V listopadu 2008 vtrhnul proletariát ve Francouzské Guyaně (na severu Jižní Ameriky) na dva týdny do ulic ve stávce prokládané nepokoji a blokádami. Ve stejné době se zintenzivnil boj také na Madagaskaru, bývalé francouzské kolonii, zatímco obrovské a rostoucí stávkové hnutí, které vypuklo na Guadalupe, vyústilo 20. ledna ve spuštění „časově neomezené generální stávky“. Toto heslo vypustil do světa kolektiv ustavený na počátku hnutí zhruba 50 organizacemi, jenž přijal jméno LKP, což jsou iniciály pro kreolské “Liyannaj Kont Pwofitasyon“, Kolektiv (či Shromáždění nebo Liga) proti „profitaci“, „vykořisťování pro zisk“, někdy překládané buržoazními médii jako „nadměrné vykořisťování“, což evidentně snižuje sílu tohoto výrazu. Tento kolektiv sestavil program o 146 bodech, mezi jinými požadavek na zvýšení „nízkých mezd“ o 200 Euro, který se stal pro toto hnutí symbolickým.

Uprostřed února, kdy byly na vzestupu blokády silnic opírající se o sílu zbraní, policie se je pokusila odstranit ofenzivní akcí a mnoho militantů zatkla. Toto zesílení třídní konfrontace pak přitáhlo nezaměstnané a další ještě opomíjenější sektory proletariátu, které z předměstí doslova zaplavily centra měst a strategické křižovatky obchodního světa, kde po následující tři dny a tři noci bez přestávky konaly, když rabovaly, zapalovaly nákupní střediska a vozidla represivních sil[1] a když dokonce blokovaly letiště. Tento rozvoj hnutí úplně zablokoval ekonomiku, turistické kanceláře zrušily všechny dovolené na ostrově[2] a stát přiznal, že „už není schopen zrekvírovat benzínové pumpy“. Tváří v tvář tomuto vývoji přímé akce proletariátu bylo ohroženo samotné zachování sociálního pořádku.

„Chtěli Bejrút, tady mají Bejrút,“ řekl novinám Liberation 16tiletý mladík, zatímco ničil kabely v přístavu. Starosta Pointe-à-Pitre vypadal velmi vyděšeně: „To, co jsme zažili dnešní noci, není náhoda. Města se zmocnili zcela nekontrolovatelní adolescenti, kteří vyvolali nesnesitelnou atmosféru rabování a ničení.“

Francouzský stát vyslal mnohem více „mobilních četníků“ (zásahových jednotek policie proti nepokojům), zatímco jeho jasnozřivější frakce dobře věděly, že je nutné zkusit toto hnutí zlomit na jiném terénu. Tak, když byl státní sekretář pro zámořská teritoria Yves Jégo povolán do Paříže, pokusil se přesvědčit své komplice, že s ohledem na to, co popsal jako „povstaleckou situaci“, bude nutné souhlasit s některými požadavky – mimo jiné s těmi 200 Euro. Je nutné vědět, že od počátku února začali stávkovat i proletáři na Martiniku, dalším, s Guadalupe sousedícím, francouzském ostrově, a ustavili svůj vlastní stávkový výbor, „Výbor 5. února“, jehož název odkazoval k datu, kdy generální stávka začala, zatímco na ostrově Réunion (také francouzském DOM[i], který leží v Indickém oceánu blízko Madagaskaru), vyhlásil „Kolektiv ostrova Réunion“ právě 14. února, v předvečer nepokojů na Guadalupe, generální stávku na 5. března.

Proto tváří v tvář situaci, která začínala být nezvladatelná jak na Guadalupe, tak potenciálně i v dalších DOM, někteří buržousti obhajovali vyjednávání, protože věděli, že brutální represe na Guadalupe, jako v roce 1967 (kolem 100 mrtvých), by určitě znamenala riziko zintenzivnění hnutí, a to včetně Martiniku nebo i vzdálenějších DOM, kde byla situace také velmi napjatá.

