Kapitola II:

Od třídního boje k národně osvobozenecké kontrarevoluci…

„Čech musí nám býti dnes bližší než příslušník jiného národa, byť byl i socialista. Jsou dnes vyšší zájmy a není též dnes všedělnické solidarity. Proto dělá strana dnes všenárodní politiku, směřující k utvoření českého státu.“
sociální demokrat F. V. Krejčí
(25. 11. 1917 na veřejné schůzi mládeže v Praze)

Vraťme se však k samotnému rozpadu mocnářství a vzniku Československé republiky. Od poloviny roku 1918 rakousko-uherský státní aparát už jen více či méně bezmocně přihlížel nekonečnému přílivu stávek, hladových bouří, dezercí, vojenských vzpour a sílících národně osvobozeneckých snah buržoazie v českých zemích, na Slovensku, v Polsku, Haliči, Bukovině a na Balkáně. Dohodové mocnosti sice ještě neměly zcela jasno v otázce zachování Rakouska-Uherska, ale přesto uznaly Československou národní radu v Paříži (Masarykova, Benešova a Štefánikova frakce) za oficiální představitelku české a slovenské buržoazie a de facto vládu budoucího národního státu. Stalo se tak zejména díky Československé legii v Rusku, která pro mocnosti Dohody znamenala důležitou kontrarevoluční sílu, jež potlačovala sociální revoluci a ovládla povolžská města, Sibiř a celou transsibiřskou magistrálu. (26) Důvodem však byla i doktrína „práva utlačovaných národů na sebeurčení“, kterou začal prosazovat americký prezident Woodrow Wilson ve snaze postavit z nacionalismu středoevropskou hráz proti revoluční vlně. (27)

Vědomí neodvratné porážky monarchie a snaha připojit se k vítěznému táboru přiměly většinu českých buržoazních frakcí, aby odhodily své austrofilství a přijaly úsilí o vlastní národní stát. Oficiální rozchod s prorakouskou politikou se odehrál skrze projev agrárníka a předsedy Českého poslaneckého svazu v říšské radě Františka Staňka 2. října 1918. Rozhodující slovo rychle získala národně osvobozenecká frakce a její představitelé. Krom Masarykova zahraničního odboje sem patřila na něj napojená ilegální organizace zvaná Maffie, která se do té doby snažila skrytě ovlivňovat českou buržoazní politiku i veřejné mínění a provádět špionáž pro Dohodu. (28)

13. července 1918 byl reorganizován Národní výbor podle výsledků voleb do Říšské rady z roku 1911, čímž buržoazní politické strany stvrdily svoji hegemonii v národně osvobozeneckém hnutí. Národní výbor se začal připravovat na převzetí moci a podle jeho vzoru vznikaly okresní a místní národní výbory. Aby v hnutí posílila své vlastní postavení a dodala mu potenciál kanalizovat bojovnost proletariátu, Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, která se na kontrarevoluční politice národního osvobození plně podílela, se dodatečně pokusila vytvořit jistou protiváhu a spolu s Československou stranou socialistickou založila počátkem září 1918 Socialistickou radu (29).

Příklon českých buržoazních sil k národně osvobozenecké linii však byl dán i snahou zadržet vlnu proletářské revoluce. Podvratné přímé akce naší třídy totiž neohrožovaly pouze panství habsburské dynastie, nýbrž panství kapitálu jako takového, a to na všech stranách imperialistické války. Za této situace se ideologie národního osvobození ukázala být důležitou zbraní buržoazní kontrarevoluce. Zásadního významu – jak pro vítězící mocnosti Dohody, tak pro dodělávající rakousko-uherskou monarchii – postupem času nabylo i národně osvobozenecké hnutí v Českých zemích. Vytvoření nového národního státu a vlna nadšení z nově nabyté „národní svobody“ mohly v této oblasti předejít šíření sociální revoluce či ji alespoň zbrzdit a umožnit buržoazní kontrarevoluci snáze izolovat její ohniska a jedno po druhém je pohltit a zničit.

Proto v roce 1918, kdy se bojovnost a revoluční nálady rozšířily do velké části dělnické třídy a ta začala vykazovat první praktické prvky své autonomie, které se ovšem netransformovaly v jasné programatické závěry, vstupují do třídního hnutí se vší silou a rozhodností buržoazní socialisté, aby využili jeho slabin a kooptovali je do národně osvobozeneckého hnutí. V roce 1918 tak socialisté například poprvé za celou válku pořádali prvomájové manifestace, ovšem pod heslem „Socialistický národ“. Založení Socialistické rady pak bylo jak projevem snahy o kooptaci, tak znamenalo její zesílení spojením sil historické sociální demokracie.

Přesměrovat proletářské hnutí od svržení kapitalismu k boji za národní stát nebyl do jisté míry až tak obtížný úkol. Jestliže se toto hnutí v mnoha směrech vydalo na cestu rozchodu s kapitalismem, nikdy se na vědomé a programatické rovině zcela nerozešlo s levicovými stranami a s odbory, které v uplynulých letech muselo v třídním boji obejít – nikdy přes všechnu kritiku a nespokojenost třídní boj nenamířilo přímo proti nim. A tak, když se tyto strany aktivně vrací na scénu a tváří se radikálně a bojovně, dělníci se vracejí do jejich náruče v domnění, že vlastní bojovností přiměli sociální demokraty, aby znovu prakticky jednali jako „prodělnická“ politická strana. Ti však ve skutečnosti jen využívali neschopnosti proletariátu rozpoznat v nich nepřátele, aby veškerou bojovnost směřovali k další otázce, v níž se třídní hnutí nedokázalo totálně rozejít s panstvím buržoazní ideologie – k otázce národního osvobození. V ní spočívala jedna z největších slabin hnutí.

Nacionalismus byl dlouho v českých zemích nejsilnějším článkem panství buržoazní ideologie nad dělnictvem. Byl ideologií, kterou si jak česká tak německá buržoazie vytvořily překonáváním feudálních společenských vztahů. Nacionalismus byl nástrojem obhajoby jejich zájmů ve vzájemné konkurenci, ale také ve společném boji proti konzervačním snahám monarchie a proti dělnickému hnutí. Nacionalismus naši třídu rozděloval již od 19. století. Materiální základnou jeho úspěchu byla dělba práce. Ta vzhledem k původně silnějšímu ekonomickému postavení a politickému vlivu německé buržoazie částečně zvýhodňovala kvalifikované „německé“ dělníky (do přelomu 19. a 20. století však toto dělítko zmizelo a z hlediska kvalifikovanosti pracovních sil nebylo mezi „českým“ a „německým“ dělnictvem většího rozdílu). Na jedné straně se tak reprodukovala německá národní pospolitost a na straně druhé se v opozici proti jejímu dominantnímu postavení reprodukovala česká národní pospolitost – dvě falešné, odcizené a odcizující pospolitosti, rozdělující proletariát a stavící jej proti jeho vlastním, buržoazii antagonistickým zájmům.

Výrazem vlivu nacionalismu v řadách dělnictva byla nejen již zmiňovaná Česká strana národních socialistů, ale také sociálně demokratické strany (česká i německá). Předválečná míra tohoto vlivu je dobře patrná z národnostních nepokojů, k nimž došlo na přelomu září a října 1905 v Brně kvůli otázce zřízení české univerzity v tomto městě. (30) Při těchto bouřích to byli především „němečtí“ a „čeští“ dělníci, kdo bojoval v ulicích, čí krev tekla a kdo umíral v bratrovražedných potyčkách, ale také ve střetech s represivními silami. Prudký rozvoj kapitalistických vztahů, s ním související růst české národní pospolitosti a světová válka pak svým způsobem připravily podmínky jak pro překonání tohoto národnostního rozdělení (v podobě autonomního proletářského hnutí), tak pro jeho prohloubení (v podobě národně osvobozeneckého hnutí), neboť aktivně protirakouská část české buržoazie se dostala do křížku se státem stejně jako bojující proletáři a v tomto střetu se zdánlivě znovu potvrzovala iluzorní jednota zájmů českého dělnictva a buržujů a ožívaly sociálpatriotské tradice idiotského sebepopření jakožto třídy. A to až do té míry, že v říjnu 1918 se válečné proletářské hnutí z velké části rozpadá (nikoli však totálně!) na české a německé a po jistou dobu a do jisté míry se obrací ve svůj opak – stává se z něj nástroj zájmů buržoazie…

1. Generální stávka 14. října 1918

„Nacionální myšlenka nové doby není už nacionální myšlenkou před válkou. … národní myšlenka dostává správné sociální podbarvení. Rovnost národů – rovnost v národě!“
České slovo
(národně socialistický list, říjen 1918)

Na podzim roku 1918 je již v rozkladu i samotný rakousko-uherský stát, takže časté demonstrace, stávky, bouře, sabotáže a protestní akce pro něj byly fakticky nekontrolovatelné a téměř nezvladatelné. Například 7. října ve Vídni probíhala stávka tramvajáků kvůli mzdovým požadavkům a zásobovacím potížím, kdy stávkující zastavovali stávkokazecké vozy na ulici a odstraňovali z nich pojistky, čímž je učinili provozu neschopnými. V týž den stávkovali také pracovníci železničních dílen v Chomutově a na 10 000 dělníků pražských průmyslových podniků. 4000 dělníků pochodovalo Prahou k místodržitelství kvůli špatnému zásobování. 8. října si dělníci z pražských podrážkářských závodů vystávkovali zvýšení minimální mzdy při zkrácení pracovní doby. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna, neboť podobné události byly na denním pořádku. V některých podnicích museli kapitalisté slíbit i podávání obědů a svačiny zdarma či za mírný poplatek.

