Německá televize nedávno k výročí pádu „komunismu“ odvysílala dokument o dnešních osudech účastníků generální stávky v roce 1980 v Polsku. V jedné z nejvýmluvnějších scén přicházejí dělníci Gdaňské loděnice k železnému plotu jedné z bran, pokládají u ní květiny a pak se mezi šprušlemi snaží zahlédnout alespoň něco z oslavy na počest Solidarnošči, která se za účasti celebrit a politiků a se vstupem pouze na pozvánku odehrává vevnitř.
Máme za to, že tento výjev charakterizuje podstatu tzv. „revolucí“ z konce 80. let více než co jiného. Právě proto si tyto „revoluce“ zaslouží pozornost komunistů (a to i poté, co už máme oslavy většiny jejich výročí za sebou). Nikoli kvůli tomu, že by představovaly nějaký vrchol boje naší třídy, ale právě naopak, protože historicky specifický vzájemný vztah práce a kapitálu vedl k tomu, že naše třída jednala spíše jako práce pro kapitál, a aktivně se podílela na vlastní porážce (v historickém, ale nikoli dobovém slova smyslu).
Následující příspěvek Třídní války není ani chronologií událostí v Československu 1989, ani jejich popisem. Pokouší se o obecnou analýzu tzv. sametové „revoluce“, která ji zařazuje do perspektivy třídního boje, perspektivy, která jí jako jediná může poskytnout smysluplný kontext i vysvětlení.
1.
Bez ohledu na to, co si myslí sami účastníci, novináři, politici a další, nebyly všechny ty „převratné události“ listopadu 1989 ničí jiným, než ukončením jednoho a nastolením druhého projektu buržoazie jak spravovat kapitál, jak si udržet co nejvyšší míru zisku a jak si co nejefektivněji podřídit proletariát, čili jak restrukturalizovat kapitál. A to platí jak pro Československo, tak pro celý východní blok. KSČ i opozice byly možná „karnevalem revoluce“ zaskočeny, ale z hlediska kapitálu představoval tento dějinný pohyb naprosto logické vyústění předchozích let.
Nutnost reformovat stalinistickou správu kapitálu, tj. snahu podřídit ekonomické síly kontrole státu, se v Československu projevovala již od poloviny 60. let a v dějinách kapitalismu nebyla ničím výjimečným. Nebyla to ovšem osvícenost oné „reformní“ části vládnoucí třídy, která tehdy akcentovala potřebu této změny. Politická diktatura, která zpacifikovala a zdisciplinovala proletariát po 2. světové válce, společně s plánovanou ekonomikou uměle deformující proces valorizace hodnoty, která umožnila rychle nastartovat nový cyklus kapitalistické výroby, se prostě po dvaceti letech dobré služby staly překážkami dalšího vývoje, když se stalinistická forma výrobních vztahů stala překážkou dalšího rozvoje výrobních sil odpovídajícího požadavkům světového trhu a přiblížila se tak ke konci svých schopností a možností efektivně reprodukovat kapitál jako společenský vztah. Naplno se to projevilo v roce 1963, kdy ztroskotala třetí pětiletka, a poprvé od roku 1948 došlo k poklesu národního produktu. „Enfant terrible“ kapitálu už prostě vyrostl z těsného kabátku stalinistického řízení a dožadoval se toho, co mu mohlo umožnit pokračování akumulace – reformy trhu a demokracie, tedy ekonomické i politické liberalizace.
Buržoazní třída si samozřejmě není a nikdy nebyla plně vědoma všech těchto procesů v rámci kapitalismu. Její hybnou silou byl a je profit. To platí i pro buržoazii stalinistickou, bez ohledu na to, jak usilovně se snažila tento fakt maskovat, a jakkoli se snažila skrývat i svou existenci jako třídy. Neefektivní výroba a neuspokojivá spotřeba, krátce řečeno krize zhodnocování, která vedla ke snižování zisku a snaha vládnoucí třídy, tehdy představované vyššími stupni státostranické byrokracie a ekonomické technokracie, obrátit tento vývoj – to byly pravé příčiny toho, proč Akční program, který KSČ schválila začátkem dubna 1968, k otázce ekonomické reformy prohlašoval: „Vkládáme hodně nadějí do obnovení pozitivních funkcí trhu jako nutného mechanismu fungování socialistické ekonomiky a prověrky toho, zda práce v podnicích byla vynaložena společensky účelně. Máme však na mysli nikoliv kapitalistický, ale socialistický trh, a nikoliv jeho živelné, ale regulované využití. Plán a celostátní ekonomická politika musí vystoupit jako pozitivní síla ve směru normalizace trhu, proti tendencím ekonomické nerovnováhy i proti monopolismu ovládání trhu.“
Neochota „hard-line“ stalinistů čelit ekonomickým problémům přijetím tohoto z hlediska kapitálu progresivního programu, a jejich následné politické i vojenské vítězství nad „reformisty“ sice uložily reformu samotnou k ledu, potřeba restrukturalizace a změny společenského managementu vyplývající z potřeb kapitálu se však postupně projevovala jako stále nutnější a jediné řešení, které se na konci 80. let ukázalo jako nevyhnutelné.
Pokusme se ve stručnosti zodpovědět otázku, proč v 60. a 80. letech vyvstává potřeba restrukturalizace kapitálového vztahu. Na základě toho, co se nám zatím podařilo zjistit, docházíme k závěru, že stalinistický model na svém počátku sázel na brutální navyšování extenzivního vykořisťování proletariátu (naháněl co nejvíce lidí do výroby, otevřeně či skrytě prodlužoval pracovní dobu a snažil se o útoky na přímou mzdu i sociální dávky). Mezí tohoto způsobu ždímání nadhodnoty byl třídní boj. Nejprve se jednalo o velice rozšířený „skrytý“ odpor v podobě absentérství a fluktuantství, který československou ekonomiku sužoval od konce druhé světové války (a své kořeny měl ještě za nacistického protektorátu) a po únoru 1948 u části mladé generace nabyl podobu vyhýbání se pracovní povinnosti. V roce 1951 dochází k otevřenému odporu v podobě divokých stávek a menších pouličních bouří v Brně a okolí a pak v roce 1953 (v souvislosti s měnovou reformou) v podobě divokých stávek a bouří v Plzni a mnoha dalších městech. Tyto boje byly sice poraženy a dělnická třída umravněna, ale jejich hrozba a téhož roku vzpoura ve východním Německu a následně revolty v Polsku a revoluce v Maďarsku roku 1956 vedly vládnoucí třídu sovětského bloku k přijetí direktivy, že socialismus nelze budovat proti dělnické třídě, ale jedině s ní. V praxi to mnohdy znamenalo zmrazení míry vykořisťování nebo dokonce její snížení. Právě to dovedlo československou ekonomiku na začátku 60. let do krize a nastolilo otázku přechodu od extenzivního vykořisťování k intenzivnímu (s technologickými inovacemi spojená intenzifikace práce a s ní související společenské důsledky). Domníváme se, že strach z možných důsledků, které by tento přechod měl na proletářský boj, motivoval ortodoxní stalinistickou nomenklaturu k potlačení Pražského jara. Ze stejného důvodu potom období normalizace nepřinášelo nic nového, žádnou zásadní restrukturalizaci vztahu kapitál-práce. Proto se celá ekonomika a společnost postupně propadaly do stagnace, dysfunkce a rozkladu, které si vynucovaly další snahy o reformu, jež nabývaly stále větší akutnosti.