Francouzský stát se proto rozhodl přislíbit uspokojení některých požadavků (mezi jinými ten o 200 Euro), aby se pokusil přimět stávkový sektor, který inicioval prosincové a lednové hnutí, k tomu, aby to vzdal, a to navzdory svému strachu, že se tato situace rozšíří i do centrální Francie, a navzdory nárůstu mzdových požadavků v předvečer „sociálního summitu pro zaměstnanost“. A do nějaké míry to fungovalo: odbory (s kterými se hnutí dostatečně nerozešlo) vynaložily na tento cíl mnoho energie, když vydávaly spektakulární pseudo-radikální prohlášení (jako ty od Elie Domoty, vůdce UGTG, který byl buržoazními médii povýšen na „představitele hnutí“). Slib státu a zaměstnavatelů přidat 200 Euro nakonec zdolal stávku, což rychle oslabilo bojovnost nezaměstnaných proletářů, kteří se předtím k hnutí připojili na barikádách. Přes obavy francouzské vlády nevyvolal slib na uspokojení tohoto požadavku nákazu, nepovzbudil proletáře ve zbytku Francie, aby své potřeby připojili k potřebám jejich třídních bratrů a sester na Guadalupe.

V kontextu současné krize, kdy tendence je spíše ke snižování mezd, restrukturalizaci a propouštění, se měsíční nárůst nízkých mezd o 200 Euro opravdu jeví jako významný ústupek. Ten navíc musel být dostatečně atraktivní, aby zlomil hnutí a přivedl stávkující znovu do práce. Samozřejmě víme, že ačkoli vstoupil v platnost, vzhledem k pádící inflaci tento nárůst nominální mzdy ve skutečnosti nevyústí v nárůst reálné mzdy ve střednědobém horizontu. A buržoazie už se všemi prostředky snaží vyprázdnit podstatu této dohody. Slíbených 200 Euro mělo být z poloviny vyplaceno centrálním státem, zbývající dvě čtvrtiny pak  měly vyplatit místní úřady a zaměstnavatelé. Mezitím stát vyjevil, že bude svůj závazek plnit po období dvou let, zatímco MEDEF (federace zaměstnavatelů) ucukla před placením své části účtu, když rozsekala dohodu do sektorových vyjednávání, aby ji mohla lépe pohřbít. Jistě, buržoazie se zase jednou snaží, abychom spolkli všechnu potupu i lež …

Ceny potravin měly vždy tendenci být vyšší v DOM-TOM[ii] než v centrální Francii. To lze vysvětlit faktem, že kapitál tam historicky organizoval vykořisťování „klasickým“ způsobem skrze vnucení vývozní monokultury (cukrová třtina), která připoutává přežití proletářů k dovozu nezbytného zboží z metropolitní Francie. Ale z mnoha důvodů (zejména nárůst nákladů na dopravu spojený s růstem cen ropy, monopoly na určité trhy přiznané centrální Francií rovnou určitým společnostem atd.), které tady nebudeme rozvádět, ceny importovaných výrobků jsou vždy mezi nejvyššími. Podle oficiálních údajů jsou ceny základních potravin někdy o 300% vyšší v DOM než v metropolitní Francii, průměrná mzda je o polovinu nižší a celková míra nezaměstnanosti je 27% (oproti 7% v centrální Francii), mezi 18 – 25tiletými však stoupá až na 55%. Názorný příklad? Jeden kilogram mrkve stojí 1,29 Euro v Paříži … a 4,12 Euro na Guadalupe. Jeden kilogram mouky stojí 1,33 Euro v Paříži oproti 2,85 Euro na Guadalupe (čísla citována z francouzského deníku Le Monde). A to mluvíme jen o základních potravinách.

Co si vzít z těchto událostí na Guadalupe?

Znovu se ukázalo, že čeho se stát nejvíc bojí – jak dříve zdůraznil francouzský prezident ohledně možného propojení předměstí a anti-CPE hnutí[iii] – je setkání těch sektorů proletariátu, které obvykle zůstávají rozděleny (materiálními podmínkami, vzájemným neuznáváním se atd.), ve stejném boji. To nepochybně umožnilo hnutí na Guadalupe provést kvalitativní skok.