Za této kritické situace se vídeňské úřady snažily z Českých zemí odvézt, co se dalo: zejména potraviny, uhlí, další suroviny a vlakové soupravy. Národní výbor, který již sám sebe viděl u vlády, nechtěl být pánem snědeného krámu, chtěl, aby pod kontrolou jím řízeného státu zůstalo maximum výrobních prostředků, zdrojů a zboží a odpírání potravin Rakousku (tedy vyhladovění) chtěl použít jako zbraň při jednání s Vídní o samostatném státu. Proto dal 9. října ústy představitele agrární buržoazie, Antonína Švehly, podnět k protestní akci, kterou měla zorganizovat Socialistická rada. Již o den později vyslyšela volání české buržoazie Česká odborová ústředna železničních zaměstnanců a zahájila částečnou pasivní rezistenci. Místo toho, aby se zmocnili vagonů s potravinami a ty pak přímo, bez směny, distribuovali mezi proletáře všech národností, železničáři jen chránili komodity pro českou buržoazii a příslušné vagony nechávali bloudit po tratích v rámci hranic Českých zemí.

Akční výbor (31) Socialistické rady začal na 14. října 1918 organizovat jednodenní generální stávku českého dělnictva, která se měla stát do té doby nejmasovější mobilizací v Českých zemích namířenou proti rakousko-uherskému státu. Zároveň byla součástí snah o kanalizaci boje proletariátu a odrazem míry jejich úspěšnosti. Buržoazní socialisté všech denominací v ní navíc spatřovali příležitost jak oslabit tzv. „měšťanský tábor“ (buržoazní pravici) a stát se vůdčí frakcí národně osvobozeneckého hnutí. Velmi dobře si uvědomovali, že jedině jejich tradiční masové reformistické strany jsou s to nacionalistickému projektu v očích dělníků vtisknout punc důvěryhodnosti. Slovy národního socialisty Jiřího Stříbrného:

„My socialisté, jednotnou frontu českou neopustíme. Leč nemáme příčiny zamlčovati, že pro příště máme býti respektováni jako podstatná část národa. Úlohu nějakého přívěsku hráti nebudeme…“ (32)

Zatímco prvotním motivem proletářského vzteku byla válka a s ní spojené kruté vykořisťování a hlad, Socialistická rada ve své propagandě sekundárně navazovala na ideologickou veteš, kterou byly mozky dělníků stále dost zaneřáděny. Jejich třídní vztek tak ještě silněji ideologicky podchycovala a usměrňovala nacionalismem. Stávce dala nacionalistická hesla a cíle a fakticky tak kontrarevoluci prokázala nesmírnou službu, neboť využila nedostatečného rozchodu proletariátu s kapitálem a národoveckou ideologií k tomu, aby jeho boj podřídila národně osvobozeneckému boji a podporovala v dělnických řadách falešné představy, že založení národního státu přinese zásadní změny v jejich společenském postavení.

V tomto smyslu vyzníval i tzv. „oběžník čís. 2“, který dával funkcionářům „socialistických“ stran instrukce k provedení stávky. Krom toho, že Akční výbor v nich varoval před násilnostmi a zdůrazňoval, že jde zatím jen „o zkoušku pohotovosti v pravém slova smyslu bojovné“, rovněž nabádal místní stranické organizátory, aby ve svých veřejných proslovech nenechali své „měšťanské“ spojence na pochybách, že prim v národním hnutí přináleží levici a jejímu společenskému projektu. Proto měla být na táborech lidu vyhlášena samostatná československá republika (33). A dělníci měli být ubezpečeni, že to bude republika sociálně demokratická:

„Při tom budiž zdůrazněno naprosté provedení zásad demokracie v našem státě a řešení důležitých problémů socialistických. Tato část řeči nechť má nepřímo vyslovené, ale přece úplně zřetelné tóny proti těm příslušníkům buržoasie, kteří by se domnívali, že budou moci do státu přinésti neztenčené své výsady politické i majetkové.“ (34)

Na ukázku sociálně demokratické demagogie, která neměla s třídním bojem ani zbla společného a jen burcovala „pracující lid“ k obraně svobody národa, si ocitujme několik výňatků z veřejné proklamace Akčního výboru Socialistické rady:

„Čtyři strašná léta utrpení jsou dovršena. Bezpočetné hroby našich nejdražších, pracující lid obrácený v kostry a němé hrůzy v našich rodinách ženou nás k obraně. Domluvili jsme s těmi, kdož nám byli diktováni cizí vládní mocí, a bylo by ponížením pro národ jednati ještě dále s činiteli národu nezodpovědnými, jejichž ruka nám ustavičně slibovala a druhá nás ustavičně loupila.“

„Doba se naplnila. Shodili jsme okovy poddaných rabů. Povstali jsme k samostatnosti. Z nezlomné vůle vlastní a za sankce všeho demokratického světa prohlašujeme, že stojíme tu dnes jako vykonavatelé nové státní svrchovanosti, jako občané svobodné republiky Československé. Prohlašujeme, že každý pokus o vývoz a plen našich zemí je stejnou loupeží a stejným zločinem proti svrchovanosti státu našeho, jako bylo přepadení Belgie na počátku války.“

„Kdo se této vůli pracujícího lidu vzepře, bude se pracujícímu lidu také zodpovídat. (…) Věc naše jest věcí celého světa. Věc ta již slavně zvítězila a běda těm, kdož by se odvážili vzkříšený národ na slavném pochodu k nové budoucnosti zadržovati!“

„Německý“ „pracující lid“ se v provolání zmiňoval jen okrajově jako ten, kdo bude s touto „obranou proti hladu a smrti“ jistě „zajedno“ (opravdu povedený demagogický kousek vezmeme-li v úvahu, že politikou českých nacionalistů bylo zastavení dodávek potravin do německých oblastí!). Mizernou výjimku z obecného přehlížení „německých“ proletářů představovala pouze krajní levice reprezentovaná Bohumírem Šmeralem. V duchu svého již notně pošramoceného austromarxismu považovala za podstatné obrátit se i k německy hovořícím dělníkům. Vzhledem k rychlé radikalizaci proletariátu a nazrávání celosvětové revoluční situace byla přesvědčena, že rozbití monarchie a vznik zcela samostatných národních států bude jen přechodným vývojovým stádiem. Bezprostředně po něm následujícím stádiem bude střet mezi buržoazií a dělnickou třídou. Přirozeně, že sociálně demokratická šmeralovská levice sama sebe viděla jako povolánu vést dělnickou třídu v tomto boji, který se ovšem v jejím pojetí rovnal střetu mezi dvěma vizemi a způsoby správy kapitálu. A chápala, že k vítěznému završení tohoto střetu bude zapotřebí mezinárodní spolupráce levicových frakcí buržoazie, které ustaví mezinárodní federaci „socialistických“ republik. Proto se na rozdíl od ostatních buržoazních „socialistů“ vědomě chtěla vyhnout šovinistickému zpřetrhání mezinárodních svazků v dělnickém hnutí. Z těchto důvodů dal Šmeral na vlastní náklady vytisknout leták „Čeští proletáři německému dělnictvu v severních Čechách.“ Příznačné pro něj je, že i on zcela opomíjí skutečné problémy a zájmy proletariátu a jen se snaží vytvářet falešný dojem, že české národně osvobozenecké hnutí, na kterém šmeralovská levice participovala, nedělá protiněmeckou politiku. A tak se v letáku mimo jiné pravilo:

„…Za daných okolností mohou připravované projevy českého proletariátu nabýti politického charakteru. Pro ten případ Vám oznamujeme, že účast socialistických stran poskytuje záruku, že nyní při žádném projevu českého proletariátu nemůže běžeti o nacionálně chauvinistické tendence. Žádajíce pro sebe právo národního sebeurčení až do posledních důsledků samostatnosti československého státu, uznáváme toto právo také pro Vás… Jedině zástupcové českého a německého proletariátu jsou v této dějinné době povoláni k tomu, aby smluvní cestou rozhodli v budoucnosti o vzájemném poměru obou národností.“ (35)

Sociální demokraté a národní socialisté ale nekombinovali národovecká hesla se socialistickými proto, že by vědomě vytvářeli nějaký „ďábelský“ plán jak zkrotit třídní hnutí. Naopak jednali v duchu svého přesvědčení a dosavadní praxe. Jejich představou socialismu byla vždy reforma správy kapitalismu. A ekonomické, vojenské, sociální i politické hrůzy světové války je dovedly k přesvědčení, že kapitalismus došel na konec své dějinné cesty a nyní již stačí jej z ministerských křesel pozvolna přeměňovat v „socialismus“. Buržoazní „socialisté“ vždy sdíleli kapitalistickou ideu pokroku a podporovali vše kontrarevoluční, co se jim jevilo jako pokrokové, jako přibližující konečný cíl „socialismu“: jednou všeobecné volební právo, podruhé ten či onen z táborů imperialistické války a nakonec národní osvobození. Jak 13. října napsalo sociálně demokratické Právo lidu:

„Tato světová válka znamená úplný rozvrat kapitalistických řádů hospodářských, úplné shroucení kapitalistického, militaristického a imperialistického státu, a je proto nejvýše na čase zjednávat jiných základů pro národy a jejich státy.“

Dokonce i do té doby poměrně reakční předák národních socialistů Václav Klofáč – tváří v tvář válečné katastrofě a revolucionizaci světového proletariátu – ve stranickém deníku České slovo prohlašoval:

„Po 300 letech národ náš skládati bude zkoušku, zda je národem státotvorným. Socialismus přejímá z velké části odpovědnost za doby příští. Nacionální myšlenka nové doby není už nacionální myšlenkou před válkou. (…) … národní myšlenka dostává správné sociální podbarvení. Rovnost národů – rovnost v národě! (…) Jako se doplňovali Hus a Žižka, tak i u nás síla strany podepře veliké, lidské cíle, pro něž pracujeme a pro něž jsme se bili.“

Samotná generální stávka měla 14. října obrovskou sílu a přidala se k ní většina průmyslových center. Rozhodujícím místem byla Praha, kde stávkovalo na 35 000 dělníků. Jenže vnitřní město obsadila po zuby ozbrojená armáda s cílem zabránit proklamování republiky. A ustrašení buržoazní „socialisté“ si na veřejnosti nedovolili o samostatném státu ani pípnout a omezovali se pouze na protesty proti vývozu potravin. V okrajových částech Prahy (Žižkov, Holešovice, Smíchov, Královské Vinohrady) se levicoví předáci sice rétoricky osmělili, leč odmítli volání vést demonstranty do centra Prahy. V samotné Praze tedy vyhlašování republiky skončilo naprostou blamáží. V podobný trapas se obrátilo vyhlášení republiky také v Mladé Boleslavi, kde se shromáždění na výzvu zástupce příslušných státních orgánů klidně rozešlo (36). Stávkovalo se například také v Plzni (minimálně 25 000 dělníků), Českých Budějovicích, Strakonicích, Kolíně, Protivíně, Poděbradech, Příbrami, Nymburku, Chrudimi, Hradci Králové, České Třebové. Na Moravě zastavily práci všechny továrny v Brně, Přerově, Třebíči, Moravské Ostravě a v Kopřivnici vagónka. Mnohde se strhávaly výsostné znaky monarchie z budov. Stávka a bouřlivý tábor lidu (s účastí 45 000 proletářů!) se konaly také v Kladně, kde z řad dělníků – dlouho marně čekajících na „revoluční“ projev sociálně demokratických předáků – zaznívala hesla jako: „Pryč s válkou!“ „Hanba monarchii!“ „Ať žije ruská revoluce!“ „Chceme socialistickou republiku!“

„Nejúspěšněji“ byla československá republika proklamována v Písku, kde dav 4000 dělníků rozehnal mnohonásobně přečíslené četníky, načež starosta (!) oznámil vznik republiky a ve městě zavládla atmosféra všenárodní jednoty a usmíření zakrývající třídní kontradikce. Vojáci včetně několika důstojníků si strhávali z čepic rosety monarchie a nahrazovali je červenobílými stužkami nebo slovanskými trikolórami. Nakonec tento národní dav obsadil budovu okresního hejtmanství a vyvěsil červenobílou vlajku. V noci ovšem do města vtáhly čtyři kompanie vojska z Plzně, okamžitě zahájily zatýkání a bylo po slávě…

Snaha předčít vyhlášením republiky pravicové křídlo národně osvobozeneckého hnutí tedy skončila jako fraška. Socialistická rada pouze povolila ventil třídnímu vzteku a jeho energii nasměrovala do svých sociálpatriotských mantinelů. Nechala dělnictvo, aby si jeden den zastávkovalo, zademonstrovalo, zaútočilo na symboly monarchie, ale dovést celou akci až k původně vytčenému cíli neměla odvahu a vzhledem k jejímu diletantskému provedení to ani neměla v úmyslu. A „měšťanský tábor“ si byl těchto slabin i předností generální stávky dobře vědom a náležitě je využil k odkázání „socialistů“ zpět do pozice maximálně rovnocenných partnerů v rámci Národního výboru. Slovy masarykovce a státoprávního demokrata J. S. Machara:

„Nikdo nezazlívá socialistickým stranám propagaci republiky – naopak, mohli bychom jim být vděčni. (…) Znamenití revolucionáři, z jichž lebek vyšel plán k prohlášení republiky, ponechali… dosavadní vládě železnice, telegrafy, telefony, pošty… a milá rakouská vláda tu byla ovšem druhého dne zas s četníky, vojáky, okresními hejtmany atd. Řada lidí je dnes zavřená, důstojníci, kteří strhali kokardy…, budou postaveni před vojenský soud…“

A buržoazní socialisté? Ti ústy národního socialisty J. Stříbrného následně připustili, že věc nebyla řádně domyšlena. A především vydali smířlivé a omluvné prohlášení:

„Socialistická rada ohrazuje se důrazně proti pokusům jednotlivců a některých listů… vykládati akci… jako pokus o rozražení jednotných národních řad. Projev českého socialistického proletariátu… posílil a vzpružil český lid v boji za československý demokratický stát, který chceme jako až dosud vésti v jednotném šiku se všemi politickými vrstvami až do úplného vítězství.“

Nakonec si pro zbytek buržoazie našli obětního beránka, na nějž svedli všechny své operetní kroky k získání hegemonie v rámci českého národního hnutí a všechny rány od represivních sil, které proletariát zbytečně utrpěl. Tímto fackovacím panákem se stal B. Šmeral, jenž byl obviňován z „bolševické avantýry“ či z pokusu vnést na příkaz Vídně do národně osvobozeneckého hnutí rozkol, vyvolat krveprolití a poskytnout státu záminku k perzekuci. Socialistická rada jej pak vyzvala, aby se další činnosti v tomto sdružení vzdal, čemuž Šmeral bez odporu vyhověl.

Během generální stávky však nezůstalo jen u sociálpatriotského spektáklu. Krom toho, že téměř všeobecně zastavila práci, naše třída mnohde i jednala sama za sebe a za své vlastní zájmy. Bohužel jen částečně, neboť vlastní autonomní aktivity se vzdala ve prospěch iniciativy buržoazních stran (levicových i pravicových). Tak například na Kladně se dělnictvo fakticky sbratřilo s místní maďarskou vojenskou posádkou a odzbrojilo ji:

„Na Poldovce si dělníci vynutili na správě závodu povolení volit důvěrníky, kteří by dohlíželi na zásobování a stravování dělnictva. Protože v závodě byli na práci nasazeni vojáci různých národností, byli zvoleni jako důvěrníci též Němci a Maďaři a všichni ostře prosazovali naše požadavky. Předsedou důvěrníků byl zvolen maďarský voják soudruh Tóth. Tak jako do Prahy a ostatních průmyslových měst bylo též do Kladna posláno vojsko, které mělo potlačit již zjevně propukající vzpouru. Důvěrníci na Poldovce, kteří se nyní častěji scházeli k tajným schůzkám v Dělnickém domě, rozhodli, aby soudruh Tóth jako Maďar vyjednal s maďarskou posádkou na Poldovce, aby složila zbraně. To bylo již těsně před 14. říjnem 1918. Maďarští vojáci i s velitelem měli válčení už také dost a byli ochotni zbraně složit. Žádali jen, aby odpovědný člen Národního výboru nebo Socialistické rady, která v poslední době nabývala stále větší autority, přišel a zbraně si jménem orgánu vyžádal. Obrátili jsme se na našeho sociálně demokratického poslance Austa, aby tuto záležitost vyřídil. Tenhle „zástupce“ dělnictva nás přímo vyhnal. Chytal se za hlavu a křičel, že jsme blázni a šílenci, za které on nikdy jednat nebude.“ (37)

Z dané citace jsou poměrně dobře patrné meze samostatné aktivity proletariátu nejen v době generální stávky, ale také před ní a po ní. Byť dělníci byli nuceni bojovat a organizovat se v podstatě mimo odbory a sociálně demokratické strany (38), nedokázali prohlédnout kontrarevoluční povahu těchto institucí a vyvodit z toho závěry pro svoji praxi. A tak místo toho, aby zbraně převzali sami a ponechali si je pro nevyhnutelně nadcházející rozhodující střetnutí mezi proletariátem a buržoazií, byli ochotni celou výzbroj maďarské posádky přenechat reakčním živlům ze Socialistické rady. Svoji roli zde již zjevně sehrála i radikální rétorika národně osvobozeneckého hnutí, podle níž nová demokratická republika automaticky uspokojí všechny potřeby dělnictva.

