Endnotes
Dějiny kapitalistického výrobního způsobu jsou přerušovány krizemi. Dalo by se říci, že krize je modus operandi kapitálu neboli vztahu kapitál-práce. Nakolik je kapitál – sebezhodnocování hodnoty, autoexpanze abstraktního bohatství – v každý moment nárokem na budoucí vysávání nadhodnoty, natolik je to pravda: akumulace kapitálu dnes je sázkou na zítřejší vykořistění proletariátu.
Dnes krize nabrala podobu finanční krize a stále více se nad námi vznáší hrozba úplné ekonomické krize. Mezi těmito dvěma krizemi však není jen vztah příčiny a důsledku (ať už bychom ten vztah pojímali z kteréhokoli konce). Spíše se jedná o různé projevy téže základní krize – krize akumulace kapitálu, která je zároveň krizí ve vykořisťovatelském vztahu mezi kapitálem a proletariátem.
Finanční kapitál je formou kapitálu, která nejpřiléhavěji odpovídá jeho čistému konceptu tím, že přehršel byzantských podob finančního kapitálu lze redukovat na proces, v němž peníze plodí další peníze, neboli hodnota plodí další hodnotu. Vztah mezi finančním kapitálem a výrobním kapitálem neboli mezi financemi a reálnou ekonomikou se vyznačuje na jedné straně disciplínou, kterou finanční kapitál vnucuje kapitálu výrobnímu, a na straně druhé možností a vlastně i sklonem finančního kapitálu „pádit sám vpřed“ – tedy příliš předbíhat možnosti zhodnocování, které jsou ve finále dány ziskovým vykořisťováním pracovní síly ve výrobě.
Tento vztah mezi financemi a výrobním kapitálem neboli mezi financemi a reálnou ekonomikou sice v kapitalistickém výrobním způsobu existoval vždycky, ale měnil se. Od globální krize ziskovosti kapitálu – nebo jinak nazíráno od krize v kapitalistickém třídním vztahu – na přelomu 60. a 70. let 20. století (vyznačovala se vlnou třídního boje, neklidu v průmyslu i ve společnosti) je zfinančnění integrální součástí kapitalistické restrukturalizace a protiofenzivy – tj. globální restrukturalizace vztahu mezi kapitálem a proletariátem. Na jedné straně je zfinančnění nástrojem, kterým se v globálním měřítku integruje vykořisťování pracovní síly (se vznikem a začleněním do světové ekonomiky nových pólů akumulace v mladých „BRICS“ ekonomikách: Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika atd.), a na straně druhé je prostředkem, kterým lze oslabit opevněné pozice dobře placeného proletariátu ve vyspělých kapitalistických ekonomikách. Tyto dva aspekty zfinančnění odpovídají integraci okruhu reprodukce pracovní síly s okruhem reprodukce kapitálu. Se vzrůstajícím zfinančňováním vztahu mezi kapitálem a proletariátem mzdy pracujících ve vyspělých ekonomikách stagnují a reprodukce jejich pracovní síly je stále více zprostředkovávána financemi (hypotékami, půjčkami, kreditními kartami a investováním penzijních fondů na akciových a peněžních trzích). Tato nová konfigurace třídního vztahu nabídla mnoha – ale ne všem – vrstvám proletariátu ve vyspělých ekonomikách růst životní úrovně svázaný s inflací cen akcií. Kapitalistický protiútok a restrukturalizace zahrnovaly fundamentální změny v třídním vztahu díky porážce starého dělnického hnutí a zastaralosti jeho institucí (odbory a strany), které prosazovaly zvětšování moci proletariátu v rámci kapitalistické společnosti. Nová podoba třídního vztahu a jeho zfinančňování ve finále závisí na schopnosti kapitálu vysávat v globální ekonomice dostatek nadhodnoty (zvyšováním produktivity a intenzifikací práce).
