu konflikt těchto dvou proudů projevil v okamžiku, kdy policie začala vyklízet park, kde se karavana utábořila. Absolutní chaos, v němž jedni volali po nenásilí a brnkali na kytary, zatímco nechali zatýkat a mlátit ty, kteří se aktivně bránili vystěhování, vyvrcholil v okamžiku, kdy jeden ze španělských „Rozhořčených“ komentoval pro média situaci slovy: „Belgičané policii vyprovokovali. S takovými projevy nesouhlasíme. My jsme pro nenásilí a lidská práva.“ Inu, někteří jsou rozhořčení na všechny strany a někteří sedí v kriminále, protože v třídním konfliktu bránili svůj zájem.
***
Nejsme rozhořčení…
Výbuchy hněvu, které vidíme explodovat po celém světě, nevychází od rozmarně pobouřených občanů, kteří respektují právní stát a mohou si dovolit luxus nenásilí…, ale od proletářů rozzuřených proti životním podmínkám vykořisťovaných, proti každým dnem nejistějším podmínkám přežití.
Nejsme rozhořčení, šokovaní, pobouření…
To, co nám vnucuje dnes, není v řadě hrůz kapitalistického systému nic nového. Jsou to stále stejné recepty, jen o něco horší, které pracují na tom, aby upevnily buržoazní moc závislou na naší třídě, na proletariátu. Proč se tedy rozhořčovat nad výstřelky kapitalismu a ne nad kapitalismem samotným? Jak je možné cítit pobouření nad bohatnutím bank a ne nad tím, že banky existují? Jak zuřit nad tím, že jedna společenská třída dře pořád víc, aby přežila, a nezpochybňovat samotnou realitu společenských tříd?
Nejsme smíření s osudem…
Obecně, v planetárním měřítku, je poměr sil samozřejmě pořád ve prospěch buržoazie. Ona má v rukou prostředky k tomu, aby pokračovala ve vykořisťování proletariátu, v jeho potlačování a masakrování…, ale necítíme už, jak se vítr obrací? Buržoazní moc má veškerý zájem na tom, aby tuto revoltu zredukovala na pacifistické, občanské, zákonné, apolitické hnutí…, aby ho uzavřela do „společensky přípustného“ modelu. Ale skutečnost může překonat všechny škatulky, do kterých se toto hnutí snaží nacpat.
Ale jsme přesvědčení…,
že o budoucnost lidstva se nehraje na poli rozmanitých rozhořčení, humanitárních akcí po celém světě, individuálních bojů…, ale na půdě spojení sil, které umožní konec tohoto smrtelného systému. Proletáři musí rozhodně zničit kapitalismus, pokud nechtějí, aby kapitalismus zničil svět.
Jsme ve válce… v třídní válce!
Internacionalističtí proletáři
Listopad 2011
internationalistes{at}gmail{dot}com
