TŘÍDNÍ VÁLKA # CLASS WAR # GUERRE DE CLASSE

V listopadu 2008 vtrhnul proletariát ve Francouzské Guyaně (na severu Jižní Ameriky) na dva týdny do ulic ve stávce prokládané nepokoji a blokádami. Ve stejné době se zintenzivnil boj také na Madagaskaru, bývalé francouzské kolonii, zatímco obrovské a rostoucí stávkové hnutí, které vypuklo na Guadalupe, vyústilo 20. ledna ve spuštění „časově neomezené generální stávky“. Toto heslo vypustil do světa kolektiv ustavený na počátku hnutí zhruba 50 organizacemi, jenž přijal jméno LKP, což jsou iniciály pro kreolské “Liyannaj Kont Pwofitasyon“, Kolektiv (či Shromáždění nebo Liga) proti „profitaci“, „vykořisťování pro zisk“, někdy překládané buržoazními médii jako „nadměrné vykořisťování“, což evidentně snižuje sílu tohoto výrazu. Tento kolektiv sestavil program o 146 bodech, mezi jinými požadavek na zvýšení „nízkých mezd“ o 200 Euro, který se stal pro toto hnutí symbolickým.

Uprostřed února, kdy byly na vzestupu blokády silnic opírající se o sílu zbraní, policie se je pokusila odstranit ofenzivní akcí a mnoho militantů zatkla. Toto zesílení třídní konfrontace pak přitáhlo nezaměstnané a další ještě opomíjenější sektory proletariátu, které z předměstí doslova zaplavily centra měst a strategické křižovatky obchodního světa, kde po následující tři dny a tři noci bez přestávky konaly, když rabovaly, zapalovaly nákupní střediska a vozidla represivních sil[1] a když dokonce blokovaly letiště. Tento rozvoj hnutí úplně zablokoval ekonomiku, turistické kanceláře zrušily všechny dovolené na ostrově[2] a stát přiznal, že „už není schopen zrekvírovat benzínové pumpy“. Tváří v tvář tomuto vývoji přímé akce proletariátu bylo ohroženo samotné zachování sociálního pořádku.

„Chtěli Bejrút, tady mají Bejrút,“ řekl novinám Liberation 16tiletý mladík, zatímco ničil kabely v přístavu. Starosta Pointe-à-Pitre vypadal velmi vyděšeně: „To, co jsme zažili dnešní noci, není náhoda. Města se zmocnili zcela nekontrolovatelní adolescenti, kteří vyvolali nesnesitelnou atmosféru rabování a ničení.“

Francouzský stát vyslal mnohem více „mobilních četníků“ (zásahových jednotek policie proti nepokojům), zatímco jeho jasnozřivější frakce dobře věděly, že je nutné zkusit toto hnutí zlomit na jiném terénu. Tak, když byl státní sekretář pro zámořská teritoria Yves Jégo povolán do Paříže, pokusil se přesvědčit své komplice, že s ohledem na to, co popsal jako „povstaleckou situaci“, bude nutné souhlasit s některými požadavky – mimo jiné s těmi 200 Euro. Je nutné vědět, že od počátku února začali stávkovat i proletáři na Martiniku, dalším, s Guadalupe sousedícím, francouzském ostrově, a ustavili svůj vlastní stávkový výbor, „Výbor 5. února“, jehož název odkazoval k datu, kdy generální stávka začala, zatímco na ostrově Réunion (také francouzském DOM[i], který leží v Indickém oceánu blízko Madagaskaru), vyhlásil „Kolektiv ostrova Réunion“ právě 14. února, v předvečer nepokojů na Guadalupe, generální stávku na 5. března.

Proto tváří v tvář situaci, která začínala být nezvladatelná jak na Guadalupe, tak potenciálně i v dalších DOM, někteří buržousti obhajovali vyjednávání, protože věděli, že brutální represe na Guadalupe, jako v roce 1967 (kolem 100 mrtvých), by určitě znamenala riziko zintenzivnění hnutí, a to včetně Martiniku nebo i vzdálenějších DOM, kde byla situace také velmi napjatá.

Francouzský stát se proto rozhodl přislíbit uspokojení některých požadavků (mezi jinými ten o 200 Euro), aby se pokusil přimět stávkový sektor, který inicioval prosincové a lednové hnutí, k tomu, aby to vzdal, a to navzdory svému strachu, že se tato situace rozšíří i do centrální Francie, a navzdory nárůstu mzdových požadavků v předvečer „sociálního summitu pro zaměstnanost“. A do nějaké míry to fungovalo: odbory (s kterými se hnutí dostatečně nerozešlo) vynaložily na tento cíl mnoho energie, když vydávaly spektakulární pseudo-radikální prohlášení (jako ty od Elie Domoty, vůdce UGTG, který byl buržoazními médii povýšen na „představitele hnutí“). Slib státu a zaměstnavatelů přidat 200 Euro nakonec zdolal stávku, což rychle oslabilo bojovnost nezaměstnaných proletářů, kteří se předtím k hnutí připojili na barikádách. Přes obavy francouzské vlády nevyvolal slib na uspokojení tohoto požadavku nákazu, nepovzbudil proletáře ve zbytku Francie, aby své potřeby připojili k potřebám jejich třídních bratrů a sester na Guadalupe.