Nicméně, v textech sociální demokracie a prohlášeních, které se formálně staví „za boj na Guadalupe“, zůstává limitem workerismus. Než by připustili, že rozhodující roli sehrál proletariát z předměstí, než by jej zase jednou museli diskvalifikovat jako „lumpenproletariát“ táhnoucí „autentický dělnický boj“ do „slepé uličky násilí“, bylo ideologicky výhodnější úplně přejít tuto rozhodující fázi boje mlčením a jen nesouvisle žvanit o vztazích mezi hnutím a odbory.

Tímto způsobem workerismem reprodukované zdání dvou různých hnutí mělo jistě svůj původ v hnutí samém, protože se dostatečně nekoordinovalo v sílu, která by se rozešla se sociálně demokratickým způsobem organizování založeným právě na udržování separací. Tento nedostatek se navíc odrazil v malém množství materiálů, které tyto boje vyprodukovaly, především ve srovnání s Řeckem, odkud jsme jich obdrželi spoustu.

Od stávek proti zhoršování podmínek přežití až po barikády a blokády ekonomiky, z proletářského pohledu jde jasně o jeden jediný boj, jednu a tutéž reakci naší třídy proti všeobecnému útoku na její životní podmínky. A reflektujeme zde i všechna hnutí v ostatních DOM a navíc v kontinuitě s vlnou celosvětových bojů nazývaných „hladové bouře“, o nichž jsme mluvili v našem textu „Kapitalistická katastrofa a proletářské boje“ (poprvé publikovaném francouzsky v listopadu 2008)[iv], bojů, které od té doby pokračují podporovány zrychleným prohlubováním krize kapitálu během posledních šesti měsíců.

Brutalita kapitalistického útoku v těchto regionech částečně vysvětluje intenzivní a masivní způsob, jakým naše třída reagovala, tak, jak to bylo vidět na Guadalupe i jinde. Svou roli sehrály i nitky vedoucí z předchozích bojů a nižší stupeň sociální soudržnosti, smíru mezi třídami. Ze zřejmých historických koloniálních důvodů odpovídá na Francouzských Antilách, stejně jako v mnoha jiných oblastech světa, barva kůže třídnímu protikladu: buržoové – šéfové, manažeři, státní úředníci atd. – jsou většinou bílí, a buď pochází z centrální Francie, nebo jsou to „békés“ (bílí Kreolové, následovníci francouzských kolonistů). Proletáři jsou především „barevní“, což samozřejmě nepopírá, že někteří z nich jsou kooptováni sociální demokracií a povýšeni na policajty s nižší hodností nebo odborové vůdce. Je jasné, že to nejsou proletáři těchto zemí, ale spíše ti mizerní a odporní počestní bílí komentátoři, kteří tuto otázku třídy a barvy ideologizují, kteří „ji dělají etnickou“ a moralizují nad ní, když křičí „ne rasismu proti bílým“. Dodejme ještě, že masivní „marginalizace“ proletářů (viz míra nezaměstnanosti) vyhoštěných do stále rostoucích chudinských čtvrtí nepopiratelně přispívá k oslabení oné sociální soudržnosti, když rozmnožuje řady těch, kteří nemají moc co ztratit a proto již ztratili iluze o státu a obvyklých sociálních zprostředkováních.

Nezbytně však musíme definovat také limity, kterými se tu vyznačovalo vyvolané sbližování mezi různými sektory naší třídy. Jestliže se proletáři z marginalizovanějších sektorů skutečně přidali – na barikádách a na terénu přímé akce v ulicích – k hnutí, které začalo stávkami proti brutálnímu snížení reálné mzdy, zbývá pochopit, jak mohla show vítězství, kterou mávaly odbory na půdě vyjednávání celkem velmi rychle toto sbližování rozbít.