Dělníci se do práce sice vrátili, ale s vědomím, že situace se změnila. Zejména v místech, kde byla naše třída dlouhodobě nejmilitantnější, se na nějakou dobu zcela změnil poměr sil mezi proletariátem a buržoazií. Rakousko-uherský stát byl v agónii, neschopný jakékoli další represe, a československé národně osvobozenecké hnutí nebylo ani zdaleka tak silné, aby mohlo vykonávat kontrolu a poroučet dělníkům na pracovištích: v továrnách, dolech, hutích, velkostatcích… A tak například na Kladensku dělníci znovu začali normálně chodit na směny, ale ty měly k normálu daleko. Dělníci, nad nimiž se momentálně nevznášela hrozba donucení, represe a trestu začali spontánně svým jednáním vyjadřovat kritiku práce jakožto odcizené, odcizující a jim vnucené činnosti. Maximálně narušovali pracovní proces jeho neúnosným zpomalováním a sabotážemi, které někdy zastavily i celý podnik. (39) Tento stav přetrval až do 28. října 1918. O skutečnosti, že Kladno nebylo jediným místem, kde si proletáři byli vědomi své síly, svědčí i událost z 23. října na Ostravsku. Tam se musel osobně dostavit ministr veřejných prací rytíř Homann, aby přemlouval hornické důvěrníky ke zvýšení těžby. Ti ovšem odmítli, dokud nebude zrušena militarizace práce a nezlepší se zásobování. Navíc ministrovi oznámili, že vzhledem k ukončení dodávek potravin z Uher na Ostravsko, přerušili dodávky uhlí do Uher, kam ho dosud šlo 400 vagonů denně.

Třídní boj však nabíral i jiné podoby. Podle zprávy z novin Týdenní válečná kronika (17. října 1918) docházelo v Praze a dalších městech k sebeorganizaci proletářů, které venkovští i městští keťasové výměnou za potraviny vysvlékli i z posledního šatstva, jež měli na sobě. Tato „společenství svléknutých“, která údajně vzešla z iniciativy vojáků vracejících se z fronty do domovů, kde je nečekalo nic než bída, sestavovala přesné seznamy spekulujících buržoustů s cílem v příhodný okamžik se jim pomstít. Buržoazní tisk a politici (např. V. Klofáč) tuto formu sebeorganizace pranýřovali jako jeden z projevů „bolševických“ (40) tendencí, které podle varování pražského vojenského velitelství ve stále rostoucí míře zachvacovaly proletariát. Agrárnický vůdce Švehla se vážně obával, že: „Hladový lid může něco provést z nepředloženého zoufalství. (…) …lid je zfanatisovaný…“ Zvláště, když 24. října tiskové agentury přinášely neověřené zprávy z Bulharska, že sociální revoluce zasáhla již i Sofii: „Bolševičtí dělníci svedli s policií bitvu, při níž přišlo o život 3000 osob.“ Krom toho ve Vídni začínaly vznikat zárodky dělnických a vojenských rad a v Budapešti se ozbrojovali radikální proletáři.

Podobné obavy sděloval do Berlína i německý konzul von Gebsattel, jenž psal, že v proletariátu to vře rozhořčením nad neslýchanou drahotou, hladem a horentními zisky keťasů. Proto se strachoval zejména o „bezpečnost majetku“. Ačkoli byl přesvědčen, že první na ráně bude soukromé vlastnictví německé a německo-židovské buržoazie, varoval, že dělníci se při případném otřesu jistě nezastaví ani před vlastnictvím českých kapitalistů.

2. Politický převrat 28. října 1918

„Na počátku velkého díla ukládá Ti Národní výbor, ode dneška Tvá vláda, aby Tvé chování a Tvá radost byly důstojny veliké chvíle nynější. Naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmějí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobodu lidu, který dovede sám sobě vládnouti, ni jediným rušivým činem nesmí být zkaleny nynější veliké okamžiky… Každý z Vás musí bezvýhradně šetřiti všeho, co jinému jest svato. Svobody osobní, majetku soukromého, nesmí býti dotčeno. Podrobte se bezvýhradně rozkazu Národního výboru.“
provolání Národního výboru k československému lidu

25. října 1918 byla jmenována poslední rakouská vláda, kterou tisk označoval za „likvidační ministerstvo“, protože jejím hlavním úkolem bylo pokud možno spořádaně předat moc do rukou nově utvořených národních vlád v jednotlivých zemích mocnářství a tak předejít sociální revoluci. Národní výbor tento vývoj na jedné straně naplňoval nadějemi, na straně druhé však věděl o revolučních náladách bouřícího se proletariátu, věděl o tom, že vojáci na italské frontě odmítli dále bojovat „za císaře pána a jeho rodinu“ a masově dezertovali, což byl zároveň důvod k obavám. A tak se zatím připravoval a vyčkával, jak později prohlašovali jeho příslušníci, „až jim zralé jablko spadne samo do klína.“ Od jakékoli akce (zejména takové, která by kývla na existenci národního státu v rámci Rakousko-Uherska) jej navíc zrazoval Masarykův zahraniční odboj, který nařizoval čekat na jeho pokyny a na to, co on vyjedná s dohodovými mocnostmi. Samo vedení zahraničního odboje se již v polovině října prohlásilo za de facto československou vládu, které se postupně dostávalo uznání od spojenců z Dohody. Události se však vyvíjely poněkud odlišně od plánu masarykovců, kteří počítali s tím, že válka potrvá až do roku 1919 a národně osvobozenecký převrat bude tudíž vhodné podniknout teprve až se fronta přiblíží k Českým zemím.

28. října 1918 se v Praze a později po dalších českých a moravských městech začala šířit předčasná zpráva, že Rakousko-Uhersko kapitulovalo a přijalo všechny mírové podmínky dohodových mocností, včetně samostatného vývoje všech národů mocnářství (41). Konec války, který svým revolučním defétismem fakticky přivodil sám proletariát, se tak díky společnému úsilí všech válčících frakcí buržoazie zastavit sociální revoluci jevil jako výsledek vojenského vítězství Dohody, které přineslo Čechům a Slovákům buržoazní právo národů na sebeurčení. Dělníci v Praze už před polednem zastavili práci a valili se z továren do ulic. Byli nadšeni koncem války a likvidovali státní symboly nenáviděné rakousko-uherské monarchie. V davech i v jednotlivých proletářích byl však kromě tohoto třídního momentu přítomen i moment nacionalistický a reakční. Nad hlavami zástupů se třepotaly červenobílé národní vlajky, zamazávaly se a strhávaly německé nápisy, provolávala se sláva Československé republice. Revoluční třídní písně jako Rudý prapor a „Milión paží v tmách se vzpjalo“ zněly společně s nacionalistickou odrhovačkou „Kde domov můj“, která se stane hymnou nového státu.

Národní výbor byl s domácí situací lépe obeznámen než zahraniční odboj, a proto podobné události očekával a kvapně se na ně začal připravovat. Starosta Sokola, Josef Scheiner, byl pověřen sestavováním ozbrojených oddílů ze sokolů, studentů a vojenských invalidů. Brzy se přidali i čeští důstojníci, kteří pomáhali obstarávat zbraně a získávat na stranu nacionalistů vojenské posádky. Mimoto si odbojáři zajišťovali kontakty a podporu mezi četnictvem a pražskou policií. A tak, když se v Praze 28. října daly masy lidí do pohybu, předsednictvo Národního výboru – agrárník Antonín Švehla, státoprávní (později národní) demokrat Alois Rašín, český socialista Jiří Stříbrný a sociální demokrat František Soukup – se rychle rozhodlo jednat a provést svoji buržoazní, tj. národně osvobozeneckou a politickou „revoluci“.

Ze všeho nejdříve přebrali kontrolu nad Obilním ústavem, který byl klíčový z hlediska zásobování. Národní výbor tak kdykoli mohl zastavit přísun potravin neposlušným skupinám obyvatelstva – například proletářům. Prvně se však za pomoci této páky národně osvobozenecké vedení snažilo přimět vojenské velení pražské posádky k neutralitě a součinnosti při udržování buržoazního pořádku. V ulicích byly okamžitě nasazeny předem připravené sokolské hlídky (brzy posílené o skauty a členy dělnických tělocvičných jednot), které v předtuše brzkého zlomu nechal Rašín večer 27. října uvést do pohotovosti. Národní výbor se okamžitě snažil ovládnout i policii – Rašín přikázal vysokému policejnímu úředníkovi Bienertovi, jenž spolupracoval s odbojáři: „Vy hned převezmete policii. Udržíte naprostý pořádek, ani jediná tabulka v oknech nesmí být rozbita!“

Kolem poledne pak členové předsednictva Národního výboru přijeli v otevřeném automobilu pod sochu svatého Václava, kde plamenně oznámili, že Národní výbor převzal moc a vyzývá lid, aby za všech okolností zachoval klid a vzorný pořádek a ukázněně a ihned plnil všechny příkazy národně osvobozeneckého vedení. Byli to buržoazní socialisté Stříbrný a Soukup, kdo promlouval k davům a krom svobody se cítil povinen slibovat i sociální spravedlnost, aby tato kontrarevoluční akce ani na moment neztratila zdání revolučnosti. Slovy Jiřího Stříbrného:

