| Čeština | English | Français |
Níže zveřejňujeme nový příspěvek militanta známého pod jménem „Anti war“, jehož článek „Viděl jsem budoucnost a funguje to“ – Kritické otázky pro stoupence revoluce v Rojavě jsme již na tomto blogu publikovali.
Následující krátký text znovu důrazně kritizuje ty, kteří si pletou sociální revoluci, destrukci soukromého vlastnictví a ekonomiky, boj proti kapitalismu a státu (i na úrovni minorit či v zárodečném stádiu) na jedné straně s bandou sociálních demokratů, reformátorů tohoto starého světa, kteří natírají ohavné vykořisťování naší třídy na rudo (a černo) a kteří předstírají, že jednají jako revolucionáři, zatímco pouze vyprazdňují náš boj od jeho subverzivní substance, aby se ho tak mohli zmocnit.
Za tímto účelem Anti war v plném rozsahu cituje článek, který napsal anarchista „žijící v Rojavě“ a který byl zveřejněn na blogu, jenž se neskrývá se svou bezvýhradnou náklonností k politickým silám, které v tomto regionu krotí třídní boj. Bezpodmínečnou podporu, kterou některé sektory „anarchismu“ (nemluvě o dalších levičácích jako jsou třeba všechny ty kapličky marxismu-leninismu) poskytují skupinám, organizacím a strukturám, jež nestydatě a falešně prezentují jako antistátní a antikapitalistické, tato citace dovádí ad absurdum.
Co se nás týče, pokračujeme v kritice šarlatánů třídního boje a jejich nepočítaných podvodů. Zároveň adresujeme naši militantní solidaritu proletářům v boji proti proudu, speciálně v Rojavě, Kurdistánu a na Středním východě obecně stejně jako všude jinde v tomto světě založeném na vykořisťování. Přejeme si rozvíjet společně s nimi komunistickou kritiku, protože víme, že za sociologickými analýzami a politickými nálepkami, kterými naši nepřátelé katalogizují na naše boje, se vždycky skrýval a skrývá třídní boj, zhmotnění třídní války.
Boje vykořisťovaných samozřejmě historicky byly, jsou a budou snadno nálepkovatelné jako „boje za národní osvobození“ nikoli na základě živné půdy, z níž vyrůstají (boj proti bídě a vykořisťování, proti represi), ale spíše na základě kapacity některých buržoazních frakcí využívat je pro své vlastní cíle, ovládnout slabiny a nedostatek perspektivy těchto bojů, stejně jako jejich izolovanost, aby je zavedly zpět do rámce reformy výrobního způsobu a vykořisťování skrze, v tomto případě, „osvobození lidu a národa“.
Historie to rozsoudí, historie už to rozsoudila…
Třídní válka # srpen 2015
# # #
Neradostná realita revoluce v Rojavě – od očitého svědka, anarchisty
V roce 2014, když David Graeber a další začali tvrdit, že v syrském Kurdistánu se odehrává skutečná antikapitalistická revoluce, bylo správné reagovat skepticky. Iniciátor této revoluce, PKK, má přece jenom za sebou dlouhou historii stalinistické politiky a brutální represe. [1]
Dnes máme stále více důkazů o tom, že skeptici měli pravdu. Například následující článek – jehož autorem je očividně anarchista žijící v Rojavě – tvrdí i to, že se PKK „chopila moci“, i to, že většina lidí v rojavské vládě nejsou Syřané. [2]
Anonymní autor tohoto článku nám také sděluje, že Rojavané se jen málo starají o antikapitalismus či o výrobní družstva a místo toho prohlašují: „řekněte nám, co máme dělat, a vyplaťte nám mzdu.“ [3] Jejich žádost, aby aktivisté vyrazili do Rojavy nejen proto, aby pomohli přebudovat společnost, ale i proto, aby tak nějak zachránili revoluci, jsou prostě depresivní.
Ale neměli bychom se nechat zdeptat. V Rojavě musí ještě někde existovat i skutečné třídní a gendrové boje. A celá tato situace pouze potvrzuje to, co víme už dlouho: že nelze vybudovat socialismus v jedné zemi.
Jak můžeme vybudovat hnutí, které by bylo schopné svrhnout kapitalismus, to je zase jiná otázka. Ale toto hnutí očividně nebude iniciováno PKK. [4]
Citace:
ČAS TEORIE SKONČIL. NYNÍ PŘICHÁZÍ ČAS AKCE
V Rojavě jsem už půl roku a pracuji v různých oblastech společnosti, která mi dala jedinečnou příležitost získat dobrý přehled o tom, jak celý systém funguje. Moje libertariánská filozofie a praktická zkušenost mě sbližuje s revolucionáři v Rojavě a oni rádi naslouchají mým myšlenkám či kritice.