Překročení rozdílů mezi sektory proletariátu, které se odehrálo v ohni boje, na barikádách, nebylo dost hluboké, aby se udrželo a posilovalo proti manévrům buržoazie, která, aby zachránila situaci, obětovala drobné ústupky ve vyjednávání se stávkujícími zaměstnanci. Každý ze dvou zapojených sektorů proletariátu zůstal do nějaké míry závislý na své specifické situaci: stávkující proletáři se nerozešli se sociálně demokratickými organizacemi (a nejdřív ze všech s odbory, které samozřejmě dychtily pohřbít hnutí a zachránit si renomé) a co se týká marginalizovanějších proletářů, ti zůstali mimo tyto organizace, ale nerozvíjeli vlastní organizaci, nepřivedli ostatní proletáře k tomu, aby se proti těmto organizacím obrátili. Třídní autonomie prakticky vyvstala z jasného nerespektování výzvy celé sociální demokracie ke klidu, ale nenabyla důslednějšího a vyššího způsobu vyjádření, který znamená, že tato autonomie se musí otevřeně prosadit skrze společnou organizaci a centralizaci proti hrobařům boje.

Tak bylo v těchto bojích v DOM pokaždé možné vidět ustavování „výborů“, „lig“ nebo „kolektivů“ pro koordinování boje. Pokaždé se zde objevil rozpor mezi odhodláním boj centralizovat a sociálně-demokratickými manévry ke zkrocení tohoto hnutí. Ve skutečnosti tyto stávkové nebo koordinační výbory vykazovaly velkou různorodost a sociální demokracie, jak se zdá, celkem snadno uspěla v převzetí jejich vedení, když „radikalizovala“ svou rétoriku, aby se vyhnula tomu, že proletariát se bude organizovat mimo ni a proti ní. Jako vždy, pro sociální demokracii je důležité bránit mezitřídní kolaboraci. Odborový svaz UGTG (Všeobecný odborový svaz guadalupských dělníků), který se prosadil do vedení LKP, zjevně nebyl výjimkou z pravidla, když se snažil zavést proletáře do bažiny reformismu, vyjednávání a pacifikace hnutí, a tak otevřít cestu k potlačení revolučních minorit. Když vypukly první nepokoje, rabování a žhářství a když se hnutí stalo útočnějším (prostřednictvím rozšíření blokád, ozbrojené konfrontace atd.), UGTG neopomněl, když byly boje v plném proudu, vydat opakované výzvy ke klidu, ačkoli „odsoudil represi“, jak to udělal jeho vůdce Elie Domota. Abychom vysvětlili, jak mohla vyjednávání dočasně přemoci toto hnutí a donutit proletáře opustit ulici a vzdát se svého třídního terénu, ukázali jsme výše konflikt, který ovlivněn buržoazními manévry ovládl naši třídu. Jak můžeme vidět, vskutku zde bylo místo pro „Elie Domoty“, což, jak se zpětně zdá, nebylo možné v Řecku, kde by každý pokus tímto směrem byl sabotován masivním odsouzením, kterého by se mu dostalo. V Řecku se samozřejmě vynořila různá vyjádření hnutí, aby nabyla roli pólu negace této obchodnické společnosti jako celku. I když většina zaměstnanců se stálým platem zůstala mimo dynamiku tohoto hnutí, nebo za ní zaostávala. Na Guadalupe to byli zaměstnanci se stálým platem, kteří hnutí začali… a oni také nakonec přijali jeho umlčení. Když stávkující souhlasili s návratem do práce na základě vládních slibů („Binova“ dohoda z 26. února 2009), ačkoli v březnu a dubnu se konaly nové stávky proti čachrům s neuvedením této dohody do praxe, neexistovala síla, která by byla schopná kritizovat a v praxi odmítnout toto obrovské „oškubání“ a pokračovat v boji proti státu.