V kontextu současné krize, kdy tendence je spíše ke snižování mezd, restrukturalizaci a propouštění, se měsíční nárůst nízkých mezd o 200 Euro opravdu jeví jako významný ústupek. Ten navíc musel být dostatečně atraktivní, aby zlomil hnutí a přivedl stávkující znovu do práce. Samozřejmě víme, že ačkoli vstoupil v platnost, vzhledem k pádící inflaci tento nárůst nominální mzdy ve skutečnosti nevyústí v nárůst reálné mzdy ve střednědobém horizontu. A buržoazie už se všemi prostředky snaží vyprázdnit podstatu této dohody. Slíbených 200 Euro mělo být z poloviny vyplaceno centrálním státem, zbývající dvě čtvrtiny pak  měly vyplatit místní úřady a zaměstnavatelé. Mezitím stát vyjevil, že bude svůj závazek plnit po období dvou let, zatímco MEDEF (federace zaměstnavatelů) ucukla před placením své části účtu, když rozsekala dohodu do sektorových vyjednávání, aby ji mohla lépe pohřbít. Jistě, buržoazie se zase jednou snaží, abychom spolkli všechnu potupu i lež …

Ceny potravin měly vždy tendenci být vyšší v DOM-TOM[ii] než v centrální Francii. To lze vysvětlit faktem, že kapitál tam historicky organizoval vykořisťování „klasickým“ způsobem skrze vnucení vývozní monokultury (cukrová třtina), která připoutává přežití proletářů k dovozu nezbytného zboží z metropolitní Francie. Ale z mnoha důvodů (zejména nárůst nákladů na dopravu spojený s růstem cen ropy, monopoly na určité trhy přiznané centrální Francií rovnou určitým společnostem atd.), které tady nebudeme rozvádět, ceny importovaných výrobků jsou vždy mezi nejvyššími. Podle oficiálních údajů jsou ceny základních potravin někdy o 300% vyšší v DOM než v metropolitní Francii, průměrná mzda je o polovinu nižší a celková míra nezaměstnanosti je 27% (oproti 7% v centrální Francii), mezi 18 – 25tiletými však stoupá až na 55%. Názorný příklad? Jeden kilogram mrkve stojí 1,29 Euro v Paříži … a 4,12 Euro na Guadalupe. Jeden kilogram mouky stojí 1,33 Euro v Paříži oproti 2,85 Euro na Guadalupe (čísla citována z francouzského deníku Le Monde). A to mluvíme jen o základních potravinách.

Co si vzít z těchto událostí na Guadalupe?

Znovu se ukázalo, že čeho se stát nejvíc bojí – jak dříve zdůraznil francouzský prezident ohledně možného propojení předměstí a anti-CPE hnutí[iii] – je setkání těch sektorů proletariátu, které obvykle zůstávají rozděleny (materiálními podmínkami, vzájemným neuznáváním se atd.), ve stejném boji. To nepochybně umožnilo hnutí na Guadalupe provést kvalitativní skok.

Nicméně, v textech sociální demokracie a prohlášeních, které se formálně staví „za boj na Guadalupe“, zůstává limitem workerismus. Než by připustili, že rozhodující roli sehrál proletariát z předměstí, než by jej zase jednou museli diskvalifikovat jako „lumpenproletariát“ táhnoucí „autentický dělnický boj“ do „slepé uličky násilí“, bylo ideologicky výhodnější úplně přejít tuto rozhodující fázi boje mlčením a jen nesouvisle žvanit o vztazích mezi hnutím a odbory.

Tímto způsobem workerismem reprodukované zdání dvou různých hnutí mělo jistě svůj původ v hnutí samém, protože se dostatečně nekoordinovalo v sílu, která by se rozešla se sociálně demokratickým způsobem organizování založeným právě na udržování separací. Tento nedostatek se navíc odrazil v malém množství materiálů, které tyto boje vyprodukovaly, především ve srovnání s Řeckem, odkud jsme jich obdrželi spoustu.

Od stávek proti zhoršování podmínek přežití až po barikády a blokády ekonomiky, z proletářského pohledu jde jasně o jeden jediný boj, jednu a tutéž reakci naší třídy proti všeobecnému útoku na její životní podmínky. A reflektujeme zde i všechna hnutí v ostatních DOM a navíc v kontinuitě s vlnou celosvětových bojů nazývaných „hladové bouře“, o nichž jsme mluvili v našem textu „Kapitalistická katastrofa a proletářské boje“ (poprvé publikovaném francouzsky v listopadu 2008)[iv], bojů, které od té doby pokračují podporovány zrychleným prohlubováním krize kapitálu během posledních šesti měsíců.

Brutalita kapitalistického útoku v těchto regionech částečně vysvětluje intenzivní a masivní způsob, jakým naše třída reagovala, tak, jak to bylo vidět na Guadalupe i jinde. Svou roli sehrály i nitky vedoucí z předchozích bojů a nižší stupeň sociální soudržnosti, smíru mezi třídami. Ze zřejmých historických koloniálních důvodů odpovídá na Francouzských Antilách, stejně jako v mnoha jiných oblastech světa, barva kůže třídnímu protikladu: buržoové – šéfové, manažeři, státní úředníci atd. – jsou většinou bílí, a buď pochází z centrální Francie, nebo jsou to „békés“ (bílí Kreolové, následovníci francouzských kolonistů). Proletáři jsou především „barevní“, což samozřejmě nepopírá, že někteří z nich jsou kooptováni sociální demokracií a povýšeni na policajty s nižší hodností nebo odborové vůdce. Je jasné, že to nejsou proletáři těchto zemí, ale spíše ti mizerní a odporní počestní bílí komentátoři, kteří tuto otázku třídy a barvy ideologizují, kteří „ji dělají etnickou“ a moralizují nad ní, když křičí „ne rasismu proti bílým“. Dodejme ještě, že masivní „marginalizace“ proletářů (viz míra nezaměstnanosti) vyhoštěných do stále rostoucích chudinských čtvrtí nepopiratelně přispívá k oslabení oné sociální soudržnosti, když rozmnožuje řady těch, kteří nemají moc co ztratit a proto již ztratili iluze o státu a obvyklých sociálních zprostředkováních.

Nezbytně však musíme definovat také limity, kterými se tu vyznačovalo vyvolané sbližování mezi různými sektory naší třídy. Jestliže se proletáři z marginalizovanějších sektorů skutečně přidali – na barikádách a na terénu přímé akce v ulicích – k hnutí, které začalo stávkami proti brutálnímu snížení reálné mzdy, zbývá pochopit, jak mohla show vítězství, kterou mávaly odbory na půdě vyjednávání celkem velmi rychle toto sbližování rozbít.