Tento příspěvek píšu poté, co jsem si přečetl článek „Neměli bychom nechat velké korporace a mezinárodní finanční instituce porazit Kobané a zbytek Rojavy“ (We should not let Kobane and the rest of Rojava to be defeated by the big corporations and the international financial institutions).
Moje odpověď na něj je: co teda děláte na Západě? Rojava je lepší než Západ. Pokud zůstáváte na Západě, pomáháte kapitalismu. Jste součástí soukolí. Pokud žijete ve městě, konzumujete výrobky nebo se účastníte tamního života, jste pokrytci.
Není tu dost lidí radikálního založení. Potřebujeme tu lidi, kteří umí pracovat. Jak už jste jednou tady, není to nijak stresující. Je tu úrodný prostor a lidé naslouchají vám i vašim ideám. V Evropě či v Americe se autonomním projektům brání, ale tady vám vláda naslouchá a dá vám k dispozici zdroje, které může. Ale může to jít pomalu.
Revoluce není jistá a Rojava potřebuje silného ducha zahraničních revolucionářů, kteří by ji podporovali zde, v terénu. Nestačí dělat symbolická gesta. Pokud jste revolucionáři, skoncujte se směšnými výmluvami, máte tu něco na práci.
To, co se stalo v Rojavě, se uskutečnilo proto, že sem přišli zkušení revolucionáři z Bakur (PKK v tureckém Kurdistánu), zorganizovali své vlastní podzemní vojenské síly, a když v Sýrii začala občanská válka, chopili se moci. Většina lidí ve vládě jsou z Bakur. Po celé roky se v horách organizovali a studovali filozofii. Vyznají se ve svobodě a politice a nejsou hloupí.
Jsou to hlubokomyslní revolucionáři, kteří se snaží zorganizovat společnost, jejímž postojem je podřízení a respekt vůči autoritám. Normálním lidem v Rojavě nezáleží na politice (jako v Evropě). Jej jim to fuk. Chtějí jen pěkné oblečení, čisté ulice a dobré školy. Chtějí chodit do práce a mít uspořádaný život bez nějakého zvláštního úsilí. Jestliže mají rádi Ocalana, je to proto, že jim pomáhá.
Někteří Kurdové v Rojavě nechápou, proč by měli pomáhat Arabům. Někteří mají rádi Barzaniho (z iráckého Kurdistánu), přesto, že je to starý kapitalistický přítel Západu a zkorumpovaná rasistický diktátor. Vidí v něm někoho, kdo pomáhá svým lidem, protože všechny obchodní korporace se usazují v Bashur. Říkají, že Erbil je čisté město, že jsou tam hezké domy a dobré obchody. Samé buržoazní věci. Ale to je to, po čem normální lidé v této společnosti touží.
Jednou z těžkostí v Rojavě je fakt, že ekonomické skupiny se snaží organizovat dělnická družstva, která uspokojují životní potřeby lidí. Ale lidé často říkají: řekněte nám prostě, co máme dělat, a vyplaťte nám mzdu. Chtějí jen pracovat a dostat zaplaceno. Nechtějí převzít zodpovědnost za své životy, nechtějí řídit obchod nebo o něčem přemýšlet. Chtějí, aby je někdo organizoval, a chtějí hrát svou roli. To je výsledkem starého systému Bashar Al Assada a mentality utlačovaných, kterou v mnohých lidech tady vypěstoval.
Rojava a Ocalan mají nicméně velkou podporu, i když normální lidé nevědí, o čem je řeč, stojí za „svými vůdci“. Ne všechno je bezchybné a problémy existují. Je těžké naučit lidi, aby mysleli sami za sebe. Hlavním cílem revoluce je kulturní transformace.
Rojava organizuje velké projekty v oblasti vzdělávání a jejich úkol je závažný. Ale rodiče chtějí prostě jen úctu vzbuzující školy s dobře vychovanými dětmi uvnitř. Lidé nostalgicky vzpomínají na staré Assadovy školy, které byly dobře vybavené a dobře vypadaly.
Co se týče účasti žen, silné ženy zastávají ve společnosti důležité role. Vztahy mezi muži a ženami jsou jedinečné a zvláštní, je to něco, co jsem neviděl ani v západní společnosti. Normální dívky však ještě pořád lpí na starých genderových rolích a jsou posedlé make-upem a oblečením. Byl jsem na schůzi družstva, jehož polovinu tvoří ženy, ale na mítinku mluvili po celé tři hodiny jenom muži. Ženy tam jen seděly a nijak se neúčastnily. [5] Není snadné svrhnout zastaralou kulturu, ale věci se tu skutečně dějí. S ženami se tu velmi dobře pracuje.
