Prohlášení Aténské surrealistické skupiny k vlně nepokojů v prosinci 2008

Střelba do živého je nejvyšším stupněm sociálního útlaku

Všechny kameny vytrhané z chodníků a vržené proti štítům policajtů nebo do výkladních skříní chrámů komodity; všechny hořící lahve rýsující orbity pod noční oblohou; všechny barikády vztyčené na městských ulicích, které oddělují naše zóny od jejich; všechny popelnice plné smetí konzumní společnosti, které plameny nepokojů proměnily z ničeho v něco; všechny vztyčené pěsti na pozadí měsíce; to jsou zbraně, které skýtají tělo a reálnou moc nejen odporu, ale také svobodě. Již jen pro ten pocit svobody stojí za to vsadit na tyto chvíle. Pro ten pocit ze zapomenutých rán našeho dětství, kdy se mohlo dít cokoli, protože jsme se probudili my, jakožto tvůrčí lidské bytosti, a ne ty budoucí produktivní lidské stroje: podřízení, učni, odcizení dělníci, soukromníci, otcové rodin. Je to pocit konfrontace s nepřáteli svobody – a ne již strachu z nich.
A tak každý, kdo se chce dál starat jen o své, jakoby se nic nedělo, jakoby se nikdy nic nedělo, má závažné důvody ke znepokojení. Duch svobody totiž vždy přichází s kudlou v zubech, s agresivní náladou rozbít každý řetěz, který redukuje život na bídný stereotyp užitečný k autoreprodukci panujících společenských vztahů. Od soboty 6. prosince ani jedno město v této zemi nefunguje normálně: žádné nákupní terapie, žádné volné silnice pro cestování do práce, žádné zprávy o dalších iniciativách vlády pro oživení ekonomiky, žádné bezstarostné přepínání mezi televizními pořady o životním stylu, žádné noční projížďky okolo náměstí Syntagma a tak dále. Tyto noci a dny nepatří majitelům obchodů, televizním komentátorům, ministrům a policajtům. Tyto noci a dny patří Alexisovi!

Jakožto surrealisté jsme venku v ulicích od první chvíle, spolu s tisíci rebelů a dalších lidí vyjadřujících svoji solidaritu, protože surrealismus zrodila ulice svým dechem a on nemá v úmyslu ji opustit. Po masivním odporu proti státním vrahům je dech ulice ještě teplejší, ještě přívětivější a dokonce ještě kreativnější. Není naším stylem navrhovat tomuto hnutí nějaký směr. Přijímáme však plnou zodpovědnost za společný boj, protože je to boj za svobodu. Aniž bychom museli souhlasit s každým projevem tak masivního fenoménu, aniž bychom byli stoupenci slepého vzteku nebo bezúčelného násilí, považujeme existenci tohoto fenoménu za správnou.

Nenechme tento planoucí dech poezie jen tak pohasnout či zemřít!

Přeměňme jej v určitou utopii: transformaci světa a života!

Žádný smír s policajty a jejich šéfy!

Všichni do ulic!

Každý, kdo ten vztek nechápe, může akorát tak sklapnout!

Aténská surrealistická skupina, prosinec 2008