Komentář TV: Leták Internacionalistické komunistické skupiny (IKS) k třídním bojům v tzv. „arabském světě“. Continue reading
Depuis des semaines et des mois, un fort mouvement secoue le soi-disant « monde arabe », qui n’est rien qu’une partie de l’ensemble du monde du capital. Des pays comme la Tunisie, l’Egypte, le Yémen, Bahreïn, la Libye, la Syrie, etc., des villes comme Tunis, Gafsa, Sfax, Kasserine, Le Caire, Alexandrie, Suez, Sanaa, Aden, Tripoli, Benghazi, Misrata, Tobrouk, Damas, Deraa, Latakieh, Homs, etc. sont en feu et brûlent de notre colère sociale. Protestations et manifestations, affrontements avec la police et les unités spéciales, grèves massives et violentes, pillages, incendies de banques et d’institutions de l’Etat, actions de solidarité et agitation, mise en place de comités et de « shoras »… tout cela et beaucoup d’autres choses sont des expressions du mouvement prolétarien qui s’est développé à travers ces régions. C’est notre perspective de classe qui émerge de ces « révoltes populaires » – tant en organisant des structures afin de distribuer de la nourriture et de l’aide médicale en-dehors et contre les rapports d’échange comme à Misrata par exemple, que lorsque des ouvriers détruisent le quartier général du syndicat officiel égyptien, ou encore lorsque des manifestations de défaitisme révolutionnaire éclatent en Arabie Saoudite contre leurs « propres » troupes qui sont envoyées pour écraser la rébellion au Bahreïn. Continue reading
Po týdny a měsíce v takzvaném “Arabském světě”, který není ničím jiným než součástí globálního světa kapitálu, probíhá mohutné hnutí. Země jako Tunisko, Egypt, Jemen, Bahrajn, Libye, Sýrie, atd., města jako Tunis, Gafsa, Sfax, Kasserine, Káhira, Alexandrie, Suez, Sanaa, Aden, Tripolis, Benghazi, Misrata, Tobruk, Damašek, Deraa, Lattakia, Homs, atd. Jsou v plamenech a spalovány naším společenským vztekem. Protesty a demonstrace, střety s policií a speciálními jednotkami, masové a násilné stávky, rabování, vypalování bank a státních institucí, solidární akce a agitace, zakládání shromáždění a rad (“šór”) … a mnoho dalších projevů proletářského hnutí šířícího se napříč těmito regiony. Je to naše třídní perspektiva která se objevuje v těchto “lidových vzpourách” – v organizování distribuce jídla a lékářské pomoci mimo směnné vztahy a proti nim jako například v Misratě, v akcích dělníků ničících sídlo oficiálních egyptských odborů nebo v revolučně defétistických demonstracích v Saudské Arábii proti posílání jejich “vlastních” vojsk k potlačení rebelie v Bahrajnu. Continue reading
Since weeks and months a strong movement is taking place in the so-called “Arab world”, which is nothing but a part of the whole world of capital. Countries like Tunisia, Egypt, Yemen, Bahrain, Libya, Syria, etc., cities like Tunis, Gafsa, Sfax, Kasserine, Cairo, Alexandria, Suez, Sanaa, Aden, Tripoli, Benghazi, Misrata, Tobruk, Damas, Deraa, Lattakia, Homs, etc. are in fire and burning from our social anger. Protests and demonstrations, clashes with police and special units, mass and violent strikes, lootings, burnings down of banks and state institutions, actions of solidarity and agitation, setting up committees and “shoras”… all that and many others are expressions of the proletarian movement that has been spreading across these regions. It is our class perspective what emerges from these “popular revolts” – in organising structures for distribution of food and medical help outside and against exchange relations like in Misrata e.g., as in workers destroying headquarters of Egyptian official trade union or in revolutionary defeatist demonstrations in Saudi Arabia against their “own” troops being sent to crush the rebellion in Bahrain. Continue reading
Komentář TV: Další dva příspěvky k proletářské vzpouře v Egyptě původně publikoval blog Signalfire. První z obou krátkých textů jasně odmítá tvrzení, které do nekonečna omílají média (a které jsme ovšem mohli slyšet i z úst mnoha povstalců), že v Egyptě (stejně jako v zemích Maghrebu, v Jemenu, Jordánsku, Sýrii a dalších) jde o boj za demokracii a lidská práva. Signalfire zdůrazňují, že jsou to stejné obtíže, jakým čelí proletariát na celém světě – především bída a represe – které zažehly egyptskou revoltu a které jsou jejím nejvlastnějším obsahem, a že je jedině skoncování s diktaturou kapitálu a nastolení diktatury lidských potřeb, a nikoli liberální demokracie či občanská společnost, je jejich rozřešením. Druhý příspěvek se dotýká otázky solidarity s bojem egyptského proletariátu. Proti ufňukané humanistické „solidaritě“ jakou předvádí nejrůznější levičáci po celém světě, staví solidaritu internacionalistickou, solidaritu revolučně defétistickou, solidaritu třídního boje.
***
Rabující jsou masově zatýkáni a maloburžoazie se organizuje do polovojenských struktur, aby ochránila své nezasloužené zisky proti strádající většině – to vše znovu dokazuje odporný podvod, jakým je každé mezitřídní „lidové“ a „demokratické“ hnutí.
Pro občany omámené ideologií buržoazního pořádku zbožní tyranie a ponížení člověka jsou proletáři přivlastňující si to, co potřebují, zločinem a provokací. Zločinem a provokací, které lze vysvětlit jen tak, že jde o lidi placené starým režimem.
Posvátné banky, supermarkety a většina domů zámožných obyvatel, tyto chrámy moderní doby je nutné za každou cenu ochránit před špinavýma rukama vyvlastněného davu, davu, který byl samozřejmě víc než vítán, aby zemřel ve jménu demokratických a národních hesel, která nikdy nebyla jeho.
Problémy, kterým prostí lidé v Egyptě čelí, nemají nic společného se „zkorumpovanou tyranií“ Mubaraka a jeho starých přátel. Jsou to stejné problémy, jakým čelí proletariát všude na světě – nezaměstnanost, závislost na mzdě, policejní teror, přepracovanost, úsporná opatření a hlad.
Žádná restrukturalizace státu umožňující idiotský cirkus soutěživých voleb, žádné střídání u moci, které by do vlády vyneslo tu či onu odpornou bandu „socialistů“ či populistických byrokratů tyto podmínky ani v nejmenším nezmění.
Jedině bude-li se naše třída organizovat pro to, aby si přivlastnila výrobní prostředky a zrušila zbožní výrobu, osvobodí se proletarizovaná většina od bídy, kterou je na ni kapitál nucen uvalovat.
Miliardy lidí na celém světě každodenně čelí rozporu mezi výrobními vztahy a výrobními silami ve formě drtivé chudoby a ponižující námezdní otročiny a tento rozpor může být vyřešen jen diktaturou proletariátu, nikoli demokracií obchodní směny.
Vyrabování supermarketu nebo vypálení banky má nezměrně autentičtější politický význam než všechno fňukání opozičních politických stran a organizací lidských práv.
Chudí a námezdní pracující nemají žádný zájem na politických dohodách, které budou sepsány jejich krví.
Obchodníkům a obyvatelům luxusních čtvrtí, kteří nemohou spát v obavách o svůj značkový nábytek, můžeme vzkázat jen jediné – váš čas přijde, a až se tak stane, skučet po demokracii vám nepomůže.
Být solidární s egyptskou revolucí znamená zaujmout bojovou pozici v mezinárodní třídní válce
Armáda již organizuje plynulý přechod od Mubarakovy vlády k jiné postavě kapitálu, opozice vynakládá energii do spořádaných shromáždění pod policejním dozorem a nesmyslných politických požadavků.
Imperialismus má škodolibou radost z další vlny demokratických povstání podobné té, která vedla k rozpadu Východního bloku, a doufá, že pád sklerotických diktatur, které zatěžují arabské státy, ponechá všeobecnou diktaturu trhu nedotčenou.
Epopej událostí v severní Africe přináší revolucionářům na celém světě naprosto jasné strategické poučení.
Je-li již naše třída organizovaná jako strana uskutečnění komunistického programu, strana destrukce ekonomiky a státu prostřednictvím koordinovaných sil proletariátu, může masové povstání způsobit jedině rozvrat v reprodukci vztahů kapitalistické výroby.
Nejsou-li přítomny bojovné komunistické frakce schopné rozhodně jednat a usilovat o to, aby povstání překročilo limity nastavené buržoazním státem a jeho reformistickými a fašistickými agenty mezi masami, stane se krev povstalců jen cementem restrukturalizace kapitalistického státu a nové fáze bídy a ponížení.
Viděli jsme, jak se tato tragédie odehrává znovu a znovu, v Jižní Africe, v Iránu, ve střední Americe a všude na světě.
Jediná pravá solidarita s hrdinnými bojovníky v Káhiře a Tunisu je boj za organizování autonomní strany proletariátu, mimo a proti buržoaznímu státu, jeho zákonných norem, jeho kulturní hegemonie, jeho odborových a nevládkářských přívěšků.
signalfire.org
Ocitujme si na znamení solidarity a pro připomenutí komuniké RB v jeho plném znění:
„Anarchisté Lambros, A. M. Bonanno, Stratigopoulos, Dimitrakis, Maziotis, Kortetis, Stathopoulos, Gournas, Roupa, Nikitopoulos a mnoho dalších, jejichž jména se nikdy nedozvíme.
Jsou médii označováni za teroristy, protože bojují proti teroristickému systému, jakým je kapitalismus.
Systém, kde na prvním místě stojí vždy peníze, lidský život zde nemá žádnou hodnotu.
Anarchisté mají jiné priority.
Peníze nic neznamenají, život je jim přednější.
Z mainstreamových médií se ale pravdu nedozvíte, musíte hledat jiné zdroje informací.
Vlády a kapitalisté dělají dluhy, za které musíme platit my, pracující.
Jako projev solidarity s řeckými anarchisty i celým proletariátem jsme poškodili řeckou ambasádu v Praze.
Zvolili jsme den mezinárodní solidarity s naším vězněným druhem, anarchistou Giannisem Dimitrakisem.
Požadujeme okamžité propuštění všech našich soudruhů.
Nebudeme nečinně přihlížet tváří v tvář útlaku ze strany tohoto systému.
Řecké události nás inspirují a ukazují, že je možné vzít si zpět naše životy.
Boj za boj
Rozhněvaná brigáda“
Hned na úvod chceme říci, že útok Rozhněvané brigády (dále jen RB) pro nás je projevem proletářského boje, byť projevem rozporuplným. Od první chvíle znamená více než jen jeden vržený molotov a pár sepsaných slov. Samotný akt, obsah komuniké i evidentní snaha odkázat se názvem na stejnojmennou ultralevicovou gerilu z Británie 60. až 80. let 20. století (Angry Brigade) nás nevyhnutelně spojují s praktickými otázkami, které jsou akutní pro současné proletářské hnutí (nejen) v Řecku a jeho radikální menšiny. Specificky v Helénské republice se jedná o otázky insurekcionalismu, městské gerily a jejich vztahu k třídnímu boji. Obecně jde o vztah mezi třídním bojem a avantgardním násilím. Rozvoj relevantního uchopení tohoto vztahu je v procesu krystalizace revolučního předvoje uvnitř konfliktu mezi proletariátem a buržoazií jedním z podstatných aspektů tohoto procesu. Proto následující řádky, které se budou dotýkat RB a insurekcionalistů, nemají být a nejsou „zdrcující“ kritikou „nepřátel“, ale kritikou soudružskou namířenou dovnitř naší společné proletářské komunity boje. Jsou podanou rukou, příspěvkem k rozvoji hlubšího a komplexnějšího pojetí avantgardy, protože ani my ani nikdo jiný nemá hotovou plnohodnotnou odpověď.
Antimarxisté už jistě dostávají bolení hlavy, když slyší slova jako „avantgarda“ nebo „předvoj“, protože jsou pro ně až příliš spojena s leninistickým dědictvím manipulativního politického vedení, které prakticky funguje jako krajně levé křídlo buržoazní politiky (každý si jistě vzpomene třeba na novodobé české trockisty a jejich nevyčerpatelnou zásobu jednotných front na lovení a řízení nových oveček). Jenže, vypustíme-li určitá slova z našeho slovníku, ještě to neznamená, že jsme se zbavili problému a čeští anarchisté jsou toho bez výjimky důkazem. Ti prorevoluční z nich jsou totiž za momentálního poměru sil mezi třídami určitou formou a obsahem krystalizace avantgardy, který navíc není bezprostředním produktem nějakého konkrétního boje, ale pokouší se být vědomým vyjádřením celé historické trajektorie třídního boje. A tak nutně alespoň tu a tam jsou nuceni řešit, co je úlohou předvoje (nebo anarchistické organizace či afinitních skupin insurekcionalistů chcete-li).[1]
Jestliže hovoříme o avantgardě, máme na mysli skupiny proletářů, které ani nutně nemusí být sdruženy ve formální organizaci, protože vyvstávají v procesu aktuálně probíhajícího třídního boje a v něm se chápou aktivit a iniciativ, které tento boj posunují dál, třeba až na hranice toho, co je v dané třídní konfrontaci možné. V průběhu daného boje to tedy evidentně ani nemusí být neustále titíž lidé. Takto bezprostředně prakticky krystalizuje avantgarda konkrétních aktuálních bojů. Z ní, ale také bez ní a bez velkých dělnických bojů, jen na základě existence a pohybu samotného třídního antagonismu, krystalizují předvojové skupinky aspirující na obsáhnutí historického proletářského boje a jeho historického programu negace a překonání kapitalismu. Tedy různorodá a vyvíjející se avantgarda, která usiluje o sociální revoluci, a proto nutně rozvíjí a neustále upřesňuje definici sebe sama a svého poslání skrze dialog s třídním bojem v minulosti i dnes a centralizační procesy uvnitř komunity boje, která vyvěrá ze všech právě popsaných pohybů, jež se odehrávají v procesu ustavování naší třídy.