Překročení rozdílů mezi sektory proletariátu, které se odehrálo v ohni boje, na barikádách, nebylo dost hluboké, aby se udrželo a posilovalo proti manévrům buržoazie, která, aby zachránila situaci, obětovala drobné ústupky ve vyjednávání se stávkujícími zaměstnanci. Každý ze dvou zapojených sektorů proletariátu zůstal do nějaké míry závislý na své specifické situaci: stávkující proletáři se nerozešli se sociálně demokratickými organizacemi (a nejdřív ze všech s odbory, které samozřejmě dychtily pohřbít hnutí a zachránit si renomé) a co se týká marginalizovanějších proletářů, ti zůstali mimo tyto organizace, ale nerozvíjeli vlastní organizaci, nepřivedli ostatní proletáře k tomu, aby se proti těmto organizacím obrátili. Třídní autonomie prakticky vyvstala z jasného nerespektování výzvy celé sociální demokracie ke klidu, ale nenabyla důslednějšího a vyššího způsobu vyjádření, který znamená, že tato autonomie se musí otevřeně prosadit skrze společnou organizaci a centralizaci proti hrobařům boje.

Tak bylo v těchto bojích v DOM pokaždé možné vidět ustavování „výborů“, „lig“ nebo „kolektivů“ pro koordinování boje. Pokaždé se zde objevil rozpor mezi odhodláním boj centralizovat a sociálně-demokratickými manévry ke zkrocení tohoto hnutí. Ve skutečnosti tyto stávkové nebo koordinační výbory vykazovaly velkou různorodost a sociální demokracie, jak se zdá, celkem snadno uspěla v převzetí jejich vedení, když „radikalizovala“ svou rétoriku, aby se vyhnula tomu, že proletariát se bude organizovat mimo ni a proti ní. Jako vždy, pro sociální demokracii je důležité bránit mezitřídní kolaboraci. Odborový svaz UGTG (Všeobecný odborový svaz guadalupských dělníků), který se prosadil do vedení LKP, zjevně nebyl výjimkou z pravidla, když se snažil zavést proletáře do bažiny reformismu, vyjednávání a pacifikace hnutí, a tak otevřít cestu k potlačení revolučních minorit. Když vypukly první nepokoje, rabování a žhářství a když se hnutí stalo útočnějším (prostřednictvím rozšíření blokád, ozbrojené konfrontace atd.), UGTG neopomněl, když byly boje v plném proudu, vydat opakované výzvy ke klidu, ačkoli „odsoudil represi“, jak to udělal jeho vůdce Elie Domota. Abychom vysvětlili, jak mohla vyjednávání dočasně přemoci toto hnutí a donutit proletáře opustit ulici a vzdát se svého třídního terénu, ukázali jsme výše konflikt, který ovlivněn buržoazními manévry ovládl naši třídu. Jak můžeme vidět, vskutku zde bylo místo pro „Elie Domoty“, což, jak se zpětně zdá, nebylo možné v Řecku, kde by každý pokus tímto směrem byl sabotován masivním odsouzením, kterého by se mu dostalo. V Řecku se samozřejmě vynořila různá vyjádření hnutí, aby nabyla roli pólu negace této obchodnické společnosti jako celku. I když většina zaměstnanců se stálým platem zůstala mimo dynamiku tohoto hnutí, nebo za ní zaostávala. Na Guadalupe to byli zaměstnanci se stálým platem, kteří hnutí začali… a oni také nakonec přijali jeho umlčení. Když stávkující souhlasili s návratem do práce na základě vládních slibů („Binova“ dohoda z 26. února 2009), ačkoli v březnu a dubnu se konaly nové stávky proti čachrům s neuvedením této dohody do praxe, neexistovala síla, která by byla schopná kritizovat a v praxi odmítnout toto obrovské „oškubání“ a pokračovat v boji proti státu.

Uvažujeme-li nyní o vztazích mezi boji v jedné a druhé zemi (Antily), na jednom a druhém kontinentu (Madagaskar, ostrov Réunion…), musíme připustit, že v jednom centru neklidu se s největší pravděpodobností odráželo další a posilovalo jiné… ale toto faktické rozšiřování ještě nevede k uskutečnění veškeré podvratnosti, kterou potenciálně obsahuje. Proto buržoazie nereagovala na účinnou realizaci proletářského internacionalismu, ale jen na jeho přízrak. Centralizace a koordinace zůstaly monopolem kontrarevoluce. De facto internacionalistický a bez státní příslušnosti, boj naší třídy na Guadeloupe stejně jako ve zbytku světa postrádal kvalitativní skok ve smyslu vědomého převzetí a organizování tohoto internacionalismu, internacionalistické centralizace našich sil. Velmi konkrétně řečeno, je jasné, že když budeme od jednoho boje ke druhému získávat další a další poučení proti sociálně-demokratickému zprostředkování, které tyto boje potlačuje, proti rozdělením, která buržoazie úspěšně udržuje v našich řadách, otevře se mimořádná perspektiva rozšíření a rozvoje našeho boje.

Chimérické sliby, na základě kterých odbory a vedení LKP jásali nad svým vítězstvím, nám samozřejmě přináší přiznání porážky, ale také naději pro další boje: jestliže buržoazie nemůže a ani nechce splnit své sliby, připravuje se tímto způsobem také o schopnost balamutit proletariát. Příště, až proletariát vyjde do ulic, udělá to s menšími iluzemi a s poučením z tohoto boje na začátku roku 2009. Společně s bojujícím proletariátem na Antilách, v Řecku, na Madagaskaru, je nezbytně nutné potvrdit, že:

*Třídní solidarita znamená boj tam, kde žijeme a proti „naší vlastní“ buržoazii, proti té samé diktatuře kapitálu a jeho manažerů, proti jakýmkoli obětem pro „záchranu ekonomiky“.