„Národní výbor československý vám oznamuje, že svobodný a samostatný stát československý jest skutkem. Po třech stech let jsme znovu svobodni… Pozdravujeme Masaryka a Wilsona, pozdravujeme své legie! Na troskách tyranie si vybudujeme novou budoucnost národní svobody a sociální spravedlnosti. Nevíme ještě, co nás čeká, ale nelekáme se žádných obětí a žádných prostředků… My vytrváme a zvítězíme!“

Následně dali z Obecního domu pokyn k okamžitému vyslání do ulic všech dostupných dechových kapel, které měly hraním řízných pochodů a vlasteneckých písní přispívat k co nejradostnější náladě a nacionálnímu opojení. Národní výbor se rovněž snažil zabránit přílišné koncentraci dělníků v centru Prahy, jelikož se obával možných třídních vystoupení. Proletáře ze středu města, kteří již práci zastavili, by z ulic těžko dostával. Ale skrze „socialistické“ strany se snažil (s částečným úspěchem) přimět dělnictvo z periferie, aby dál pracovalo a netáhlo do centra, a to příslibem, že další den bude dnem pracovního klidu, kdy mohou československou státnost náležitě oslavit. K žádným nepokojům či rabování také skutečně nedošlo. Jen ojediněle dostal nějaký rakouský důstojník facku, když si nechtěl sejmout státní znak monarchie z čepice, a objevilo se i několik málo antisemitských incidentů. (42)

Jistý zdroj problémů představovaly v Praze dislokované cizojazyčné vojenské oddíly. Armádní velení se necítilo dost silné na zásah, protože stále větší počet i dříve nejspolehlivějších vojáků (Chebanů a Maďarů) odmítal plnit rozkazy. Přesto nervózní důstojníci, kteří nevěděli, zda mocnářství ještě existuje, a jak se mají zachovat, několikrát přiměli své oddíly pochodovat proti manifestantům. Všechny tyto případy skončily poklidnou dohodou s národně osvobozeneckými činiteli a stažením vojáků, popřípadě jejich sabotováním rozkazů. Nakonec sokolové v čele se Scheinerem vnikli do budovy zemského vojenského velitelství a vynutili si na velícím generálovi Kestřankovi neutralitu v politických záležitostech, spolupráci na udržování buržoazního pořádku, bezodkladné zrušení militarizace podniků (43) a odsun nečeských posádek z území nového státu.

Večer „mužové 28. Října“ podepsali text prvního zákona, kterým vyhlásili samostatný československý stát a Národní výbor označili za jediného vykonavatele jeho státní svrchovanosti, ale současně ponechali v platnosti „veškeré dosavadní říšské a zemské zákony a nařízení“ a v činnosti „všechny úřady samosprávné, státní a župní“. (44) Národní „revoluce“ české buržoazie tak proběhla přesně podle směrnic, které poslední rakouská likvidační vláda se souhlasem císaře vypracovala pro předávání moci novým národním vládám. Obavu z možných důsledků násilné buržoazní revoluce již 11. října 1918 jasně vyslovil advokát Přemysl Šámal, vůdce Maffie, v dopise Benešovi:

„Pasivní resistence se provádí. Současně… připravujeme vše k nastolení prozatímní vlády, která by dbala o zachování pořádku v zemích českých do příchodu Vašeho a spojenců. S revolucí počítat asi vůbec nelze; při panujícím hladu je obava, že by přešla do kolejí bolševických.“

O tom, jak velice opatrní byli čeští buržoazní „revolucionáři“, aby změna formy politického panství kapitálu proběhla klidně a nedošlo k žádnému celospolečenskému konfliktu (45), svědčí dvě epizody 28. října. Když šli představitelé Národního výboru „převzít moc“ z rukou pražského místodržitele, odešli s nepořízenou. Místodržitel byl totiž právě ve Vídni, takže se „převzetí moci“ nekonalo a museli jej navštívit ještě jednou 29. října, až se vrátil do Prahy. Avšak uzavřeli s ním pouze dohodu „o spoluřízení veřejné správy“ v Čechách. Obdobná byla situace v Brně. Moravský místodržitel byl sice přítomen, ale neměl žádné instrukce z Vídně, jak se zachovat a i zde musel Národní výbor přijít přebírat moc až napodruhé a uzavřel tutéž dohodu „o společném obstarávání veřejné správy“. Teprve v průběhu dalších dní, když bylo jasné, že Vídeň k žádným protiopatřením nesáhne a násilný konflikt nehrozí, přešla všechna moc na Národní výbor.

Je zřejmé, že v tehdejší žhavé situaci, kdy byl v posledních dvou letech války boj proletariátu na vzestupu, Rusko a Ukrajinu zachvátila sociální revoluce a hroutící se monarchie byla přímo těhotná vnitroburžoazními střety a třídními boji, bylo pro národně osvobozenecké vedení prvořadým úkolem udržet kapitalistický pořádek a získat klid na upevnění vlastní moci, rekonstrukci a posílení státu. A to třeba i s pomocí starých zákonů a úřadů. Přesně to tehdy pojmenoval Alois Rašín:

„Mělo být zamezeno, aby nastal bezprávní stav, aby se celá naše správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebylo…“

A není divu. Nebyla to totiž jen Praha, kde zpráva o „kapitulaci“ monarchie vyvolala všeobecné pozdvižení (i když později než v metropoli). Stejné scény zastavování práce v továrnách, masových demonstrací, ničení státních symbolů, osvobozování dezertérů či „nepřátelských“ vojáků z vězení a nacionalistických výlevů byly k vidění ve všech větších městech. V Plzni dělníci ze Škodových závodů a železničáři shodili do řeky symbolickou rakev s nápisem „Válka, Deutschland, Rakousko“, v němž se opět snoubil nacionalismus s odporem proti kapitalistické válce. V Brně musela armáda rozhánět “lůzu z předměstí (46), která chtěla vězně na Špilberku vysvoboditi.“ Ve všech městech se završoval rozpad rakousko-uherské armády, jejíž české pluky Národní výbor převzal a nedemobilizoval, neboť měly sloužit potřebám nového státu. Jenže proletářům unaveným válkou se již nechtělo zůstávat v armádě či dodržovat disciplínu a subordinaci, takže staré jednotky byly z velké části nepoužitelné. Podle četnického generála Řezáče, jež podřídil četníky Národnímu výboru, „v té době se rozutekly celé pluky a… ve vojsku zavládla nevídaná nekázeň. Mužstvo…, které kvůli zaopatření zůstalo, vypovědělo svým důstojníkům poslušnost a vůbec si jich nevšímalo. Ti, kteří zůstali, toulali se, národními odznaky dekorovaní, po městě a jen k menáži se pravidelně dostavovali, časem něco udělati slíbili, zřídka však slib dodržovali. Největší obtíží bylo sehnati mužstvo na stráže, anebo bylo-li nutno, oddíly z Prahy odeslati.“

Samozřejmě, že ve všech místech pomáhaly situaci usměrňovat loajální represivní síly a podvratné třídní tendence kanalizovat stovky okresních a místních národních výborů. Lokální zástupci buržoazních politických stran (včetně sociální demokracie) se pouštěli do radikálnější reformy státního aparátu a vědomě porušovali nařízení, že se mají dodržovat všechny císařsko-královské zákony a ponechat v činnosti císařsko-královské úřady. Sami jednali jako rozhodující mocenské orgány rekonstituujícího se státu: sesazovali okresní hejtmany, četníky a starosty z jejich funkcí, budovali ozbrojené strážní oddíly dobrovolníků, ale také prováděli některé sociální reformy jako například zavedení osmihodinové pracovní doby, minimální mzdy atd. (47) V převážně německých oblastech pak tuto pacifikační a represivní funkci zastávaly orgány německé buržoazie, neboť české národní výbory neměly šanci převzít moc. (Příkladem může být Opava, kde deputace místního NV pokoušející se převzít kontrolu nad nádražím musela prchnout před pobouřeným německým davem a do noci se skrývat v jedné kavárně.)

29. října nastal již zmiňovaný den pracovního klidu, v němž měli dělníci pod bedlivým dohledem sociálně demokratické a národně socialistické strany oslavit vznik samostatného státu. Konala se celá řada táborů lidu a manifestačních průvodů, opět pod heslem „Socialistický národ“. V pražském Lidovém domě sociálně demokratický předák, Antonín Němec, vysvětloval dělníkům, že světová válka „skončila světovou revolucí, v níž císařové a králové ztrácejí své trůny“ a vznikají národní republiky, v nichž „hospodářské a sociální požadavky lidu dělného“ budou splněny. Den, kdy proletariát oslavoval svoji porážku jako velké vítězství, uplynul a Národní výbor se 30. října znovu obracel ke svému lidu: „Národní výbor československý obrací se na Vás s důtklivou žádostí, aby od zejtřejšího dne bezpodmínečně byla všade nastoupena práce. Současně děkuje za všecka ta nezapomenutelná nadšení a lásku, kterou československý lid projevil při uskutečnění národního ideálu. Je však nevyhnutelně třeba navrátiti se do normálních kolejí, a proto žádáme, aby se dnes zamezilo veškerému shromáždění lidu.“

14. listopadu se v Praze sešlo k prvnímu zasedání Národní shromáždění, které vzniklo šestinásobným rozšířením pražského Národního výboru. Teprve toho dne bylo rozhodnuto o republikánské formě československého státu a zahájila činnost první vláda – „vláda všenárodní koalice“ – v čele s vůdcem strany státoprávní demokracie Karlem Kramářem, který byl do té doby předsedou Národního výboru. Prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který byl tehdy ještě v cizině. Vrátil se před vánocemi 1918. Tak vešel v život národní stát české a slovenské buržoazie, Československá republika.