Zároveň zdůrazňujeme, že toto definování avantgardy a jejích úkolů není nějakým čistě spekulativním podnikem „revolučních intelektuálů“, tedy nelze ho důslednou aplikací rozumových úvah již dnes dotáhnout k finálnímu řešení, ke konečné odpovědi na otázku, čím vším je dána avantgardnost. Hledat univerzální koncepci předvoje, která vždy platila, platí a platit bude až do konce kapitalistických dní, je zcela ahistorické. Ne, že by pokaždé bylo vše zcela jinak, ale antagonismus uvnitř kapitalistického třídního vztahu se historicky vyvíjí – řekněme zjednodušeně, že sílí. A proto se v dějinách mění i třídní konfrontace: posouvá se stupeň a rozsah, v jakých se proletariát zhmotňuje ve střetu s kapitálem jako třída negující kapitalistický vztah a směřující tak ke svému zrušení a ke zrušení třídní společnosti obecně. V tomto historickém procesu se mění i ustavování předvoje: ve velkých otřesech se vždy vynořoval v proměnlivé míře zbaven sociálně demokratických praktik, cílů a iluzí (v podobě dělnického státu nebo federace dělnických rad či svobodných kolektivů a komun). Konečnou odpověď na otázku, jaké jsou úkoly avantgardy, a to konkrétně i ve vztahu k násilí či ozbrojenému boji, tedy dá až úspěšná komunistická revoluce.
Navíc dnes, kdy je období sociálního smíru narušováno jen limitovanými střety proletariátu s třídou kapitalistů, je nutně a vážně limitován i proces krystalizace avantgardy, a to obsahově i formálně. I takové avantgardní projevy si s sebou často nesou nejrůznější slabiny v podobě levičáckého sociáldemokratismu (radikální odborářství, fetišizace násilí třeba ve formě městské gerily nebo naopak pacifismus). A tak v otázce násilí či potažmo proletářského teroru, stejně jako v dalších otázkách, leží na komunitě proletářského boje jak tíha všemožného sociálně demokratického dědictví minulosti, tak meze aktuálních bojů, které toto kontrarevoluční haraburdí drží při životě.
Jestliže jsme si takto nastínili rámec problematiky, je na čase vrátit se k otázce avantgardního násilí. Přitom se nejprve musíme kriticky vymezit vůči standardním levičáckým (tedy demobilizujícím sociálně demokratickým) klišé, která se dnes hojně používají k odsuzování jakýchkoli projevů avantgardního násilí (ať už jsou skutečně avantgardní, nebo si to o sobě jen myslí) a jejichž ozvuky jako bychom slyšeli i v jinak podnětné kritice z pera TPTG a Blaumachen.[2] Předně se jedná o postoj, podle kterého je konkrétně „ozbrojený boj“ cosi a priori škodlivého, poškozujícího v očích veřejnosti buď levicovou scénu obecně, nebo její „anarchistickou“ část zvláště, či potažmo boj proletariátu jako takový. Ano, levicoví kontrarevolucionáři, kteří chtějí být ctihodnou součástí demokratické společnosti, se věru mohou cítit být poškozeni minoritní přímou akcí, která tak úplně nezapadá do demokratických procedur, a proto bude označena za „výtržnictví“ nebo „terorismus“. Jenže bojový proces ustavování proletariátu v třídu negující kapitalistický třídní vztah není pokračováním demokracie, ale (mimo jiné) procesem rozchodu s ní. Proto skrze „veřejné mínění“ nemůžeme analyzovat nic. Stejně nejapnou výbavou krajní levice je hořekování nad tím, že takové akce mohou přivolat státní represi. Její hrozba je však konstantou a násilná přímá akce může maximálně posloužit jako záminka pro její spuštění, stejně jako cokoli jiného, pokud si ji intenzita a konkrétní okolnosti třídního boje budou vynucovat. Oba argumenty jdou často ruku v ruce a jejich zastánci se svým způsobem nevyhnutelně připojují k honu buržoazního státu a médií na „teroristy“. Příkladem může být část anarchistického hnutí v Řecku, která se na základě stejné logiky „ztráty prestiže“ nebo „represe“ stavěla jak proti gerilám, které střílely po policajtech, tak proti „nepolitickému“ rabování za účelem uspokojení vlastních potřeb.
Jednotnou „protiteroristickou“ frontou se státem (sociálně demokratická podoba „koalice ochotných“) chtě nechtě končí i odmítání podobných aktů na základě dichotomie masové/třídní násilí versus individuální/elitářský teror. Tato pozice sice vypadá velmi pěkně, ale v praxi může vést k věčnému čekání na mytický okamžik, kdy celá třída povstane se zbraní v ruce, neboť zpoza ní opět vystrkuje růžky demokratismus s jeho formálními pravidly, dobrou většinou a špatnou menšinou. Ve skutečnosti stávky, bouře, vzpoury i revoluční povstání často postupují vpřed díky násilné (nebo jiné rozhodné) akci menšiny, pokud tato akce svým obsahem a tedy i formou koresponduje s rozvíjejícím se obsahem aktuálního boje: tudíž nejedná-li se o umělý pokus voluntaristicky vytvořit kvalitativní skok v obsahu boje (či ještě hůře tento boj vyvolat) naší třídy, který danému boji nutně zůstane vnější a cizí.
A právě tento obsahový vztah mezi konáním minority a aktuálním třídním bojem se nám jeví jako kardinální při uvažování o akcích propagátorů a/nebo aktérů násilné konfrontace, ať už jsou to klasické skupiny ozbrojeného boje, současná difuzní městská gerila v Řecku nebo insurekcionalisté. Kritika se sice musí odvíjet i od jejich politických koncepcí, ale východiskem by pro nás mělo být, co skutečně dělají a jaký je společenský obsah jejich praxe, a nikoli to, co o sobě říkají a co si o sobě myslí.
Nahlížíme-li podobné aktivity z tohoto hlediska, pak si nemůžeme vystačit s hrubě zjednodušujícím pohledem, že každý násilný akt tak či onak směřující proti kapitalistům a/nebo jejich státu je sám o sobě dobrý, protože terč je správný, a špatné mohou být jen ideologické rámce, v nichž uvažují a podle nichž jednají strůjci těchto aktů. Samozřejmě, že není proč ronit slzy nad tím, že Sekta revolucionářů zastřelí policajta[3] nebo Spiknutí ohnivých buněk vyhodí do vzduchu banku, ale to nám nikterak nevysvětluje význam těchto akcí uvnitř dnešního třídního boje v Řecku. Žádný z těchto aktů totiž neexistuje sám o sobě – existuje pouze ve dvojjediném pohybu třídního boje: historickém a aktuálním. V historickém rozměru třídního boje se podobné útoky proti buržoům a státu (či jejich symbolům) potvrzují jako proletářská součást tohoto dějinného procesu boje, ale konkrétního společenského obsahu nabývají v aktuálním vztahu/poměru sil mezi třídami.
Otázka pro nás tedy ve finále zní: jsou dané činy voluntaristickou křečí, která se svým obsahem neprolíná se sociálním obsahem aktuálního třídního boje, a snaží se mu anorganicky vnutit nějakou ideologicky konstruovanou představu „kvalitativního skoku“; anebo jsou s jeho obsahem organicky spojeny, a proto se do něj mohou vložit plodným způsobem, tedy s potenciálem, že dojde k určitému vystupňování třídní konfrontace a jejímu kvalitativnímu posunu? To je pro nás základní rovina analýzy. Pokud ji vymažeme a nahradíme výlučně „ideovou kritikou“ toho, co si novodobí guerilleros myslí, či „technicko-prakticistní kritikou“ volby terčů a načasování útoků, pak nikdy nic nepochopíme. Stejně tak, pokud bychom zůstali pouze na abstraktní rovině historického boje a z něj čerpaného historického programu naší třídy (revoluční zničení a překonání kapitalistického vztahu vykořisťování a tedy námezdní práce a s nimi spojeného výrobního způsobu a jeho společenských tříd),[4] uniknul by nám skutečný, aktuální obsah gerilových aktů v jejich vztahu s konkrétním bojem proletářů.
Proč vůbec usilovat o takové porozumění tomu, co se právě teď děje, v historickém i aktuálním kontextu? Rozhodně ne proto, abychom podle jakési (nevyhnutelně deformující) šablony určující smysluplnou podobu boje pro dané místo a čas (nebo naopak univerzálně platnou kdykoli a kdekoli) zrazovali druhé proletáře od toho, aby bojovali způsobem, který do dané šablony nezapadá, popřípadě je za to kárali či přímo odsuzovali, a jiné boje podle téže šablony automaticky velebili. Opět bychom se tak vrátili k čistě formalistické a navíc normativní kritice. Ve skutečnosti jde o to porozumět sociálnímu obsahu daných bojů a tomu, proč a jak nabírají třeba podobu odborů, sebeorganizace na pracovištích, pouličních bouří či, v minoritním měřítku, ozbrojeného boje, jaké to má limity a co z toho všeho plyne pro celkový potenciál proletářského boje v daném časoprostoru. Jen v tomto rámci můžeme obsahově nahlížet proces krystalizace avantgardy. Můžeme rozpoznat, v čem je praxe jejích jednotlivých projevů rupturou s daným stavem třídního boje (tedy, čím se skutečně, byť limitovaně, potvrzují jako předvoj) a jaký je jejich vztah k němu – jinými slovy, nakolik bezvýchodně bloudí, až nakonec utonou, v levičáckých bažinách.
Cílem opět není peskovat a soudit další militanty, ale chápat celý proces, upozorňovat na jeho meze a slepé uličky, a to s cílem rozvíjet jasnější uchopení činnosti sociálně revoluční avantgardy a její praktickou realizaci dnes i do budoucna. Jestliže jsme na základě rozchodů s různými variantami sociáldemokratismu došli ke kritice jakéhokoli aktivismu, neznamená to, že úlohu předvoje spatřujeme pouze v teoretické diskusi. Ta je sice nezbytná, nemáme-li být jako morčata slepě běhající v kolotoči buržoazních koncepcí, ale není to diskuse pro diskusi, teorie pro teorii. Je to teorie pro praxi a z praxe odvozená: „Teoretické teze komunistů […] Jsou jen obecným výrazem skutečných poměrů existujícího třídního boje, výrazem dějinného pohybu probíhajícího před našimi zraky.“[5] Jako takový přispívá rozvoj praktické teorie k programatické centralizaci proletářské komunity boje. Vedle toho se komunisté – tam, kde je to pro ně možné – účastní spolu s dalšími proletáři reálně probíhajících bojů. Ovšem ne proto, aby jim voluntaristicky vtiskli jiný obsah, než aktuálně mají, ale aby odhalovali, co je v nich v sázce a pokoušeli se v nich dojít až k mezím a rozporům bojové aktivity proletariátu, které bude třeba v budoucnu překonat. Jak napsal Marx o komunistech:
„Nemají zájmy odlišné od zájmů celého proletariátu. Nevytyčují žádné zvláštní zásady, podle nichž by chtěli přetvářet proletářské hnutí. […] vytyčují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu […] na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí. Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí […] v teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí. Nejbližší cíl komunistů je […] ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie…“[6]
Jak už jsme řekli, pražská akce RB zapůsobila jako katalyzátor naší debaty, protože danou problematiku přinesla až přímo „k nám domů“. Jaký je tedy náš postoj k tomu, co se stalo? Obsahem aktu RB byl výpad proti buržoaznímu státu (nejen proti tomu helénskému, ale přeneseně proti všem státům), a to uprostřed třídní války, v níž řecký stát tvrdě stíhá a vězní nepřátele kapitalistických poměrů: militantní proletáře. Svojí snahou o vyjádření solidarity s vězněnými anarchisty v Řecku a o vyvinutí alespoň nějakého tlaku na jejich osvobození skrze symbolický útok na ambasádu zastupující řecký stát se tedy RB potvrdila jako projev proletářského třídního boje. A v tomto smyslu čin RB podporujeme, stejně jako jsme solidární nejen s anarchistickými guerilleros a bankovními lupiči, ale také se všemi dalšími třídními bojovníky, kteří padli do spárů represivních sil řeckého státu. Tažení všech kapitalistických států proti „terorismu“ je především o posilování teroru vládnoucí třídy proti proletářům a jejich boji!
