Agenti chaosu

Demokracie.

Není úniku.

Velcí čuráci jsou venku.

Vymrdají se vším, co uvidí.

Tak bacha na to, koho máte za sebou.

Harold Pinter (a řekl to už v únoru 2003)

V bodě dějin, v němž se právě nacházíme, se rozpor kapitálu stává stále zřejmějším na celém světě. Mezi proletáři kolem světa to vře, neboť jejich vlastní reprodukce je čím dál tím obtížnější. A jelikož pro proletáře je již složité pokračovat ve svých životech, je to sám kapitál jakožto vykořisťovatelský vztah, kdo se dostal do reprodukční krize. Současné boje proletářů jsou projevem dnešní podoby tohoto vztahu vykořisťování.

V Číně, kde ekonomika pořád ještě velmi rychle roste, za poslední rok narůstají všemožné rozpory. Běžné jsou střety pracujících s policií, a to z několika důvodů: protože požadují zvýšení velice nízkých mezd (na nichž je založen strmý hospodářský růst), protože chtějí zabránit ohrazování půdy na vesnicích, protože chtějí odstupné pro propuštěné dělníky, protože jsou proti nedostatečnosti systému zdravotnictví, který vede k vysoké úmrtnosti dětí. V USA, které zažívají historicky nejnižší počet dělnických bojů s požadavky, tisíce lidí bez domova a bez práce obsazují prázdné domy zabavené bankami a studenti okupují univerzity v Kalifornii a New Yorku, přičemž na transparentech mají napsáno: Rozhodli jsme se, že nezemřeme. Takto se dožadují toho, co se až donedávna považovalo za jisté – možnosti dál studovat. Reprodukce svého života se dožadují (samozřejmě z mnohem horší pozice uvalené hierarchií kapitalistických států) proletáři v Jihoafrické republice a Alžírsku, přičemž se bijí s policií, protože ještě pořád nemají tekoucí vodu nebo elektřinu a jsou nuceni žít ve slumech; stejně tak v Indii, protože se náhle zvýší cena chleba a oni umírají hladem. Loni ve Španělsku dělníci z loděnic, které se zavírají, zapalovali policejní auta; v Jižní Koreji rovněž propuštění dělníci dva a půl měsíce okupují továrny a rvou se s policií; v Bangladéši se zase propuštění dělníci střetávají s policií a zapalují továrny. Ve Francii a Belgii propuštění pracující unášejí své šéfy, umísťují výbušniny do továren a vyhrožují, že je vyhodí do povětří, pokud nedostanou odstupné. V Indii a Číně při konfliktech své šéfy zabíjí kvůli tisícům chystaných výpovědí. V této fázi dějin jsou proletářské boje objektivně boji za prosazení reprodukce samotného života.

Zároveň nabírá na obrátkách restrukturalizace pracovně-právních vztahů a prekérnost je dnes pro každého převládající situací. Prekérnost se projevuje těmi nejhoršími podmínkami: 43 sebevražd zaměstnanců France Telecom během dvou let, ale také 1 000 000 nezaměstnaných v USA, kteří zoufale čekají, zda Obama znovu prodlouží podporu v nezaměstnanosti, která končí v dubnu, nebo jim nezbude už vůbec nic. Počty nezaměstnaných ve většině zemí rychle rostou a dosahují rekordů nevídaných v kterémkoli dřívějším období dějin.

Ve fázi dějin, v níž se nalézáme, má kapitál proletariátu víc než dost. Kapitál jej nemůže efektivně vykořisťovat, čili nemůže produkovat tak velký zisk, aby ho část mohl znovu vložit do ziskových investic. To je podstatou každé kapitalistické krize, bez ohledu na to, jakou podobu nabere. Současná forma krize objektivně staví reprodukci proletářů do centra rozporu. Krize, která se nejprve objevila jako dlužní krize proletářských domácností v USA, se již přeměnila v dlužní krizi států a je možné, že se změní v krizi monetární, tedy v dlužní krizi velkých zemí se silnými měnami nebo celých bloků kapitalistických států, jako je třeba Evropská unie. Dlužní krize nutí kapitál k jediné volbě, kterou momentálně má, což znamená pokračovat ve strategii, která tuto krizi vytvořila: všemožně dál snižovat mzdy a sociální dávky. Jinou možnost kapitál nemá, protože dlužní krize je výsledkem globalizace a restrukturalizace kapitalistického vztahu, z níž již není návratu zpět. Z hlediska proletariátu: „Polapeni v pevném sevření konkurence, která může snižovat ceny jen snižováním mezd, a v nevolnickém vztahu k dluhu, který se pro život stal stejně nepostradatelným jako příjem, mají námezdně pracující navrch ještě vyhlídku, že budou tyranizováni na své vlastní náklady, neboť úspory instrumentalizované burzovními financemi, úspory, které se dožadují splácení bez konce, jsou jejich vlastní“ (Le Monde diplomatique, březen 2008). Z hlediska kapitálu se jedná o neúnavné hledání co nejnižší ceny pracovní síly po celé planetě. To má ale svoji mez, kterou je existence a reprodukce pracovní síly, neboť ta je v každém kapitalistickém státě definována společensky.