Byla to právě tato naléhavá potřeba kapitálu se restrukturalizovat, která vyprodukovala nositele nutných změn v podobě proreformní frakce v KSČ, opozičních ekonomů a disidentů. A byla to stejná nutnost reformovat produkci a možnost tak učinit, otevřená událostmi spuštěnými potlačením protestní studentské demonstrace 17. listopadu, co přimělo prokapitalistickou opozici spolupracovat s tzv. pragmatiky z KSČ. Byla to tedy právě perspektiva ekonomické krize a reálně nastalá krize politická, co v listopadu 1989 sjednotilo disent a části oficiální moci, a donutila je překonat vzájemnou animozitu ve prospěch jednotné fronty „boje“ za odstranění překážek dalšího rozvoje kapitálu, tj. stalinistické státem řízené ekonomiky a její politické formy.
Udělejme nyní malou odbočku k tomu, co máme na mysli, když mluvíme o buržoazii a jejích frakcích, které měly zájem na politické a ekonomické liberalizaci. Buržoazii nechápeme v sociologickém slova smyslu. Není to jen třída vlastníků továren, či těch, co jezdí v mercedesech. Je to třída těch, kteří žijí z vykořisťování proletariátu, kteří toto vykořisťování organizují a řídí. Nedefinuje ji pouhé vlastnictví de iure, ale spíše skutečný vztah moci nad výrobními prostředky, to, že plní funkci správců kapitálu, personifikují kapitál. A tento vztah na sebe může brát různé formy, více či méně skrývající podstatu tohoto poměru ke kapitálu. V liberálním kapitalismu dneška je mimo jiné představován třeba manažery, kteří se de iure nachází v jakémsi pseudo-námezdním vztahu, ale v realitě kontrolují výrobní prostředky a žijí z nadhodnoty, kterou jejich prostřednictvím vyprodukoval proletariát. Ve východním bloku byl ztělesňován horními patry státní a stranické byrokracie a technokracie, která sice legálně nevlastnila nic, ale de facto disponovala silou ovládající jak jednotlivé podniky, tak i výrobu jako celek. Právě to byla buržoazie stalinismu – reálného socialismu.
Snaha těchto byrokratů a technokratů ovládnout jednotlivé navzájem si protichůdné síly kapitálu prostřednictvím centralizované ekonomiky, snaha tak typická pro všechny stalinistické státostrany východní Evropy, měla ovšem i vedlejší efekt. Minimálně od přelomu 70. a 80. let stále zjevnější selhávání takto fungující ekonomiky vedlo jednak k velice opatrným a nesystematickým pokusům centrálního vedení tuto situaci řešit bázlivým dávkováním autonomie pro jednotlivé podniky a finančními pobídkami pro jejich vedení, ale také k růstu černé ekonomiky, která zčásti kompenzovala nesmírné nedostatky ekonomiky oficiální. Tento rámec dává vzniknout nové skupině lidí, kterým dopomáhá k nabytí větších či menších sum peněz, ale zároveň jim neumožňuje tyto finance změnit v soukromý kapitál, který by plodil další peníze. Peněžní prostředky šlo jen „projíst“, ale možnosti spotřeby nabízené „socialistickou“ ekonomikou byly rovněž omezené. Do této nové skupiny lidí patřili nejen všemožní generální ředitelé a náměstci velkých podniků, ale i aparátčíci strany zodpovědní za jednotlivá průmyslová odvětví, všechno vesměs loajální straníci, ale také různí podnikaví vedoucí prodejen s žádaným a nedostatkovým zbožím, někteří melouchařící zaměstnanci a v neposlední řadě třeba veksláci. Existence a obsah každodenního života této s kapitálovým vztahem svázané (byť značně rozvrstvené) skupiny lidí představovala kontinuální tlak na uvolnění sešněrované ekonomiky, uvolnění, které by jim umožnilo zhodnotit nashromážděnou směnnou hodnotu a změnit ji ve skutečný kapitál rozmnožovaný směnou za pracovní sílu. Tento tlak měl nezanedbatelný podíl na vytvoření nového politického klimatu ve společnosti, které dopomohlo k ekonomické i politické liberalizaci.
V možnosti změny, která se otevřela díky listopadovému hnutí, se jako nejlepší reprezentant společenského pohybu plodícího onu novou skupinu lidí s podnikatelskými ambicemi ukázal být prokapitalistický disent a ekonomové z Prognostického ústavu, společně reorganizovaní v Občanském fóru. Zdůrazňujeme, prokapitalistický disent! Nemluvíme tedy o všech disidentech jako takových ani o jejich organizacích jako celku, máme na mysli pouze ty, jejichž funkce v sociálním antagonismu byla v opozici se zájmy proletariátu, o těch, kteří jednali jako politická frakce buržoazie, aniž by k tomu měli všechny prostředky, které má tato třída zpravidla k dispozici, o těch, kteří byli s kapitálem svázáni programem a ambicemi, aniž by byli jeho správci. Prokapitalistickým disentem, tou politickou buržoazní frakcí v opozici, míníme ty, kteří se vehementně domáhali práva stát se součástí vládnoucí třídy, když konstituovali alternativu k vládnoucí straně, prohlašovali se za schopnější a odborně způsobilejší k vykonávání moci a aktivně se podíleli na rozvinutí programu reformy, která by jim umožnila přístup do exekutivy kapitálu. Jednotná fronta s technokraty aspirujícími na to stát se soukromými vlastníky, která se v listopadu 1989 ustavila, jim umožnila, aby tuto reformu dovedli do konce a sebe postavili na místo, které jim podle jejich názoru náleželo – k řídícímu panelu politiky a ekonomiky.