RB však svůj čin vepsala do konkrétního časoprostoru, do konkrétní situace v pohybu kapitalistického vztahu vykořisťování a třídního boje v této zemi. Její čin byl bezpochyby roztržkou s aktuální situací v třídním boji v této zemi: roztržkou s velmi nízkou intenzitou proletářského vzdoru, která se vyznačuje málem absencí otevřených konfliktů. V tomto smyslu si přímé akce RB ceníme. Možná, že s letošní zářijovou demonstrací zaměstnanců veřejného sektoru se tato situace začíná velmi pozvolna měnit, ale i tak zde proletariát v třídním konfliktu viditelně vyvstává jako třída střetávající se s kapitálem jen sporadicky a obsah jeho boje zůstává „odborářský“. Konfrontace se státem nebo přesahy k bojům v zahraničí zatím nejsou na pořadu dne. V tomto smyslu chceme vyzvednout, že přímá akce RB představuje roztržku s daným stavem i proto, že se internacionalisticky vztahuje k boji naší třídy v Řecku a snaží se záblesk tamních pouličních střetů přenést sem a zároveň nějak prospět boji řeckých proletářů.
Nicméně je třeba vidět, že daný stav třídního boje odsoudil čin RB k naprosté bezvýznamnosti právě proto, že svým obsahem se nemá v aktuálním třídním boji tady a teď k čemu vztáhnout. Zápalná lahev dopadla, vzplála a uhasla, aniž by si toho místní proletáři vůbec povšimli. Militantní energie RB vložená do této přímé akce se vypařila jako dým a zbyly jen saze a komuniké, skrze něž se nevyhnutelně dostáváme k otázce avantgardy a insurekcionalismu.
Samozřejmě, že praxi RB nelze posuzovat odděleně od toho, co si myslí a říká, i když její slova nemohou být východiskem naší analýzy. Když už jsme se v ní ovšem dostali až sem, je namístě položit RB otázku, jak ona sama chápe své konání a svůj vztah ke zbytku třídy a k třídnímu boji obecně. Odpovědi na tuto otázku samozřejmě můžeme nalézt jen v jejím kusém komuniké. A to jakoby velmi silně zavánělo módou insurekcionalismu, která rovněž úzce souvisí s Řeckem a zejména s legendami o údajně veledůležité roli anarchistů v prosinci 2008.
Nemá smysl spekulovat nad tím, zda si RB danou formu přímé akce zvolila kvůli vlivu insurekcionalistických myšlenek, nebo ne. Nejspíš tak učinila na základě praktické nutnosti: jste-li otráveni nikam nevedoucími ceremoniemi občanské „solidarity“ ala ČSAF a zbytek krajní levice, je vržení zápalné lahve asi tak to jediné, co v danou chvíli můžete udělat pro vyjádření solidarity se zatčenými militanty gerilové skupiny Revoluční boj (zde pro přehlednost používáme řeckou zkratku EA) a dalšími řeckými anarchisty.
Už za touto předpokládanou (s jistotou to samozřejmě nevíme) prakticistní genezí uvnitř anarchistického hnutí v Česku, která mohla vést ke zformování RB, můžeme vidět podobnost (tedy ne identičnost!) se stejně prakticistním zrodem insurekcionalismu ve zdejším prostředí. Prakticistním do té míry, do jaké se tu uchytil jako praktická reakce na selhání minulých metod budování anarchistického hnutí (mrtvě narozené pokusy o anarchosyndikalistické odbory nebo anarchizaci stávajících odborů zevnitř plus konstruování politicky homogenních skupin aspirujících na masovost[7]), aniž by ti, kdo odhodili staré recepty a začali propagovat nový, tentokrát už zaručeně správný (jako ostatně pokaždé), provedli seriózní teoretickou sebereflexi a jasně a kriticky identifikovali vnitřní rozporuplnost a problematičnost opuštěných modelů.[8]
V pozitivním slova smyslu se podobnost s insurekcionalismem nabízí i v preferování přímé akce. To totiž naznačuje, že dožaduje-li se RB propuštění vězněných soudruhů, je si zároveň vědoma toho, že je to jen boj, co může stát donutit, aby otevřel vrata svých věznic. Z komuniké těžko soudit, zda stejně jako prorok insurekcionalismu Alfredo M. Bonanno ve svých představách řeší otázku avantgardy tak, že nahrazují aktivitu proletariátu aktivitou anarchistických minorit, protože proletářům se připisuje neschopnost dojít sami od sebe dál než k podvratným, leč iracionálním bouřím.[9] Myslí si RB, že bojem, který by mohl řecký stát přimět, aby upustil od „protiteroristické“ kampaně, je třídní boj (nejen v Řecku samém), protože jen třídní boj jako takový má potenciál vyplodit revoluční zpochybnění a podvrácení panujících kapitalistických vztahů, jejichž výrazem je i stát? Dochází RB k závěru, že jen v něm krystalizuje, ustavuje se a přeskupuje skutečný revoluční předvoj, který nebude limitován mezemi aktuálního boje jako my dnes a snadněji se tak bude zbavovat mesianistických bludů sociálně demokratické ultralevice?
Můžeme o tom mít přinejmenším pochybnosti, protože komuniké RB jakoby se pokoušelo o politickou propagaci anarchismu v občanské společnosti. Zdá se, jakoby celá akce měla zároveň být „neotřelou“ reklamou na anarchismus a anarchistická média pro českou veřejnost. Když na dobytí demokratického prostoru s tak báječným a mnohomluvným programem, že život je víc než peníze, které „pro anarchisty nic neznamenají“ (že by se nalézali mimo směnné vztahy a nebyli nuceni vstupovat do vztahu námezdního?), nestačí časopisy a demonstrace, přichází patrně jakási public relations „gerila“. A za tím vším může znovu vystrkovat růžky stará dobrá sociálně demokratická idea, že třídu je třeba uvědomit, jinak k žádné radikální společenské transformaci nikdy nedojde – v podání RB zde figuruje snaha přitáhnout pracujícího občana, aby si přečetl „pravdu“ o skvělých ideách anarchistů.
Jako nevíme nic konkrétnějšího o vztahu RB k třídnímu boji a otázce avantgardy, nevíme ani, jaký je vlastně její postoj k řeckému třídnímu hnutí v jeho totalitě. Otřepané levičácké fráze z jejího komuniké říkají, že vlády a kapitalisté dělají dluhy a pracující to za ně musí platit, což ukazuje na povrchnost společenské kritiky, protože nedohlédne až na skutečnost, že za tím vším leží zvyšování míry vykořisťování práce a krize reprodukce kapitalistického vztahu. To je další podobnost minimálně s českými insurekcionalisty, protože třeba na stránkách www.jaime.cz (které se snaží soustavněji informovat o dění v Helénské republice) si na toto téma rovněž nic hlubšího nepřečteme. Krom toho, že RB je solidární s celým řeckým proletariátem, se dozvíme už jen to, že řecké události její vlastní militanty inspirují, „že je možné vzít si zpět naše životy.“ Jak? A kde zrovna nyní v Řecku něco takového vidí? Kde se v tamním proletářském hnutí rodí nový obsah a s ním spojené formy boje, které by překračovaly odborové stávky a pouliční střety s policií? Rozhodně tento kvalitativní skok v sociálním obsahu proletářských bojů nemohou nahradit ani do něj dodat aktivity antiautoritářské scény. Agitace, squatování, občasné vyrabování supermarketu, demonstrace, rituální pouliční nepokoje mohou být sice z hlediska praktické podvratnosti více či méně zajímavé nebo naopak velmi problematické (třeba demokratistická shromáždění), ale bez výjimky jsou nutně vnitřně rozporuplné, protože jsou uvězněné v dnešních limitech třídního boje a kontrarevolučních ideologických rámcích (byť černorudých).
Nebo těmi, kdo si své životy v Řecku berou zpět, mají být anarchističtí militanti žijící a bojující v ilegalitě? Heslo, „boj za boj,“ kterým se komuniké uzavírá, by pak nebylo ničím jiným než obhajobou a propagací pouhého životního stylu „desperáta“ vylupujícího banky či organizujícího městskou gerilu a vedeného halucinogenním přesvědčením, že jedinec si může jen tak, patrně na základě svého individuálního rozhodnutí, „vzít svůj život zpět“ bez ohledu na determinaci svým společenským bytím a vztahy, jichž je chtě nechtě součástí a ještě tak fungovat jako předvoj, který svým bojem inspiruje a formuje boj zbytku naší třídy. Jasnou odpověď v komuniké nenalézáme…
Solidarita RB s vězněnými třídními militanty je správná věc, ale to by nám nemělo bránit v kritice teorie a praxe těchto militantů. Nakolik se RB o nějaký kritický přístup snaží, a nakolik se spolu s některými českými anarchisty[10] nechávají unášet romantizovaným obrazem života v ilegalitě, samopalů, bomb a bankovních loupeží, těžko říci[11]. Rozhodně nám žádnou kritiku nesděluje. A kritizovat je opravdu co. Srdce alespoň některých českých anarchistů patrně potěšilo, že za legendární městskou gerilou EA, doposud považovanou jednoduše za pokračovatelku marxisticko-leninistického Hnutí 17. listopadu, ve skutečnosti stojí anarchisté. Jenže to nic nemění na faktu, že představy Poly Roupy, Nikose Maziotise a Kostase Gournase (kteří se po svém zatčení k členství v této skupině ozbrojeného boje veřejně přihlásili) o roli městské gerily si s marx-leninskými klasiky tohoto tématu nezadají:
„Objektivní podmínky jsou dnes ideální. Zformujme subjektivní podmínky potřebné k tomu, abychom se mohli pokusit o revoluci. Toto je naše šance.“[12]
Jinými slovy, ozbrojená „avantgarda“ je jako rozbité hodiny: pořád dělá totéž, protože je prostě správné to dělat, nehledě na to, zda to má nějaký vliv a jaký, protože jednou přijde chvíle, kdy se náhodou trefí do společenské situace. A ta dozraje díky nezadržitelnému samopohybu objektivních podmínek. A pak už jen stačí, aby nastoupil ten správný kovaný předvoj, který svojí voluntaristickou aktivitou ze společnosti vydupe nějaký ten revoluční subjekt. Nejen, že se v tomto ohledu EA fakticky potvrzuje jako pokračovatelka Hnutí 17. listopadu, Rudých brigád nebo RAF, ale také celé sociálně demokratické tradice, do níž patří i Lenin a Trockij – pro české anarchisty prominentní to zosobnění zla, s nimiž mají v jistých podstatných ohledech více společného, než sami tuší.
A zřejmě to nebude náhodou, že po prosinci 2008 mnohem aktivnější skupina než EA, Spiknutí ohnivých buněk, v jednom ze svých posledních komuniké obhajuje svoji vlastní praxi nekritickým citováním Ibamiela Guzmána, bývalého vůdce maoistické Světlé stezky. K čemu jinému se mohla celá řecká difuzní gerila dobrat, když se od svého počátku snažila voluntaristicky znovu rozfouknout plamen prosincové vzpoury, aniž by si povšimla, že samotné přeskupení titěrné minority účastníků prosince 2008 do politické difuzní městské gerily je projevem uhasnutí onoho třídního vzbouřeneckého plamene? A to ledasco naznačuje i o jejím vztahu k třídnímu boji v letech 2009-2010. Samozřejmě, že nemáme dostatek informací, abychom tuto otázku mohli s klidnou myslí zodpovědět. Máme-li ale věřit řeckým soudruhům z TPTG, tento vztah nejspíše zůstal čistě vnějším: snahou exemplárními akty změnit obsah boje, kterou doprovází narůstající elitářská zahleděnost do sebe samých, zapříčiněná konstantním neúspěchem dané strategie a životním stylem „ilegála“. A pak už se jeden snadno pozná spíše v Guzmánovi než v ostatních proletářích, co jsou v ulicích, natož pak najít kus své vlastní reality i v těch, co sedí doma nebo jsou v práci, když je zrovna generální stávka…[13] A tento vnější vztah k třídnímu boji, poznamenaný arogantním voluntarismem a elitářstvím patrně zakořenil i v části řeckého insurekcionalismu, jak vyplývá i z kritických debat uvnitř samotného anarchistického hnutí v Řecku o úloze avantgardy.
Důraz, jejž klademe na obsahovou organičnost či anorganičnost vztahu mezi ozbrojeným bojem minority a celkovým třídním bojem/hnutím, nám zároveň dovoluje vidět, že za určitého poměru sil mezi třídami se ozbrojené skupiny obsahově překrývaly s aktuálním třídním bojem, ať už byly jeho bezprostředním produktem či nikoli. Ačkoli třebas jejich praxe byla rovněž rozporuplná, byly reálně schopny chápat se avantgardních úkolů třídního hnutí a nikoli pouhé politické propagandy činem. Řecká gerilová scéna však nyní tímto případem nejspíše není, což neznamená, že se situace v dalším procesu třídního boje nemůže změnit. Stejně tak insurekcionalistické milieu v Řecku mohlo v prosinci 2008 organicky zračit společenský obsah třídní vzpoury – samozřejmě i s jejími velkými limity – a zhostit se některých úkolů předvoje. To však neznamená, jak se nabubřele a mylně domnívají někteří anarchisté, že to bylo právě anarchistické hnutí, kdo vzpouru umožnil a uskutečnil, ani že avantgardní role zůstane insurekcionalistům navždy a bude jim příslušet všude.[14] Tvrdé a palčivé debaty, jaké dnes v Řecku mezi anarchisty vyvolává jejich angažmá v aktuálním třídním hnutí, se zdají naznačovat, že prosincový „okamžik slávy“ se znovu neopakuje.
