Okupace Polytechniky skončila o půlnoci 24. prosince – Boj pokračuje…
Oznámení Okupantů Polytechniky
Ihned po zavraždění Alexandrose Grigoropoulose speciálním policistou Ep. Korkoneasem a po prvních střetech v ulicích Exarchie byla polytechnická univerzita obsazena a změnila se v ohnisko vyjádření sociálního vzteku. Jelikož je v živé paměti rebelů a velké části společnosti historicky a symbolicky spojena s bojem proti autoritě – od dob diktatury až po dnešní moderní totalitární demokracii – stala se Polytechnika místem, kde se spontánně shromáždily stovky lidí: soudruhů, mládeže a dělníků, nezaměstnaných, imigrantů, studentů…
Boje s represivními silami a planoucí barikády v přilehlých ulicích se staly jiskrou, která zažehla vzpouru, jež se šířila městem v podobě živelných demonstrací, obsazení vysoké školy ekonomické a právnické, útoků proti státním a kapitalistickým terčům v centru Atén i jejich městských částech a ve většině měst v celé zemi. V následujících dnech demonstrace tisíců lidí skončily nepokoji a útoky proti bankám, ministerstvům a velkým obchodním domům, okupováním škol a veřejných budov, obléháním a dobýváním policejních stanic dětmi. Pořádková policie hlídala věznici Koridallos a parlament. Vzpoura se stala všeobecnou – vzpoura, kterou odpálila vražda A. Grigoropoulose a která explodovala v bezprostřední reakci stovek soudruhů na tento případ rozšířeného státního násilí, a inspirovala akce vzteku a solidarity za hranicemi – na celém světě. Tato vzpoura kvasila v podmínkách generálního útoku státu a šéfů proti společnosti, rostla v realitě každodenního umírání svobody a důstojnosti, které utlačovaným lidem zajišťuje vyloučení, chudoba, vykořisťování, represe a kontrola. Tato vzpoura se vytrvale „připravovala“ i v těch nejtemnějších dobách státního a fašistického terorismu každým malým nebo velkým gestem odporu vůči odevzdanosti a kapitulantství, které mnoha lidem otevíraly cestu k setkání se na ulicích tak, jako se to stalo v těchto dnech. V této výbušné společenské realitě se okupovaná Polytechnika stala referenčním bodem přímé konfrontace se státem, a to ve všech jejích formách a všemi možnými prostředky, skrze posloupnost povstaleckých událostí, které sežehly pořádek a bezpečí šéfů a rozmetaly zdání společenského souhlasu s jejich vražednými záměry. Stala se místem, kde se setkávaly bouřící se sociální a politické subjekty a vzájemně se ovlivňovaly skrze všeobecná shromáždění a svoji dennodenní přítomnost v okupaci.
Fungovala jako základna kontrainformací, a to skrze komuniké a plakáty, svůj blog a rozhlasovou stanici a PA systémem rozesílala zprávy a novinky o probíhající vzpouře. Rovněž dala život politickým iniciativám odporu, jako byla třeba výzva shromáždění okupantů Polytechniky ke globálnímu akčnímu dni 20. prosince, která vyústila v koordinované mobilizace ve více než 50 městech v různých zemích, jichž se okupanti Polytechniky zúčastnili svoláním shromáždění na místo, kde byl zavražděn A. Grigoropoulos; nebo třeba solidární a benefiční koncert pro rukojmí revolty, který se konal 22. prosince, a výzva k účasti na demonstraci solidarity s vězni, kterou organizovali soudruzi, kteří se účastnili otevřeného shromáždění okupované GSEE (Všeobecná konfederace pracujících).
Jakožto po 18 dní stabilní bod šířící se vzpoury obsazená Polytechnika byla trvalou výzvou k neposlušnosti pro všechny vzdorující lidi na celém světě a permanentním znamením solidarity s rukojmími, které si v tomto boji stát vzal. Stala se územím, které jsme používali k šíření poselství solidarity mezi utlačovanými, sebeorganizace a sociálního i třídního protiútoku proti světu autority, jeho mechanismům a symbolům. Tyto prvky a hodnoty boje vytvořily utlačovaným půdu, kde se ve své vzpouře mohli setkávat, ozbrojily naše vědomí a snad vůbec poprvé si je tak široce osvojilo tolik lidí nejrůznějšího věku a různých národností – lidí, s nimiž anarchisté a antiautoritáři sdíleli totožná hesla proti policii, totožná slova, totožnou praxi boje, totožný vztek na ty, kdo drancují naše životy a mnohokrát i totožnou vizi světa svobody, rovnosti a solidarity.
