Komentář TV: Další dva příspěvky k proletářské vzpouře v Egyptě původně publikoval blog Signalfire. První z obou krátkých textů jasně odmítá tvrzení, které do nekonečna omílají média (a které jsme ovšem mohli slyšet i z úst mnoha povstalců), že v Egyptě (stejně jako v zemích Maghrebu, v Jemenu, Jordánsku, Sýrii a dalších) jde o boj za demokracii a lidská práva. Signalfire zdůrazňují, že jsou to stejné obtíže, jakým čelí proletariát na celém světě – především bída a represe – které zažehly egyptskou revoltu a které jsou jejím nejvlastnějším obsahem, a že je jedině skoncování s diktaturou kapitálu a nastolení diktatury lidských potřeb, a nikoli liberální demokracie či občanská společnost, je jejich rozřešením. Druhý příspěvek se dotýká otázky solidarity s bojem egyptského proletariátu. Proti ufňukané humanistické „solidaritě“ jakou předvádí nejrůznější levičáci po celém světě, staví solidaritu internacionalistickou, solidaritu revolučně defétistickou, solidaritu třídního boje.

***

Demokracie drtí proletariát v Egyptě i všude na světě

Rabující jsou masově zatýkáni a maloburžoazie se organizuje do polovojenských struktur, aby ochránila své nezasloužené zisky proti strádající většině – to vše znovu dokazuje odporný podvod, jakým je každé mezitřídní „lidové“ a „demokratické“ hnutí.

Pro občany omámené ideologií buržoazního pořádku zbožní tyranie a ponížení člověka jsou proletáři přivlastňující si to, co potřebují, zločinem a provokací. Zločinem a provokací, které lze vysvětlit jen tak, že jde o lidi placené starým režimem.

Posvátné banky, supermarkety a většina domů zámožných obyvatel, tyto chrámy moderní doby je nutné za každou cenu ochránit před špinavýma rukama vyvlastněného davu, davu, který byl samozřejmě víc než vítán, aby zemřel ve jménu demokratických a národních hesel, která nikdy nebyla jeho.
Problémy, kterým prostí lidé v Egyptě čelí, nemají nic společného se „zkorumpovanou tyranií“ Mubaraka a jeho starých přátel. Jsou to stejné problémy, jakým čelí proletariát všude na světě – nezaměstnanost, závislost na mzdě, policejní teror, přepracovanost, úsporná opatření a hlad.

Žádná restrukturalizace státu umožňující idiotský cirkus soutěživých voleb, žádné střídání u moci, které by do vlády vyneslo tu či onu odpornou bandu „socialistů“ či populistických byrokratů tyto podmínky ani v nejmenším nezmění.

Jedině bude-li se naše třída organizovat pro to, aby si přivlastnila výrobní prostředky a zrušila zbožní výrobu, osvobodí se proletarizovaná většina od bídy, kterou je na ni kapitál nucen uvalovat.

Miliardy lidí na celém světě každodenně čelí rozporu mezi výrobními vztahy a výrobními silami ve formě drtivé chudoby a ponižující námezdní otročiny a tento rozpor může být vyřešen jen diktaturou proletariátu, nikoli demokracií obchodní směny.

Vyrabování supermarketu nebo vypálení banky má nezměrně autentičtější politický význam než všechno fňukání opozičních politických stran a organizací lidských práv.

Chudí a námezdní pracující nemají žádný zájem na politických dohodách, které budou sepsány jejich krví.

Obchodníkům a obyvatelům luxusních čtvrtí, kteří nemohou spát v obavách o svůj značkový nábytek, můžeme vzkázat jen jediné – váš čas přijde, a až se tak stane, skučet po demokracii vám nepomůže.

Být solidární s egyptskou revolucí znamená zaujmout bojovou pozici v mezinárodní třídní válce

Armáda již organizuje plynulý přechod od Mubarakovy vlády k jiné postavě kapitálu, opozice vynakládá energii do spořádaných shromáždění pod policejním dozorem a nesmyslných politických požadavků.

Imperialismus má škodolibou radost z další vlny demokratických povstání podobné té, která vedla k rozpadu Východního bloku, a doufá, že pád sklerotických diktatur, které zatěžují arabské státy, ponechá všeobecnou diktaturu trhu nedotčenou.

Epopej událostí v severní Africe přináší revolucionářům na celém světě naprosto jasné strategické poučení.

Je-li již naše třída organizovaná jako strana uskutečnění komunistického programu, strana destrukce ekonomiky a státu prostřednictvím koordinovaných sil proletariátu, může masové povstání způsobit jedině rozvrat v reprodukci vztahů kapitalistické výroby.

Nejsou-li přítomny bojovné komunistické frakce schopné rozhodně jednat a usilovat o to, aby povstání překročilo limity nastavené buržoazním státem a jeho reformistickými a fašistickými agenty mezi masami, stane se krev povstalců jen cementem restrukturalizace kapitalistického státu a nové fáze bídy a ponížení.

Viděli jsme, jak se tato tragédie odehrává znovu a znovu, v Jižní Africe, v Iránu, ve střední Americe a všude na světě.

Jediná pravá solidarita s hrdinnými bojovníky v Káhiře a Tunisu je boj za organizování autonomní strany proletariátu, mimo a proti buržoaznímu státu, jeho zákonných norem, jeho kulturní hegemonie, jeho odborových a nevládkářských přívěšků.

signalfire.org