Je moc fajn, když lidé mimo Rojavu říkají, že by tady neměly být korporace, ale faktem je, že lidé mají své životní potřeby. Je rojavský systém zodpovídá za uspokojení potřeb svého lidu. Pokud správa nemůže uspokojit lidské potřeby nebo jim poskytnout slušný život, lidé se nakonec obrátí proti ní bez ohledu na ideologii. Proto je správa pod tlakem. Tady jsou některé inzeráty z Rojavy:
„Letní produkce obvykle překročí potřeby regionu. Abychom měli užitek z přemíry jídla, musíme znovu oživit továrnu na konzervované jídlo, která už dlouho nefunguje.“
„Sháníme 60 tisíc dolarů na opravu a údržbu továrny na suché krmivo. Centrála ekonomického rozvoje to považuje za nutné, aby mohla být farmářům poskytnuta píce.“
„Projekt moderní továrny na těstoviny k výrobě různých tvarů a velikostí od 200g do 1 kg s kapacitou 7 – 10 tun denně. Odhadovaná cena kolem 2 milionů dolarů, 25 zaměstnanců.“
„Al Jazeera má významný chov dobytka charakterizovaný kvalitními pastvinami. Aby bylo možné využít této příležitosti, potřebujeme mlékárnu, která by vyráběla sterilizované mléko ve skleněných či plastových lahvích.“
Kde tedy jsou všichni ti kvalifikovaní lidé? Nepotřebujeme vaši show o solidaritě či pomoc zvenčí. Potřebujeme lidi tady, v terénu. Potřebujeme lidi, kteří by mohli učit, zakládat a řídit projekty a poskytovat skutečná řešení. Zvenčí nemůžete udělat nic skutečně efektivního.
Lidé, kteří jsou tu u moci, říkají mnoho věcí, jako třeba, že tady není stát, že tady mají moc lidé… ale skutečnost je taková, že kdyby tu byla skutečná demokracie, normální lidé by okamžitě znovu vytvořili normální státní systém, protože vidí Barzaniho. YPG je armáda, Asayish jsou policejní síly a navzdory tomu, co lidé říkají, je tu i centrální vláda, centrální hospodářská skupina a centrální ministerstva zdravotnictví, vzdělávání… a narůstající byrokracie. Rojava nyní posílá diplomaty do západních zemí, aby požádali o pomoc, a 70 procent jejích peněz jde na armádu. [6]
Ale i tak je tu u moci mnoho revolucionářů, kteří mají silně anti-státní filozofii. [7] Tady je tedy příležitost. Máme tu jedinečný prostor, kde můžeme organizovat, vytvořit naše vlastní projekty a implementovat naše ideje. V tomto prostoru jsme ve výhodě, máme přístup k mnoha zdrojům (představte si ropná pole a zemi s třemi miliony lidí), víc než ve vaší malé komuně či squatu.
Možná, že je to pro vás cool a líbí se vám to jako životní styl, ale neříkáte si revolucionáři. Jsem zklamaný, že je tu méně než tucet revolucionářů libertariánského typu. Zoufale touží po řešeních, a pokud jim je nedáme, než by nechali své lidi hladovět, půjdou ke korporacím.
ISIS se stal silným, když světu oznámil svůj projekt revolučního chalífátu. Revoluční muslimové z celého světa přijeli se svým silným přesvědčením a učinili z ISIS skutečnou moc. Pokud Rojava padne, bude to kvůli nedostatku mezinárodní solidarity a já osobně už nebudu chtít mít cokoli společného s anarchistickým hnutím jakožto parodií na hnutí neschopnou praktické změny. Revoluce teď probíhá, ale zdá se, že lidé o ní nechtějí slyšet. Bezva.
Zde jsou některé výmluvy, které jsem slyšel od přátel, jež jsem pozval:
„Musím se starat o psa.“
„Jsem víc platný tady, kde mohu obhajovat a protestovat.“
„Nevím, jestli je Rojava skutečná“ (tj. dávám přednost pohodlí kapitalistického státu před riskem revoluce)“
„Mám tady důležitou práci“ (možná, že by vaše práce byla užitečnější v Rojavě).
Historii tvoří lidé, kteří jsou zapomenuti. Pokud jste spokojeni se statem quo, zůstaňte, kde jste. Ale tato revoluce je největší libertariánský projekt tohoto století. Je to šance stát se lepším člověkem, který plave proti proudu. Čím víc nás bude, tím budeme silnější. A nemusí nás být ani zas tak moc.
Čas teorie skončil. Nyní přichází čas akce.
