V dubnu 2009 vyšlo druhé číslo Komunismu v češtině, ústředního tiskového orgánu Internacionalistické komunistické skupiny, s podtitulkem Komunistické hnutí a třídní boje současnosti. Přesto, že informujeme o tomto výsledku militantního úsilí se zpožděním, chtěli bychom poděkovat soudruhům za jejich nahromaděné příspěvky o zkušenostech naší třídy. Online verzi druhého čísla si můžete přečíst na stránkách české verze Komunismu, kde si můžete stáhnout i PDF verzi. Jako upoutávku vám přinášíme úvodní článek Ať žije komunismus!.
***
Ať žije komunismus!
Je tomu již téměř dvacet let, co nás buržoazie krmila vítězoslavnými proslovy o tom, čemu říkala „velké změny na východě“. Konec tzv. „komunismu“ se oznamoval na výsluní publicity a na celém světě musel znít v brilantní harmonii. Lidstvo mělo vstoupit do nové éry bez válek a plné prosperity. Kapitalistická utopie světa bez rozporů ale velice rychle narazila na svoji vlastní realitu. Znovu se objevily tytéž historické meze kapitálu. Tomu se nepodařilo odloučit své pozitivní póly koncentrace, bohatství a „míru“ na jedné straně od svých negativních pólů desertifikace, chudoby a války na straně druhé. Mýtus věčného a hladkého rozvoje bohatství, jímž se buržoazie kojila, se zhroutil. Bída očividně nevymizela! Pád Berlínské zdi a všechny přísliby transformace odhalily svoji skutečnou podstatu, kterou je restaurování fasády. Rozpory kapitálu narůstají: valorizace a devalorizace, rozvoj a snižování výrobních sil atd. Válka mezi jednotlivými kapitály je stále zuřivější.
Mýtus světa bez rozporů zmizel, aniž se stal skutečností. Po restaurování fasády a značném střídání vlád, které se mění čím dále tím rychlejším tempem, se zvýšil počet válečných konfliktů mezi různými kapitalistickými frakcemi. Buržoazie již nedokáže budoucnost definovat jinak než jako krizi nabývající na akutnosti. Sama je tedy v těžké pozici a nadále není schopna skrývat onu děsivou pochybnost (a cítí, že tato pochybnost pořád sílí) o trvanlivosti svého vlastního systému – kapitál náhle pochybuje o svém osudu.
Co se budoucnosti týče, zachvátily šéfy, odboráře, vládce, manažery, ideology, vědce, obchodníky atd., tj. kapitalistické správce jako celek, velké rozpaky. Jelikož nedokáží uchopit osud světa skrze překonání kapitalismu, jejich omezený pohled systematicky klopýtá přes čísla jejich vlastních ekonomických indikátorů, které je nutí propouštět, snižovat, škrtat, jít do konfliktů, střetávat se, potlačovat atd.
Princip pochybnosti se pak stává dominantním principem v celé společnosti. Kapitalista je zmatený a pochybuje o všem. Samozřejmě o budoucnosti, ale také o svých spojencích, o schopnostech svých podřízených, o možnostech investovat, o svých vlastních programech managementu, o přínosech liberalismu i protekcionismu atd. všechny složky společnosti začínají pochybovat. Po jistotách poválečných let a roků obnovy tu máme černá léta, kde vládne skepse. Kapitalistické náboženství se mění v jeden velký otazník!
Tento princip pochybnosti se ale jako převažující ideologie objevuje rovněž v dělnické třídě. Stejně jako buržoazie pochybuje o možnosti neomezené valorizace kapitálu, stejně tak pochybuje o nevyhnutelnosti revoluční perspektivy proletářského boje, historicky determinovaného ke zničení kapitalistické společnosti a nastolení komunismu, jenž bude konečně lidskou společností. Skepse totiž v současnosti zavládla i v proletariátu. Ústí v otázky typu: „Jsme třída?“, „Nač se organizovat?“, „Proč bojovat?“, „Naše hesla jsou k nepoznání překroucena nepřítelem. Tak proč je dál používat?“ atd.