A ačkoli jedni kladli důraz spíše na liberalizaci ekonomickou (ve snaze valorizovat nashromážděné hodnoty), zatímco druzí spíše na liberalizaci politickou (přesvědčení, že správu kapitálu je třeba vést demokraticky a s respektem k lidským právům), liberalizace obojího se přece jen ukázala být společným zájmem, protože obojí bylo nutně provázáno a politická revoluce toho byla nezbytným předpokladem. Všechna ta „fóra“, „kulaté stoly“ a společně vystupující představitelé opozice i režimu ruku v ruce spěchající nastolit demokracii, to vše byly jen podoby, které tato dočasná jednotná fronta sil kapitálu nabrala.
Právě tato aliance umožnila, že už v noci z 18. na 19. listopadu proběhlo první jednání zástupců opozice (iniciativa Most) s premiérem vlády, o den později již s vládou jednala delegace OF a 28. listopadu, teprve 11 dní po studentské demonstraci, staré Federální shromáždění jednomyslně zrušilo ústavní článek týkající se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti, o měsíc později kooptovalo nové poslance a nakonec jednohlasně zvolilo Václava Havla prezidentem.
Právě toto dočasné spojenectví jednotlivých reformních kapitalistických frakcí a sil, byť sama technokracie a její spojenci z disentu si toho nebyli zcela vědomi, stálo např. za projevem Václava Havla na demonstraci 23. listopadu, v němž prohlásil: „Občanské fórum (…) disponuje kvalifikovanými silami ze všech oblastí společenského života, schopnými vést svobodnou a věcnou diskusi o reálných cestách ke změnám politických a hospodářských poměrů v naší zemi.“ Ze stejného důvodu pak tentýž 5. prosince na zasedání akční skupiny Koordinačního centra Občanského fóra hovořil o nutnosti delegovat do vlády „jakousi naši takovou dobrou reprezentaci (…) čímž by se zajišťovala kontinuita moci“.
Tak tato „revoluce“ proběhla rychle a celkem bezbolestně, stalinisté byli u moci rychle nahrazeni demokraty, sympatie ke společensko-ekonomické „změně“ se najednou objevovaly i v nejvyšších patrech moci a vládnoucí frakce usilovně spolupracovala na svém vlastním odstranění. To vše svědčí o tom, jak velká byla potřeba kapitálu zbavit se staré a příliš sevřené skořápky „socialismu“ a jak moc kapitalistické síly spojenými silami a napříč opozicí i vládou usilovaly o to, aby tuto potřebu naplnily.
A tato dočasná jednota napříč buržoazií a opozicí středních a nižších aparátčíků a dalších jasně prokapitalistických skupin je také jediným vysvětlením všech spekulací a konspiračních teorií o tom, jestli byla listopadová „revoluce“ naplánovaná, k čemu měla sloužit, zda byla řízená StB, KGB či KSČ atd. Jak už jsme řekli, buržoazie si není plně vědoma své historické úlohy, kterou je zachování kapitalismu a naprosto nejedná jako jedna jediná vědomá bytost. Je si ale vědoma svého bezprostředního zájmu – realizace zisku. Reaguje na potřebu kapitálu se zhodnocovat, mění a vytváří podmínky k tomuto zhodnocování, a to je podstatou buržoazní politiky. I v době krize, kdy je realizace zisků ne-li všech, pak alespoň většiny frakcí buržoazie ohrožena, a ta musí v takových vypjatých momentech dějin hledat řešení jako jednotná třída, se však za tímto jednotícím zájmem skrývají individuální protichůdné zájmy různých frakcí, skupin a jednotlivých kapitalistů, ale také společenských a politických hnutí s kapitalistickými ambicemi a tedy buržoazními programy. Ačkoli tedy společně naplňují potřebu kapitálu narušit hranice, do nichž ho uzavřela stalinistická správa, navenek se tyto frakce jeví jako opoziční, samy sebe jako navzájem opoziční chápou a v tomto smyslu také veřejně vystupují.
Všechny nejasnosti a spekulace o možných dohodách a tajných zájmech jsou založeny právě na předpokladu, že v tzv. sametové „revoluci“ existovaly skutečné opozice a alternativy. Ve skutečnosti to však byla reformní část buržoazie a vedle ní s perspektivou reprodukce kapitálu svázaný disent – tedy ti, kdo se domáhali práva stát se součástí vládnoucí třídy, sjednocení potřebou kapitálu se restrukturalizovat, kdo byl jedinou životaschopnou variantou v událostech listopadu 1989. StB či KGB neměly s opozicí žádnou zákulisní dohodu o změně režimu, stejně jako taková dohoda neexistovala uvnitř KSČ. Všechny je spojoval (aniž by si toho byli vždy až do důsledků vědomi) jen a pouze zájem uskutečnit reformu správy kapitálu, aby rozřešili krizi ziskovosti a reprodukce kapitálu dříve, než udeří naplno (ačkoli ji tím pouze oddálili), přesto, že na ideologické rovině zůstávali navzájem si nepřátelskými soupeři a sami se tak brali a prezentovali.
Jakmile ovšem tato programově kapitalistická aliance splnila svůj historický úkol, jakmile dosáhla odstranění staré formy řízení ekonomiky i společnosti a umožnila tak kapitálu dále expandovat, tato jednotná fronta zanikla, protože zanikl jednotný zájem kapitálu. Do popředí tak znovu vystoupily navzájem soupeřící buržoazní frakce se svými navzájem konkurenčními zájmy, tentokrát odvozenými od nových štěpících linií, které s sebou přinesla nová správa kapitálu.
Ve východním bloku se buržoazie primárně ustavovala, organizovala, profilovala a řešila vnitřní konflikty skrze vládnoucí „komunistickou“ stranu a stát. „Ekonomická rovina“ její třídní pozice a od ní odvozená profilace zájmů (technokracie versus byrokracie jako její specifické části) a frakční konfrontace zůstávaly naproti tomu, vzhledem k porážce reformního programu z roku 1968, sekundární. Listopad 1989 však nastartoval proces transformace buržoazie ve vztahu ke kapitálu, redefinoval její vztah k výrobním prostředkům a primát přisoudil zjednodušeně řečeno „ekonomické rovině“ reprodukce vládnoucí třídy. Napříště to tak už nebude rozpor mezi politickou byrokracií a ekonomickou technokracií, ale jednotlivé kapitály, co bude formovat jednotlivé buržoazní frakce.