Co dodat na závěr? RB se svým aktem potvrdili jako internacionalističtí třídní militanti sázející na přímou akci. Ale zároveň vyvolali řadu pochybností ohledně toho, kam vlastně kráčí a co chtějí. Mají v úmyslu šířit anarchistickou osvětu mezi občanskou veřejností nebo najít smysluplný vztah ke skutečnému třídnímu boji? Chtějí kráčet cestou „voluntaristických křečí“ helénské gerily, nebo být třídnímu boji organickou avantgardou, a to včetně aplikace „rudého teroru“? Určitá praktická ruptura s momentálním stavem třídního boje v Česku, kterou RB učinila (sáhla k přímé násilné akci, byť jen symbolické), je sice vítanou skutečností, ale aby za daného poměru sil mezi třídami nezůstala jen výkřikem do tmy, musí se dál rozvíjet. Proto věříme, že se vydají tou druhou cestou, která vede přes posilování komunity proletářského boje. Právě z toho důvodu jsme považovali za nutné zformulovat naše pochybnosti a vznést je zde jako otázky, které by snad mohly prohloubit debatu mezi militantními proletáři o úkolech avantgardy.
Jak už jsme řekli, v žádném případě tuto debatu ani diskuse jako celek nepovažujeme za samoúčel, za jediný úkol, kterým by se měly nahradit všechny ostatní. Před revolučními minoritami bezpochyby stojí celá řada úkolů teoretických i praktických (analýza bojů minulých i současných v kontextu konkrétních historických konfigurací kapitalistického vztahu vykořisťování, organizace, agitace, intervence v aktuálních bojích atd.), které vnitřně souvisejí, jedny obsahují druhé a navzájem se produkují. Nejen proto, ale i na základě historické zkušenosti je zjevné, že specializace na jeden úkol je naprosto neadekvátním a kontraproduktivním přístupem k úloze předvoje (ať by tím úkolem byl „povstalecký boj“ nebo „komunistická teorie“). Takový přístup je výrazem limitů uvalených na militantní proletáře konkrétním poměrem sil mezi třídami, a proto se v něm často a nutně různou měrou recyklují sociálně demokratická dědictví minulosti. Zároveň vývoj poměru sil mezi třídami přiřazuje jednotlivým úkolům různou prioritu a dává jim vystoupit do popředí v různé míře.
Zkrátka, je „čas kameny sbírat a čas kameny házet“. Jde o to jakým způsobem tak činit a jak příhodný čas detekovat. Domníváme se, že na tyto otázky hotová odpověď neexistuje. Je jen proces odpovídání, který se prolíná s procesem třídního boje a je dílem celé komunity boje a ne jednotlivců nebo skupin.
Třídní válka
Červen 2010-leden 2011
[2] TPTG: Jak menšina proletariátu prošla krátkým obdobím rebelie (http://www.tapaidiatisgalarias.org/wp-content/uploads/2009/12/krize.pdf ); a Blaumachen: Řecko, prosinec 2008: Pokus detekovat silné a slabé stránky našeho boje (http://www.blaumachen.gr/2010/01/recko-prosinec-2008-pokus-detekovat-silne-a-slabe-stranky-naseho-boje/).
[3] Což však neznamená, že chceme spolu s levičáky dělat z policistů obětní beránky a nepřátele číslo jedna, které je potřeba automaticky zabíjet (např. ala německá RAF). Byť je jejich zaměstnáním ochrana kapitalistických společenských vztahů (a v míře, v jaké je chrání, nutně vystupují proti proletářskému boji na straně buržoazie a stávají se nepřáteli, s nimiž se střetáváme), nežijí mimo tyto vztahy a jejich protikladnost. Zadírají-li se tyto vztahy, projevuje se to i v životech policistů. Proto letos v září byli čeští policisté jedním z nejbojovnějších projevů konstituce proletariátu a třeba v Bolívii před nepříliš dlouhou dobou nebyly nikterak výjimečné vzpoury celých policejních jednotek, které i se služební výstrojí a výzbrojí přecházely na stranu proletářských hnutí.
[4] Čehož jsme se dopustili ve Vzpomínkách na budoucnost, když jsme v podstatě nijak neanalyzovali vztah mezi akcemi městské gerily v Řecku a prosincovou vzpourou. V tomto ohledu důležité postřehy přinesli TPTG a Blaumachen v textech, na které jsme již výše odkazovali s tím, že jejich celkové pojetí dané otázky v nás zároveň vyvolávalo již blíže určené kritické pochybnosti.
[5] Karel Marx a Bedřich Engels, Manifest komunistické strany.
[6] tamtéž.
[7] Máme na mysli Organizaci revolučních anarchistů Solidarita a Federaci sociálních anarchistů spolu s jejím Odborovým svazem Rovnost. Tragicky „úspěšným“ receptem na budování „masového“ anarchistického hnutí je politicky heterogenní model v podobě ČSAF. Jeho heterogennost mu totiž umožňuje vyprazdňovat se od všeho podvratného, co se v jeho rámci díky společenským vlivům vyskytne, aniž by si organizace sama povšimla, že prakticky je anarchistickou povětšinou jen nominálně.
[8] Jedinou výjimkou, o které víme, je v tomto ohledu stať na www.jaime.cz Rozpad českého anarchistického hnutí, pokus o pojmenování příčin a procesů (http://www.jaime.cz/node/22). Jedná se o pokus cenný, a byť je z našeho pohledu sporný a nedostatečný, přichází s důležitou sebereflexí. Naneštěstí se jedná o pokus čistě osobní a tedy nereprezentující kolektivní úsilí těch, kdo dnes snaží postulovat „nové v anarchismu“.
[9] Alfredo M. Bonanno: From Riot to Insurrection: Analysis for an anarchist perspective against post-industrial capitalism, The Anarchist Library, 1988. Jeho slova znějí jako variace na Kautského nebo Leninovu teorii, že pracující jsou sami od sebe schopni dojít jen k odborářskému uvědomění. Bonanno říká: „Takže hbité intervence, i s omezenými cíly, schopné předjímat úder na tytéž cíle, které si stanoví vyloučení. Organizace, která je schopna být ‘uvnitř’ reality podvratné pouliční bouře ve chvíli, kdy k ní dochází, aby ji transformovala v objektivně povstaleckou realitu tím, že ukáže cíle, prostředky a konstruktivní závěry. Takový je úkol povstalců. Jiné cesty jsou dnes neprůchodné. […] jakožto anarchističtí revolucionáři jsme povinni být pamětlivi této vývojové linie a od této chvíle se připravovat na transformování iracionálních situací pouličních bouří v povstaleckou a revoluční realitu (zvýrazněno TV).“
[10] Kupříkladu solidární plakát Anarchokomunistické alternativy se zatčenými A. Bonannem a Ch. Stratigopoulosem vyznívá tak trochu jako propagace bankovních loupeží coby způsobu jak se realizovat jako lidské bytosti. Vystupuje snad anarchistický lupič ze světa peněz? Viz http://aka.anarchokomunismus.org/distribuce/solidarne/solidarne1.jpg
[11] Psychologizujeme neradi, ale faktem je, že každá soustavná aktivita skupiny třídních militantů plní i funkci jisté kolektivní psychoterapie, která nám pomáhá přežít v situaci, kdy jsme izolovanou minoritou. Konfrontováni se situací sociálního smíru, zatímco touží po boji, spousta militantů snadno podléhá jakémukoli druhu aktivismu, ať by byl z perspektivy ztvárnění proletariátu v revoluční třídu rušící samu sebe i kapitál sebebezvýznamnější, opájí se daným druhem aktivity a moralisticky lamentuje nad všemi, kdo „nic nedělají“, kdo momentálně „neplní normu“ rebelství, svobodymilovnosti…
[12] Delší výňatky z citovaného dokumentu vězněných členů Revolučního boje najdete na blogu „From the Greek Streets“, http://www.occupiedlondon.org/blog/2010/04/29/268-three-of-the-six-arrested-anarchists-claim-political-responsibility-for-participation-in-revolutionary-struggle/
[13] Dle kusých informací, které se objevily v diskusích na www.libcom.org., ale také v textu TPTG V kritických a dusných časech (http://www.tapaidiatisgalarias.org/wp-content/uploads/2009/12/casech.pdf), jak Spiknutí ohnivých buněk, tak část řeckých anarchistů údajně obhajují neplánované „civilní oběti“ různých útoků tím, že spořádání občané (neboli variabilní kapitál) stojí na opačné straně barikády. Citováním bývalého vůdce Světlé stezky samo Spiknutí ohnivých buněk načrtlo námi použitou paralelu s touto peruánskou maoistickou gerilou, která běžně vydírala, „zdaňovala“ a likvidovala rolníky, kteří se k jejímu boji stavěli vlažně, nebo střílela dělníky, kteří se neřídili výzvami maoistů ke stávce.
[14] Například viz CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection: „Pro řeckou společnost bylo překvapením, že většina mladých lidí v celé zemi přejala taktiku „anarchistických násilností, ničení a žhářství“, ale jednalo se o výsledek všeobecného vlivu, který v řecké společnosti za poslední čtyři roky měly anarchistické akce a myšlenky.“
Komentář TV: Leták Internacionalistické komunistické skupiny (IKS) se vztahuje k událostem, které již více než měsíc otřásají severní Afrikou. Proletářská vzpoura, která v tomto regionu již dlouho bublala pod pokličkou bídy a represe, a kterou bezprostředně odstartovala sebevražda tuniského proletáře Mohameda Bouaziziho, během posledních týdnů vyvřela na povrch v podobě demonstrací, nepokojů, rabování…, proti stále rostoucím cenám, proti nezaměstnanosti, proti útlaku, proti policii, proti vládě a v konečném důsledku proti státu a kapitálu. IKS zdůrazňuje, že navzdory všemu, co se nám snaží namluvit politici a buržoazní média, jsou to radikální požadavky (vyjadřované s menší či větší intenzitou a srozumitelností) na uspokojení našich skutečných potřeb, požadavky společné všem proletářským bojům na celém světě, které jsou obsahem revolty v Tunisku, Alžírsku, Maroku (a Egyptě a Jemenu).
***
Stát a jeho osvícení komentátoři se nám nejprve snažili namluvit, že jde o:
Poté, co byla hlava tuniského státu donucena uprchnout, nám chtěli nalhat, že jde o:
Nakonec, když je ani ustavení přechodné vlády nepřimělo k tomu, aby se vrátili domů, mohlo by nyní jít o milice vytvořené ze stoupenců bývalého diktátora, proti nimž musí armáda chránit obyvatelstvo.
Pro nás, pro proletáře,
jsou vzbouřenci v Maghrebu oním duchem, který straší všechny správce a obránce kapitálu.
Pro nás, pro proletáře,
jsou to naši třídní bratři a sestry, kteří už měsíce a roky bojují v Maghrebu a po celém světě proti vykořisťování a proti státu…
Pro nás, pro proletáře,
bude revoluce rozšířením a zevšeobecněním radikálních požadavků na uspokojení našich potřeb, mimo a proti politickým stranám a odborům.
Třídní solidaritu se vzbouřenci!
Internacionalistická komunistická skupina – leden 2011
http://gci-icg.org
info{at}gci-icg.org
Komentář TV: Následující leták podepsaný jako „Autonomní boje“ (Luttes Autonomes) byl napsán a publikován ještě předtím, než se plameny proletářské revolty, po Tunisku, Alžírsku a Jemenu, plně rozhořely i v Egyptě. Jeho obsah tím však neztratil nic na své aktuálnosti. Vyzývat k třídní solidaritě, k solidaritě boje, která se ustavuje proti všem uplakaným humanistickým protestům, bylo, je a bude úkolem všech komunistů-internacionalistů. Propojují-li tedy „Autonomní boje“ vzpouru v Maghrebu s podzimním hnutím ve Francii, odhalují tak jak společný zájem tuniské, alžírské, francouzské a konec konců jakékoli jiné národní i celosvětové buržoazie na potlačení proletářského vzbouření, tak i samotnou podstatu, jež je oběma bojům společná – fakt, že jde o zápas proti kapitálu a jeho státu.
***
Už několik týdnů se proletáři v Maghrebu bouří proti nesnesitelným životním podmínkám a státní politice teroru. Jsou v ulicích, střetávají se s policajty, útočí na budovy státu, skladiště zboží, banky…, blokují silnice a, především v Alžírsku, jasně odmítají kontrolu opozice či islamistů.
Tato hnutí boje se ve své skutečné aktivitě potvrzují v opozici vůči státu, vůči soukromému vlastnictví. V tomto smyslu představují úžasný protest proti světu peněz, velkolepé příklady boje proti všem formám podřízení se. Dávají tušit o nadcházejícím světě: lidská komunita konečně v souladu a zbavená státu, peněz a tříd
Vzbouřenci a vykořisťovaní celého světa! Tento boj je váš. Od jihu k severu, od východu k západu, jeho základní podstata je všude stejná. Dělníci, studenti, nezaměstnaní, mladí, staří… všechny tyto kategorie se v srdci boje proti tomuto bídnému světu rozpouští, aby vytvořily jedinou bojující třídu s jediným zájmem: zničit stát.
