Boj proletariátu, to není jen Řecko v prosinci 2008, byť přinejmenším v euroatlantickém prostoru byla tato vzpoura svojí hloubkou a rozsahem praktické i vědomé sociální kritiky nejdalekosáhlejším vystoupením naší třídy za několik posledních desetiletí. Proletáři dnes stejně jako včera bojují na celém světě, protože přes veškeré lokální odlišnosti se všichni nalézají v postavení vykořisťované třídy a sdílejí ve své podstatě totožnou mizérii přežívání v kapitalismu.

Ekonomika versus lidské potřeby

S příchodem krize na nás kapitalismus dál šklebí svůj hnusný obličej a přináší další nárůst vykořisťování, bídy a odcizení.1 Není to nic nového, právě na vykořisťování naší pracovní síly, vysávání naší životní energie, je kapitalistická společnost založena. Cílem výroby není uspokojování lidských potřeb, ale tvorba zisku pro třídu vlastnící výrobní prostředky – buržoazii. Všichni jsme vykořisťovaní, neboť za svou práci dostaneme pouze mzdu, jejíž hodnota je menší než hodnota zboží, které jsme vyrobili. Ze všeho, co jsme vyrobili nad rámec hodnoty naší vlastní pracovní síly, se stává nadhodnota. Ta se po odečtení investic do výrobních prostředků (ať už se jedná o soustruh, traktor nebo počítačový server), dále mění v zisk kapitalisty. Z této nadhodnoty extrahované z naší živé práce tak roste množství nashromážděného bohatství buržoazie, která jej obratem ruky znovu investuje do nových výrobních prostředků, které použije k další výrobě. Z našich mezd jsme nuceni si kupovat tytéž produkty, které jsme předtím vyráběli v práci, jako zboží na trhu, protože je to jediná možnost jak přežít. Tím vlastně umožňujeme realizaci zisku „našeho milého kapitalisty“. Každý den jsme zas a znovu hnáni touto neúprosnou logikou tvorby zisku do odcizeného a odcizujícího pracovního procesu. Tento stále se opakující cyklus neustále reprodukuje třídu vlastníků kupujících pracovní sílu (buržoazii) i třídu nucenou svoji pracovní sílu prodávat (proletariát).
Jenže s kapitalistickým rozvojem a vzrůstající technologizací výroby, produktivitou práce a tedy i rostoucí mírou vykořisťování, jsou kapitalisté schopni vychrlit na trh čím dál tím větší množství zboží za použití čím dál tím menšího množství pracovní síly. Hodnota zboží tak klesá. Tomuto procesu se buržousti snaží zabránit tím, že se zbavují nadbytečné pracovní síly a zároveň usilují o realizaci stejné míry zisku tak, že dobývají nebo vytvářejí nové trhy (např. reklamou), aby mohli prodat více zboží, neboť možnosti žádného trhu nejsou neomezené. Takto kapitalismus neodvratně spěje k všeobecné krizi zhodnocování, jakou zažívá svět nyní. Po bankrotech bank přichází propouštění zaměstnanců i v průmyslu a ve službách, snižování mezd, ničení zásob neprodaného zboží, zavírání podniků… A jako jediná cesta z této krize se dříve či později různým frakcím buržoazie bude jevit válka, která jim umožní dostatečně rychle zlikvidovat dostatečně velké množství hodnoty na to, aby mohly znovu nastartovat ekonomický růst.

Lidské potřeby proti ekonomice

Život v kapitalistické totalitě není ničím jiným než bídným přežíváním ze dne na den. Vysáváni ze své životní energie v práci, terorizováni policií, krmeni polystyrenovým jídlem, vyhazováni na dlažbu a s perspektivou toho, že až se pro kapitál stanou zcela nadbytečnými, potáhnou ve jménu vlasti, národa, rasy, demokracie či náboženství umírat na tu či onu válečnou frontu, proletáři a proletářky se bouří, aby prosadili své lidské potřeby proti potřebám ekonomiky.

Mnohým z nás se dnes zhoršuje životní situace, zatímco si kapitalisté nadále vozí zadky v BMW a nás krmí výzvami k utahování opasků a přemlouvají nás k souhlasu s „nutnou racionalizací výroby“ – propouštění a snižování platů. Ne vždy se ale podobná arogance buržoustům musí vyplatit. Jak ukazuje příklad bankéře Freda Goodwina z Royal Bank of Scotland, jemuž někdo vymlátil okna na jeho vile i mercedesu. Navíc dostává výhružné SMS, oznamující že je to teprv začátek, a že už brzy bude jeho dům hořet a on s ním.

Jak ukázaly boje posledních pár let například v Bangladéši nebo v Egyptě2, naše třída není zdaleka tak mrtvá, jak se nám snaží nalhat sebranka buržoazních sociologů a/nebo expertů na mediální spektákl z TV HOVNA.