*Jazýček vah sil se od buržoazie přikloní na naši stranu, jen když naše třída nabude větší autonomie v jednání mimo a proti všem frakcím sociální demokracie, až přestane nechávat všechny možné reformisty hrát roli ve svých koordinačních strukturách boje, které jsou stále příliš heterogenní. Od té chvíle se bude moci znovu zrodit kontinuita proletářského sdružování, stejně jako proletářský tisk.

*K opravdovému uskutečnění významného kvalitativního skoku v procesu zničení (už tak příliš starého) světa obchodu je nezbytný proletářský internacionalismus, tedy rozrůstání organizační kontinuity od jedné společenské exploze ke druhé v čase i prostoru, konkrétní převzetí radikální cizosti proletariátu vůči jakékoli vlasti v centralizační a koordinační praxi na celosvětové úrovni.

Tváří v tvář částečnému a dočasnému vítězství buržoazie, v kontextu krize kapitálu, která s sebou nese rozšiřování proletářských revolt, znovu zdůrazňujme stále naléhavější nutnost rozvíjet internacionalistické proletářské sdružování se, a to na celém světě!

Dejme jasně najevo hlubokou organičnost existujících bojů!

Soustřeďme naše síly a vytvořme si prostředky k všeobecnému a konečnému svržení společnosti obchodu a jeho stezky smrtelného a vražedného hnusu!

Internacionalistická komunistická skupina, prosinec 2008 – březen 2009

[1] Shořelo auto zastupujícího generálního ředitele policie. Vůz generálního prokurátora Jean-Michel Prêtrea byl napaden kameny a on sám si stěžoval na to, že “nemá dostatek policejních sil.”
[2] Ztráta obratu v tomto průmyslu už tak ohroženém nedostatkem sociální stability se odhaduje na 10 milionů Euro za každý týden trvání tohoto sporu.

[i] DOM = Département d’Outre-Mer = Francouzský zámořský department. Poznámka překladatele.
[ii] TOM = Territoire d’Outre-Mer = Francouzské zámořské teritorium. Poznámka překladatele.
[iii] CPE = Contrat Premiere Embauche = První pracovní smlouva. Útok buržoazie ve Francii na všeobecné životní podmínky proletariátu namířený specificky proti mladým proletářům. (Poznámka překladatele. Přečtěte si český překlad jednoho z letáků distribuovaného IKS během tohoto hnutí: http://gci-icg.org/leaflets/cpe_letak.htm.)
[iv] Tento text je dostupný v angličtině, francouzštině a španělštině na stránkách IKS: http://gci-icg.org.

Proletariát volá, „Máme toho dost,“ i v dalších částech světa

Konec roku 2008, začátek roku 2009, kapitalistická katastrofa a proletářská vzpoura se šíří a obě jsou potvrzené. Současné události jsou i nadále žhavým tématem, každá oficiální intervence proti „krizi“ předpovídá ještě horší opatření, kterými kapitál zasáhne proletáře. Proti tomu se zvedají vzpoury se svými silnými i slabými stránkami, ale se stejnými ústředními charakteristikami, které jsme popsali v našem textu „Kapitalistická katastrofa a proletářské boje“[1] a jak je také zdůrazňujeme vzhledem k proletářským revoltám v Řecku, na Islandu, v Egyptě, na Haiti, v Keni, Jižní Koreji, na Madagaskaru, Guadalupe, Martiniku, Réunionu, v Peru atd., které nám připadají jako nejvýznamnější.

Eurocentristické a rasistické předsudky rozdělují proletariát a zároveň překrucují všechno, co se děje ve světě, když diskvalifikují povstání ve jménu toho, že se odehrávají „daleko od centra“, že je organizují „domorodci“, že „nemají perspektivu“ nebo že se jedná „jen o hladové bouře“. Proletáři tyto předsudky začínají chápat jako neudržitelnou bariéru, ideologickou překážku, kterou je třeba strhnout. Všude, kde dochází k vážné konfrontaci s mocí kapitálu a státu, je možné spatřit rozvoj rychle sílícího pocitu, že vzpoura v Řecku, v Egyptě, … je naší vzpourou! Jistě, je to opětovné vzkříšení proletářské revolty! Ale jak úžasný je nový zážitek, že náležíme ke stejné bojující třídě, i když tento pocit je zatím jen ve fázi klíčení.

Jen jedna třída: proletariát.
Jeden jediný cíl: světová lidská pospolitost.

Rudý Madagaskar

Výraz „Rudý Madagaskar“ dnes dostává dvojí význam. Už to není jen „červený ostrov“, jak ho nazývají turistické průvodce pro barvu jeho půdy, ale nově také ostrov zářící rudou barvou pekla povstání. Připomeňme si ohromné proletářské hnutí, které se ostrovem prohnalo bezprostředně po „2. světové válce“. Tento boj, jako všechny ostatní, které ve stejnou dobu vypukly v dalších francouzských koloniích, byl prezentován jako „národně osvobozenecké“ hnutí a potlačit ho bylo možné jen povražděním zhruba 90 000 proletářů během dvou let zběsilých represí.[2] Připomeňme si také „Malgašský květen“ roku 1972, jež byl nepochybně součástí vlny bojů v letech 1967 – 1975 a jež byl reakcí na první masivní útok kapitálu, když tento došel na konec svého expanzivního cyklu následujícího po 2. světové válce. Připomeňme si boje z let 1991 a 2002…

Na začátku roku 2009 otřásly Madagaskarem významné boje znovu. V době přituhování kapitalistické katastrofy a proletářských bojů by jen idiot mohl uvěřit verzi servírované na talíř „veřejného mínění“ médii. Té mediální show, která redukuje otázku těchto bojů na „konflikt vůdců“ a staví proti sobě prezidenta Ravalomanana a jeho „oponenta“ Rajoelina (dva podnikatele, kteří vydělali majlant, dobyli městskou radu v Antananarivo a nejprve jeden, poté druhý, dosáhli prezidentské funkce). Přesto, na Martiniku, stejně jako na Guadalupe nebo v Řecku v téže době, to byly útoky kapitálu proti životním podmínkám proletářů, které je přiměly reagovat a bojovat. Stejně jako v Řecku nebo na Guadalupe zažívá mnoho proletářů na vlastní kůži fakt, že navzdory svým uspávajícím slibům, jim může buržoazie (lhostejno, které z jejích frakcí se to týká), nabídnout to, co je schopen dát kapitalismus v krizi: tj. nic nebo skoro nic. A nakonec to, co skutečně poskytuje, je vždy více bídy a smrti.