2.
Správu kapitálu však nebylo nutné reformovat jen vzhledem k nevyhovující ekonomické struktuře. Neméně významným důvodem byla dlouhodobá praktická neschopnost buržoazie efektivně zvyšovat míru vykořisťování proletariátu a zabezpečit si tak dostatečnou výši zisku. Konstantní a v závislosti na něm i variabilní kapitál potřebovaly restrukturalizaci, a variabilnímu bylo navíc nutné vnutit disciplínu.
Právě míra vykořisťování variabilního kapitálu (tj. pracovní síly) přitom byla a je pro kapitál klíčovým faktorem. Jedině nadhodnota extrahovaná z živé práce je zdrojem zisku, a tak je nutné neustále zkracovat onu část pracovního dne, v níž dělník vyrábí náhradu za svou denní mzdu, a prodlužovat tu, kdy svou práci „daroval“ kapitalistovi, aniž za to dostal zaplaceno.
Ono známé „my předstíráme, že pracujeme a oni předstírají, že nás platí“ bylo jen jedním vyjádřením nedostatku kapacity vládnoucí třídy uvalit na pracující nárůst vykořisťování, respektive je přimět, aby ho akceptovali. A to opět platí pro celý východní blok, i když se rezistence proletariátu projevovala v různých zemích různou měrou.
Když polská vláda oznámila v létě roku 1976, že plošně zvyšuje ceny potravin, proletáři v odpověď zastavili práci v desítkách továren. A aby dali jasně najevo svůj odpor proti novému vládnímu opatření, které ve své podstatě navyšovalo vykořisťování, protože snižovalo reálné mzdy, zašli mnozí ještě dál. Dělníci z traktorové továrny Ursus vytrhali koleje na hlavní železniční trati do města, v Radomi vtrhli proletáři do ulic a zapálili budovu strany. Den poté, co vláda zdražení vyhlásila, jej zase musela odvolat, tváří v tvář neudržitelné situaci v ulicích. O čtyři roky později se vláda znovu pokusila prosadit zdražení (tentokrát šlo o ceny masa) a znovu musela čelit třídnímu hněvu. Jako první vyhlásila protestní stávku výroba traktorů Ursus, během dvou týdnů se odpor rozšířil po celé zemi a ve stávce už bylo 350 tisíc dělníků. Vláda, kterou tlačily čtyři roky, po něž zdražení odkládala, už tentokrát neměla kam ustoupit a potlačila hnutí násilím. Zmasakrovat a zdisciplinovat neposlušný variabilní kapitál bylo v této situaci z hlediska buržoazie nutné, ale přece jen nešlo o standardní a pro valorizaci kapitálu nejpříhodnější situaci. Potřeba reformy, která by zefektivnila vykořisťování pracovní síly, vyvstávala před kapitálem v celé východní Evropě stále jasněji.
Ekonomická situace v Československu 80. let celkově nebyla tak katastrofální jako např. v Polsku. Nesnáze kapitálu se zhodnocovat se nicméně citelně projevovaly ve všech oblastech a buržoazie se pilně snažila svalit náklady krize tzv. „sovětského modelu“ na bedra pracující třídy.
Krize, která od počátku 80. let požírala ekonomiku takovým způsobem, že podniky zemí RVHP mezi sebou dokonce začaly ve značné míře obchodovat barterem, protože peníze se míjely svou funkcí univerzálního ekvivalentu hodnoty různého zboží, přinesla rozklad byrokratického plánu a nárůst samostatnosti podnikové technokracie. Buržoazie se začala dělit: stalinističtí dinosauři a političtí funkcionáři odmítali problémy vidět a řešit, zatímco s ekonomickou základnou systému více spojená frakce hledala způsob jak ekonomiku zefektivnit.
Výrazem této tendence byl např. Gorbačov se svou „perestrojkou“ a „glasností“ a nakonec i sama československá reforma, kterou KSČ hodlala spustit k 1. lednu 1990 a jejíž nutnost zdůvodňovala v usnesení ÚV „o komplexní přestavbě hospodářského mechanismu ČSSR a jejím zabezpečení“ z 18. 12. 1987: „(…) je nezbytné zabezpečit novou kvalitu růstu národního důchodu jako předpokladu plnějšího uspokojování reálných potřeb lidu (…) Výsledky (…) analýzy jednoznačně potvrzují, že bez kvalitativního zdokonalení (…) nemůže být otevřen prostor pro nezbytné (…) změny v rozvoji výrobních sil (…) a v návaznosti na to pro naplnění sociálních cílů naší společnosti.“
Reforma projektovaná s cílem otočit pokles celkového přírůstku výroby i produktivity práce spatřovala příčinu problémů v nedostatcích systému plánování a státního řízení a v nedostatku podnikové motivace (jak vedení, tak zaměstnanců). Jejím pilířem se měl stát zákon o státním podniku počítající s ním jako se samostatnou ekonomickou jednotkou hospodařící na vlastní účet s omezeným centrálním financováním, dotacemi i státním plánem, který měl nadále plnit pouze rámcovou úlohu: měl být prognózou, cílem národní ekonomiky, jehož uskutečnění ale záleželo na jednotlivých podnicích. Zahraniční obchod měl nadále zůstat převážně státní, ale část zisků v devizách měla jít přímo podnikům. Formou společných podniků s podmínkou zachování většiny českého kapitálu se měl umožnit vstup zahraničním investorům. Hlavně sektor služeb měl být doplněn umožněním soukromého podnikání.
Pro proletariát však tato reforma nevěstila nic dobrého. Lákavá udička self-managementu, kterou mu hodila vláda, sice možná stačila k částečnému uchlácholení nespokojenců, když ve „Směrnici k zabezpečení komplexní přestavby hospodářského mechanismu“ schválené v roce 1988 zaručila „účast pracovního kolektivu na rozhodování zásadních otázek hospodářského a sociálního rozvoje organizace (…)“. Ale tato „socialistická samospráva“, jejímž jádrem měly být organizace existující Národní fronty a především odbory (ROH) a v jejíž pravomoci měla být třeba volba ředitele, neznamenala nic jiného než jen krok k samosprávě pořád toho samého vykořisťování a bídy.