Ušetřeno není ani těch pár třídních organizací, které se dále snaží jít proti proudu všeobecné rezignace. Tíha opakovaných výpadů celé této poraženecké ideologie rozkládá i je, demontuje jejich struktury, protože naše životní plány jsou neustále zpochybňovány. Rozhlédnete-li se po celém světě, spatříte řádku militantních pamfletů, které radí zpochybnit náš projekt a jakožto hlavní linii „proti nemódnímu komunismu“ doporučují pochybnost a modernitu. Není tedy obtížné učinit si představu o devastujících následcích, jež má tato ideologie pochybování o všem mezi organizovanými militanty všude na světě.
S tímto charakteristickým rysem dnešní doby se potýká i naše skupina. Když například v našich revue hovoříme o současných bojích naší třídy, stává se, že i blízké kontakty naší skupiny vyjadřují tyto pochyby. „Bylo skutečně v Iráku 1991 a v Albánii 1997 proletářské povstání? Máte nějaké důkazy, že vaše informace nejsou mylné? Máte je ze spolehlivého zdroje?“ atd. Dopady sociálního smíru si tyto soudruhy podrobily a oni se opírají více o buržoazní dezinformace než o přímé materiály a svědectví, která z dané oblasti přivezli soudruzi. A když jsou zaslepeni mizérií každodenního života a když panující skepticismus ničí solidaritu s těmito boji a společnou akci kolem nich, problém se ještě více komplikuje.
Proletáři se nepoznávají v bojích jiných proletářů z celého světa. Boje zůstávají příliš uzavřené do obrany továren, dílen, pracovních míst atd. Pro jejich hledisko je velmi charakteristický immediatismus, lokalismus, rozdělenost a korporatismus. Za zdmi dílen, továren atd. zeje velká černá díra. Strach z toho, „co nám zítřek přinese,“ je tak velký, že každý skloní hlavu a přemýšlí jen o tom, jak se jako občan podrobí, čímž si sám kope hrob. Na jedné straně se zviditelňují záběry hladovění, uprchlictví, masakrů a znečištění; média odsuzují finanční skandály, všeobecnou korupci na všech rovinách společnosti a „nespravedlivost“ spravedlnosti; čímž se všechny tyto velice skutečné pohromy trivializují a vzniká děsivý pocit bezmoci. Na straně druhé absence třídních kritérií, panství partikularismu a specifičnosti, tíha individualismu, teror, jenž se vznáší nad každým činem narušujícím společenský konsensus a znovu si alespoň trochu osvojujícím metody třídního boje – to vše způsobuje, že proletáři, dokonce i ti bojující, pochybují o apelu na mezinárodní a internacionalistický význam svého vlastního boje. Pochybování o všem a všech je natolik silné, že proletáři mají klapky na očích. Zaujímají nouzový postoj „tady a teď“ a nemají žádný kontakt s historickou perspektivou. A tak již nevěří ve svoji třídní sílu.
Zdá se nám, že je důležité výše než kdy jindy pozvednout prapor komunismu proti síle pochybovačné ideologie, proti stažení se do sebe sama, proti nejistotě příštího dne, proti diktatuře lokalismu, partikularismu a immediatismu. Buržousti nás sice běžně okrádají o hesla, prapory a terminologii (aby je překroutili), ale programu, jenž se za nimi skrývá, se zmocnit nemohou. Nemohou zničit militantní praxi potvrzující jednu jedinou perspektivu, kterou reálné komunistické hnutí obsahuje: tj. naprostou destrukci skomírajícího kapitalistického světostátu, revoluční zrušení námezdní práce, tříd a hodnoty!
oOo
Za těchto silně nepříznivých okolností uveřejňujeme nové číslo Komunismu v češtině. Navzdory všem obtížím, s nimiž se při vytváření této revue naše malá skupina střetává, považujeme za zcela zásadní i nadále publikovat tyto materiály. Zhostit se předvojových úkolů boje je nutnost a nikoli volba. Proletářské organizace či dokonce izolovaní militanti zůstávají až příliš často uzavřeni v geografických mantinelech, které na ně kapitál uvaluje, a tudíž respektují hranice rozdělující světový proletariát. Soudruzi, na mezinárodní úrovni se musíme organizovat již dnes a ne až někdy „později“. „Pryč se všemi hranicemi!“ se musí stát heslem a součástí militantní reality všech našich projevů boje. Překonejme hranice, brány, jazykové či „kulturní“ obtíže atd. a rozvíjejme, organizujme, centralizujme naše úsilí a síly za účelem zrušení starého světa!
