Po zavraždění Alexise Grigoropoulose žijeme ve stavu bezpříkladného vření a výbuchu vzteku, který se nezdá mít konce. Zdá se, že tuto vzpouru vedou studenti, kteří s nevyčerpatelnou vášní a srdečnou spontaneitou zvrátili celou situaci. Nelze zastavit cosi, co je mimo vaši kontrolu, cosi, co se organizuje živelně a způsobem, kterému nerozumíte. V tom je krása vzpoury. Středoškoláci tvoří dějiny a nechávají na druhých, aby je sepsali a ideologicky klasifikovali. Jim patří ulice, iniciativa, vášeň.

Této širší mobilizace, jejímž parním motorem jsou studentské demonstrace, se masově účastní také druhá generace přistěhovalců a řada běženců. Ti vycházejí do ulic v malých skupinách, jsou jen omezeně organizovaní a jejich spontaneita a stimulace popisují jejich mobilizaci. Právě teď jsou těmi nejmilitantnějšími cizinci žijícími v Řecku. Koneckonců, nemají téměř co ztratit.

Děti přistěhovalců se masově a dynamicky mobilizují – primárně skrze středoškolské a vysokoškolské akce, ale také skrze levicové a krajně levicové organizace. Jsou tou nejintegrovanější složkou přistěhovalecké komunity, tou nejodvážnější. Nejsou jako jejich rodiče, kteří sem přijeli se skloněnou hlavou, jakoby žebrali o pecen chleba. Jsou součástí řecké společnosti, neboť v žádné jiné nikdy nežily. O nic nežadoní, chtějí si být rovní se svými řeckými spolužáky. Rovní si v právech, na ulicích, ve snění.

Pro nás, politicky organizované přistěhovalce, se jedná o druhý francouzský listopad 2005. Nikdy jsme si nedělali žádné iluze, že až jednou lidé vybuchnou vzteky, budeme schopni tento vztek nějakým způsobem řídit. Přestože jsme všechny ty roky bojovali, nikdy se nám nepodařilo dosáhnout tak masové reakce, jako je ta dnešní. Nyní je čas, aby promluvila ulice. A ohlušující řev, který slyšíme, se nastřádal za 18 let násilí, represe, vykořisťování a ponižování. Tyto dny patří i nám.

Tyto dny patří stovkám imigrantů a běženců, kteří byli zavražděni na hranicích, na policejních stanicích, v práci. Patří těm, kdo byli zavražděni policajty nebo „bdělými občany“. Patří těm, kdo byli zavražděni, protože se opovážili překročit hranici, protože se udřeli k smrti, protože nesklonili hlavu nebo pro nic za nic. Gramos Palusi, Luan Bertelina, Edison Yahai, Tony Onuoha, Abdurahim Edriz, Modaser Mohamed Aštraf – právě jim a mnoha dalším, na něž jsme nezapomněli, patří tyto dny.

Tyto dny jsou důsledkem každodenního policejního násilí, které zůstává nepotrestáno a bez reakce. Jsou důsledkem ponižování na hranicích a v zadržovacích uprchlických centrech, které stále pokračuje. Jsou důsledkem donebevolající nespravedlnosti řeckých soudů, které posílají přistěhovalce a běžence do vězení a odpírají nám spravedlnost. Dokonce i dnes, ve dnech a nocích vzpoury, imigranti platí vysokou daň v podobě útoků ultrapravičáků a policajtů, v podobě deportací a rozsudků k odnětí svobody, které soudy s křesťanskou láskou rozdávají nám, nevěřícím.

Tyto dny jsou důsledkem vykořisťování, které nezmenšenou silou probíhá již 18 let. Jsou důsledkem bojů, jež nebyly zapomenuty: pahorkatina Volos, práce na Olympiádě, město Amaliada. Jsou důsledkem dřiny a krve našich rodičů, neoficiální práce, nekonečných směn. Jsou důsledkem záloh a kolků, příspěvků do sociálního systému, které jsme zaplatili a nikdy nám je nepřiznají. Jsou důsledkem papírů, za kterými se po zbytek života budeme honit jako za tiketem do loterie.

Tyto dny jsou důsledkem ceny, kterou musíme platit prostě proto, abychom existovali, dýchali. Jsou důsledkem všech těch časů, kdy jsme skřípali zuby, urážek, kterými nás častovali, proher, které nám spočítali. Jsou důsledkem celé té doby, kdy jsme nereagovali, i když jsme k tomu měli všechny dobré důvody světa. Jsou důsledkem celé té doby, kdy jsme reagovali, a byli jsme sami, protože naše smrt a náš vztek nezapadaly do předem daných schémat, protože by nikomu nepřinesly hlasy ve volbách, protože jsme nebyli dost dobří pro hlavní vysílací čas zpravodajství.

Tyto dny patří všem marginalizovaným, vyloučeným, lidem se složitými jmény a neznámými příběhy. Patří všem těm, kdo každý den umírají v Egejském moři a v řece Evros, všem těm zavražděným na hranicích nebo na centrální aténské ulici, patří Romům v Zefyri, drogově závislým v Eksarhii. Tyto dny patří děckám z ulice Mesollogiou, neintegrovaným, nekontrolovatelným studentům. Díky Alexisovi tyto dny patří nám všem.

18 let tichého vzteku je přespříliš.

Do ulic, za solidaritu a důstojnost!

Nezapomněli jsme a nezapomeneme – tyto dny patří i vám
Luane, Tony, Mohamede, Alexisi…

Strašidlo albánských přistěhovalců
www.steki-am.blogspot.com