Tak, jako v jiných částech světa je i na Madagaskaru jasné, že současná taktika kapitalismu v krizi (nebo lépe řečeno celý kapitál, který dosáhl nejzazší meze svého cyklu zhodnocování a vyčerpal všechny možnosti rozšířit tyto meze díky nové injekci fiktivního kapitálu), že tato taktika dovádí vždy větší část proletariátu k vždy otevřenějšímu a přímějšímu boji proti státu a k opuštění všech iluzí o reformách jakožto způsobu řešení problémů lidstva.

Tak, po několika masových shromážděních z předchozího dne a výzvě ke „generální stávce“, sestoupily v pondělí 26. ledna tisíce proletářů na Madagaskaru z „chudinských čtvrtí“, aby směřovaly na náměstí 13. května v centru hlavního města Antananarivo a tyto tisíce se zcela vylily z břehů pokojných shromáždění svolaných demokratickou „opozicí“. Byly napadeny desítky supermarketů a systematicky vyrabovány předtím, než shořely, mezi nimi i řetězec Tiko patřící Ravalomananově rodině. Atakovány byly i další budovy, jako centrum státního rádia a televize, které bylo vypleněno a vypáleno, nebo jako několik škol a domů v buržoazních čtvrtích. Ani Ravalomanana, ani Rajoelina, oba vyzývající ke klidu, ba dokonce ani zákaz vycházení neuspěl v pacifikaci bojujících proletářů: pouliční nepokoje a rabování pokračovaly tři dny a tři noci a šířily se jako požár do nejvýznamnějších měst provincie: Mahajanga, Tuléar, Antsirabe, Fianarantsoa, Tamatave, Antsiranana, Majunga, Toamasina, Ambositra, Farafangana, atd. Rabování a útoky proti soukromému majetku byly masivní a rozšířily se do všech míst. Střety mezi stranou práva a pořádku a bojujícími proletáři si vyžádaly vice než sto mrtvých. V této souvislosti je důležité vyzvednout vzpouru vězňů v centrální věznici v Antananarivo; mnoho z nich využilo této příležitosti k útěku.

Chceme také zdůraznit úspěšnou akci proletářské vzpoury, kterou mezinárodní média nezmínila, protože odhalila odmítnutí a nenávist proletariátu vůči všem, kteří představují „režim“ a konkrétně proti přímým a viditelným manažerům naší bídy. V úterý 3. února odjel ministr financí (tj. ministr vykořisťování a bídy) na okružní inspekční a osvětovou jízdu po provincii. Když jeho letadlo přistálo na letišti města Farafangana, už tam na něj čekal dav proletářů připraven vyřídit si s ním účty. Spálili letadlo, zničili letištní infrastrukturu a rabování se přeneslo i do města. Ministra pronásledovali do hotelu, kde se ukryl. Uniknul lynčování jedině díky spásnému vrtulníku, který pro něj přiletěl z hlavního města. „Farafangana vypadala jako město bez státu. Zástupci vlády odletěli ihned po varování“, naříkal starosta města v malgašských médiích.

Síla hnutí na Madagaskaru otřásla dokonce i represivními silami, policií, četnictvem a armádou. Během prvních 36 hodin nepokojů policisté a vojáci očividně v ulicích chyběli, řadoví vojáci neuposlechli rozkazy k represi. Vzhledem k této situaci se prezident Ravalomanana rozhodl zkrátit svou zahraniční cestu a v mžiku se vrátit do hlavního města. Jakmile byl v bezpečí, deklaroval přání „obnovit právo a pořádek“ a „ochránit republiku“ vědouc, že jde i o obnovení jeho vlastní selhávající autority. K tomuto účelu, berouc v úvahu jen malou důvěru, kterou mohl vzhledem k všeobecnému třídnímu hnutí vkládat v soudržnost pravidelné ozbrojené síly, mobilizoval svou prezidentskou gardu a najal bílé žoldáky a vojenské poradce (mimo jiné z JAR). „Represe z rudé soboty“ byla proto dílem těchto speciálních jednotek, které jsou posledním garantem autority státu.

Rozkol v armádě se otevřeně projevil 8. března. Vojáci CAPSAT (Sbory administrativního personálu a technických služeb) hlavně ze Soanierana se vzbouřili v důležitém vojenském táboře u bran hlavního města, aby tak protestovali proti potlačování demonstrací. Odmítnutí určitých sektorů policie střílet na své třídní bratry a sestry je vždy rozhodujícím okamžikem v konfrontaci mezi proletariátem a státem. A kooptace proletářů do represivních sil je samozřejmě úhelným kamenem buržoazního panství. Třídní boje v Bolívii v roce 2001 byly důležitým příkladem tohoto rozporu, když významná část policie zběhla „se vším všudy“ na stranu bojujícího proletariátu, zaútočila na kasárna, vyprázdnila skladiště zbraní a postavila se elitním jednotkám jakožto posledním baštám ústřední části státu. Na Madagaskaru naneštěstí, stejně jako se to často děje i v jiných bojích, neutralizovaly limity a slabiny hnutí podvratnou sílu tohoto otevřeného odmítnutí vojáků střílet a účastnit se represí a přeměnily ji na nevyslovenou podporu „demokratické alternaci“ představované „opozicí“ a osobou Rajoelina.