Stejně tak při nedávné vlně divokých stávek v Británii kvůli vyloučení místních dělníků ze stavebních prací na probíhající rekonstrukci zařízení britského ropného průmyslu,3 se buržoazní média spolu s politiky a odbory snažily ze všech sil vylíčit celé hnutí jen v nacionalistických dimenzích „konkurence na trhu práce“. I když i z úst samotných stávkujících dělníků z počátku zaznívala hesla typu „Britská pracovní místa pro britské dělníky!“, v procesu boje byla velmi rychle zapomenuta, aby uvolnila místo mnohem internacionalističtějšímu třídnímu obsahu. Příkladem mohou být italsky psané transparenty, kterými se stávkující obraceli na italské dělníky, zaměstnance firmy, která rekonstrukce provádí, s výzvou, aby se přidali ke stávce. V několika britských městech dělníci rovněž okupují zavírané továrny firmy Visteon, aby se domohli vyplacení odstupného a nazrává řada konfliktů ve veřejných službách kvůli škrtům ve státním rozpočtu.

Při návratu nepokojů do srdce „blahobytné“ Evropy (v podobě prosincové vzpoury v Řecku) se buržoazie zalekla a nadělala si do kalhot. Francouzský prezident Sarkozy vystrašen řeckými událostmi odkládá ve Francii své plány na ještě větší zbídačení mladých proletářů a proletářek v podobě delších zkušebních lhůt a školného na půjčku. Přesto se Francie nevyhnula studentským protestům, okupacím vysokých a středních škol, které byly často ukončeny až zásahovými jednotkami policie. Další škrtání v rozpočtu a plány na privatizaci školství rozohnily desetitisíce studentů a učitelů po celé Itálii a vyvolaly vlnu okupací vysokých škol z nichž některé, i přes snahu studentských odborů, vedly ke strkanicím s policií.4

Ve francouzských zámořských departmentech Guadaloupe, Martinik, Francouzská Guaiana a Reunion propukla opravdu generální stávka proti neúnosné míře vykořisťování, která zcela paralyzovala přinejmenším ostrovy Guadaloupe a Martinik. Byla doprovázena nepokoji a rabováním, k jejichž potlačení musel stát poslat policejní jednotky z Francie. Buržoazie nakonec přiměla dělníky k návratu do práce, ale za cenu zvýšení mezd zhruba o 30 procent. Generální stávka měla ohlas i v samotné Francii, kde proběhlo několik solidárních demonstrací. Proletáři ve Francii se sami tváří v tvář zavírání podniků a propouštění pouští do okupačních stávek a berou si své šéfy jako rukojmí, aby se domohli svých požadavků.

A proletariát se probouzí i jinde. V tradičně poklidných regionech dochází k vlně pouličních bouří: v hlavních městech Litvy a Lotyšska se stovky dělníků střetly s policií a rabováním obchodů uspokojovaly svoje bezprostřední lidské potřeby. Tímto prakticky podvracely každodenní kapitalistickou logiku směnných vztahů. Stejně tak proletáři a proletářky v Sofii, na předměstí Malmö a ve Vladivostoku, dali jasně najevo, co si myslí o utahování opasků a zhoršování svých životních podmínek. Ekonomickou krizí těžce zasažená dělnická třída na Islandu po padesáti letech vyšla do ulic a napadla parlament a policejní stanice. V zemi, která má 320 tisíc obyvatel, se každodenních demonstrací, které se zvrhávaly ve střety s policií, účastnilo více než 10 tisíc proletářů.

Hluboké vrásky na čele dělá světové buržoazii proletariát v „dílně světa“ a „nastupující světové velmoci“ – „rudé“ Číně. Z prohlášení světových politiků lze jasně vyčíst, jaký strach mají z dopadu, který by mělo proletářské povstání velkého rozsahu v Číně na proletariát celého světa. Oficiální statistické úřady čínského státu se vzácně shodují se západními novináři v pozorování prudkého nárůstu množství a rozsahu nepokojů a stávek, které se množí po celé zemi. Statistici mluví o desítkách tisíc „incidentů“, při kterých zasahovala policie (brány v potaz jsou přitom jen ty, kterých se účastnilo více než tisíc lidí). Například 19. prosince minulého roku, v době, kdy zuřila proletářská vzpoura v Řecku, se ve městě Longan na severozápadě Číny střetlo asi 50 tisíc místních obyvatel a drobných rolníků z okolí se speciálními policejními jednotkami kvůli státem naplánovanému záboru jejich půdy a zbourání jejich obydlí bez kompenzace. Při střetu byly do základu vypáleny dvě místní kanceláře Komunistické strany Číny a mnoho vládních a policejních vozidel. Více než dvě desítky demonstrantů byly ale doslova ubity k smrti policejními obušky a přes sto jich bylo vážně zraněno.

Perspektiva?

Ačkoli příčinou všech proletářských bojů je to stejné, samotný vykořisťující sociální vztah na kterém je kapitalismus postaven a z něhož pramení všechny rozpory a problémy, kterým musí naše třída čelit, neznamená to, že jsou si i sami bojující proletáři vědomi této souvislosti, která spojuje jejich jednotlivé boje po celém světě a která zároveň implikuje jejich jediné možné pozitivní vyústění – komunistickou revoluci, která rozmetá na kusy třídní společnost a spolu s ní ukončí všechno vykořisťování, útlak, války, hladomory. Jedině globální lidská pospolitost, kde nebudeme nuceni prodávat své životy za mzdu a kde naše vztahy s ostatními nebudou zprostředkovány směnou, nám umožní být skutečnými lidskými bytostmi.