Současná finanční krize má své kořeny částečně v rizikových půjčkách a hypotékách, které stály na předpokladu, že trh s byty neustále poroste, a na inflaci cen akcií (po prasknutí předchozí akciové bubliny – tzv. dot.com boomu), přičemž investování vypůjčených peněz praktikované finančními institucemi (bankami, investičními fondy, soukromými investičními fondy atd.) generovalo obrovské množství fiktivního kapitálu. Financemi tažený boom nakonec přesáhl schopnost reálné ekonomiky – tj. výrobního kapitálu – vysávat nadhodnotu skrze vykořisťování dělníků ve výrobě (ať už je to výroba „hmotná“ či „nehmotná“). V důsledku toho jsme svědky masivní „korekce“: padající akciové trhy, bytový trh. V marxiánském slovníku: znehodnocování kapitálu (projevuje se snižováním cen akcií, nedodržováním splátkových kalendářů, bankroty, fůzemi a rychlými prodeji finančních institucí a nyní jejich částečným znárodňováním všemi kapitalistickými státy).
Takže dřívější tendence k nadměrné akumulaci kapitálu (ať už ji chápeme jako cyklickou nebo stoletou), kdy již výrobní investice kapitálu nemohou uspokojit jeho nároky na zhodnocování, je zhoršována sklonem finančního kapitálu generovat fiktivní kapitál (skrze investování vypůjčených peněz, financování dluhu, termínované obchody, opce, deriváty a rostoucí pletoru spletitých a tajemných finančních nástrojů). I když finanční kapitál ukázňuje kapitál výrobní (a výrobní kapitál se stále více zfinančňuje), vysávání nadhodnoty skrze vykořisťování proletariátu nedokáže udržet tempo s nároky na zhodnocování, které si finanční kapitál klade.
Kapitál je v krizi. Krize se projevuje jako znehodnocování. Znehodnocování je jediným způsobem, jak kapitál může položit základy nového kola akumulace a zahrnuje umravňování dělnické třídy, aby přijala nové podmínky vykořisťování. To však znamená, že rovněž dává v sázku samotnou reprodukci vztahu kapitál-práce. K odvrácení krize znárodňování bank nestačí. Ekonomika stojí před recesí nebo depresí a strašidlem deflace. Státní manažeři kapitálu jsou lapeni v dilematu: s velkými rozpočtovými deficity, které ještě zvyšuje financování záchrany finančního systému (skupováním toxických jistin, rekapitalizací bank a zárukami za nové půjčky), bude stále obtížnější financovat deficitní výdaje, do nichž by se kapitalistické státy potřebovaly pustit, aby v ekonomice udržely efektivní míru poptávky. Na vyšší rovině se teď tak projevuje otázka úvěruschopnosti bank jako pochybná úvěruschopnost kapitalistických států (centrálních bank a státních pokladen).
Kapitál by mohl najít cestu z krize: bude usilovat o udržení nebo zvýšení ziskovosti v reálné ekonomice skrze tlak na mzdy (což však zvráceně bude mít deflační efekt) a intenzifikaci práce (větší vykořisťování pracujících), což jsou strategie ke zvýšení jak relativní, tak absolutní nadhodnoty. Cesta z finanční a ekonomické krize zahrnuje intenzifikaci vykořisťování v celoplanetárním měřítku a krizi vztahu mezi kapitálem a proletariátem. V 19. a 20. století, až do kapitalistické restrukturalizace 70. a 80. let, se proletariát mohl prosazovat jako pozitivní pól ve vykořisťovatelském vztahu. Dnes, kdy se reprodukce proletariátu stále více zprostředkovává financemi a je tedy bezprostředně propletena s reprodukcí kapitálu (důsledkem je, že reprodukce stále širších vrstev proletariátu je čím dál tím nejistější, jak je vidět na současné vlně zabavování bytů kvůli nesplácení hypoték a dalšího majetku kvůli nesplácení půjček) a kdy zfinančnění umožňuje integraci kapitalistického vykořisťování pracovní síly v celoplanetárním měřítku, právě ty prostředky, které na jedné rovině dovolují kapitálu probít se z krize, hrozí krizí na vyšší rovině – na rovině reprodukce samotného třídního vztahu.