Daleko významnější byly navíc pro tuto reformu návrhy, které měly zvýšit motivaci pracujících k větší produktivitě (rozuměj větší míře vykořisťování). Ekonomika měla začít provokovat „hon za korunou“ a podněcovat růst spotřeby především „luxusního“ zboží (tehdy to byly např. barevné televize, walkmany, první PC, „pravé džíny“…). Počítalo se s postupnou liberalizací už tak stoupajících cen, regulované měly nakonec zůstat jen ceny základních a strategických výrobků. Rozkvétaly tuzexové obchody, kde se západní zboží prodávalo za speciální devizové poukázky – bony. Buržoazie a její poskokové už se nadále neměli stydět za luxus, který si dopřávali, a výrazem tohoto nového sociálního „smíru“ se staly speciální zdravotní zařízení Sanops nebo zvláštní prodejny s veškerým sortimentem jen pro elitu.
Celkové zhoršování životních podmínek, nízké nominální mzdy, krácení nepřímých mezd, zvyšování míry vykořisťování, nedostatek spotřebního zboží, postupující ekologická katastrofa atd., společně s totální byrokratizací a idiotizací společnosti, to vše se zhmotnilo ve všeobecnou nespokojenost proletariátu, ve znechucení z vládnoucí strany a jejích přisluhovačů. I ta se vedle „ekonomických“ důvodů stala příčinou nutnosti provést politickou a ekonomickou reformu, byť se v Československu nezhmotnila v samostatnou aktivitu pracující třídy, v její protirežimní vystoupení jakožto třídy, v sebeorganizovaný boj proti vykořisťování a vykořisťovatelům. Z části proto, že tato nespokojenost byla odčerpána prokapitalistickým disentem v organizacích jako Charta 77[1] a dalších, kde se proletariát organizoval spolu se svými budoucími vykořisťovateli pod své třídě cizími slogany a pod buržoazním programem, ale především proto, že tento program sám reprodukoval, stejně jako v práci každodenně reprodukoval společenský vztah námezdní práce-kapitál, aniž by se v tomto procesu objevily takové trhliny, které by vyprodukovaly takovou míru třídního boje, jež by mohla vést k rozchodu s buržoazním programem.
Snaha buržoazie udržet si stávající míru zisku prostřednictvím dvojí taktiky – zvyšováním vykořisťování proletariátu a odstraněním jedné své frakce obhajující zastaralou a neefektivní správu kapitálu, která se stala překážkou dalšího rozvoje, se prostě na konci 80. let doplňovala s nespokojeností pracujících a snahou odstranit ty, kteří jejich bídu a nedostatek čehokoli organizovali.
Nestalo se tak ani náhodou, ani zhoubným vlivem buržoazní propagandy. Proletariát a buržoazie jsou personifikací dvou pólů kapitálu jako společenského vztahu, tedy práce a kapitálu. Tyto protikladné póly jsou ve vzájemném vztahu: jeden předpokládá a produkuje druhý. Setkání snahy buržoazie o reformu a nespokojenosti pracujících v listopadu 1989 bylo tedy pouze logickou výslednicí krize stalinské formy vztahu práce-kapitál, která si vynucovala restrukturalizaci a za daných historických podmínek dávala snaze proletářů o lepší životní podmínky reformní náboj (snaha proletariátu o zlepšení životních podmínek s sebou nenesla podvrácení a překonání kapitálu jako společenského vztahu, ale reprodukci vztahu práce-kapitál). Jinými slovy, byla to mimo jiné i sama nespokojenost pracující třídy, které produkovala prokapitalistický disent a reformátory ve straně a která na konci 80. let uválela onu vařenou nudli, na které se proletáři v listopadu 1989 nechali utáhnout. Obsahem této nespokojenosti totiž nebyla jen míra vykořisťování jako taková. Do značné míry jím byly i potíže s reprodukcí pracovní síly související s nedostatečností služeb a spotřeby. Jejich všeobecným projevem bylo pošilhávání po západní konzumní společnosti a všudypřítomná fascinace zbožím zpoza železné opony. V některých sektorech potom vedly k naštvání pracujících i fámy o možném propouštění a obnovení oficiální nezaměstnanosti, které souvisely s vládní reformou chystanou na rok 1990.
Požadavky na demokracii, lidská práva, hospodářskou reformu, větší objem spotřebního zboží a vyšší dostupnost služeb atd., kterými se jednotliví proletáři během sametové „revoluce“ oháněli, tak do jejich úst nevložila pouze buržoazní propaganda, ale spíše nedostatek rozchodu s kapitálem, kapitalismem jako buržoazním projektem, rozchodu, který v listopadu 1989 rozhodně nebyl na pořadu dne.
I tak si však buržoazie neutuchající propagandou zajišťovala to, že finální podoba restrukturalizace bude opravdu důkladná. Historickým zájmem proletariátu sice je zničit kapitalismus jako takový, ale tento zájem v tomto okamžiku pro naši třídu materiálně a bezprostředně nevyvstal, a proto jej nemohla ani rozpoznat a jednala zcela proti němu. Jednala v souladu s reformní opozicí, která chtěla pouze změnit správu kapitalismu a dávala to jasně najevo:„ Nechceme tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působeni konstruktivní dialog s politickou a státní mocí. Jsme proti nenávistným bojům, štvanicím, novým rozkolům, revanším a mstám. Jsme pro demokratickou diskusi v atmosféře dělné spolupráce všech občanů a společenských sil. Víme, že úplná shoda všech se všemi není nikdy možná, a nemyslíme si ani, že by byla k něčemu dobrá. Domníváme se však, že i odpůrci se mohou navzájem respektovat jako lidé a jako občané a v klidné, vášněmi či trpkými vzpomínkami nepodbarvené rozpravě hledat to, na čem se mohou shodnout. Po všech tragických událostech a otřesech posledních desetiletí spatřujeme jedinou perspektivu ve skutečném národním smíření na demokratickém základě“, prohlašovali například chartisté v roce 1987.