Dodatečné poznámky
1. Říká se, že PKK popravilo 1500 svých členů.† To může být přehnané, ale jeden z bývalých členů trvá na tom, že Abdullah Ocalan „vyžadoval od lidí ve svém okolí naprosté podřízení své osobě a tvrdě to prosazoval“. Jiný bývalý člen řekl, že „není povoleno zpochybňovat Ocalanovy rozkazy. Nejste svobodní. … Kdyby existoval kurdský stát, vypadal by jako PKK.“ A ještě další disident z PKK prohlásil: „Jediný člověk rozhoduje o všem, nikdo jiný nemůže říci, co si myslí. … Stát se členem PKK je jako přidat se k nějakému náboženství.“
2. Toto tvrzení podporují i slova Ocalanova bratra Osmana, který říká, že PKK se stále drží stalinistické ideologie „jedné strany a jediného vůdce“ a že PKK „organizuje 90 procent toho, co se děje v syrském Kurdistánu“. Rojavský režim se očividně pokusil i o zákaz vyvěšování fotografií jiných politiků než těch z PKK jako je třeba Abdullah Ocalan.† Stejně tak zakázal příliš kritické žurnalisty.†
3. Fakt, že dělníci „nespolupracují“ není překvapivý vzhledem k tomu, že prodáváte-li svoji pracovní sílu družstvu v rámci tržní ekonomiky, nedává vám to stejně žádnou skutečnou kontrolu nad vaším životem.
Dělníci, kteří odmítají spolupracovat s režimem – i to může vysvětlovat proč jeden z rojavských ministrů financí nedávno vyhlásil, že „všichni dělníci musí pracovat na veřejných projektech“. Zároveň s touto zjevnou obhajobou nucené práce ministr také řekl, že soukromé vlastnictví je „svaté“ a že „trh je hlavní částí sociální ekonomiky“.
4. Vedení PKK vyjádřilo jen malou podporu revoltě na náměstí Taksim během Arabského jara.† Paul White, i přes své sympatie k Ocalanovi, naznačuje, že vůdce PKK se možná rovněž pokusí postavit se proti rozšíření jakékoli revoluce ze Sýrie do Turecka. Paul White, The PKK, Coming Down from the Mountains (Dolů z hor), str. 157.
5. Tento postřeh je v souladu s tvrzením Paula Whitea, že „neexistují žádné známky toho, že [feminismus PKK] ovlivnil tradiční společenské hodnoty – především ve venkovských oblastech, jež tvoří většinu Kurdistánu a jež jsou i nadále svázány zvykovými islámskými standardy ohledně role žen. White také říká, že „většina žen v konzervativní kurdské společnosti si váží své tradiční role.“ (White str. 149)
Takový konzervativní postoj není překvapením vzhledem k tomu, že PKK má před sebou ještě dlouhou cestu v prosazování širšího společenského a sexuálního osvobození. Například bojovníkům PKK je stále „zapovězeno“ pěstovat sexuální vztahy. Jak řekl Ocalan, ženské bojovnice by měly trvat na „odmítání jakékoli jiné lásky než lásky k vlasti“. (White, str. 136)
Feministky z PKK se naneštěstí účastní tohoto vášnivého nacionalismu například tím, že tvrdí, že první zásadou „ideologie ženského osvobození [je] patriotismus: náš vůdce Apo [Ocalan] říká, že ‘ženská ideologie především nemůže existovat bez země. … To znamená, že první zásadou ženské ideologie je propojení ženy se zemí, v níž se narodila, jinými slovy patriotismus.’“
6. Na této mapě se ukazuje jakou měrou rojavský režim závisí na svém spojenectví s americkým imperialismem. Ačkoli USA umožňuje Turecku, svému hlavnímu spojenci v tomto regionu, bombardovat PKK, autority v Rojavě stále žebrají o další podporu USA. Jak řekl velitel rojavské milice:
7. Tvrzení, že režim v Rojavě se vyznačuje „silnou anti-státní filozofií“ odporují mnohá prohlášení samotného Ocalana. Říká například: „Podle mě není pravda, že je třeba rozbít stát a nahradit ho něčím jiným. … Dosáhnout demokracie prostřednictvím likvidace státu je iluzorní.“
Obrázek nahoře na stránce, kde rojavská policie stojí před všudypřítomným portrétem Abdullaha Ocalana, naznačuje, že stát v Rojavě je daleko od toho, být zničen. (Video rojavské policie – klikněte ZDE)
Zdroj v angličtině: http://libcom.org/library/grim-reality-rojava-revolution-anarchist-eyewitness
Publikoval Anti war 14. srpna 2015 16:23
Překlad do češtiny: Třídní válka