Od 16. a 17. března události nabraly tempo: některé vzbouřené části armády se zmocnily Ambohitsirohitriské prezidentské kanceláře (a také napadly centrální banku!), prezident Ravalomanana se cítil opuštěn a dal přednost postoupení své funkce jiným, přijatelnějším osobám , aby se nemusel přímo účastnit správy kapitalistické katastrofy… Bylo jmenováno „vojenské direktorium“ zodpovědné za hladký přechod. Jistý počet vzbouřenců na tuto situaci nepřistoupil a rovnou zatkl několik generálů, kteří patřili k vůdcům tohoto direktoria. Vzpouře se bohužel nepodařilo rozvinout a povzbudit dynamiku těchto prvních projevů revolučního defétismu, a to se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Tváří v tvář této situaci, která jen ukazuje, jak se pořádek bojí prázdnoty, se Ravalomanana rozhodl předat „moc“ Rajoelinaovi. Tato „demokratická alternace“ byla ve snaze zbavit se hnutí efektivnější než vše, co předtím stát vyzkoušel.

V těchto velkých limitech proletářského spolčování nemůžeme než spatřovat jednu z nejdůležitějších slabin, která byla katastrofální pro tuto působivou epizodu (ačkoli jde jen o začátek seriálu) radikální vzpoury proti celému systému. Tato revolta se projevovala v nepokojích, rabování a velmi cílených útocích, ale neudělala, jak se zdá, žádný kvalitativní skok, pokud jde o koordinaci, organizaci: buď pro vedení agitace vůči nejváhavějším sektorům proletariátu, nebo pro vytvoření silných a trvalých vazeb s vězni a vzbouřenými vojáky.
Navzdory dvěma měsícům intenzivních bojů na Madagaskaru se část proletariátu neoprostila od demokratických, legalistických, reformistických iluzí, které přisuzují počátek všeho zla politice právě úřadujícího prezidenta. Ačkoli části proletariátu skrze své odsouzení a jednání zřetelně vynesly na světlo kapitalistický původ svého současného sociálního strádání, revolta neuspěla v jasném vyjádření své roztržky s demokratickou a občanskou podřízeností, s jejími demonstracemi pro ovce, ani se ji nepodařilo rozšířit v prostoru a čase, což je zjevně jeden z velkých problémů proletářských bojů ve světě.

Během první manifestace svého vítězství na náměstí 13. května Rajoelina prohlásil, že se bude „snažit ze všech sil, aby se Malgašové dostali z bídy“, když slíbil „snížit cenu rýže“. To byl povedený vtip! Už když se Ravalomanana dostal v roce 2002 k prezidentskému křeslu, slíbil „učinit chudé bohatými“ a výsledkem bylo to, co dobře známe: katastrofální zhoršení životních podmínek proletariátu. Byla to stejná katastrofa, která nejprve pozvedla boje naší třídy na Madagaskaru, a ty pak zahodily iluze o jakémkoli zlepšení životních podmínek vykořisťovaných. Masky Ravalomananovy vlády spadly, buržoazní média rychle na koleně vyrobila novou alternativní masku a darovala ji Rajoelinovi přezdívanému „TGV“[3] „pro jeho dynamickou povahu“ a především pro „rychlost jeho sociálního vzestupu“. Ale tato maska může spadnout stejně rychle, jak byla vyrobena, nevychovatelnost naší třídy k tomu, aby přijímala nevyhnutelná opatření proti svým životním podmínkám nejspíš rychle tento pádící prezidentský „TGV“ vykolejí.

Zničme to, co nás ničí!
Proti izolovanosti našeho boje rozviňme proletářské sdružování v mezinárodním rozsahu!

TAM ZNAMENÁ TADY!
A NAOPAK!

Internacionalistická komunistická skupina

[1] Tento text je dostupný v angličtině, francouzštině a španělštině na stránkách IKS. http://gci-icg.org
[2] Tento boj vykořisťovaných, stejně jako mnoho dalších bojů v minulosti i současnosti („původní obyvatelé“, „rolníci“, „mapuches“ v Čile atd.), byly a stále jsou označovány za „nacionalistické“ nikoli na základě úrodné půdy, ze které vyrůstají (boj proti bídě a vykořisťování, proti represi), ale spíše na základě schopnosti té které buržoazní frakce je využít pro své vlastní záměry, ovládnout slabiny a nedostatek perspektivy v těchto bojích stejně jako jejich vzájemnou izolovanost, aby je vrátila zpět do rámce reformy výrobního způsobu a vykořisťování skrze například, tak jako zde, boj za národní osvobození.
[3] Train à Grande Vitesse (TGV) = vysokorychlostní vlak. Poznámka překladatele.

V dubnu 2009 vyšlo druhé číslo Komunismu v češtině, ústředního tiskového orgánu Internacionalistické komunistické skupiny, s podtitulkem Komunistické hnutí a třídní boje současnosti. Přesto, že informujeme o tomto výsledku militantního úsilí se zpožděním, chtěli bychom poděkovat soudruhům za jejich nahromaděné příspěvky o zkušenostech naší třídy. Online verzi druhého čísla si můžete přečíst na stránkách české verze Komunismu, kde si můžete stáhnout i PDF verzi. Jako upoutávku vám přinášíme úvodní článek Ať žije komunismus!.

***

Ať žije komunismus!

