Leták solidarity s vzbouřenci v Tunisku, Alžírsku a Egyptě…

Komentář TV: Následující leták podepsaný jako „Autonomní boje“ (Luttes Autonomes) byl napsán a publikován ještě předtím, než se plameny proletářské revolty, po Tunisku, Alžírsku a Jemenu, plně rozhořely i v Egyptě. Jeho obsah tím však neztratil nic na své aktuálnosti. Vyzývat k třídní solidaritě, k solidaritě boje, která se ustavuje proti všem uplakaným humanistickým protestům, bylo, je a bude úkolem všech komunistů-internacionalistů. Propojují-li tedy „Autonomní boje“ vzpouru v Maghrebu s podzimním hnutím ve Francii, odhalují tak jak společný zájem tuniské, alžírské, francouzské a konec konců jakékoli jiné národní i celosvětové buržoazie na potlačení proletářského vzbouření, tak i samotnou podstatu, jež je oběma bojům společná – fakt, že jde o zápas proti kapitálu a jeho státu.

***

Leták solidarity s vzbouřenci v Tunisku, Alžírsku a Egyptě…

Už několik týdnů se proletáři v Maghrebu bouří proti nesnesitelným životním podmínkám a státní politice teroru. Jsou v ulicích, střetávají se s policajty, útočí na budovy státu, skladiště zboží, banky…, blokují silnice a, především v Alžírsku, jasně odmítají kontrolu opozice či islamistů.

Tato hnutí boje se ve své skutečné aktivitě potvrzují v opozici vůči státu, vůči soukromému vlastnictví. V tomto smyslu představují úžasný protest proti světu peněz, velkolepé příklady boje proti všem formám podřízení se. Dávají tušit o nadcházejícím světě: lidská komunita konečně v souladu a zbavená státu, peněz a tříd

Vzbouřenci a vykořisťovaní celého světa! Tento boj je váš. Od jihu k severu, od východu k západu, jeho základní podstata je všude stejná. Dělníci, studenti, nezaměstnaní, mladí, staří… všechny tyto kategorie se v srdci boje proti tomuto bídnému světu rozpouští, aby vytvořily jedinou bojující třídu s jediným zájmem: zničit stát.

Stát odpověděl dvojím způsobem: na jedné straně vlády hnutí brutálně potlačují, na straně druhé politická, odborářská a náboženská opozice (v roli mučedníků) navrhuje demokratické střídání: že klika u moci odejde. Jak v jednom, tak v druhém případě jde o stejný cíl: aby vzpoura skončila a nadvláda pokračovala v kterékoli politické formě. Nicméně, ať je jeho podoba jakákoli (parlamentní systém, systém jedné strany, autoritativní systém…), stát vždy zůstává státem. Jeho existence znamená, že bohatí zůstanou bohatí, že chudí jsou stále chudší, že pracují a že v tichosti chcípnou.

Represe znamená mnoho mrtvých, vězení, mučení, brutalitu… Je rysem systému, v němž politická, odborářská a náboženská opozice chybí, nebo je příliš slabá na to, aby vykonala špinavou práci – aby se zmocnila bojů a pacifikovala je spolu s nadějí na radikálně odlišný svět, který se v těchto bojích vynořuje. Říkají nám, že tam je diktatura, zatímco tady máme demokracii, což má znamenat, že nic takového se nám nemůže stát. Máme žít v konečně zpacifikované společnosti, v níž je represe pouhým excesem, jež se děje jednou za čas; omylem, který lze připsat lidem, kteří „mají problémy“ a nikoli systému.

Je to klam: Je to nejdříve a především síla vzpoury, co stát nutí k masakrům, a nikoli nedostatek práv.

Je to lež: Nikdo nezmiňuje fakt, že od války v Indočíně francouzská policie trénuje většinu policejních sborů na celém světě. Ať je ruka jakákoli, mozek je „made in France“. Stejně jako zbraně, plyn, obušky a tanky, které Francie každoročně prodá za miliony Euro.

Je to iluze: V tuto chvíli tady stát nemusí sahat k otevřené represi. Odbory hrají dobře svou roli dozorců, tj. uklidňují a zažehnávají proletářský vztek pomocí podfuků a pastí vyjednávání, které přináší jen drobky a drobné. Jsou tu politické strany, které udržují iluze o tom, že na moci participují všichni. Ale jakmile budou tito lokajové překonáni, odmítnuti, jakmile na to nebudou stačit… a jakmile budou nepoužitelní, stát užije stejných metod otevřeného teroru i zde a zašlape do země ony iluzorní cáry papíru, kterými jsou práva.

Naším úkolem tady je jasně se odlišit od „našeho“ státu, ukázat, že je aktivní součástí probíhající represe a že je dokonce připraven zakročit sám, kdyby represivní složky tam trápily pochybnosti. Během vzpoury v Řecku v roce 2008 už se to stalo: řecký stát se obrátil na Španělsko a Itálii s žádostí o pomoc jejich policie.
Naším úkolem tady je pozvednout pochodeň boje, který jsme na krátko na konci podzimu vzdali. Prohráli jsme bitvu, narazili jsme na nesmiřitelnost státu a logiku kapitálu. O důvod víc rázně reagovat na zhoršování našich životních podmínek, o důvod víc odmítnout hodit ručník do ringu.

Proletáři v Maghrebu potřebují tuto třídní solidaritu!
A nikoli humanistické protesty!
Žádné ukňourané nářky!

Autonomní boje
luttesautonomes@yahoo.fr

This entry was posted in Blog - česky, Čeština, Maghreb - Mašrek. Bookmark the permalink.

Comments are closed.