Stát odpověděl dvojím způsobem: na jedné straně vlády hnutí brutálně potlačují, na straně druhé politická, odborářská a náboženská opozice (v roli mučedníků) navrhuje demokratické střídání: že klika u moci odejde. Jak v jednom, tak v druhém případě jde o stejný cíl: aby vzpoura skončila a nadvláda pokračovala v kterékoli politické formě. Nicméně, ať je jeho podoba jakákoli (parlamentní systém, systém jedné strany, autoritativní systém…), stát vždy zůstává státem. Jeho existence znamená, že bohatí zůstanou bohatí, že chudí jsou stále chudší, že pracují a že v tichosti chcípnou.
Represe znamená mnoho mrtvých, vězení, mučení, brutalitu… Je rysem systému, v němž politická, odborářská a náboženská opozice chybí, nebo je příliš slabá na to, aby vykonala špinavou práci – aby se zmocnila bojů a pacifikovala je spolu s nadějí na radikálně odlišný svět, který se v těchto bojích vynořuje. Říkají nám, že tam je diktatura, zatímco tady máme demokracii, což má znamenat, že nic takového se nám nemůže stát. Máme žít v konečně zpacifikované společnosti, v níž je represe pouhým excesem, jež se děje jednou za čas; omylem, který lze připsat lidem, kteří „mají problémy“ a nikoli systému.
Je to klam: Je to nejdříve a především síla vzpoury, co stát nutí k masakrům, a nikoli nedostatek práv.
Je to lež: Nikdo nezmiňuje fakt, že od války v Indočíně francouzská policie trénuje většinu policejních sborů na celém světě. Ať je ruka jakákoli, mozek je „made in France“. Stejně jako zbraně, plyn, obušky a tanky, které Francie každoročně prodá za miliony Euro.
Je to iluze: V tuto chvíli tady stát nemusí sahat k otevřené represi. Odbory hrají dobře svou roli dozorců, tj. uklidňují a zažehnávají proletářský vztek pomocí podfuků a pastí vyjednávání, které přináší jen drobky a drobné. Jsou tu politické strany, které udržují iluze o tom, že na moci participují všichni. Ale jakmile budou tito lokajové překonáni, odmítnuti, jakmile na to nebudou stačit… a jakmile budou nepoužitelní, stát užije stejných metod otevřeného teroru i zde a zašlape do země ony iluzorní cáry papíru, kterými jsou práva.
Naším úkolem tady je jasně se odlišit od „našeho“ státu, ukázat, že je aktivní součástí probíhající represe a že je dokonce připraven zakročit sám, kdyby represivní složky tam trápily pochybnosti. Během vzpoury v Řecku v roce 2008 už se to stalo: řecký stát se obrátil na Španělsko a Itálii s žádostí o pomoc jejich policie.
Naším úkolem tady je pozvednout pochodeň boje, který jsme na krátko na konci podzimu vzdali. Prohráli jsme bitvu, narazili jsme na nesmiřitelnost státu a logiku kapitálu. O důvod víc rázně reagovat na zhoršování našich životních podmínek, o důvod víc odmítnout hodit ručník do ringu.
Proletáři v Maghrebu potřebují tuto třídní solidaritu!
A nikoli humanistické protesty!
Žádné ukňourané nářky!
Autonomní boje
luttesautonomes@yahoo.fr
Účel tohoto uspořádání je zřejmý již ze samotného názvu – jasně vymezit texty, za nimiž Třídní válka stojí, k nimž se hlásí a které považuje za součást svého programu, a texty, s jejichž obsahem se naše skupina nemůže jako celek plně ztotožnit, ale které nás prostřednictvím diskuze, kterou vyvolávají, mohou přivést k dalšímu rozvoji komunistického programu.
Ne, že bychom doteď publikovali vše jen tak, halabala, dohromady. Každý z textů, který na našem blogu najdete, sdílí podobná programová východiska jako Třídní válka nebo (a to se týká především příspěvků publikovaných v souvislosti s událostmi v Řecku a ve Francii) je dokumentem vzešlým z proletářského hnutí, byť třeba se všemi slabinami, jaké se v boji naší třídy mohou objevit, a je opatřen kritickou předmluvou.
Při vytváření tohoto blogu jsme se vždy řídili tím, jak jsme vymezili jeho obsah a účel na úplném počátku: „Vše, co se na blogu Třídní války v budoucnu objeví, bude mít proto jednoho společného jmenovatele – fakt, že jde o příspěvek k rozvoji tohoto [komunistického] programu a tohoto hnutí. A stejně tak všechny texty, letáky, překlady a další dokumenty, které zde kdy v budoucnu publikujeme, považujeme za vyjádření programu Třídní války, za vyjádření komunistického programu a hnutí jako takového, a to bez ohledu na to, zda je jejich autorem naše skupina či jakákoli jiná revoluční organizace nebo jednotlivý militant, a rovněž bez ohledu na to, kdy a kde byly vytvořeny. (…) Publikujeme i takové materiály, které v některém ohledu představují vyjádření historického zájmu naší třídy, ale v jiném zůstávají v zajetí sociálně demokratické vize světa, v zajetí falešného vědomí naší třídy. Snažíme se poukazovat na jejich nedostatky a jejich kritikou tak přispívat k tomu, že proletariát v dnešních i budoucích třídních střetech bude bojovat za své vlastní historické zájmy a nikoli za zájmy svých nepřátel.“1
V šuplíku se nám však začaly hromadit texty, o kterých nemůžeme říci ani to, že vzešly přímo z konkrétních bojů, ani to, že by vycházely z programových pozic blízkých Třídní válce. Texty, které jsou právě naopak v některých ohledech v rozporu s postoji naší skupiny. Texty, které se pokoušejí rozvíjet komunistický program v řadě bodů pro nás kontroverzním způsobem, které zpochybňují část toho, za čím jako organizace stojíme. Texty, které vznáší sporné otázky; které jsou v rozporu s tím či oním programovým postojem Třídní války. Texty, které přesto všechno pocházejí z proletářské komunity boje a které se k ní vztahují ve smyslu jejího rozvoje, a které proto vyvolávají důležitou diskuzi mezi komunistickými militanty i mezi námi samotnými.
Proto je nyní z pomyslného šuplíku vytahujeme a proto se s nimi napříště můžete setkat v „Texty k diskuzi“.
Jak jsme řekli v úvodu k tomuto blogu: „(…) programové postoje Třídní války představují sumu zkušeností naší třídy v boji proti kapitálu – komunistický program, a našim cílem je napomáhat jeho formulování a znovupřisvojení si proletariátem. Zároveň jsme si vědomi toho, že právě proto, že se tento program rodil a stále rodí v hlubokém a smrtelném střetu mezi pomalým umíráním v námezdním otroctví a životem v beztřídní lidské pospolitosti, ve střetu, kde nebylo a není pro proletariát vždy snadné rozpoznat, kdo a co jsou jeho skuteční nepřátelé, právě proto komunistický program není a nemůže být vyjádřen v nějakém stručném a jasném správném „desateru“ existujícím jednou provždy. Věříme, že jedním z úkolů revoluční organizace je právě vyjasňovat tento program, což znamená mimo jiné také kritizovat a analyzovat slabiny komunistického hnutí, ať už jsou vyjadřovány v jakékoli podobě boje.“2 A jak nyní dodáváme, znamená to také právě onu výše zmíněnou debatu nad příspěvky, které mají být publikovány v této rubrice.
Vytvoření sekce „Texty k diskuzi“ proto neznamená, že si budujeme jakýsi odkládací prostor pro texty, jež nemůžeme zařadit jinam a které sem odložíme jednou provždy. Naopak, za každým zde publikovaným textem se skrývá velmi živoucí a závažná programová diskuze, často dlouhodobá a často zatím neukončená. Právě od ní, spíše než od textů samotných, totiž čekáme, že nás posune dál ve formulování našich postojů. A neznamená to ani to, že jsme rezignovali na kritiku těchto dokumentů. Právě opačně, snažíme se ji rozvinout všemi silami a do hloubky, ačkoli jsme zatím nepokročili tak daleko, abychom jednotlivé příspěvky mohli opatřit tak vyčerpávajícím komentářem, jak bychom si přáli. A tato kritika, pro tuto chvíli ve stádiu rozvoje, by nám, opět spíše než samotný předmět kritiky, měla pomoci v rozvíjení a vyjasňování (ale nikoli přehodnocování!) programu naší třídy – zrušení námezdní práce a zničení kapitalismu.
Jak doufáme, v procesu rozvoje proletářské komunity boje, a tedy rozvoje jak sdílení programových pozic, tak soudružské kritiky, nejsme sami. Takže snad můžeme očekávat, že „Texty k diskuzi“ budou diskutovány i dalšími militanty, kteří je budou číst, rozebírat a kritizovat a kteří se s námi o své závěry podělí.
Takže vám přejeme příjemné čtení, podnětnou debatu a komunistickou kritiku…
Vaše Třídní válka
1 Vítejte na blogu třídní války!, http://autistici.org/tridnivalka/vitejte-na-blogu-tridni-valky/
2 Tamtéž.
TPTG
Od poloviny 70. let trvá celosvětová permanentní krize reprodukce kapitalistických vztahů ve všech jejich formách (politických, ekonomických a ideologických). Tato krize má podle nás dva aspekty: je to krize nadměrné akumulace kapitálu, což znamená neschopnost na straně kapitalistů zvyšovat míru vykořisťování a redukovat náklady na konstantní kapitál a tak zvýšit míru zisku, kterou si žádá postupující akumulace kapitálu; zároveň se jedná o krizi legitimizace, tedy o krizi politických a ideologických forem, které garantovaly disciplínu pracovní síly. Dalo by se hovořit o neschopnosti kapitálu a jeho státu přijít s novým globálním výrobním/společenským modelem, který by nahradil poválečnou keynesiánskou dohodu, tvrdě zasaženou jak boji celoplanetárního proletariátu, tak proti nim namířenou kapitalistickou politikou.
Během této táhlé krize reprodukce docházelo k obdobím cyklických depresí. Kapitál in genera se s nimi snažil vypořádat různě: změnou globálního institucionálního a právního rámce pohybu kapitálů a „liberalizací“ trhů, prosazováním směsi neoliberalismu a keynesiánství prostřednictvím války, snižováním mezd a institucionalizací prekarizace práce, realizací nového ohrazování, umístěním „nebezpečných tříd“ pod trestní dohled a/nebo jejich integrací do úvěrového systému politikou „privatizovaného keynesiánství“.
Navzdory dočasným oživením v dlouhodobé perspektivě finální neúspěch všech těchto strategií a taktik, jejichž cílem bylo pozdržet zostření krize, změnil tuto krizi reprodukce v epochální krizi, jak mnozí tvrdí.
Za poslední dvě desetiletí se kapitál a jeho stát v Řecku vyrovnávali s krizí reprodukce řetězem reforem školství a sociálního systému, prosazováním prekarizace pracovních vztahů, nepřetržitými právními pokusy o ukáznění přistěhovalců a kontrolu nad imigračními toky, seškrtáváním sociálních dávek, mezd a benefitů a jejich nahrazováním bankovními půjčkami. Ani všem těmto opatřením zaměřeným na devalvaci, disciplinaci a rozdělení dělnické třídy a na přenesení nákladů na reprodukci pracovní síly na samotné pracující se nepodařilo rozhodujícím způsobem zvrátit krizi ve prospěch kapitálu – a to i přesto, že v době od poloviny 90. let do roku 2005 se kapitálu povedlo zvýšit míru vykořisťování a zvětšit svoji ziskovost.
V Řecku se krize reprodukce nejexplicitněji projevuje jako krize legitimizace kapitalistických vztahů, a to buď skrze permanentní krizi školství v posledních 30 letech (viz náš text o stávce učitelů základních škol v roce 2006 a studentském hnutí v letech 2006-07), nebo ještě mnohem více skrze prosincovou rebelii. Rebelie byla jasným projevem vzteku proletářů na život, který je víc a víc devalvován, kontrolován a odcizován. Prosincovou krizi však nelze přímo spojovat s nedávnou depresí, která se v Řecku začala projevovat v září 2008.