3. První velká porážka proletariátu

„K památce dnů českého vzkříšení ze trudu třistaletého útisku sázejte na význačná místa krajinná Lípy svobody.“
Právo lidu
(30. října 1918)

Tak přesně takovéto bohulibé aktivity doporučovala sociální demokracie „českým“ proletářům v popřevratových dnech, kdy jejich vídeňští bratři a sestry vstupovali do zásadního revolučního boje. Vždyť ve Vídni (a nejen tam) to vřelo a již 31. října tamní proletariát zformoval svoji ozbrojenou sílu – Rudou gardu, která podle prvních zpráv čítala na 6 tisíc osob. A tak zatímco za „národními“ hranicemi naše třída bojovala v prvních srážkách s policií, někteří „čeští“ dělníci (užiteční idioti) místo toho, aby rovněž zahájili boj, chodili s rýči, motyčkami a konvičkami sázet „Lípy svobody“ na oslavu své vlastní porážky! Obavy německého konzula Gebsattela, že „Příklad Vídně bude možná působit nakažlivě, a bude proto očividně třeba brzy silné ruky, aby udržela vzrušené mysli na uzdě,“ se bohužel ukázaly jako liché… Mezinárodní vazby byly zpřetrhány. Zatímco v lednu 1918 se generální stávka z Vídně okamžitě rozšířila do Českých zemí, o deset měsíců později již bylo něco takového nemožné.

Převrat, který česká buržoazie provedla 28. října 1918, byl triumfem národně demokratické kontrarevoluce nad mezinárodním hnutím proletariátu, které se v Českých zemích začalo rozvíjet během válečných let a skrze posloupnost roztržek s kapitalistickým systémem směřovalo k třídní autonomii, čili k ustavení se ve třídu a komunistickou stranu a nakonec ke komunistické revoluci. S využitím jeho vnitřních slabin – nedostatečný rozchod se sociál demokratismem a nacionalismem – kontrarevoluce toto hnutí nejprve přivedla zpět pod kontrolu buržoazních „socialistů“, připravila je o jeho internacionalistický charakter a z různých „národnostních“ složek dělnické třídy učinila spojence „jejich vlastní“ buržoazie. Původně militantní třídní hnutí se z velké části obrátilo ve svůj opak – v sociálpatriotskou masu, v níž nejprve zejména „čeští“ dělníci prosazovali zájmy „své vlastní“ buržoazie a v tragikomické národně demokratické pospolitosti popírali své historické třídní zájmy.

Ani vlastenecký kretenismus však nemohl odstranit třídní antagonismus, který se uprostřed všenárodní veselice zhmotňoval v praktických rozporech. Uveďme si jeden příklad. Když německá buržoazie v Brně nemínila vyklidit radnici a předat ji Národnímu výboru, „čeští“ proletáři se nechali použít „vlastní“ buržoazií jako beranidlo pro dobytí moci. Její levé křídlo v podobě Socialistické rady tehdy vyhlásilo 4. listopadu 1918 stávku, která měla nejen německým radním, nýbrž také pravicovým frakcím české buržoazie ukázat, na čí straně je síla a schopnost kontrolovat a využívat dělníky. V pondělí odpoledne tedy byla zastavena práce ve všech brněnských továrnách a podnicích a na 50 000 dělníků se shromáždilo na náměstí Svobody, kde manifestovali za představy levicových frakcí buržoazní politiky o tom, jak spravovat kapitál v novém státě, pacifikovat proletariát a integrovat jej do kapitalistické společnosti: za konfiskaci válečných zisků, vyvlastnění velkostatků a velkých továren, za úplné občanské svobody a za „socialistickou republiku“. Na druhou stranu však titíž proletáři překročili hranice role demonstrujícího stáda občanů, kterou jim Socialistická rada přidělila, a rozhodli se sami skoncovat s nenáviděnými politiky na radnici, kteří po celou válku spravovali bídu dělníků a pronásledovali pokusy o odpor. Třídní vztek se vlil do nacionálních mantinelů a část dělnictva zaútočila na budovu Staré radnice. Ke spokojenosti německé i české složky vládnoucí třídy zasáhla armáda a policie. Represivní síly sice radnici před dělníky uhájily, ale německá buržoazie se po této akci raději vzdala svých úřadů dobrovolně. A jelikož stejně násilně proletáři nedokázali vystoupit také proti české buržoazii, fakticky jen pomohli dále upevnit její pozice a prohloubit svoji vlastní momentální porážku.

Dělnická třída v nově vzniklé Československé republice byla dočasně poražena buržoazní kontrarevolucí. Ve své většině do jisté míry a po jistou dobu uvěřila – byť nikdy nepřestala zcela bojovat – v „národní jednotu“ a v „lidový“ či „nadtřídní“ demokratický stát, který brzy zlepší jejich postavení. Přesně to sliboval i Masarykův zahraniční odboj v Deklaraci nezávislosti, která hlásala, že republika „vyloučí jakékoli zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství“ a přistoupí k dalekosáhlým sociálním i hospodářským reformám. Buržoazie přesto nepochybovala, že nezvítězila definitivně. Proto se na jedné straně její vůdcové Kramář, Preiss, Rašín, Klofáč obracejí do Paříže s výzvami k Benešovi, aby byla do ČSR bez prodlení vyslána dohodová vojska, jež by pomohla při upevňování panství kapitálu, a na straně druhé Kramář dělníkům sliboval snížit v nové republice míru vykořisťování: „nebude žádné neštěstí, dostane-li kapitalista méně, a o hodně méně než dosud.“

Tuto fasádu novému kapitalistickému státu pomáhali udržovat nejen liberální politici typu T. G. Masaryka, který tvrdil, že „Tábor je náš program,“ (48) ale rovněž sociální demokraté všeho druhu: „marxističtí“ „soudruzi ministři“ Habrman, Soukup, Winter a také „anarchistický soudruh ministr“ Vrbenský, který tvrdil, že nová vláda je „vskutku revoluční“ a on v ní prosazuje anarchistické zásady. Jedna z těchto reakčních zásad, kterou tzv. „anarchisté“ hlásali, zněla, „Volný člověk ve svobodném národě!“ „Soudruh poslanec“ „anarchista“ S. K. Neumann vyplodil mimořádně stupidní kousek kontrarevoluční propagandy, který si kladl za cíl vyvolávat mezi proletáři zmatek tím, že zbaví pojmy „socialismus“ a „internacionalismus“ jakéhokoli revolučního obsahu a bude dělníky nabádat ke klidné svobodné práci pro novou republiku. Jeho článek „Nacionalism – socialism“ byl natolik nechutný a zároveň pro tehdejší historickou sociální demokracii tak typický, že se nemůžeme ubránit pokušení ocitovat z něj zde několik výňatků:

„(…) Socialism je otázkou svobody všech pracovníků, nikoli otázkou moci proletářské. Socialism může se zroditi toliko pomalým vývojem ze společnosti upřímně demokratické, nikoli předáním moci z rukou vymydlených do rukou učerněných. (…) Ale nemohu si také předložiti otázku: Napřed socialism nebo osvobození národů?, poněvadž na tuto otázku odpovědělo již cosi silnějšího, než jest jednotlivec; hřímá ji celý svět, veškerá naše doba. I ti, v jejichž ústech je to k smíchu nebo k pláči, byli donuceni hlásati sebeurčení národů. (…) Sebeurčení národů, toť nejen heslo v ústech diplomatů, nýbrž a hlavně, cíl v srdcích a myslích miliónů, toť nikoli vítězství, nýbrž porážka nacionalismu, toť úspěch plodného internacionalismu, který chce osvobození, trvalý mír a solidaritu mezi všemi národy země a ví, že jich nedosáhne, dokud jen jediný národ bude moci býti utlačován národem jiným. (…) Socialism stane se v zítřejším světě činitelem ohromným, poněvadž z rukou organizovaného proletariátu dostane se do rukou myslícího lidstva, a získávaje rázu všelidského, přestane býti odvislým od zdaru či nezdaru nějaké maličké dělnické akce. Dnes však nezbývá mu než s jistou trpělivostí čekati na vyřízení hlavní otázky a pomalu se orientovati v tom, co bude. Bude mu asi vzdáti se stejně mnoha hesel „revolučních“ jako mnoha hesel „vědeckých“ a přeroditi se, vyrůstati přirozeně z nové situace. Válka, ruské události a jiné věci poučily nás, že ani socialism neprorazí zdi hlavou. Ačkoli se považuji dosud za socialistu radikálního, mám za to, že právě nynější doba byla by nejméně vhodna k pokusům o to. Budou se ovšem zdáti čím dále tím snadnější; mnozí z těch, kteří v pravé chvíli mlčeli a schovávali se, polezou hlučně na světlo, ale výsledek, kdyby lid jim dopřál sluchu, může býti jen jeden: nebezpečný zmatek…“

Všechny tehdejší modifikace spojení národního sebeurčení se socialismem – ať s nimi přicházela kterákoli levicová frakce buržoazní politiky – nalézaly svůj výraz ve volání po „Československé socialistické republice“. Obsah tohoto hesla byl pro všechny víceméně společný. Jednalo se o starou sociálně demokratickou doktrínu pokojného převzetí moci v buržoazním státě levicovými stranami skrze parlament a následně postupné socializace ekonomiky, což nemá nic společného s komunistickou revolucí, která směřuje ke zničení soukromého vlastnictví, ekonomiky a námezdní práce. A i ty nejradikálnější formy sociáldemokratismu, které se teprve začínaly formovat a které budou mluvit o revoluci místo pokojné evoluce, budou organické internacionalistické centralizaci proletariátu stavět do cesty kontrarevoluční koncept práva národů na sebeurčení, s nímž spojovaly socialistickou revoluci. Jejich cíl federace socialistických národních republik v podstatě kopíroval dělbu světa i proletariátu kapitálem.