Je tomu již téměř dvacet let, co nás buržoazie krmila vítězoslavnými proslovy o tom, čemu říkala „velké změny na východě“. Konec tzv. „komunismu“ se oznamoval na výsluní publicity a na celém světě musel znít v brilantní harmonii. Lidstvo mělo vstoupit do nové éry bez válek a plné prosperity. Kapitalistická utopie světa bez rozporů ale velice rychle narazila na svoji vlastní realitu. Znovu se objevily tytéž historické meze kapitálu. Tomu se nepodařilo odloučit své pozitivní póly koncentrace, bohatství a „míru“ na jedné straně od svých negativních pólů desertifikace, chudoby a války na straně druhé. Mýtus věčného a hladkého rozvoje bohatství, jímž se buržoazie kojila, se zhroutil. Bída očividně nevymizela! Pád Berlínské zdi a všechny přísliby transformace odhalily svoji skutečnou podstatu, kterou je restaurování fasády. Rozpory kapitálu narůstají: valorizace a devalorizace, rozvoj a snižování výrobních sil atd. Válka mezi jednotlivými kapitály je stále zuřivější.

Mýtus světa bez rozporů zmizel, aniž se stal skutečností. Po restaurování fasády a značném střídání vlád, které se mění čím dále tím rychlejším tempem, se zvýšil počet válečných konfliktů mezi různými kapitalistickými frakcemi. Buržoazie již nedokáže budoucnost definovat jinak než jako krizi nabývající na akutnosti. Sama je tedy v těžké pozici a nadále není schopna skrývat onu děsivou pochybnost (a cítí, že tato pochybnost pořád sílí) o trvanlivosti svého vlastního systému – kapitál náhle pochybuje o svém osudu.

Co se budoucnosti týče, zachvátily šéfy, odboráře, vládce, manažery, ideology, vědce, obchodníky atd., tj. kapitalistické správce jako celek, velké rozpaky. Jelikož nedokáží uchopit osud světa skrze překonání kapitalismu, jejich omezený pohled systematicky klopýtá přes čísla jejich vlastních ekonomických indikátorů, které je nutí propouštět, snižovat, škrtat, jít do konfliktů, střetávat se, potlačovat atd.

Princip pochybnosti se pak stává dominantním principem v celé společnosti. Kapitalista je zmatený a pochybuje o všem. Samozřejmě o budoucnosti, ale také o svých spojencích, o schopnostech svých podřízených, o možnostech investovat, o svých vlastních programech managementu, o přínosech liberalismu i protekcionismu atd. všechny složky společnosti začínají pochybovat. Po jistotách poválečných let a roků obnovy tu máme černá léta, kde vládne skepse. Kapitalistické náboženství se mění v jeden velký otazník!

Tento princip pochybnosti se ale jako převažující ideologie objevuje rovněž v dělnické třídě. Stejně jako buržoazie pochybuje o možnosti neomezené valorizace kapitálu, stejně tak pochybuje o nevyhnutelnosti revoluční perspektivy proletářského boje, historicky determinovaného ke zničení kapitalistické společnosti a nastolení komunismu, jenž bude konečně lidskou společností. Skepse totiž v současnosti zavládla i v proletariátu. Ústí v otázky typu: „Jsme třída?“, „Nač se organizovat?“, „Proč bojovat?“, „Naše hesla jsou k nepoznání překroucena nepřítelem. Tak proč je dál používat?“ atd.

Ušetřeno není ani těch pár třídních organizací, které se dále snaží jít proti proudu všeobecné rezignace. Tíha opakovaných výpadů celé této poraženecké ideologie rozkládá i je, demontuje jejich struktury, protože naše životní plány jsou neustále zpochybňovány. Rozhlédnete-li se po celém světě, spatříte řádku militantních pamfletů, které radí zpochybnit náš projekt a jakožto hlavní linii „proti nemódnímu komunismu“ doporučují pochybnost a modernitu. Není tedy obtížné učinit si představu o devastujících následcích, jež má tato ideologie pochybování o všem mezi organizovanými militanty všude na světě.

S tímto charakteristickým rysem dnešní doby se potýká i naše skupina. Když například v našich revue hovoříme o současných bojích naší třídy, stává se, že i blízké kontakty naší skupiny vyjadřují tyto pochyby. „Bylo skutečně v Iráku 1991 a v Albánii 1997 proletářské povstání? Máte nějaké důkazy, že vaše informace nejsou mylné? Máte je ze spolehlivého zdroje?“ atd. Dopady sociálního smíru si tyto soudruhy podrobily a oni se opírají více o buržoazní dezinformace než o přímé materiály a svědectví, která z dané oblasti přivezli soudruzi. A když jsou zaslepeni mizérií každodenního života a když panující skepticismus ničí solidaritu s těmito boji a společnou akci kolem nich, problém se ještě více komplikuje.

Proletáři se nepoznávají v bojích jiných proletářů z celého světa. Boje zůstávají příliš uzavřené do obrany továren, dílen, pracovních míst atd. Pro jejich hledisko je velmi charakteristický immediatismus, lokalismus, rozdělenost a korporatismus. Za zdmi dílen, továren atd. zeje velká černá díra. Strach z toho, „co nám zítřek přinese,“ je tak velký, že každý skloní hlavu a přemýšlí jen o tom, jak se jako občan podrobí, čímž si sám kope hrob. Na jedné straně se zviditelňují záběry hladovění, uprchlictví, masakrů a znečištění; média odsuzují finanční skandály, všeobecnou korupci na všech rovinách společnosti a „nespravedlivost“ spravedlnosti; čímž se všechny tyto velice skutečné pohromy trivializují a vzniká děsivý pocit bezmoci. Na straně druhé absence třídních kritérií, panství partikularismu a specifičnosti, tíha individualismu, teror, jenž se vznáší nad každým činem narušujícím společenský konsensus a znovu si alespoň trochu osvojujícím metody třídního boje – to vše způsobuje, že proletáři, dokonce i ti bojující, pochybují o apelu na mezinárodní a internacionalistický význam svého vlastního boje. Pochybování o všem a všech je natolik silné, že proletáři mají klapky na očích. Zaujímají nouzový postoj „tady a teď“ a nemají žádný kontakt s historickou perspektivou. A tak již nevěří ve svoji třídní sílu.