Uvažujeme-li nyní o vztazích mezi boji v jedné a druhé zemi (Antily), na jednom a druhém kontinentu (Madagaskar, ostrov Réunion…), musíme připustit, že v jednom centru neklidu se s největší pravděpodobností odráželo další a posilovalo jiné… ale toto faktické rozšiřování ještě nevede k uskutečnění veškeré podvratnosti, kterou potenciálně obsahuje. Proto buržoazie nereagovala na účinnou realizaci proletářského internacionalismu, ale jen na jeho přízrak. Centralizace a koordinace zůstaly monopolem kontrarevoluce. De facto internacionalistický a bez státní příslušnosti, boj naší třídy na Guadeloupe stejně jako ve zbytku světa postrádal kvalitativní skok ve smyslu vědomého převzetí a organizování tohoto internacionalismu, internacionalistické centralizace našich sil. Velmi konkrétně řečeno, je jasné, že když budeme od jednoho boje ke druhému získávat další a další poučení proti sociálně-demokratickému zprostředkování, které tyto boje potlačuje, proti rozdělením, která buržoazie úspěšně udržuje v našich řadách, otevře se mimořádná perspektiva rozšíření a rozvoje našeho boje.

Chimérické sliby, na základě kterých odbory a vedení LKP jásali nad svým vítězstvím, nám samozřejmě přináší přiznání porážky, ale také naději pro další boje: jestliže buržoazie nemůže a ani nechce splnit své sliby, připravuje se tímto způsobem také o schopnost balamutit proletariát. Příště, až proletariát vyjde do ulic, udělá to s menšími iluzemi a s poučením z tohoto boje na začátku roku 2009. Společně s bojujícím proletariátem na Antilách, v Řecku, na Madagaskaru, je nezbytně nutné potvrdit, že:

*Třídní solidarita znamená boj tam, kde žijeme a proti „naší vlastní“ buržoazii, proti té samé diktatuře kapitálu a jeho manažerů, proti jakýmkoli obětem pro „záchranu ekonomiky“.

*Jazýček vah sil se od buržoazie přikloní na naši stranu, jen když naše třída nabude větší autonomie v jednání mimo a proti všem frakcím sociální demokracie, až přestane nechávat všechny možné reformisty hrát roli ve svých koordinačních strukturách boje, které jsou stále příliš heterogenní. Od té chvíle se bude moci znovu zrodit kontinuita proletářského sdružování, stejně jako proletářský tisk.

*K opravdovému uskutečnění významného kvalitativního skoku v procesu zničení (už tak příliš starého) světa obchodu je nezbytný proletářský internacionalismus, tedy rozrůstání organizační kontinuity od jedné společenské exploze ke druhé v čase i prostoru, konkrétní převzetí radikální cizosti proletariátu vůči jakékoli vlasti v centralizační a koordinační praxi na celosvětové úrovni.

Tváří v tvář částečnému a dočasnému vítězství buržoazie, v kontextu krize kapitálu, která s sebou nese rozšiřování proletářských revolt, znovu zdůrazňujme stále naléhavější nutnost rozvíjet internacionalistické proletářské sdružování se, a to na celém světě!

Dejme jasně najevo hlubokou organičnost existujících bojů!

Soustřeďme naše síly a vytvořme si prostředky k všeobecnému a konečnému svržení společnosti obchodu a jeho stezky smrtelného a vražedného hnusu!

Internacionalistická komunistická skupina, prosinec 2008 – březen 2009

[1] Shořelo auto zastupujícího generálního ředitele policie. Vůz generálního prokurátora Jean-Michel Prêtrea byl napaden kameny a on sám si stěžoval na to, že “nemá dostatek policejních sil.”
[2] Ztráta obratu v tomto průmyslu už tak ohroženém nedostatkem sociální stability se odhaduje na 10 milionů Euro za každý týden trvání tohoto sporu.

[i] DOM = Département d’Outre-Mer = Francouzský zámořský department. Poznámka překladatele.
[ii] TOM = Territoire d’Outre-Mer = Francouzské zámořské teritorium. Poznámka překladatele.
[iii] CPE = Contrat Premiere Embauche = První pracovní smlouva. Útok buržoazie ve Francii na všeobecné životní podmínky proletariátu namířený specificky proti mladým proletářům. (Poznámka překladatele. Přečtěte si český překlad jednoho z letáků distribuovaného IKS během tohoto hnutí: http://gci-icg.org/leaflets/cpe_letak.htm.)
[iv] Tento text je dostupný v angličtině, francouzštině a španělštině na stránkách IKS: http://gci-icg.org.