Občanské fórum v roce 1989 odhalilo buržoazní charakter svého programu ještě konkrétněji: „Tato krize je svědectvím neúčinnosti dosavadního politického a ekonomického systému. Byly vyřazeny téměř všechny mechanismy nezbytné pro to, aby společnost vhodně reagovala na měnící se vnitřní i vnější podmínky.“ (…) „Monopol KSČ na obsazování všech významných míst vytváří nespravedlivý vazalský systém, který ochromuje celou společnost.“ Jinými slovy – vybudujme volný trh a podělte se s námi o moc – takový byl skutečný projekt reformních sil kapitálu, ať už reprezentované Občanským fórem s jeho prohlášením: „Nechceme bořit naše hospodářství. Naopak, chceme, aby fungovalo lépe“, či reformisty v samotné KSČ, kteří v osobách Lubomíra Štrougala a Antonína Kapka vystoupili v březnu 1987 s podobnou představou ekonomické reformy a změn ve společnosti. A proletariát, neschopen formulovat svůj vlastní program, protože neschopen sám sebe ustavit jako třídu, která by proti jakékoli reformě postavila zničení výroby postavené na vykořisťování a která by jasně postulovala sociální revoluci jako jediné možné východisko ze společenské i ekonomické mizérie, si v listopadu 1989 nesl tento buržoazní program ve své perspektivě a aktivitě, protože v něm spatřoval východisko z bídy a v jeho jménu vyšel do ulic. Demonstroval, cinkal klíči a pěl hymnu a ve snaze zbavit se ostnatého obojku tak sám strčil hlavu do onoho sametového, na němž ho buržoazie a její spojenci nejprve vodila na demonstrace, pak k volbám a nakonec ho znovu uvázala u stejné boudy se stejně ubohou miskou kůrek. Proto také po úspěšném završení „sametové revoluce“ drtivá většina proletářů akceptovala buržoazní motto, že nelze socialisticky pracovat (ve smyslu staré míry vykořisťování) a kapitalisticky žít (ve smyslu konzumní společnosti).
Občanské fórum jakožto organizace kapitálu ovšem nelenilo a jakékoli možnosti, byť v tu chvíli jen hypotetické, že by mohlo dojít k pokusům o formulaci proletářského revolučního programu, se předem snažilo zabránit. Samo sebe okamžitě označilo za „reálného reprezentanta kriticky smýšlející československé veřejnosti“ a „jediného faktického představitele lidové vůle“. Stejně se snažilo pojistit i proti potenciálním výbuchům proletářského vzteku, které by se mohly vymknout její kontrole: „Jde nám tedy o věcný postup, nikoli o násilí. Nechceme hrubosti.“ (…) „Žádáme všechny občany, aby se chovali ukázněně, lidsky, tolerantně, demokraticky,“ apelovalo na demonstranty Občanské fórum. A zároveň jasně deklarovalo, že proletáři v ulicích pro ně představují pouze kulisu, i když nezbytnou: „(…) představitelé státní moci tvrdí, že problémy této země se nedají řešit na ulici. Přesně totéž říká Charta 77 třináctý rok. Občanské fórum je připraveno okamžitě jednat s mocí jinde než na ulici. Nezáleží tedy na nás, ale na nich, jestli se bude demokracie v naší zemi rodit ve vzrušené atmosféře náměstí nebo v klidu na nejrůznějších pracovištích.“
„Ještě nebylo vidět revoluci, která by proběhla za takového ticha jako ta poslední; týden se křičelo na Václaváku a někteří dokonce čtrnáct dnů. Euforie vydržela tři neděle, protikomunistické štvaní mělo nejdelší život, vydrželo půl roku do voleb a má naději přežít“, komentoval sametovou „revoluci“ Egon Bondy. A měl do značné míry pravdu. Ti, kteří v naději na lepší život participovali na boji většinových reformních sil kapitálu proti menšině rigidní buržoazie o moc, sice pár dnů nadšeně mrzli na náměstích, kde jim na znamení „historického kompromisu“ Marta Kubišová zazpívala hymnu společně s Hanou Zagorovou (a o několik dní později to, zřejmě pro velký úspěch, opakoval i Karel Kryl v duetu s Karlem Gottem), ale vlastně nikdy neopustili svá místa v továrnách, obchodech a školách, kde dál přeměňují svůj život v kapitál, jenž měli nadále spravovat jejich bývalí „přátelé“ z opozičního hnutí. Přesto sehráli v tomto hnutí, jehož úspěch byl od počátku založen na tom, že jejich perspektiva a aktivita nepřekračovala perspektivu a aktivitu práce pro kapitál, rozhodující roli, protože bez jejich aktivní participace by to prostě nešlo.
3.
Mesaliance proletářů a reformní buržoazie byla nutným historickým produktem a podmínkou pro to, aby bylo možné uskutečnit ekonomickou a politickou reformu. Reformní frakce vládnoucí třídy to věděla už v 60. letech, proto se konečně sami autoři soudobé ekonomické reformy zasazovali o „posilování kritického postoje veřejnosti vůči stupiditám plánovacího systému“ a „získání masové podpory pro připravované systémové změny“, když se svým přednáškově-vysvětlovacím turné objížděli továrny a podniky. A věděla to i kapitalistická opozice z Charty 77 v roce 1987, když ve „Slově ke spoluobčanům“ publikovala úlitbu, v níž se zdánlivě stavěla i za zájmy proletariátu: „V naší zemi údajně vládne dělnická třída. Nikdy nebylo toto oficiální tvrzení v tak hrozivém rozporu se skutečností, jako je tomu dnes. Vyšší a nejvyšší političtí činitelé se pohybují po této zemi obklopeni policejními strážci v autech s neprůstřelnými skly a s nemorální absolutní předností v jízdě. (…) Mají své spotřebitelské výhody, zvláštní dodavatele, zvláštní služby, zvláštní zdravotní péči, zvláštní a tajemné příjmy. Jejich moc je vybavuje bezpočtem privilegií a v poměrech, kde je pro normální občany tak svízelné zařídit či dostat tolik věcí, je pro ně cokoliv záležitostí jednoho telefonického rozhovoru; dokonce i to, aby jejich méně pilné dítě prošlo bez problémů všemi zkouškami na vysoké škole.“ (…) „Všichni můžeme hned zítra začít říkat pravdu. (…) A to ne jenom pravdu o běžném šlendriánu, který kolem sebe vidíme, ať už ve výrobě, obchodě či službách, ale i o jeho příčinách. O špatných vedoucích, kteří – opřeni o svou bezvýhradnou politickou loajalitu – mohou beztrestně páchat jakékoliv škody. O nepružném způsobu hospodářského řízení a rozhodování. O iluzornosti a formálnosti plánů a bezúčelnosti plnění jejich nekonečné řady často zcela protichůdných ukazatelů. O neuvěřitelné neschopnosti centrálně řízené výroby reagovat na živé potřeby společnosti, o nepochopitelné a přitom tolerované prodělečnosti největších průmyslových podniků a o mrhání energií v neefektivních průmyslových odvětvích. A samozřejmě o té hrozné obludě byrokracie, která nenávratně požírá tak velkou část výsledků lidské práce a přitom tuto práci ještě navíc všemožně komplikuje a maří.“ Hned v zápětí však vše odkázala do správných mezí: „Domníváme se, že nenásilný odpor proti všemu zlému, tolerance, slušnost, otevřenost pravdě i jinému názoru a trpělivá vytrvalost jsou těmi nejlepšími nástroji, kterých může naše společnost užít v nadcházejícím boji za svou emancipaci, za společenskou obnovu a demokratický pořádek. (…) K čemu tu vyzýváme, není nic jiného a nic víc než odvaha stát se občany v plném, tvořivém a nejsilnějším slova smyslu.“
I reformní buržoazie si však byla vědoma nebezpečí, které by hypoteticky mohlo vzejít z proletariátu: „Kdybychom jen čekali, až se společenské rozpory natolik prohloubí, že si katastrofální běh věcí vynutí nějakou změnu, byli bychom sami proti sobě: na jejich prohlubování a na těžko předvídatelné důsledky výbuchu, k němuž by jednoho dne mohly vést, bychom doplatili všichni.“ I v tom se opozice shodovala s reformisty ve vládě: „(…) nebudeme-li s tím něco dělat, do dvou let to bude řešit ulice,” sdělil předseda České vlády Ladislav Adamec v červnu 1988 generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi.