Právě v tomto duchu Internacionalistická komunistická skupina dělá tuto publikaci v češtině, jež potvrzuje naše odmítání podřídit se sloganům typu „každý sám za sebe“ a ultraimmediatismu, které jdou ruku v ruce s nepřátelskostí vůči organizování se a v současnosti společně ničí naši třídu.
Soudruzi, bojujme proti apatii nastolené kapitálem. Přestaňme být objektem vykořisťování pro kapitál. Když bojujeme, buržoazie nám vyhrožuje ještě větší bídou. Předstírá, že za selhávání této společnosti jsme zodpovědní my, protože si málo odříkáme, málo se obětujeme, jsme málo dynamičtí a ještě k tomu bojujeme. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak. Čím méně bojujeme, tím bezohledněji nás společnost obětovává na oltáři hodnoty. Vezměme svůj osud do vlastních rukou a změňme svět! Staňme se subjektem našich vlastních dějin.
Soudruzi, nezůstávejte pasivní vůči tomuto výsledku militantního úsilí, který právě držíte v rukou. Tato revue v češtině je kolektivním nástrojem pro boj. Použijte ji v boji jako zbraň, jako kolektivního organizátora. Nebuďte jen pasivními konzumenty revolučních tiskovin. Chceme, aby materiály, které vydáváme v různých jazycích, kolovaly a byly kritizovány, zlepšovány a překonávány, abychom tak společně posílili naši bojovou pospolitost proti tomuto světu, který již věky umírá a přitom nás dennodenně zabíjí.
Rozhodně chceme touto cestou pozdravit blízké soudruhy, kteří nám pomohli s překlady a korekturami našich textů a bez nichž by tato revue nemohla vzniknout. Tímto způsobem se podílejí na kolektivní a mezinárodní aktivitě proletariátu za odstranění hranic. Využíváme této příležitosti a znovu vyzýváme kteréhokoli militanta, jenž by nám mohl pomoci zlepšit naše revue. Soudruzi, potřebujeme vaši pomoc. Posilujme se, pišme si a kritizujme se navzájem, předávejme si informace o bojích, se zájmem a v duchu překonávání všech mezí nastolených buržoazií čtěme navzájem své tiskoviny.
Hlasme se dnes ještě více než včera ke komunismu a zároveň konfrontujme celou buržoazii ve všech jejích četných podobách: např. klasické sociální demokraty, nacionalisty, stalinisty, maoisty, fašisty, ekology atd. A předkládejme původní obsah komunismu: tj. negaci celého kapitalistického bytí!
Proti ekonomice, proti politice a náboženství, proti umění, proti vědě a pokroku, proti rodině, práci a všem vlastem, proti námezdní práci křičme hlasitěji než kdy v minulosti: ať žije komunismus, ať žije světová sociální revoluce, ať žije mezinárodní komunistická organizace proletariátu!
Bez ohledu na všechny, kdo nám slibují nejrůznější způsoby přežití této společnosti, nepochybujeme, že stejně jako každý živý, společenský a historický organismus, stejně jako každá předchozí společnost, i kapitál jako bytí obsahuje své vlastní osudné a zhoubné rozpory. A jeho překonání ani v nejmenším nezávisí na nějakém novém náboženství, nýbrž na živoucí negaci, kterou pro něj je třída lidských bytostí odsouzených pracovat, aby mohly existovat: tj. revoluční proletariát.
My „nevěříme“ v komunismus. Komunismus prakticky povstává v hnutí, jež se nám odvíjí před očima, v reálném hnutí, které ruší etablovaný řád. V posledních letech se toto hnutí částečně zhmotnilo v proletářských bojích v Iráku, Albánii, Argentině, Alžírsku, Bolívii atd., ale také v některých iniciativách (byť skromných) pro transformaci objektivní zájmové pospolitosti proletariátu v mezinárodní, organizovanou a centralizovanou aktivní bojovou pospolitost. Ne, my nepochybujeme, že třídní solidarita brzy povstane z popela a postaví se proti této společnosti založené na sobectví, individualismu a stažení se do sebe sama; solidarita, která vyvěrá z boje proletariátu za své osvobození z okovů.
Nepochybujme o komunismu, bojujme za jeho prosazení!
Nepochybujme o své síle, organizujme ji!