A všechny tyto sociálně demokratické kombinace nacionalismu a socialismu (přičemž postoj představovaný S. K. Neumannem stál tehdy na pravici a postoj stoupenců bolševismu na extrémní levici sociál demokratismu) nesmírně napomohly mezinárodní kontrarevoluci: pokus o skutečně internacionalistické revoluční vystoupení proletariátu se odložil o dva roky a mezitím získala vládnoucí třída potřebný čas a klid k potlačování proletářských hnutí v Rusku (skrze legie), Maďarsku, na Slovensku a Podkarpatské Rusi a k upevnění svých pozic.

4. Národní osvobození jako součást imperialistického konfliktu

„Dobudeme Budapešti a přinutíme Maďary k zaplacení škod a výloh. A konto vezmeme si lokomotivy, vagony, dunajskou flotilu a válečný materiál.“
T. G. Masaryk (1919)

Bylo by ovšem značně nedialektické vidět pouze jednotný postup mezinárodní buržoazie proti revoltujícímu proletariátu a přehlížet, že ve stejnou chvíli jednotlivé buržoazní frakce sváděly tvrdý konkurenční boj mezi sebou navzájem. V dodýchávající habsburské monarchii šlo především o konkurenci mezi národnostními frakcemi buržoazie (rakousko-německá, maďarská, česká, slovenská, polská, ukrajinská, jihoslovanská, židovská a rumunská), které se s vyhlídkou brzkého založení vlastních národních států snažily na úkor ostatních frakcí urvat co nejvíce přírodních zdrojů a výrobních prostředků. Později se přidal konflikt mezi frakcemi reprezentujícími různé představy o správě kapitalistických vztahů – konflikt mezi radikálním sociáldemokratismem (= bolševismem) s jeho reakční utopií národních republik dělnických rad a klasickou volnotržní buržoazií.

4.1. Anexe německých provincií

Výjimkou nebyly ani tzv. historické české země, kde se soustřeďovalo zhruba 75% rakousko-uherského průmyslu. Z toho ovšem 2/3 ležely na převážně německy hovořících územích a patřily německé buržoazii. Samozřejmě, že česká buržoazie měla eminentní zájem na včlenění těchto ekonomicky významných teritorií do svého nového státu. Část rakousko-německé buržoazie ovšem tento projekt nesdílela – obávala se zejména ztráty svého politického vlivu a popřípadě i majetků. Proto se i ona přihlásila k právu národů na sebeurčení, postulovanému americkým prezidentem Wilsonem jakožto nutná součást poválečného uspořádání, a hodlala vytvořit vlastní národní celek (Deutschösterreich), který by byl buď autonomní zemí v rámci reformovaného podunajského soustátí, nebo součástí německé říše. Iredentistické hnutí německých nacionalistů ovšem nereprezentovalo zájmy celé rakousko-německé buržoazie. Zejména němečtí kapitáni těžkého a textilního průmyslu, kteří byli svázáni s odbytišti v českých oblastech a obávali se velkoněmecké konkurence, dávali od německého národního osvobození ruce pryč. (49) Stejně tak řadě proletářů bylo víceméně lhostejné, v jakém kapitalistickém státě skončí. Proto se také němečtí nacionalisté nikdy nezmohli na výraznější a odhodlanější odpor.

Válečné proletářské hnutí v německých provinciích trpělo totožnými slabinami jako jeho „český“ sourozenec: nedostatečný rozchod s historickou sociální demokracií a nacionalismem. Německá nacionalistická propaganda, na které se podílela i německá sociálně demokratická strana v českých zemích v čele s Josefem Seligerem, se snažila podchytit nespokojenost proletářů, kteří zejména v severočeských, často hornatých, silně průmyslových, pro zemědělskou výrobu nevhodných, německých oblastech, nesmírně trpěli hladem – jejich situace byla snad nejhorší z celých českých zemí. Tento stav ještě více zhoršovala česká buržoazie, která přinejmenším od října 1918 všemožně omezovala dodávky potravin do pohraničních oblastí, do samotného Rakouska (50), ale také pro vojáky na frontě. Představitel agrární buržoazie a předseda Zemské hospodářské rady v jedné osobě, Antonín Švehla, tuto politiku ekonomické i politické spekulace s hladem halil do hesel o výživě národa, která je primárním celonárodním úkolem, a dokonce zřídil charitativní organizaci České srdce, která se měla starat o stravování a další potřeby těch nejchudších proletářů. Jenže dělníci hladověli dál, a to i v českém vnitrozemí. Němečtí nacionalisté – přičemž na jejich straně byla rovněž řada keťasů – využívali dané situace k rozdmýchávání protičeského šovinismu a vyzývali k násilnému zabavování potravin všem „Čechům“ žijícím na německém území, i když tamní česky hovořící dělníci hladověli stejně jako „němečtí“ a němečtí buržousti se měli stejně dobře jako jejich české protějšky.

Když 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát, německá buržoazie vzápětí proklamovala samostatnost německých provincií Deutschböhmen (severní a západní Čechy) a Sudetenland (severovýchodní Čechy, severní Morava a Slezsko), okresu Deutschsüdmähren (jižní Morava) a župy Böhmerwaldgau (jižní Čechy). Stejně jako založení ČSR nevedlo k totálnímu konci hnutí naší třídy (i když většinu proletářů na čas paralyzovalo), ani vyhlášení samostatnosti německých provincií nemělo za následek naprostý triumf kontrarevoluce. Již 2. a 3. listopadu 1918 došlo v Ústí nad Labem, Chomutově, Liberci a Sokolově (Falknově) k divokým hladovým bouřím, a 5. listopadu se totéž opakovalo i v Ostravě. Proletáři všech národností táhli ulicemi měst a rabováním obchodů si přímo přivlastňovali své životní potřeby (ve stejné době například proletariát Moravského Slovácka vyvlastňoval zásoby z velkostatků, zatímco drtivá většina „českých“ dělníků ještě oslavovala národní svobodu a většina dělníků „německých“ se na ni teprve těšila). Tváří v tvář proletariátu útočícímu na soukromé vlastnictví se obě konkurenční frakce buržoazie (reprezentované provinční německou vládou a československou vládou) neváhaly spojit za účelem obrany panství kapitálu. Tam, kde německé buržoazii nestačily na násilné potlačení hladových bouří a rabování vlastní represivní síly, neváhala povolat na pomoc české vojenské jednotky a česká buržoazie je ochotně vysílala!

K prohloubení vítězství národně osvobozenecké kontrarevoluce a k pacifikaci velké části dělnické třídy měla v německých oblastech přispět ČSR. Dohodové mocnosti totiž nechtěly dopustit sloučení těchto průmyslových oblastí s Německým Rakouskem. Obávaly se totiž jejich pozdějšího splynutí s Německem, které chtěly oslabit a vyřadit jej jako konkurenta v boji o trhy a zisky. Proto česká buržoazie dostala zelenou k uskutečnění vlastního imperialistického projektu, jenž se zakládal na imperativu masarykovské národně osvobozenecké ideologie, že nový stát nesmí být „nedochůdče“. Od 27. listopadu do poloviny prosince 1918 narychlo sestavená československá armáda systematicky obsazovala a anektovala výše zmiňované německé provincie, přičemž docházelo k občasným střetům s „německým“ obyvatelstvem (například v Mostu bylo zastřeleno šest německy hovořících obyvatel a v Moravské Třebové čtyři ženy a jeden malý chlapec). Mnohdy se nepochybně jednalo o snahu „německých“ proletářů bránit se proti příchodu nové represivní síly, neboť nacionalističtí politici „německé“ dělnictvo otevřeně varovali před ozbrojeným odporem. Bez vlastní a jasné revoluční perspektivy ale „němečtí“ proletáři stejně končili v dychtivé náruči svých vykořisťovatelů – německé buržoazie. Vida, že jejich politika nemá šanci na úspěch a je sabotována i podstatnou částí německých podnikatelů, němečtí nacionalističtí předáci i se svojí bezmocnou provinční vládou uprchli do Vídně.