Nebudeme zde důkladně popisovat nejrůznější věci, které se udály během rebelie, neboť jsme tak již učinili jinde [viz http://autistici.org/tridnivalka/jako-zima-o-tisici-prosincich/]. Co se týče třídní kompozice rebelie, sahala od středoškoláků a vysokoškoláků po mladé, povětšinou prekérní, pracující z různých sektorů jako třeba školství, stavebnictví, turistické a zábavní služby, doprava a dokonce média. (Samozřejmě, že studenti se od prekérních pracujících těžko odlišují.) Co se továrních dělníků týče, nelze přesně odhadnout míru jejich individuální účasti na bouřích, protože nejsou známy žádné reporty z těchto pracovišť. Někteří ze studentů a pracujících byli přistěhovalci z druhé generace (hlavně Albánci, ačkoli mezi nimi byli i přistěhovalci jiných národností). Bylo tam i hodně starších dělníků s více méně stabilním zaměstnáním, ale ti byli spíše menšinou. Někteří studenti a pracující, kteří se bouří účastnili, jsou také fotbaloví chuligáni. V neposlední řadě musíme zmínit účast „lumpenproletářů“, jako třeba feťáků, zejména během prvních dní rebelie. Celkově vzato jsou to právě tyto segmenty třídy, které přímo zažívají násilí státní kontroly a erozi pracovních podmínek, kdo byl v rebelii aktivnější. Na druhou stranu řadu starších dělníků, kteří zrovna začali zakoušet tzv. „finanční krizi“ (propouštění, snižování mezd atd.), silně sympatizovala s vypalováním bank a státních budov, ale povětšinou byla pasivní.
Nemusí být bez zajímavosti, když dodáme, že díky nesourodé kompozici této multitudy a její násilnosti ji spousta politických aktivistů (včetně některých organizovaných anarchistů) shledávala příliš „nekontrolovatelnou“ a distancovala se od toho, co se dělo zejména třetí den rebelie, kdy násilí dosáhlo svého vrcholu.
Velké procento imigrantů v rebelii si žádá nějaké vysvětlení. Příliv mnoha balkánských přistěhovalců, hlavně Albánců, v posledních dvaceti letech významně změnil kompozici dělnické třídy v Řecku. Zároveň vzhledem k imigrační politice řeckého kapitalistického státu není celá jedna generace mladých přistěhovalců, převážně Albánců, kteří se v Řecku narodili nebo tam vyrostli, považována za řecké občany. Legalizace všech imigrantů je nežádoucí, protože kapitál a jeho stát přistěhovalce potřebují jen tehdy, když tvoří levnou a poslušnou pracovní sílu bez jistot. Tzv. proces „legalizace“ se v Řecku a dalších zemích už dlouho považuje za potřebný pro kapitál a jeho stát jen kvůli kontrole a nad imigračními toky a kvůli jejich sledování. Proto ani přistěhovalci z druhé generace nemohou snadno získat zelenou kartu; naopak maximálně každý pátý rok musí prokazovat svoji „schopnost“ zůstat a pracovat v zemi a samozřejmě, že nemají volební právo. A to ani nemluvě o tom, že jejich pracovní podmínky jsou ty nejhorší, tedy co se týče mezd a sociálního zabezpečení. I navzdory rasismu společenského i státního původu je však většina přistěhovalců z druhé generace dobře integrovaná, zejména pak Albánci, kteří představují většinu celkové populace imigrantů.
Mladí Albánci z druhé generace si velmi dobře notovali se zbytkem domorodých vzbouřenců. Participace bok po boku s mladými řeckými proletáři na konfrontacích s policajty, na útocích proti státním budovám a bankám a na rabování pro ně byla „pohodlnější“ než pro jiné přistěhovalce, převážně Asijce a Afričany, kteří pořád ještě žijí na okraji, izolováni ve svých etnických komunitách. Pro ty bylo snazší a méně riskantní účastnit se bouří skrze rabování a docházení do otevřené okupace Národní polytechnické univerzity v centru Atén, kde jich žijí velké komunity ve čtvrtích připomínajících ghetta; když vypukly bouře v „jejich“ sousedství, oni k nim takto „přispěli“. Dostalo se jim té neagresivnější reakce jak od policie, tak od mediální propagandy. Líčili je jako „plenitele“ a „zloděje“ a v některých případech došlo k pogromovým útokům proti nim ze strany fašistů a policajtů v civilu.
Rebelové, kteří se setkali v ulicích a okupacích, dočasně překonali své separované identity a role, které na ně uvaluje kapitalistická společnost, jelikož se nepotkali jako dělníci, vysokoškoláci nebo středoškoláci či přistěhovalci, ale jako rebelové. Možná, že všichni nemluvili proletářským jazykem, možná, že nedokázali vstoupit do stávky – až na studenty středních škol a univerzit – ale dokázali vytvořit proletářské komunity boje proti státu a kapitálu. Spontánní a nekontrolovatelný charakter rebelie prokazovala právě absence jakýchkoli politických či ekonomických požadavků, naprostá negace politiky a odborářství. A v tom byla síla rebelie: ve skutečnosti, že ji nešlo zastupovat, kooptovat či manipulovat politickými mechanismy, které by vyjednávaly se státem. Mimoparlamentní levicové organizace, které se účastnily okupace Právnické fakulty, se sice snažily nastolit nějaké politické požadavky (sahající od odzbrojení policajtů a odstoupení vlády až po zaručení bezúročných hypoték), ale bez odezvy.
Zde si ocitujeme první popis rebelie, který jsme napsali koncem ledna:
„Soudě podle hesel a útoků na policii, ve dnech vzpoury naprosto dominoval protipolicejní sentiment. Policajt zosobňoval moc a zejména brutalitu a aroganci moci. Byl však symbolem určité moci – moci peněz, moci prosazovat vykořisťování práce a prohlubovat třídní dělítka rozdělující řeckou společnost, proto se napadaly, vypalovaly nebo obsazovaly velké obchody, banky i státní budovy (radnice, budovy prefektur, ministerstva). Mohli bychom tedy mluvit o převažujících protipolicejních, protistátních a antikapitalistických náladách. Dokonce i levicoví intelektuálové uznávali, že vzpoura má třídní prvek a některé oficiální noviny přiznávaly, že se „vztek mladých lidí“ neprojevil jen kvůli policejnímu násilí. Policajti byli spíše tou nejviditelnější a nejsurovější špičkou ledovce složeného z korupčních skandálů vlády, bezpečnostně dohlížejícího státu – opancéřovaného po Olympiádě v roce 2004 – který ani nezaváhá a chladnokrevně střílí, neustálého útoku na mzdy, růstu nákladů na reprodukci dělnické třídy skrze postupnou demolici předchozího důchodového a zdravotnického systému, zhoršování pracovních podmínek a nárůst prekérních pracovních míst a nezaměstnanosti, nadměrné zátěže uvalené na středoškoláky a vysokoškoláky, děsivého ničení přírody, atraktivní fasády sestávající z abstraktních předmětů touhy v nákupních střediscích a v televizních reklamách, které získáte jen tehdy, vydržíte-li obrovskou dávku vykořisťování a úzkosti. V prvních dnech vzpoury jste mohli všechny tyto důvody málem cítit ve vzduchu a pak následovala spousta textů, článků, letáků sepsaných buď povstalci, nebo sympatizanty a ‚komentátory‛ a potvrzovaly, že v tom je ‚cosi hlubšího‛. To ‚něco hlubšího‛, o čem každý mluvil, byla potřeba překonat individuální izolaci od skutečného, pospolitého života [gemeinwesen], izolaci vytvořenou všemi výše zmiňovanými historickými důvody.“
Po šesti měsících stále cítíme potřebu klást důraz na tento poslední bod, protože řada soudruhů v zahraničí se domnívá, že hnutí jen útočilo na policajty a kontrolní instituce – na „vrchol ledovce“. Vzbouřenecká zkušenost však byla víc než jen to. Byla společnou aktivitou vynořivší se podvratného skryté tendence, která ví, že vedle sféry bezprostřední výroby, škola, rodina, spotřeba, politika, vězení a policie také produkují a reprodukují třídy. Vzbouřenecká zkušenost, materiální komunita boje proti normalizaci – kdy se jeden deviantní jedinec stal mediátorem druhého deviantního jedince, skutečnou společenskou bytostí – zprostředkovávala emoce a myšlenky a vytvářela proletářskou veřejnou sféru. Tato otevřená sféra je nutným předpokladem rozhodujícího momentu sociální subverze: komunizace prostředků výroby a styku. Tohoto rozhodujícího momentu, bodu, z nějž není návratu, ale nikdy nebylo dosaženo. Koneckonců, jednalo se přeci jen o průchod menšiny proletariátu krátkým obdobím rebelantství a nikoli o revoluci. Avšak pocit, že za tím vším leží „cosi hlubšího“, idea, že témata nadnesená buřiči se týkají všech, byla natolik dominantní, že již sama vysvětluje bezmoc opozičních stran, levičáckých organizací a dokonce i některých anarchistů, jak jsme se již zmínili.
Právě proto, že středoškoláci a vysokoškoláci byli natolik významným subjektem rebelie, měli bychom zde více analyzovat na ně uvalenou přemíru práce, o níž jsme se zmiňovali. Školství jako hlavní kapitalistická instituce, která formuje, kvalifikuje a rozděluje pracovní sílu jakožto komoditu v neustále se rozvíjející kapitalistické dělbě práce, v Řecku od 60. let expanduje co do počtu studentů. Tento vývoj dal vzniknout novým „populárním“ požadavkům, očekáváním, příležitostem k sociální mobilitě a individuálnímu „úspěchu“. Rovněž vedl k akumulaci tenzí a rozporů, frustrací a individuálních „neúspěchů“ (rovněž nazývaných „selhání školského systému“). Masová produkce očekávání (a korespondující nárůst nemanuálně pracujících proletářů a nové maloburžoazní vrstvy v 70. a 80. letech) způsobená demokratizací a expanzí školství vyvolala nevyhnutelnou strukturální krizi v hierarchické dělbě práce a krizi disciplíny a smyslu ve škole; jinými slovy, legitimizační krizi, která tvrdě zasáhla státní školství. Ať už tuto krizi nazveme jakkoli – „krize legitimity“, „krize selektivně-alokační role školství“, „krize očekávání“ nebo „krize souladu kvalifikací s kariérními příležitostmi“ – pravdou je, že vzdělávání je postiženo vážnou krizí a jak ukázalo nedávné masivní hnutí studentů v letech 2006-2007, tato situace je výbušná. Jak tomuto hnutí, tak rebelii můžeme porozumět, vidíme-li v nich projevy nahromaděné nespokojenosti, kterou od předchozích reforem v 90. letech prožívá celá jedna generace dělnické mládeže. Tyto reformy sloužily k nastolení intenzivnějších pracovních norem ve škole i v říši vlastní námezdní práce. Tato generace nemohla jinak než dát najevo svoji nespokojenost s životem, který stále více charakterizuje nejistota a strach. Zároveň se vzbouřila proti každodenní aktivitě, která připomíná každý jiný druh práce. Vzpruhou této vzpoury proti práci studenta bylo významné množství studentů, kteří již přímo zažívají vykořisťování a odcizení jako řádní námezdně pracující.
Od prvního dne rebelie byly okupovány tři univerzity v centru Atén a fakticky se používaly jako „rudé bašty“ hnutí, z nichž se organizovaly podvratné akce a kde rebelové mohli v případě potřeby hledat úkryt. Tyto okupace skončily těsně před vánocemi. V přímé spojitosti s těmito okupacemi se postupně objevilo několik místních shromáždění napojených na okupace veřejných budov v některých čtvrtích. Jak jsme řekli v témže výše zmiňovaném textu:
„Novou společnou charakteristikou všech těchto aktivit byl pokus ‚otevřít‛ vzpouru místům bydliště. Tato shromáždění byla chápána jako ‚bojová shromáždění městských částí‛ nebo ‚lidová shromáždění‛, jak se jim říkalo. Ve většině případů se uvnitř tohoto společenského ‚otevírání‛ objevily odlišné tendence, zejména když vzpoura odeznívala. Jedna tendence chtěla organizovat komunitu boje, která by rozšiřovala témata vzpoury, zatímco druhá dávala přednost jakési aktivitě orientované spíše na řešení lokálních záležitostí, a to na permanentním základě. Na počátku shromáždění vypadala velice inovativně a živě. Nebyly v nich formální rozhodovací procedury nebo pravidlo většiny a podporovala se iniciativa. Do konce ledna však okupace budov – ať už veřejných, odborových nebo komunálních – přestaly vzkvétat… ze strany ‚obyvatelstva‛ vůči povstalcům panovala spousta sympatií a zájmu, ale minimální aktivní angažmá.“
Některá z těchto shromáždění stále trvají, ale účastní se jich čím dál tím méně lidí, hlavně aktivisté. Dnes je jejich hlavním zájmem dát najevo solidaritu s těmi, které stíhá stát a s přistěhovalci, obrana okupovaných prostor ve městě, ale také organizování několika aktivit spojených se současnými boji (např. nové hnutí proti dálnicím).