Z tohoto důvodu se represe neprojevovala pouze v podobě policejní brutality, zatýkání a věznění demonstrantů, ale také intenzivním ideologickým útokem zahájeným ze všech stran politického systému, jenž viděl, jak se jeho základy otřásají, když represe, na níž stojí, nejenže nedokázala zkrotit vlny vzpoury, ale naopak byla jejich prvotní příčinou. Tento ideologický útok se selektivně zaměřoval na anarchisty, coby na politickou a nezprostředkovanou součást vzbouřenců, právě kvůli dopadu, jaký měly jejich slova a činy, a kvůli nebezpečí, které pro stát vzniká, když anarchisté komunikují a koordinují své činy s tisíci utlačovaných. V tomto kontextu docházelo k hysterické snaze rozdělit vzbouřence na „hodné žáčky“ na jedné straně a na „zlé zakuklené anarchisty – koukouloforoi“ nebo „rabující přistěhovalce“ na straně druhé, stejně jako k používání starého dobrého mýtu o provokatérech, čímž mělo dojít ke zmanipulování vzteku nad vraždou, k vyčerpání sociální exploze, ke kriminalizaci, izolování a rozdrcení stálých referenčních bodů této revolty. (Mimochodem stejná rétorika represe vedla k zavraždění A. Grigoropoulose, neboť je zodpovědná za považování specifických politicko-sociálních milieu, prostorů a lidí za „vnitřního nepřítele“, proti němuž by mělo být „legitimní“ používat státní násilí.) Součástí této snahy státu bylo strefování se do Polytechniky, které bylo v projevech politiků a pomlouvačné masmediální kampani na denním pořádku. Po hodinách střetů v Exarchii a kolem Polytechniky v noci 20. prosince stát prostřednictvím prokurátora vyhrožoval, že přikročí k policejní razii, neboť navzdory nesouhlasu univerzitních autorit zrušil akademický azyl na univerzitní půdě, aby potlačil vzpouru napadením jednoho z prvních míst, kde začala. Se svým záměrem neuspěl, protože okupanti se odmítli podřídit jakémukoli ultimátu, protože byli odhodláni bránit toto politické a sociální teritorium jakožto součást revolty, protože otevřeně vyzývali lidi, aby přišli a svojí přítomností podpořili okupaci a protože přikročili k plánovanému solidárnímu koncertu pro vězně, který 22. prosince shromáždil na Polytechnice stovky lidí. Následujícího dne, 23. prosince, se pohrůžky okamžitým vyklizením vrátily s ještě větší silou. Zatímco shromáždění diskutovalo o ukončení okupace, byli jsme informováni politickými a akademickými osobnostmi, že ministerstvo vnitra a policie požadují, abychom okamžitě opustili kampus, jinak tam vtrhnou policajti. Okupanti odpověděli, že Polytechnika nepatří ani ministerstvu ani policii, takže jim nemůže být vydána. Patří bojujícím lidem, kteří rozhodnou, co se udělá, výlučně na základě kritérií hnutí a neakceptují vydírání a ultimáta vrahů. Takto se okupace Polytechniky protáhla o další den a do centra Atén byla svolána demonstrace solidarity se zatčenými. Žádný represivní projekt ani žádný ideologický útok nedokázaly a nedokážou vydíráním dosáhnout návratu do normálu a nastolit sociální a třídní pacifikaci. Nic již není stejné! Překonání strachu, izolace a panujících společenských dělítek svedly tisíce mladých lidí dohromady s ženami a muži všeho věku, běženci a přistěhovalci, dělníky a nezaměstnanými a stáli bok po boku na ulicích a na barikádách a bojovali proti tyranům v našich životech, za naši důstojnost a svobodu. A taková je realita, která svými plameny osvětluje budoucnost vzpoury, její intenzifikaci a prohlubování až do absolutního podvrácení světa šéfů. Protože jsme všemožně křičeli, že tyto dny patří Alexisovi, Michalisi Kaltezasovi, Carlovi Giulianimu, Christoforosi Marinosovi, Michalisi Prekasovi, Marii Koulouri a všem soudruhům zavražděným uniformovanými státními vrahy, nejsou to dny, které patří smrti, ale ŽIVOTU! Životu, který rozkvétá v bojích, na barikádách, ve vzpouře, která pokračuje.
Po 18 dnech ukončujeme okupaci Polytechniky a posíláme nejvřelejší vzkazy solidarity všem lidem, kteří se mnoha způsoby stali součástí této vzpoury, a to nejen v Řecku, ale také v mnoha zemích Evropy, jižní a severní Ameriky, Asie a Austrálie a Nového Zélandu. Všem, s nimiž jsme se setkali a s nimiž zůstaneme pospolu v boji za osvobození vězňů této revolty, ale také za její pokračování až do globálního sociálního osvobození. Za svět bez pánů a otroků, bez policie a armád, bez hranic a věznic.
SMRT STÁTU – AŤ ŽIJE ANARCHIE!
OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZATČENÝCH BĚHEM VZPOURY!
BOJ POKRAČUJE!
Svoláváme otevřené shromáždění k otázce organizování solidarity se zatčenými, po němž volali soudruzi ze shromáždění v okupované GSEE, které se uskuteční v sobotu 27. prosince v 16:00 na Polytechnice.
Okupace Polytechniky, 24. 12. 2008