Všechny tyto a další obavy nejrůznějších „vůdců“ z ulice a jejich snahy ji řídit a usměrňovat tak naznačují, že fakt, že se proletáři dali do pohybu, byl přes všechno maličkým praktickým projevem třídního antagonismu, slaboučkým vyjádřením tendence proletariátu ustavit se jako třída proti kapitálu, tendence, kterou ovšem vzápětí anulovala občanská perspektiva, buržoazní perspektiva politické revoluce. Nabízí se samozřejmě otázka, proč se proletariát neustavil jako třída alespoň částečně si vědomá toho, co je jejím historickým zájmem, proč nedošel k rozchodu s reformisty, proč nevystoupil proti oběma na čas sjednoceným kapitalistickým silám. Ale bylo by naprosto ahistorické postavit odpověď na tuto otázku na srovnání „revoluce“ z roku 1989 třeba s revoluční vlnou let 1917 – 1921 a vypočítat, co všechno tehdy naše třída měla udělat a neudělala.
Proletariát nakonec v listopadu 1989 vyšel do ulic. Demonstroval, nechal se zmlátit, znovu demonstroval, stávkoval a zakládal stávkové výbory, požadoval vyšetření policejního zásahu, zase demonstroval, vysmíval se vládním papalášům a zároveň nadšeně tleskal svým falešným přátelům z řad kapitalistické opozice, která už smlouvala o svých křeslech ve vládě.
Deset dní po první demonstraci se pak zhruba 75 procent proletářů účastnilo dvouhodinové „generální“ stávky vyhlášené Občanským fórem. Stejně jako dnešní odborářské tanečky, měla tato událost jen málo společného se skutečným vystoupením proletariátu a reformní buržoazie to dávala od počátku jasně najevo, když ústy OF prohlásila, že „vyhlášená generální stávka na den 27. listopadu je politickou protestní stávkou a nesleduje jiné cíle,“ a navrhla soubor opatření zaručující, „aby stávkou nebyly způsobeny materiální či jiné škody“. Aby předešla možným problémům se stávkujícími deprimovanými směšným průběhem tohoto „vystoupení lidu“, přišla ještě téhož dne opoziční frakce vládnoucí třídy s další fackou do tváře proletariátu: „Koordinační centrum OF navrhuje dnem 27. 11. 1989 ukončit celostátní stávkové hnutí. Tak jak dokážeme dnes stávku ukončit, tak ji budeme schopni znovu zahájit.“
Ale děly se i další věci.
Navzdory tomu, že Obrana lidu za Československou lidovou armádu prohlásila, že: „(…) společně s dělníky, rolníky a příslušníky inteligence jsme připraveni bránit a ubránit vymoženosti socialismu”, se vojáci základní služby, od 18. listopadu izolováni v kasárnách od vnějšího světa, poté, co k nim pronikly informace o hnutí, postavili na stranu stávkujících studentů a znemožnili tak své případné nasazení proti demonstrantům. Konfrontace těch, kteří hodlali hnutí potlačit násilím, s těmi, kteří odmítli být nástrojem této represe, sice nevyústila v otevřený konflikt, přesto ji můžeme označit za jeden z rozhodujících momentů listopadu 1989. I tak jak se zhmotnil, omezený na nejnižší úroveň svého praktického vyjádření a v daném dějinném okamžiku dále nerozvinutelný, představoval postoj „záklaďáků“ jistou míru dekompozice represivních sil.
Toto rozložení armády, policie a dalších represivních složek státu můžeme vidět v proletářských bojích na celém světě, naposledy třeba v Argentině v roce 2004, kdy se na stranu povstalců přidali mnozí policisté i vojáci, protože je ekonomický kolaps a z něho vyplývající perspektiva živoření zasáhl stejnou měrou jako ty, proti kterým měli zasahovat. V Číně se k proletářskému hnutí na jaře 1989 přidaly celé armádní pluky původně určené k jeho zmasakrování, protože ani armáda, rozdělená na důstojnickou elitu požívající všech výsad a drezírované, špatně krmené a v nelidských podmínkách ubytované řadové vojáky, se nevyhnula třídní konfrontaci. Vojáci zasahující proti masovým demonstracím a nepokojům se v mnoha provinciích a městech setkali s proletářskými kordóny, které je vyzývaly ke sbratřování a bránily jejich postupu. Tisíce vojáků dezertovaly, pálily kolony tanků a vojenských náklaďáků a se zbraněmi v rukou se společně s proletáři postavily proti loajálním částem armády. A přesto, že nakonec tváří v tvář represi toto revolučně-defétistické hnutí podlehlo, předvedlo buržoazii, že i vojáci zůstávají jen proletáři v uniformách a bez ohledu na přísahy věrnosti státu toho stále mají víc společného se svými třídními bratry a sestrami v továrnách a školách, než s těmi, kteří je ženou proti nim.