Zdá se nám, že je důležité výše než kdy jindy pozvednout prapor komunismu proti síle pochybovačné ideologie, proti stažení se do sebe sama, proti nejistotě příštího dne, proti diktatuře lokalismu, partikularismu a immediatismu. Buržousti nás sice běžně okrádají o hesla, prapory a terminologii (aby je překroutili), ale programu, jenž se za nimi skrývá, se zmocnit nemohou. Nemohou zničit militantní praxi potvrzující jednu jedinou perspektivu, kterou reálné komunistické hnutí obsahuje: tj. naprostou destrukci skomírajícího kapitalistického světostátu, revoluční zrušení námezdní práce, tříd a hodnoty!

oOo

Za těchto silně nepříznivých okolností uveřejňujeme nové číslo Komunismu v češtině. Navzdory všem obtížím, s nimiž se při vytváření této revue naše malá skupina střetává, považujeme za zcela zásadní i nadále publikovat tyto materiály. Zhostit se předvojových úkolů boje je nutnost a nikoli volba. Proletářské organizace či dokonce izolovaní militanti zůstávají až příliš často uzavřeni v geografických mantinelech, které na ně kapitál uvaluje, a tudíž respektují hranice rozdělující světový proletariát. Soudruzi, na mezinárodní úrovni se musíme organizovat již dnes a ne až někdy „později“. „Pryč se všemi hranicemi!“ se musí stát heslem a součástí militantní reality všech našich projevů boje. Překonejme hranice, brány, jazykové či „kulturní“ obtíže atd. a rozvíjejme, organizujme, centralizujme naše úsilí a síly za účelem zrušení starého světa!

Právě v tomto duchu Internacionalistická komunistická skupina dělá tuto publikaci v češtině, jež potvrzuje naše odmítání podřídit se sloganům typu „každý sám za sebe“ a ultraimmediatismu, které jdou ruku v ruce s nepřátelskostí vůči organizování se a v současnosti společně ničí naši třídu.

Soudruzi, bojujme proti apatii nastolené kapitálem. Přestaňme být objektem vykořisťování pro kapitál. Když bojujeme, buržoazie nám vyhrožuje ještě větší bídou. Předstírá, že za selhávání této společnosti jsme zodpovědní my, protože si málo odříkáme, málo se obětujeme, jsme málo dynamičtí a ještě k tomu bojujeme. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak. Čím méně bojujeme, tím bezohledněji nás společnost obětovává na oltáři hodnoty. Vezměme svůj osud do vlastních rukou a změňme svět! Staňme se subjektem našich vlastních dějin.

Soudruzi, nezůstávejte pasivní vůči tomuto výsledku militantního úsilí, který právě držíte v rukou. Tato revue v češtině je kolektivním nástrojem pro boj. Použijte ji v boji jako zbraň, jako kolektivního organizátora. Nebuďte jen pasivními konzumenty revolučních tiskovin. Chceme, aby materiály, které vydáváme v různých jazycích, kolovaly a byly kritizovány, zlepšovány a překonávány, abychom tak společně posílili naši bojovou pospolitost proti tomuto světu, který již věky umírá a přitom nás dennodenně zabíjí.

Rozhodně chceme touto cestou pozdravit blízké soudruhy, kteří nám pomohli s překlady a korekturami našich textů a bez nichž by tato revue nemohla vzniknout. Tímto způsobem se podílejí na kolektivní a mezinárodní aktivitě proletariátu za odstranění hranic. Využíváme této příležitosti a znovu vyzýváme kteréhokoli militanta, jenž by nám mohl pomoci zlepšit naše revue. Soudruzi, potřebujeme vaši pomoc. Posilujme se, pišme si a kritizujme se navzájem, předávejme si informace o bojích, se zájmem a v duchu překonávání všech mezí nastolených buržoazií čtěme navzájem své tiskoviny.

Hlasme se dnes ještě více než včera ke komunismu a zároveň konfrontujme celou buržoazii ve všech jejích četných podobách: např. klasické sociální demokraty, nacionalisty, stalinisty, maoisty, fašisty, ekology atd. A předkládejme původní obsah komunismu: tj. negaci celého kapitalistického bytí!

Proti ekonomice, proti politice a náboženství, proti umění, proti vědě a pokroku, proti rodině, práci a všem vlastem, proti námezdní práci křičme hlasitěji než kdy v minulosti: ať žije komunismus, ať žije světová sociální revoluce, ať žije mezinárodní komunistická organizace proletariátu!

Bez ohledu na všechny, kdo nám slibují nejrůznější způsoby přežití této společnosti, nepochybujeme, že stejně jako každý živý, společenský a historický organismus, stejně jako každá předchozí společnost, i kapitál jako bytí obsahuje své vlastní osudné a zhoubné rozpory. A jeho překonání ani v nejmenším nezávisí na nějakém novém náboženství, nýbrž na živoucí negaci, kterou pro něj je třída lidských bytostí odsouzených pracovat, aby mohly existovat: tj. revoluční proletariát.

My „nevěříme“ v komunismus. Komunismus prakticky povstává v hnutí, jež se nám odvíjí před očima, v reálném hnutí, které ruší etablovaný řád. V posledních letech se toto hnutí částečně zhmotnilo v proletářských bojích v Iráku, Albánii, Argentině, Alžírsku, Bolívii atd., ale také v některých iniciativách (byť skromných) pro transformaci objektivní zájmové pospolitosti proletariátu v mezinárodní, organizovanou a centralizovanou aktivní bojovou pospolitost. Ne, my nepochybujeme, že třídní solidarita brzy povstane z popela a postaví se proti této společnosti založené na sobectví, individualismu a stažení se do sebe sama; solidarita, která vyvěrá z boje proletariátu za své osvobození z okovů.

Nepochybujme o komunismu, bojujme za jeho prosazení!
Nepochybujme o své síle, organizujme ji!