O tom, jak moc opustili své vlastní třídní zájmy a padli si kolem krku s německými kapitalisty, svědčila účast tisíců dělníků na událostech 4. března 1919. Politické strany německé buržoazie v čele se sociální demokracií a odbory zorganizovaly na onen den vlastní obdobu „české“ generální stávky z 14. října 1918. Jednalo se o generální stávku a demonstrace na protest proti znemožnění účasti (ze strany ČSR) na volbách do parlamentu Německého Rakouska, jehož zasedání bylo toho dne zahájeno. Sociálně demokratický vůdce Seliger na manifestaci v Teplicích plamenně rozbíjel třídní uvědomění „německých“ dělníků, když hovořil o lásce Němců k jejich národu, svobodě a právům a upozorňoval vítězné mocnosti na „bezpráví vůči Němcům v českých zemích“. V duchu své kontrarevoluční politické tradice sociální demokraté nastolovali nesmiřitelný boj za národní zájmy, za zájmy německé buržoazie, a přitom mluvili o socialismu:

„Neslučuje nás nenávist k českému národu, kterému my jeho osvobození přejeme… Chceme vytrvat v našem boji o právo na sebeurčení… Chceme společně (…) vstoupit do velkého, svobodného socialistického Německa!“

Československá armáda se ukázala být daleko efektivnější represivní silou než armáda rakousko-uherská 14. října 1918. Demonstrace úspěšně rozehnala, v sedmi městech (Kadaň, Šternberk, Karlovy Vary, Cheb, Hostinné, Stříbro…) ostrou střelbou do davu. Výsledkem bylo celkem 54 mrtvých (mezi nimi 20 žen, 2 mladiství, 3 děti ve věku 11-13 let) a 104 těžce raněných. Výsledkem však bylo také posílení nacionalismu v řadách „německého“ dělnictva, upevnění ideologické národní pospolitosti s „vlastní“ buržoazií, což mimo jiné povede k neúčasti významné většiny německy hovořícího proletariátu na pozdějších bojích jejich česky a slovensky hovořících třídních bratrů a sester.

4.2. Válka s Polskem

V Těšíně po vyhlášení samostatného československého státu nevznikl Národní výbor, nýbrž polská Rada narodowa, která celé Těšínsko prohlásila za polské, neboť Poláků v této národnostně smíšené oblasti žilo rozhodně více než Čechů. V noci z 31. října na 1. listopad 1918 bylo Těšínsko obsazeno polským vojskem. 23. ledna 1919 potom Masaryk nařídil vojenský útok proti Polsku, v němž československá armáda během týdne obsadila větší část průmyslového Těšínska (s černouhelnými doly a jediným solidním železničním spojením se Slovenskem) za cenu 45 mrtvých na vlastní straně (51). Tentokrát se Československu podpory od spojenců nedostalo a jeho vojsko se muselo stáhnout. Sice si ČSR vymohla výhodnější demarkační linii s Polskem, ale ani zdaleka nezískala vše, co chtěla. Připadl jí pouze fryštátský a karvinský okres a jen část klíčové železniční tratě přes Bohumín do Čadce.

4.3. Tažení na Slovensko a válčení s Maďarskem

Podobné expanzivní choutky měla ČSR i vůči Maďarsku. Nejprve československá armáda sváděla dosti neúspěšné boje s maďarskou armádou o Slovensko. Dohodoví spojenci však 3. prosince 1918 donutili Maďarsko, aby svoji armádu ze Slovenska stáhlo, ovšem nespecifikovali, které oblasti má Maďarsko opustit a tak jižní hranice zůstávala nejasná. Pražská vláda se obávala Budapeští navrhovaného plebiscitu o vzájemné hranici, protože významnější protimaďarský odpor na jižním Slovensku, které bylo důležitou zemědělskou oblastí, neexistoval. Teprve 24. prosince 1918 spojenci stanovili i jižní hranici a donutili Maďarsko, aby za ni stáhlo svá vojska. A tak až v lednu 1919 mohla armáda české buržoazie dokončit anexi Slovenska (celkem padlo 200 československých vojáků).

Poté, co 21. března 1919 vznikla Maďarská republika rada, Kramář s Benešem přesvědčili francouzskou vládu, že ČSR je schopna sehrát úlohu bašty proti bolševismu, ovšem za tímto účelem musí dosáhnout spojení s Rumunskem, aby společně odřízly republiku rad od možného spojení se sovětským Ruskem, a proto musí vojensky obsadit a k ČSR připojit do té doby maďarskou Podkarpatskou Rus. Maršál Foch vyslovil souhlas, a tak 27. dubna 1919 československá armáda zahájila postup na východ a obsadila Podkarpatskou Rus. Cestou prý „omylem“ porušila jižní hranici s Maďarskem a pokusila se obsadit szalgótarjánskou uhelnou pánev a táhnout na Miškolc. Maďarská Rudá armáda ji ovšem rychle zahnala na útěk a sama naopak obsadila 2/3 slovenského území, odkud odešla opět až po diplomatickém tlaku spojenců. O imperialistických cílech války s Maďarskem, po níž na československé straně zůstalo 1018 mrtvých vojáků, nás nenechávají na pochybách ani Masarykovy poznámky z této doby:

„Invasi všemi silami vrhneme nazpět a využitkujeme vítězství pro naše cíle. Dobudeme Budapešti a přinutíme Maďary k zaplacení škod a výloh. A konto vezmeme si lokomotivy, vagony, dunajskou flotilu a válečný materiál.”

4.4. Dopady válečných konfliktů a nacionalismu na proletariát

Všechny tyto miniaturní podoby imperialistické války v prvních letech nezávislého československého státu se nutně odrážely i na dělnické třídě. Přispívaly k rozdmýchávání nacionalistických vášní a k rozbíjení proletariátu na atomy buržoazních národních pospolitostí. Takže německy hovořící část dělnické třídy byla pod vedením německé sociální demokracie zatažena do nacionalistické opozice vůči ČSR, na kterou brzy navázali nacisté.

Jak německé provincie, tak Těšínsko (52), se staly dějištěm mnoha národnostních nepokojů vyvolávaných českými, slovenskými, německými a polskými nacionalisty, kteří byli vždy schopni zmobilizovat menší část dělnictva k tomu, aby jednalo proti svým vlastním zájmům. Různé buržoazní frakce a síly záměrně rozdmýchávaly tyto nepokoje se zjevným cílem posílit odcizenou národní pospolitost oproti reálné bojové pospolitosti proletářů, která byla chápána jako „protinárodní“, „bolševická“, popřípadě „židovská“.

A tak například ultranacionalistické části demobilizovaných československých legionářů táhly v bandách německými oblastmi Čech a ničily tamní německé památníky a památky a provokovaly srážky s „německým“ obyvatelstvem. V Chebu se strhávání pomníku císaře Josefa II. účastnila i místní vojenská posádka a došlo k přestřelkám a krvavým srážkám s německými nacionalisty, stejně jako třeba v Aši. V červnu 1920 došlo k nacionálně motivovaným potyčkám v Jihlavě – vyžádaly si několik lidských obětí. V říjnu téhož roku se opakovaly krvavé srážky československého vojska s „německým“ obyvatelstvem v Teplicích a Chebu. V listopadu se přelily do Prahy, kde rozvášnění čeští nacionalisté násilím obsadili budovu Německého divadla (dnes J. K. Tyla), kterýžto čin české úřady zpětně posvětily. Není divu, když primátorem města Prahy byl Karel Baxa, známý svým protiněmectvím a antisemitismem, takže třeba v roce 1922 zakázal německé zpěvy a cikánskou hudbu v hostincích. V létě 1921 se začaly vypravovat celé vlaky českých nacionálních šovinistů do německého pohraničí, kde pořádali manifestace a provokovali násilné střety. V Ústí nad Labem byli při jednom takovém střetu zabiti dva Němci a mnoho dalších zraněno.

Nejreakčnější legionáři pod vedením Čeřenského zformovali Družinu československých legionářů, která kromě protiněmeckých a protižidovských pogromů organizovala rozbíjení militantních proletářských schůzí a stávek. Brzy se spolu s částí členů Sokola měla stát propagátorkou a nositelkou českého fašismu v podobě Národního hnutí. Podobná uskupení se vyvíjela i na německé straně nacionální hranice, aby se nakonec vlila do nacistické strany DNSAP (53).

Všechna tato nacionalistická a fašistická hnutí profitovala ze slabosti proletariátu, neschopnosti jeho významné – i když zatím nikterak rozhodující – části uvědomit si své historické zájmy a zorganizovat se jako třída. Byla rovněž výrazem slabin, které si s sebou nesla uvědomělejší a bojovnější část naší třídy: právě na tyto slabiny později ideologicky navázali fašisté, když převzali jistou podobu radikálního sociáldemokratismu a boj za právo národů na sebeurčení rozvinuli v radikální nacionalismus. Po definitivní porážce proletářského hnutí na přelomu let 1920 a 1921 všechny tyto projevy kontrarevoluce ze zmiňovaných slabin nesmírně politicky a sociálně profitovaly, neboť díky nim dokázaly zkrotit a ovládnout naprostou většinu dělnictva. Ale to už předbíháme událostem…