Když bylo do Prahy v noci z 21. na 22. listopadu přivezeno cca 4 000 milicionářů, kteří měli zaútočit na stávkující vysoké a střední školy a divadla, stávkující byli připraveni se bránit násilím – na DAMU např. studenti plánovali školu zabarikádovat a budovali únikovou cestu ven z budovy pro případ obléhání. I když byl rozkaz k útoku Lidových milicí nakonec odvolán, úmysl bránit okupace silou byl rozchodem s výzvami k nenásilí, které zaznívaly z úst reformní buržoazie.
A konečně studenti a herci, kteří, se například v Praze rozešli do továren, aby tam agitovali za podporu pro „generální“ stávku, se ujímali úkolů, které před ně hnutí stavělo, protože žádné hnutí nemůže přežít, pokud se nerozšíří.
Ironií osudu však všichni tito proletáři a mnozí další svojí aktivitou vynesli do úřadů své falešné přátele a umožnili transformaci reprodukce kapitálu a práce, když pomáhali prosazovat program jeho reformy. V tomto skutečném obsahu, kterým je poklidná výměna jedné správy kapitálu za druhou, a nikoli v tom fantaskním obraze svobody a ráje, jak nám ho kreslí média, totiž spočívá legendárnost „sametové revoluce“, její popularita mezi buržoazií na celém světě; představuje totiž nejlepší příklad toho, jak může jedna frakce buržoazie zaštítěná masovou podporou proletariátu převzít moc od druhé, aniž by použila násilí či ozbrojený boj.
Buržoazie východního bloku cítila nebezpečí, které by potencionálně mohlo vzejít z proletářského hnutí stojícího mimo její kontrolu, protože v SSSR, Polsku, Rumunsku a Jugoslávii se v různé míře a intenzitě staly třídní boje realitou a dál komplikovaly řešení kritické situace. Proto se buržoazní síly v ČSSR snažily zavčasu proletáře dirigovat směrem ke svým vlastním zájmům. Jakkoliv však v Československu šlo spíše jen o onen letmo zahlédnutý – a spíš více tušený – přízrak proletářského boje, a ne o strašidlo komunismu. Proletariát vystupuje pod falešnými prapory panství kapitálu, tyto prapory sám vztyčoval a nesl k vítězství přesně tou aktivitou, která byla důsledkem dobové podoby třídního antagonismu a v níž se tedy velmi slabě a omezeně – přesně tak, jaká byla tato aktivita – projevovala tendence proletariátu ustavit se jako třída proti kapitálu zhmotňující se v praktické činnosti historického třídního hnutí. Nejen vládnoucí frakce, ale i Občanské fórum na tuto tendenci bezprostředně reagovaly, ale protože její přízrak se rozplýval sám, jejich reakce nebyly nijak dramatické. K uspokojení proletariátu tak stačilo pár demonstrací a ta směšná dvouhodinová stávka, stejně jako kooptace blekotavého Havla a spol., jejichž míra „radikality“ odpovídala náladám pracujících. Buržoazie to navíc měla o to snazší, že částečně navazovala na stejný „manévr“, který použila už v polovině 60. let a který se také nedočkal praktické kritiky ze strany proletariátu.
Takže proletariát v dané historické podobě svého protikladného vztahu s kapitálem nedošel k dostatečné míře rozchodu s kapitálem, k takové míře třídního boje, která by mohla vést k rozkolu s buržoazním programem a k ustavení bojující třídy. Proto sám reprodukoval program jedné jeho (reformní) frakce, proto dál pokračoval v každodenní reprodukci sociálního vztahu námezdní práce-kapitál.
Porážka československého proletariátu v 50. letech, znovu potvrzená „Pražským jarem“ a srpnem 1968 a 1969, nemožnost další reprodukce kapitálu jako společenského vztahu na základě „třídního kompromisu“ z druhé poloviny 50. let a později za normalizace modifikovaného, 80. léta stagnace a pozvolného rozkladu, to vše nevedlo k vzestupu třídního boje, a tudíž ani k ustavení proletariátu jako třídy proti kapitálu. Teprve v roce 1988 začínala rodit první viditelné projevy nespokojenosti. Z těchto historických limitů pak vyplynulo i to, že proletáři až na velice slabé projevy antagonismu nemohli překonat svoji existenci coby třídy pro kapitál, a proto jedinou možnou perspektivou byla reforma, a nikoli revoluce. Proto opozičním kapitalistickým silám stačilo jen přesvědčovat pracující o tom, že západní forma kapitalismu (k němuž stejně už minimálně deset let víc a víc vzhlíželi, hlavně z hlediska míry spotřeby a tedy implicitně i míry vykořisťování), je lepší než ta východní, „reálně socialistická“, a že po krátkém utažení opasků zase dojde k tomu opravdovému zlepšení životních podmínek.
Bondy prorokoval, že budoucnost nového buržoazního pořádku bude krátká: „Zanedlouho sebou začne házet jako plechovka na kočičím ocasu uvázaná k průseru světa rozděleného na ty, co vyhravše nevyhráli a nyní mocí mermo hledají, kam uteklo vítězství, a ty, kteří si to odnesou nakonec za všechny a to jsou vždy chudí celého světa. A když se nebudou chtít dát, budou trable i u nás za pecí.“ Přinejmenším v časové perspektivě se tedy spletl.
Proč se ty zmíněné trable zrovna teď zdají být v nedohlednu přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Spokojme se tedy prozatím s tím, že přijít tak nebo onak musí, protože podmínky, z nichž se zrodí, už byly ustaveny. A listopad 1989 k tomu přispěl svým dílem.
Třídní válka
Únor 2010
[1] Abychom se vyjádřili ještě jasněji, jak Charta 77, tak Občanské fórum a další byly bez jakýchkoli pochyb organizace buržoazie, které dočasně sloužily k nastolení tehdejších zájmů kapitálu. Stejně dočasně také přitahovaly proletáře, kteří se v nich organizovali. Tento fakt však samozřejmě nedělá ze všech členů těchto a podobných organizací buržousty. Stejně jako jsou proletáři třeba v odborech, které jsou orgány buržoazie par excellence, byli i v Chartě a v OF. Mluvíme-li zde proto o buržoazii z Občanského fóra či o opoziční buržoazii, máme na mysli ty, kteří byli a jsou vládnoucí třídou na základě společenské funkce, kterou plnili v kontextu sociálního antagonismu, a nikoli ty, kteří byli aktivními příslušníky buržoazních organizací, ale z hlediska společenské funkce v rámci kapitalismu nebyli nic jiného než vykořisťovaní, proletáři.