Potřeba politického zprostředkování proletářského vzteku, i kdyby se zprostředkovával ozbrojenou mediací, nebyla něco, co by prýštilo ze samotného boje, ale byla čímsi, co se na boj uvalovalo zvnějšku a až po jeho skončení. Na počátku došlo ke dvěma útokům tzv. „ozbrojeného předvoje“: jeden se odehrál 23. prosince po vyvrcholení rebelie a druhý 5. ledna, kdy šlo o obnovení rebelie. I když tyto útoky neorganizoval sám stát, tak z proletářského hlediska byla sama o sobě porážkou ta skutečnost, že po měsíci se z nás všech stali diváci těchto „exemplárních aktů“, které vůbec nebyly součástí naší kolektivní praxe. „Ozbrojený předvoj“ se vyhýbá nejen přiznání, že nebyl první, kdo si zvolil jako terč policii, ale také, že nikdy a nikde žádný „ozbrojený předvoj“ nedosáhl toho, aby policie doslova zmizela z ulic a aby se jednotliví policajti pár dní neodvažovali nosit své oficiální uniformy; vyhýbá se přiznání, že hnutí ho předčilo. Tvrzením, že násilí je „třeba posunout na vyšší rovinu“, se tzv. „ozbrojený předvoj“ v zásadě snaží znevážit společensky a geograficky rozptýlené proletářské násilí a porušování zákona; ty jsou pravými oponenty „ozbrojeného předvoje“ uvnitř hnutí, a dokud takovéto praktiky trvají, nemůže žádný „upgradující“ intervencionismus padnout na úrodnou půdu. A právě na této bázi je ozbrojený boj spojencem státu: oba je zpochybňuje podvratná proletářská aktivita, jejíž pokračování představuje hrozbu pro existenci obou.
Podvratná proletářská aktivita dosáhla v rebelii dočasného leč ne povrchního vítězství: neposlušnost na měsíc oslabila bezpečnostně-kontrolní stát a prokázala, že dokážeme změnit poměr sil. A to díky tomu, že terčem rebelů byly společenské vztahy, v nichž jsou nuceni žít, což se žádnému „ozbrojenému předvoji“ nikdy nepodařilo.
Vzhledem k rozsahu a intenzitě všech prosincových událostí se prakticky ukázala slabost státního represivního aparátu. Jelikož se musel vypořádat s delegitimizací kontrolních institucí a ne jen s kulkami a granáty, z nechvalně proslulé nulové tolerance se prostě stala tolerance vůči aktivitám rebelů. Protiútok státu mohl fakticky uspět teprve v lednu, kdy využitkoval operace „ozbrojeného předvoje“: zaprvé na ideologické rovině, když položil rovnítko mezi státní vraždu a zranění policejního těžkooděnce, čímž opětovně legitimizoval policii a bezpečnostně-kontrolní stát obecně, a zadruhé na operační rovině, když zintenzivnil svoji represi. Zneužil i místo útoku (Exarchii), když rebelii prezentoval jako spektakulární vendetu mezi policajty a „anarchisty“, jako groteskní a banální vystoupení sehrané v politickém ghettu.
Jak rebelie odumírala, došlo k podstatnému rozmnožení útoků několika skupin proti bankám a státním budovám, které nelze zařadit do stejné kategorie jako „akce“ „ozbrojeného předvoje“, jelikož většina z nich netvrdí, že jsou dál než faktické hnutí (ač jim nutně nechybí voluntaristicko-arogantní póza). Avšak návrat vlastního „ozbrojeného předvoje“ v podobě popravy policajta z protiteroristické jednotky začátkem června, když už ochabla i vzpomínka na rebelii, dává militarismu a eskalaci čirého násilí záminku prezentovat se jako přitažlivá alternativa pro (malou?) část těch, kdo se účastnili rebelie – tedy soudě podle politické tolerance antiautoritářské scény vůči této akci. Limitovaná třídní kompozice rebelie, její omezený přesah za rovinu delegitimizace bezpečnostně-kontrolního státu a postupné slábnutí několika komunálních projektů v centru i na předměstích – hlavně Atén – vedlo k rozkvětu separovaného druhu slepého násilí jakožto nebezpečné karikatury „boje“ či spíše náhražky za něj. Jak určité důležité subjekty rebelie postupně opouštěly scénu (středoškoláci, vysokoškoláci, přistěhovalci), její společenský obsah slábl a slábl a znovu se začaly posilovat politické identity, jak bylo před rebelií normou. Násilí „ozbrojeného předvoje“ je i ve své naivní a nihilistické formě jen jednou z těchto politických identit, která se objevuje v éře všeobecné krize reprodukce, kdy stát a kapitál nedokážou nabídnout žádné „léky“ sociálně demokratického typu, kterými by zahojily rány rebelie. Momentálně pro nás není důležité pochybovat o skutečné totožnosti těchto zabijáků se směšným leč výmluvným jménem „Revoluční sekta“; starosti nám působí politická tolerance, kterou vůči nim některé kruhy chovají, přestože je to poprvé, co v textu nějakého řeckého „ozbrojeného předvoje“ není ani špetka staré dobré leninistické ideologie „ve jménu lidu“, ale jen protispolečenská, nihilistická krvelačnost. Zdá se, že krize neoliberalismu jakožto určité fáze kapitalistické akumulace a krize legitimizace vedou k hlubší krizi (dokonce i k závažným známkám společenského rozkladu) a nikoli k nějakým známkám obnovy reformismu. Dokonce i nedávný volební neúspěch vládnoucí strany kombinovaný s vysokým procentem neúčasti ve volbách (v přepolitizované zemi, jako je Řecko, zatím vůbec nejvyšší), jež bylo nepřímým výsledkem krize legitimizace, kterou rebelie manifestovala a prohloubila, nevedl k nějakým ústupkům ze strany státu. Přes všechny své vlastní limity rebelie ještě více zviditelnila meze kapitalistické integrace. Zdá se, že doba je více než kdy dříve příhodná pro heslo „komunismus nebo kapitalistická civilizace“.
Abychom mohli pojednat o důvodech, proč se rebelie nerozšířila do míst námezdní práce – otázka, kterou často kladou soudruzi ze zahraničí – musíme prvně více analyzovat určité segmenty proletariátu. Podle našich empirických poznatků se ti dělníci, které lze označit buď za „dělníky se stabilním zaměstnáním“, nebo za neprekérní dělníky, účastnili rebelie jen velmi omezeně. Snažit se o rozšíření rebelie na jejich pracoviště by pro ty, kteří se jí fakticky zúčastnili, znamenalo pustit se do divokých stávek mimo odbory a proti nim, jelikož většinu stávek vyhlašují a kontrolují odbory, byť jejich prestiž už dlouhou dobu slábne. V posledních dvaceti letech byla vyhlášena řada stávek ve veřejném sektoru (školství, veřejné služby, některá ministerstva). Tyto minulé boje odhalily neschopnost dělníků vytvořit si autonomní formy organizace a nechat tak mimo odborářské požadavky vyrůst nové obsahy. Co se týče okupací pracovišť, k takovým aktivitám docházelo jen v defenzivních bojích proti zavírání nebo přesouvání hlavně textilních továren. Ale i ty, stejně jako většina stávek v předešlých letech, byly z hlediska splnění svých požadavků z velké části poraženy. Kromě toho kapitalismus v Řecku charakterizuje nízká koncentrace kapitálu s mnoha malými firmami, v nichž je zaměstnáno i méně než deset lidí a kde neexistuje skoro žádný druh odborářství. Jeden z hlavních subjektů rebelie, prekérní námezdně pracující, kteří pracují hlavně v takových firmách, je tak nepovažují za terén proletářské síly a mobilizace a ve většině případů nemají ke svému zaměstnání žádnou vazbu. Je možné, že to byla právě jejich neschopnost či dokonce neochota mobilizovat se na pracovištích, co mladé prekérní pracující vyhnalo do ulic. Navíc, jak jsme již řekli, tato první městská rebelie v Řecku byla – stejně jako všechny moderní městské rebelie – násilnou erupcí delegitimizace kapitalistických institucí kontroly a nadto jepičím prožitkem pospolitého života proti separacím a mimo pracoviště – s důležitou výjimkou univerzit a městské části Agios Dimitrios. V případě prekérních dělníků by rozšíření rebelie na jejich pracoviště neznamenalo nic menšího než divoké stávky a okupace. Avšak vzhledem k praktickým možnostem na těchto pracovištích a k jejich subjektivní dispozici bylo toto rozšíření rozhodně neproveditelné a nežádoucí.
Mnozí rebelové si však tyto limity uvědomovali a snažili se právě o takový přesah. Obsazení kanceláří ústředí Všeobecné konfederace pracujících Řecka (GSEE) vyplynulo právě z této potřeby, stejně jako z potřeby podrýt mediální prezentaci rebelie jako „protestu mládeže na úkor zájmů pracujících“. Vedle toho skýtalo příležitost odhalit podrývačskou úlohu samotné GSEE v rebelii. Iniciativy se chopili někteří členové zdola organizovaného odborového svazu kurýrů, kteří jsou povětšinou antiautoritáři. Během okupace se však stalo zřejmým, že ani zdola organizovaná verze odborářství se nedokáže k rebelii vztáhnout. Už na přípravném shromáždění byly dvě, ačkoli ne jasně vymezené, tendence: odborářsko-workeristická a proletářská. Podle té první měla okupace mít jasně „dělnický“ charakter a ne tzv. mládežnický či „metropolitní“ charakter rebelie, zatímco ti z druhé tendence okupaci chápali jen jako jeden moment rebelie, jako příležitost k napadení další instituce kapitalistické kontroly a jako setkání středoškoláků, vysokoškoláků, nezaměstnaných, námezdně pracujících a přistěhovalců, čili jako další bojovou komunitu v kontextu obecného neklidu. Odborářsko-workeristická tendence se ve skutečnosti snažila okupaci využít spíše jako nástroj ve službách výše zmiňovaného odborového svazu a ideje na politických vlivech nezávislého, zdola organizovaného odborářství obecně. To však nefungovalo. Proto tam někteří z nich zůstali jenom dva dny.
Co se týče zbytku „nezávislých“ levicových odborů, bylo to ještě horší. Konalo se pouze jedno shromáždění odborářů, a to 10. prosince na Právnické fakultě, kde několik levicových byrokratů zdůrazňovalo potřebnost „politické perspektivy“ pro rebelii, čímž měli na mysli politické a odborářské zprostředkování vyjádřené v seznamu povětšinou populistických požadavků. Odmítali jakékoli návrhy násilných forem akcí a nabubřele volali po mimořádných všeobecných shromážděních a agitaci na pracovištích za generální stávku, k níž mělo dojít po týdnu – netřeba říkat, že o nic takového se nikdy nepokusili.
V lednu mediální pracující, kteří se aktivně účastnili rebelie, obsadili kanceláře korporativistického odborového svazu novinářů. Svaz redaktorů aténských deníků (ESIEA) je hlavním odborovým svazem novinářů v Řecku. Patří k němu žurnalisté z největších aténských deníků, z nichž jsou mnozí zároveň zaměstnavatelé, protože jsou televizními producenty nebo vlastní noviny, ale nepokrývá ty novináře, kteří pracují na prekérní smlouvu nebo jsou najímáni „na volné noze“. Obsazení ESIEA se zaměřovalo hlavně na dvě témata: prvním byly pracovní vztahy a velmi rozšířená prekérnost v mediálním průmyslu, stejně jako fragmentovaná forma odborové organizace mediálních dělníků; druhým byla kontrola oficiálních médií nad informacemi, způsob, kterým „pokryly“ vzpouru, a jak by hnutí mohlo produkovat kontrainformace.
Po ukončení okupace titíž lidé vytvořili shromáždění mediálních pracujících, studentů a nezaměstnaných, které zorganizovalo řadu akcí na různých pracovištích proti propouštění nebo snahám o propouštění a „pokrývalo“ demonstrace a další aktivity hnutí způsobem, který šel proti dominantní propagandě. Mnozí členové tohoto shromáždění jsou bývalí studenti Fakulty masmédií a komunikací a účastnili se v letech 2006-07 studentského hnutí proti reformě vysokého školství a někteří z nich se v předchozích letech pokoušeli o vytvoření nových odborů, které by zahrnovaly všechny mediální dělníky. Momentálně jsou pracující mediálního průmyslu organizováni v 15 různých svazech (fotografové, novináři, kameramani, úředníci atd.). Ideou je vytvořit odbory, které budou zahrnovat všechny pracující bez ohledu na jejich pozici, od uklízeček po žurnalisty, a na jejich pracovní smlouvu, od zaměstnanců na plný úvazek po ty, co jsou „na volné noze“. Nedávno se snažili svoji činnost zkoordinovat s aktivitou propuštěných dělníků z listu Eleftheros Typos.