Kapitál je nucen snažit se o vyřešení krize ničením fixního kapitálu (budovy, stroje, infrastruktura) a variabilního kapitálu (lidé), aby tak obnovil podmínky pro svoji reprodukci. Momentálně to ale není schopen provést svým jediným přímo účinným způsobem: všeobecnou, globální válkou. Prozatím se tak nevyhnutelně prohlubuje restrukturalizace. Snižování mezd roste do té míry, že minimální mzda a podpora v nezaměstnanosti mají tendenci být stejné, což ústí v explozivní růst zadlužení dalších a dalších proletářů. Množí se privatizace reprodukčních sektorů (zdravotnictví, školství, sociální pojištění), nezaměstnaní mají stále nižší podpory a jsou tlačeni do otrockých pracovních podmínek se mzdami pod úrovní reprodukce. Současné dějinné období dosahuje svých mezí. Proto stát umísťuje policejní stráže před školy ve Francii nebo do škol v USA, aby zatýkaly neukázněné studenty. Represe je dnes jedinou cestou kapitálu jak z toho ven, což znamená, že z krize nemá absolutně žádnou cestu ven. Evidentní je to v případech přírodních katastrof jako Haiti a Čile. V takových případech je kapitalistický systém přímo zpochybňován proletáři, kteří dočasně nejsou schopni být pracovní silou, a proto organizují vyvlastňování zboží a používají ho podle svých potřeb, aby přežili; a jediným způsobem jak uchovat kapitalistické vlastnictví je nasazení vojenského násilí. Zavádějí se noční zákazy vycházení a nepokryté vraždy (Haiti) nebo dochází k věznění bez soudu (Čile) a najednou život vypadá jako život vězňů v koncentračních táborech – podobá se životu ilegálních přistěhovalců, kteří po tisících živoří uvězněni na hranicích každého kapitalistického státu.

Útok kapitálu proti části pracující třídy v Řecku je jedním z aspektů této krize reprodukce kapitalistických vztahů. Z mnoha důvodů je dnes Řecko v oku hurikánu dlužní krize. Tím nejdůležitějším je, že ta nejprekérnější část proletariátu se nám všem známým způsobem vzbouřila v prosinci 2008. Řecko je experimentální laboratoří pro kapitál naprosto nezbytné nové fáze globální restrukturalizace. Jak již se stalo mnohokrát v minulosti, buržoazní třída v Řecku žádá o pomoc mocnější buržoazní třídy, aby prosadila novou podobu vykořisťování (hned na začátku vláda ohlásila vyšší státní dluh než vláda minulá, aby urychlila zavedení Stabilizačního programu), ale i sama buržoazie je v centru globální krize. Celý mezinárodní ekonomický tisk čeká, jaká bude reakce proletariátu tady v Řecku, aby pak mohl zhodnotit situaci mezinárodně. Obrovské spousty věřitelských žraloků navzájem soupeří o to, kdo půjčí řeckému státu, a bude ho tedy v budoucnu kontrolovat a s ním i podobu a intenzitu vykořisťování místního proletariátu. Vytváření Evropského měnového fondu podle norem MMF jasně ukazuje, že rozpor konkurence mezi kapitály lze dnes dočasně vyřešit, ale ukazuje také, že nezáleží na tom, kdo proletariátu šéfuje.

Všechny pokusy líčit situaci v lepších barvách, než jaké skutečně má, se jen hroutí do propasti bezvýznamnosti. Jakákoli snaha prezentovat restrukturalizaci jako útok Němců proti Řecku je dobrá leda tak pro béčkové televizní stanice, ačkoli SYRIZA¹ se ji snaží prosazovat, když hlásá nesmysly o „posvátných penězích“ na odškodnění za okupaci nacistickým Německem. Nutně se mobilizuje orwellovská masmediální propaganda a restrukturalizace je vykládána jako přírodní katastrofa. Momentálně je tato propaganda částečně úspěšná. Někteří úředníci a dělníci v soukromém sektoru vítají snižování platů zaměstnanců ve veřejném sektoru. Zaměstnanci veřejného sektoru jsou zase rozděleni otázkou, kdo má „opravdu nějaká privilegia“ a kdo ne. To vše má ale svoji dobu trvanlivosti. Pokud někoho zajímá, co to znamená mít privilegia, můžete se optat propuštěných z Olympic Airways, kteří obsadili Státní účetní úřad, zatímco ještě před 15 dny uznávali „obtížný a poměrně náročný program ministerstva,“ když je náměstek ministra ignoroval poté, co škemrali o schůzku s ním. Na dopady pokusů o restrukturalizaci na každodenní život se rovněž můžete zeptat pracujících z Národního tiskového úřadu, kteří, když si přečetli text zákona o úsporném plánu a uvědomili si, že přijdou o 30% svého příjmu, rozhodli se obsadit budovu, ve které pracují, aby zabránili vytištění úředního věstníku! Můžete se jich přeptat i na úlohu jejich odborových předáků, kteří okupaci ukončili, protože ústně „od vlády dostali slib“, že zákon pozmění oběžníkem!

Situaci není jak zlepšit. Nakolik ceremoniální demonstrace svolávané levičáky zůstávají jen ceremoniálními demonstracemi, nevedou nikam jinam než do slepé uličky. Stojíme před demaskováním skutečnosti ze závojů politiky. Kameny, které jsme házeli minulý pátek 5. 3. a které pokryly oblohu, je nedonutí, aby nám naslouchali. Až víc a víc nezaměstnaných lidí bude okupovat budovy a policie proti nim bude zasahovat, až se víc a víc prekérních pracujících/nezaměstnaných bude při sebemenší příležitosti střetat s represivními silami, až bude sociální chaos mít tendenci sám se organizovat a bude nabírat podobu třídní revolty, pak moderátorům televizních zpráv zmrzne úsměv na rtech a střetnutí se přiblíží míře násilí, které se za mnoho let naakumulovalo díky akumulaci kapitálu a vyvlastňování života proletářů.

„To, co se zítra odehraje v dějinách, lze přirovnat pouze k velkým geologickým katastrofám, které mění tvář Země…“

Victor Serge

agenti chaosu

Zdroj: www.blaumachen.gr

1 Levičácká parlamentní strana.