Dnes musíme s lítostí konstatovat, že alespoň prozatím se proletářské boje ve světě odehrávají jakoby spíše náhodně ve stejný čas, ale navzájem se k sobě nevztahují. Jak už jsme řekli, většinu proletářských bojů, o kterých jsme tu hovořili představují krátkodeché, izolované a rychle poražené násilné střety hrstky proletářů s policajty nebo stejně limitované divoké stávky. Často jsou toboje omezené množstvím demokratických a nacionalistických iluzí, ale v některých okamžicích se í kontrole sociální demokracie podobě odborů nebo politických stran a v praxi narušují ální smír. Vzápětí tyto izolované projevy třídního boje většinou utichají a nechávají tak dostatek prostoru buržoazii k protiútoku – policejní represi, kontrole, mediální masáži. Celkově jsou však důkazem, že proletariát bojuje za své zájmy krize nekrize.5

Nutno ovšem poznamenat, že tíha buržoazního panství a spektáklu uvalená na proletariát dopadá i na ramena nás komunistů. I když jsme jakožto komunističtí militanti vědomě internacionalisty a chápeme třídní společnost v jejích globálních rozměrech, je pro nás nesmírně obtížné prodrat se tunami mediálních pohádek, skrz bariéry jazyka a cenzuru. Obzvlášť silně se to projevuje v případě zpráv o bojích v takzvaných „rozvojových zemích“, které buržoazní média interpretují takovým způsobem, aby co nejvíce zakryla jakýkoliv třídní obsah v nich obsažený.6
Jenže jedině pokud se bouřící se proletáři a proletářky v různých částech světa rozpoznají ve svých třídních bratrech a sestrách na opačné straně planety, má komunistická revoluce šanci na úspěch. Jestli k tomu situace nazrává, zatím nedokážeme posoudit. Možná, že dopad světové ekonomické krize na životní úroveň proletariátu poslouží jako jednotící faktor, který pomůže naší třídě odvrhnout falešné vědomí a sbratřit se navzdory všem buržoazním dělítkům.

Poznámky:
1 Odloučeni od prostředků obživy, jsme nuceni prodávat svou pracovní sílu kapitálu v odcizeném a odcizujícím procesu výroby, a toto odcizení se přenáší i do všech dalších aspektů našeho života, našich vztahů s jinými lidskými bytostmi a našeho vědomí. Buržoazní média pravidelně přinášejí zprávy o „šílených střelcích“, „nepochopitelných masakrech“ páchaných „duševně nemocnými lidmi“ a sebevraždách „neúspěšných ztroskotanců“, které líčí jako excesy, aby zamaskovala jejich kořeny v nelidské totalitě třídní společnosti.
2 Sahající od militantních divokých stávek tisíců dělníků a dělnic především v textilním, ropném, stavebním a těžebním průmyslu a zemědělství (navzdory ilegálnosti jakékoliv stávky v Egyptě a několik let trvajícímu stannému právu v Bangladéši), přes pouliční bouře proti vysokým cenám potravin a benzínu, militantních bojů přistěhovalců z Černé Afriky v Káhiře proti deportacím, až po nejnovější vzpouru bangladéšských pohraničníků, která si vyžádala život osmdesáti buržoustů v uniformách.
3 K stavebním dělníkům se však okamžitě přidali dělníci téměř ze všech britských rafinérií i několika elektráren, spaloven, chemické továrny a ocelárny.
4 V době psaní tohoto textu právě probíhá druhá vlna protestů, o poznání militantnější a nezávislejší na socdemáckých strukturách. Okupace probíhají v mnoha velkých městech po celé Itálii. V Římě se demonstranti okupující univerzitu Sapienza pouštějí do regulérních pouličních bitek s policií, v Neapoli okupace začínají překračovat rámec vysokých škol. Je však ještě příliš brzy soudit jakým směrem se hnutí bude dále vyvíjet a jestli radikální forma boje s sebou přinese také radikální obsah. Stejně tak ještě pokračují okupace univerzit ve Francii, kde studenti chtějí projít i bez zkoušek s průměrnou známkou, zatímco učitelé chtějí zrušit celý semestr.(pokud chceš tu Francii ještě víc rozvinout tak o tom zjisti něco bližšího)
5 Chtěli bychom odmítnout falešnou otázku, tak populární mezi ultralevičáky, zda je pro třídní boj vhodnější doba kapitalistické konjunktury, protože dělníci jsou „v lepší pozici“, neboť je kapitál potřebuje, nebo doba krize, protože musí nejprve chcípat hlady, aby si uvědomili své vykořisťování.
6 Obzvláště nechutným příkladem může být region takzvané Černé Afriky, kde veškerý teror a zvěrstva páchaná kapitálem na našich třídních bratrech a sestrách je předkládán jako důkaz zaostalosti a barbarství místních „národů“.