Slovo úvodem

„Podle nás revoluci věrolomně nepromarnili ti, kdo padli zahaleni do nešťastného praporu poražené revoluce, nýbrž ti, kdo následovně jakožto mentoři mas od svých mudrcovských stolů či ze svých pódií nedokázali z této oběti vyvodit nic více než několik málo frází demagogického obdivu doprovázeného poraženeckými komentáři.“
Amadeo Bordiga
(Od Komuny k Třetí internacionále, 1924)

Jak hluboce pravdivý je tento citát rozporuplného italského leninisty Amadea Bordigy (1) i ve vztahu k revolučnímu hnutí dělnické třídy v Čechách, Slezsku, na Moravě, Slovensku, ale také na Podkarpatské Rusi od roku 1917 do roku 1921! Toto třídní hnutí oplývající revoluční touhou odstranit kapitalismus a vytvořit skutečně lidskou společnost došlo tak daleko, jak jen mu objektivní podmínky a jeho vlastní slabiny umožňovaly. Bolševická kontrarevoluce, která nakonec pohltila a zničila veškerý revoluční potenciál tohoto hnutí, jej na jedné straně oslavovala a na straně druhé jej připravila o jakýkoli revoluční obsah. Jeho slabiny povýšila na ctnosti a celou tuto zkušenost proletariátu použila jen jako mýtus podporující její vlastní ideologii. A dnes je toto hnutí zapomenuto i těmi, kdo se považují za třídní revolucionáře. Začasto jen díky přetrvávající zátěži bolševického mýtu, ale také proto, že tehdejší třídní militanti nestáli pod tím či oním praporem a nehlásili se k té či oné jedině správné ideologii.

Právě držíte v rukou první ze série textů, jež hodláme danému tématu věnovat. Zabývá se první fází třídního hnutí v Českých zemích rakousko-uherské monarchie a jeho souvislostmi. Proto začíná vypuknutím světové války v roce 1914 doprovázeným mnoha projevy protiválečného odporu, které zhruba v roce 1917 začaly získávat revoluční proletářskou perspektivu, jenž v přímých akcích naší třídy obtížně usilovala o svoji realizaci až do definitivní porážky v roce 1921. První fáze hnutí se ovšem uzavírá zhruba koncem roku 1918 s první dočasnou porážkou proletariátu. A tou také končí tato brožurka.

Celkově jsou boje proletariátu na území bývalého Československa v letech 1917-1921 nedílnou součástí revoluční vlny, která koncem první světové války začala otřásat světem, a rovněž jsou důležitou součástí dějin naší třídy. Jestliže se k nim dnes, málem po sto letech, vracíme, nečiníme tak z jakési potřeby být dějepisci proletariátu. Jsme třídní militanti, komunisté, a naším cílem a smyslem veškerého našeho snažení je sociální revoluce. A proto odkrývání zkušeností našich třídních bratrů a sester, zkušeností dávno překrytých a překroucených nánosy buržoazní ideologie (stalinistické, liberální…), by samo o sobě sice bylo zajímavým a záslužným počinem, nicméně coby komunisté se především snažíme prolomit ideologickou separaci mezi teorií a praxí, mezi pouhým vyjmenováváním a popisováním minulých třídních bojů a vyvozením praktických poučení pro boje současné a budoucí.

Jinými slovy, v tomto textu nám nejde o to, abychom imitovali buržoazní historiografii a vršili na sebe fakta, jimž budeme podle ideologického klíče přikládat kladné nebo záporné znaménko. Fakta jsou pro nás důležitá jen k tomu, abychom si na základě praktických zkušeností tehdejšího proletářského hnutí osvojili všechny body a roviny, které představují rozchod tehdejších třídních militantů s kapitalismem a potvrzení i rozvoj historického programu naší třídy. A samozřejmě, že se nechceme jen přihlásit k silným stránkám onoho hnutí, ale rovněž podrobit kritice jeho slabiny.

Revoluční proletářské hnutí v Československé republice a před jejím vznikem totiž nenazíráme izolovaně. Bylo jen jednou ze součástí, jedním z momentů, celosvětového proletářského hnutí. Tak jako kapitál je globální společenský vztah, tak i proletariát je globální třídou a globální je rovněž z něj povstávající komunistické hnutí, které směřuje k podvrácení kapitalistického světa. Hnutí na území Československa rozhodně nepatřilo k vrcholům tehdejší revoluční vlny. Jinde (především v Německu) došla v některých aspektech proletářská revoluce dále a přinesla mnohem vyšší míru objasnění historického komunistického programu. Stejně jako třeba třídní militanti, kteří v prosinci 1920 vedli povstání na Hodonínsku, i my jsme konkrétním projevem sumy zkušeností, které komunistické hnutí nahromadilo za celou svoji existenci v čase i prostoru. A proto na jedné straně dělnické boje v letech 1917 až 1921 nazíráme jako zdroj praktických poučení pro budoucnost a na straně druhé při jejich analýze aplikujeme praktická poučení ze všech velkých konfrontací, kterými naše třída prošla.

Závěrem je ještě nutno dodat, že náš text zcela jistě není plně vyčerpávající, neboť není v našich silách odkrýt a prostudovat všechny materiály, které lze ještě dnes nalézt. Tato slabina je patrná i z disproporční délky jednotlivých podkapitol: některým velice důležitým tématům se dostalo menšího prostoru než jiným, a to čistě proto, že jsme k nim nezískali větší množství detailních informací. Proto je třeba tento text dále diskutovat, rozvíjet a prohlubovat. Proto také vyzýváme všechny militanty, kteří chápou smysl programatického odkrývání dějin naší třídy, aby se do procesu dalšího rozvoje tohoto textu zapojili hledáním a studiem dalších pramenů, jež by mohly být užitečné. Tento text není ani akademický, takže nečekejte, že bude splňovat všechna kritéria buržoazní vědeckosti. Je zamýšlen jako první příspěvek nejen k oživení paměti proletariátu, ale zejména k vyjasňování a osvojování si jeho historického revolučního programu. Proto se v něm zabýváme primárně analýzou samotného třídního hnutí, neboť jen z něj vychází komunistické hnutí a revoluce. Nehledáme tedy jakési ideologické předky, kteří byli zaručenými a výlučnými nositeli komunistického uvědomění a programu, abychom je včlenili do rodokmene té či oné „posvátné“ ideologické rodiny (což je typické pro ideology všemožného sociálně demokratického ražení). Hledáme poučení pro konfrontace, které proletariát teprve čekají.

Třídní válka
2008