Ve staré aténské dělnické čtvrti Petralona se 22. prosince přistěhovalecká bulharská uklízečka, Konstantina Kuněva, generální tajemnice odborového svazu uklízeček (PEKOP – Všeatický odborový svaz uklízeček a personálu domácích služeb), stala obětí útoku, kdy ji mlátičky šéfů polily kyselinou sírovou, když se vracela domů z práce, železniční stanice veřejné společnosti ISAP (Elektrické dráhy Atény-Pireus). Vážně ji zranily, takže přišla o jedno oko a hlasivky a ještě pořád je v nemocnici. Za zmínku stojí, že i ona navštívila okupaci GSEE, jelikož její předešlé aktivity ji dovedly ke konfrontaci s vedením konfederační byrokracie. Útok na Konstantinu se odehrál pár dní před po skončení okupace GSEE a to byl jeden z důvodů, proč došlo k tak nevídané mobilizaci lidí. Po útoku se zformovalo „solidární shromáždění“, které za využití taktiky přímé akce organizovalo řadu akcí (obsazení ředitelství ISAP, sabotování označovačů jízdenek, aby pasažéři mohli cestovat zdarma, demonstrace). Navzdory svým vnitřním dělítkům shromáždění sehrálo rozhodující úlohu při inspirování pozoruhodného solidárního hnutí, které vyrostlo po celém Řecku a nepožadovalo jen stíhání pachatelů a strůjců útoku, ale také úplné zrušení subkontraktů. Zde bychom měli dodat, že outsourcing úklidových služeb se u společností veřejného sektoru stal normou a ty tak už uklízečky nenajímají. Kontrakty na úklidové služby dnes dostávají zaměstnavatelé tisíců uklízeček, zejména žen-přistěhovalkyň, které uklízí stovky veřejných zařízení, nemocnic, vlakových nádraží, škol, univerzit a dalších veřejných budov. Co se však týče charakteru pracovních míst v úklidovém sektoru, ty byly vždy prekérní a až donedávna se považovalo za normální, že žena dělá uklízečku nebo pracuje v domácích službách. Krom toho, když většina tohoto solidárního hnutí, složeného hlavně z levicových odborových aktivistů, staví subkontrakty či prekérnost obecně na roveň s „otroctvím“, snaží se dát rovnítko mezi určité boje proti prekérnosti – jedné z hlavních forem kapitalistické restrukturalizace v této chvíli dějin – a obecné politické požadavky se sociálně demokratickým obsahem, které považují stát za „spolehlivého“ a lepšího zaměstnavatele než soukromé subkontrahenty a tak odsouvají bokem otázku zrušení námezdní práce per se.
Jak jsme řekli na začátku, v Řecku jsou známky deprese patrnější od minulého roku. Abychom si udělali jasnější představu o těchto známkách a důsledcích nejnovější fáze krize, potřebujeme nějaká ta data ohledně situace dělnické třídy.
Podle Eurostatu je největší podíl obyvatelstva žijícího v domácnostech, které jsou pozadu se splácením hypotéky, v Řecku. Podle výzkumu, který v roce 2007 provedla Řecká národní banka, je 6 z 10 řeckých domácností pozadu se splácením hypotéky, 7 z 10 je pozadu se splácením spotřebitelských půjček, 1 ze 2 je pozadu s vracením peněz z kreditních karet. Kromě úvěrů je 7 z 10 domácností pozadu s placením nájemného a 6 z 10 je pozadu s placením inkasa. Počet domácností s úvěrem přesahuje 51%, což znamená, že 2,15 miliónu lidí má nějaký druh úvěru. Je tedy evidentní, že uchylování se k úvěrům začalo dosahovat svých mezí. Co se mezd a nezaměstnanosti týče, i zde čísla leccos odhalují. 50% námezdně pracujících bere méně než 1030 euro hrubého. Minimální mzda je v Řecku nejnižší z celé západní Evropy (50% mezd v EE15). Nezaměstnanost mládeže v roce 2008 dosáhla 25,7% a co se žen týče, nezaměstnanost je postihuje nejtíže z celé Evropy. Asi 800 000 pracujících spadá do tzv. generace 500 euro. 300 000 z nich pracuje „na volné noze“, 295 000 na částečný úvazek, 180 000 jich bylo v roce 2008 oficiálně nezaměstnaných a 80 000 jich mělo v letech 2008-9 nastoupit do státních programů (extrémně málo placená zaměstnání ve veřejném nebo soukromém sektoru, bez sociálního zabezpečení, ale údajně mají nabízet rekvalifikaci). V prvním čtvrtletí roku 2009 byla míra růstu v Řecku těsně nad nulou kvůli poklesu investic soukromého kapitálu a stabilizovala se nad ní jen díky státním investicím. Kvůli depresi bylo propuštěno 160 000 lidí a brzy jich má být 300 000, hlavně z malých a velmi malých firem.
V konkrétních sektorech nyní panuje následující situace:
V obchodní lodní dopravě spoustě námořníků nejsou vypláceny mzdy a ještě jim je mají zmrazit. Budou zmraženy i mzdy pracujících veřejného sektoru. V průmyslu a textilních továrnách zvláště je stále častější propouštění stálých i brigádních dělníků, kratší pracovní týden s menším platem a opožděné výplaty. Ve stavebním sektoru je vysoká míra nezaměstnanosti a pokles výroby o 17%. Turistický ruch, sektor s největším podílem na HDP, již zasáhla velká míra nezaměstnanosti a 9% úbytek turistů.
Ačkoli situace je rozhodně bezútěšná, reakce dělníků jsou více než umírněné a na protiútok proti kapitalistické restrukturalizaci určitě příliš slabé. Mobilizací reagujících na masová propouštění, opožděné vyplácení mezd nebo zavírání společností je docela málo, většinou krátké stávky nebo přerušení práce v některých továrnách. Těch celkem málo okupací továren nebo společností (jedna papírna, telekomunikační společnost a továrna na nábytek) bylo izolovaných a nenavázaly kontakt s dalšími propouštěnými dělníky; místo toho se preferuje cesta bilaterálních dohod mezi dělníky a společností nebo ministerstvem práce. Zdá se, že ve většině případů má management deprese/restrukturalizace standardní vzorec: prekérní dělníci jsou prostě vyhozeni a starší dělníci souhlasí s odstupným a čekají na předčasný důchod. Takže nejsou viditelná žádná masová propouštění a stát dnes tyto sociální výdaje „garantuje“ jen proto, aby později znovu vyhlásil „kolaps systému sociálního zabezpečení“ – vracející se státní motto posledních dvaceti let – jenž povede k „novému přinášení obětí“ a tak pořád dokola. Tento trik se však momentálně může ukázat cenný pro stát, jelikož mu může získat čas a odložit všeobecnou explozi. Ale na jak dlouho? A kolik lidí mohou takové manévry uspokojit?
Protože, zatímco se deprese/restrukturalizace prohlubuje a kapitál se státem snižují přímou i nepřímou mzdu, zvyšují zároveň prekérnost a propouštění, takže jsou lapeni v bludném kruhu, který je nutí nechat dál narůstat krizi legitimizace. Zároveň s tím, pořád pokračuje „válka proti terorismu“, která se snaží násilně vypořádat s nahromaděnými problémy předešlé fáze neoliberální válečné deregulace, a řecký stát, jenž má své vojáky ve střední Asii, v současnosti zaplavuje příval uprchlíků, k jehož vytváření sám přispívá. Tváří v tvář noční můře nového prosince, který by byl tentokrát díky protahování krize zuřivější, a nežádoucím masám tisíců „nadbytečných proletářů“ z Asie a Afriky, může stát položit na stůl jen jednu kartu: posilování svých represivních mechanismů, které odpálily prosincovou rebelii a hlavně vytvořily nebezpečnou směs bouří domorodých lidí i přistěhovalců! Nevyhnutelně se však musí uchýlit k disciplinaci a intenzifikaci svého dogmatu nulové tolerance, neboť už nemůže přijít s žádnými sociálně demokratickými strategiemi pro rozšířenou reprodukci proletariátu. Jedinou „sociální nabídkou“ ze strany státu je prodávat domorodcům „bezpečnost“ před „valícími se hordami“ cizinců, které používá jako obětní beránky. Na pořadu dne jsou vskutku nové rozpory založené na vytváření nových „lidových ďáblů“ a „morální paniky“.
Když začátkem března při jednom ozbrojeném vloupání zahynul policajt, řada vysokých policejních důstojníků varovala před rapidním nárůstem ozbrojených vloupání, k němuž od ledna došlo (téměř 40 každý měsíc), a připisovala ho jak propuštění mnoha trestanců, kterýmžto opatřením se mělo ulevit přeplněným věznicím, tak „rozkladnému vlivu“ prosince.
Tehdy se začalo diskutovat o nových represivních zákonech, které byly nedávno schváleny. Zaprvé se vrátila v platnost stará legislativní úprava zavedená za diktatury v 30. letech proti zločinu „urážky veřejného činitele“, čímž se má „chránit prestiž policie“. Slavné heslo rebelie, „Fízlové, vrazi, svině,“ tak dnes může ex-officio vést ke dvouletému vězení. Druhá legislativní úprava, která se zaměřuje na prosincové rebely, mluví o „zkreslování obličejových rysů“, což prakticky znamená nošení oděvů s kapucí. Spolu s vytvářením nových policejních jednotek a pravidelnějšími hlídkami mají tyto zákony za cíl víc než jen útok proti oblíbeným symbolům rebelie. Démonizace „zakuklených výtržníků“, počínaje antiautoritáři a anarchisty, posiluje separace mezi rebely a mezi rebely a zbytkem proletářů, kteří během rebelie zůstali pasivní. Kdyby zavedené tresty nebyly tak vysoké, mohli bychom být v pokušení vysmát se zuřivé snaze státu vypořádat se se sociální rebelií na rovině jejích hesel a stylu oblékání!
S využitím všeobecného pocitu sociální nejistoty, který vytváří sama kapitalistická krize, jsou druhým „nepřítelem“ vyfabrikovaným státem uprchlíci a ilegální přistěhovalci, kteří se dusí v aténském „hybridním ghettu“. Represivní mechanismy moc dobře vědí, že velká část vzbouřené multitudy, která ovládla aténské ulice za oněch prosincových dní a nocí a znovu v květnu během menších muslimských nepokojů, sestávala z přistěhovalců proudících z okolních čtvrtí. Toto „ghetto“, situované hlavně v historickém vnitřním městě, připomíná americká ghetta takovými aspekty jako „vertikální segregace“ mezi obyvateli, jinými slovy, neuniformní sociální charakter, nebo politika „plánovité redukce“. Rovněž připomíná západoevropská dělnická předměstí, a to takovými aspekty jako multirasová/etnická směs. S výše zmíněnými podobnostmi či lépe řečeno analogiemi by se samozřejmě mělo nakládat opatrně, a to zejména kvůli odlišnostem ve velkém měřítku. Mediální kanonáda plná rozvášněných článků a srdceryvných televizních reportáží, které se zaměřují na environmentální a finanční degradaci čtvrtí ve středu města, spojovanou hlavně s nekontrolovaným/neorganizovaným bydlením tisíců ilegálních přistěhovalců, přítomností feťáků, prostitutek a dalších „lumpenproletářů“, signalizovala první fázi této nové války. Je však třeba poznamenat, že tato mediální baráž začala už chvíli před prosincovou vzpourou.
Druhá fáze byla daleko přímější a násilnější. Fyzické napadání přistěhovalců a lidí, kteří je podporují, členy jedné neonacistické skupiny šlo v tandemu s masivním zatýkáním ze strany policie, jež vedlo k věznění a deportacím. Jedinou parlamentní ultrapravicovou stranou organizovaná místní shromáždění pravicových „rozhořčených občanů“ a maloburžoazních obchodníků protestují proti přítomnosti imigrantů v jejich čtvrtích a dokonce proti nim podnikají přímé akce, jako je blokáda jednoho místního hřiště, kde si hrávala spousta přistěhovaleckých dětí, zatímco jejich rodiče postávali kolem. Krom toho se pod záminkou „ochrany veřejného zdraví“ registruje mnoho starých a/nebo opuštěných budov ve středu města, kde bydlí tisíce přistěhovalců, a pak se vydávají příkazy k jejich vyklizení. I zde je třeba vidět neustálé „úklidové operace“ proti imigrantům a „lumpenům“ v centru Atén jako snahu o gentrifikaci těch částí „historického centra“, které ještě pořád zůstávají „nerozvinuté“ a vzdorují tomu, aby se z nich stala drahá, sterilní nemísta, kde to vypadá jako v muzeu – jako ve většině západoevropských měst.
Kromě toho všeho řecká vláda rovněž oznámila, že má v plánu postavit po celé zemi 11 „koncentračních táborů“ podobných těm, které se již zavedly v Itálii. Budou v nich internováni pozatýkaní přistěhovalci, aby tam čekali na deportaci. Poměrně nedávno stát schválil novou legislativu, kterou se doba zadržení nezákonných imigrantů až do deportace zvyšuje na 6 nebo 12 měsíců a každý cizinec obviněný ze spáchání trestného činu, za nějž může být odsouzen na tři a více měsíců, může být deportován okamžitě, protože se klasifikuje jako „nebezpečný pro veřejný pořádek a bezpečnost“.
Nedávný projev řeckého premiéra, který spojoval „zločinnost“ s „ilegálními“ přistěhovalci a „zakuklenými výtržníky“, ukazuje na pokračování – již selhavšího – neoliberálního managementu krize; opětovné objevení a démonizace „nebezpečných tříd“ se má používat jako zbraň k dalšímu rozdělování a ukázňování proletariátu, aby akceptoval erozi svých životních podmínek způsobenou restrukturalizací. Seznam „zločinců“ se však může nebezpečně rozšířit a v blízké budoucnosti zahrnovat i ty, kdo s prosincovými rebely jen „sympatizovali“. Jelikož došlo k porušení „společenské smlouvy“, ale na horizontu se neobjevuje žádný návrat k předešlým sociálně demokratickým strategiím, nemůže se kapitalistický společenský vztah adekvátně reprodukovat a možná, že oni „sympatizanti“ budou mít milión důvodů dokázat, že obavy celoplanetárních šéfů, že prosincová rebelie je jen preludiem k všeobecnému proletářskému výbuchu v průběhu globální krize reprodukce, byly oprávněné.
30. 6. 2009
TPTG
