TŘÍDNÍ VÁLKA # CLASS WAR # GUERRE DE CLASSE

Analýza proletářské vzpoury od komunistických skupin TPTG a Blaumachen

NÁSILÍ znamená pracovat 40 let, dostávat mizernou mzdu a lámat si hlavu, zda vůbec někdy půjdete do důchodu…
NÁSILÍ znamená státní dluhopisy, vytunelované penzijní fondy a burzovní podvody…
NÁSILÍ znamená být nuceni vzít si hypotéky, které nakonec splácíte, jakoby byly ze zlata…
NÁSILÍ znamená právo managementu vyhodit vás, kdykoli se jim zachce…
NÁSILÍ znamená nezaměstnanost, zaměstnání na dobu určitou, mzdu 400 euro se sociálním pojištěním nebo bez…
NÁSILÍ znamená pracovní „úrazy“, když šéfové snižují náklady na bezpečnost svých pracujících…
NÁSILÍ znamená být tvrdou prací dohnáni k onemocnění…
NÁSILÍ znamená brát léky na nervy a vitamíny, abychom se vyrovnali s vyčerpávající pracovní dobou…
NÁSILÍ znamená pracovat pro peníze, abychom si mohli koupit léky, kterými obnovíme svoji komoditu – pracovní sílu…
NÁSILÍ znamená umírat na šablonovitých postelích v děsných nemocnicích, když nemáte na úplatek.

Proletáři z obsazené budovy GSEE, Atény, prosinec 2008

Loni v prosinci vál řeckými městy vítr povstání. Radostná a slavnostní atmosféra vánoc vzplála společně s vánočním stromem na náměstí Syntagma. Jiskru 6. prosince vykřesalo zavraždění 15letého studenta Alexise Grigoropoulose speciální policejní hlídkou.

Obecně lze prosincový sociální neklid charakterizovat jako násilnou proletářskou vzpouru, která propukla náhle, masově a divoce, a postupně uvolnila cestu méně násilným, nápaditějším a poetičtějším činům, kterých se ale účastnilo méně lidí.

Co se třídní kompozice vzpoury týče, sahala od středoškolských a vysokoškolských studentů až po mladé dělníky a nezaměstnané. Někteří ze studentů a dělníků byli přistěhovalci z druhé generace (většinou Albánci, i když mezi nimi byli také imigranti jiných národností) a nechyběli ani někteří starší dělníci s víceméně stabilním zaměstnáním.

Co do počtu, akcí, které nabraly podobu povstání, se postupně účastnilo více a více lidí. Prvního dne šlo jen o pár set antiautoritářů z Exarchie – místo vraždy – kteří začali násilné konfrontace s policajty. Později v noci proběhla z iniciativy studentů a levičáků spontánní demonstrace. Zúčastnilo se jí kolem 2000 lidí, kteří začali nepokoje na třídách Patission a Akadimias, zatímco stovka lidí rozmlátila ulici Ermou, nejkomerčnější ulici v Aténách. Nepokoje propukly také na ulicích Soluně, kde živelná demonstrace zamířila k centrální městské policejní stanici a zaútočila na ni.

Druhého dne se v ulicích objevilo přes 10 000 lidí (znovu většinou studentů a antiautoritářů a lidí z levicových stran a organizací). Třetí den se k demonstracím, které se brzy změnily v bouře, připojilo přes 20 000 lidí v Aténách, 7000 v Soluni a tisíce dalších po celém Řecku. Těch, kdo se zapojili do pouličních bojů s policií, byla spousta – 10 000 se zdá být spíše umírněný odhad. Po celé zemi jich bylo mnohem více, zejména v pondělí, třetí den nepokojů. Toho dne se buď rozbíjely, rabovaly nebo vypalovaly banky, veřejné budovy a hlavně velké obchody. Ti, kdo se onoho dne podíleli na násilných aktech, nebyli homogenní masou: byl to zástup mladých lidí – středoškoláků a univerzitních studentů, námezdně pracujících, nezaměstnaných, přistěhovalců, fotbalových chuligánů, drogově závislých – z nichž jen část měla spojení s antiautoritářskou scénou. Právě kvůli různorodému složení byl tento zástup a jeho násilí pro spoustu politických (dokonce i pro některé organizované anarchisty) příliš „nekontrolovatelný“ a tak dali ruce pryč od toho, co se dělo. Od pondělního rána a během příštích dní docházelo po celé zemi k útokům na policejní stanice, které prováděli hlavně středoškoláci. Některé z těchto útoků byly velmi násilné – převracela se policejní auta a používaly se Molotovovy koktejly (povětšinou na západních předměstích Atén a v přístavu Pireaus) – ale demonstrování u policejních stanic se v celém Řecku stalo poměrně všeobecným a s mírnějšími formami protestu k němu docházelo i v některých snobských čtvrtích nebo v malých městech. Nepokoje se fakticky rozšířily a tak nabraly celostátních rozměrů díky živelným násilným protestům středoškoláků. Když hovoříme o střetech s policajty, mluvíme většinou o barikádách, házení kamenů a Molotovových koktejlů a nikoli o fyzických bojích. Celkově nejen účastníci nepokojů, ale také policie preferovala nepouštět se do „boje zblízka“ a raději nadměrně užívala slzný plyn.

Co se imigrantů týče, druhá generace mladých Albánců, kteří se na nepokojích podíleli, je do společnosti natolik dobře integrována, že jedině, když mezi sebou začali mluvit albánsky, tak jste poznali, že jsou to přistěhovalci. Většina z nich tady vyrostla, což je důvod, proč se v takovém rozsahu mohli spolu s mladými řeckými proletáři účastnit konfrontací s policajty, útoků proti státním budovám a bankám a také rabování. Takto jednat pro ně bylo „pohodlnější“ než pro další imigranty, povětšinou Asiaty a Afričany, kteří stále ještě žijí na okraji, izolováni ve svých etnických komunitách. Ostatním přistěhovaleckým komunitám tak bránil hlavně strach a nikoli „nedostatečné uvědomění“, aby se přidaly k násilným konfrontacím vně svých čtvrtí. Snadnější pro tyto imigranty bylo účastnit se bouří skrze rabování nebo navštěvování otevřené okupace Národní technické univerzity v centru Atén, kde jich žijí velké komunity. Když nepokoje propukly v „jejich“ sousedství, takto k nim „přispívali“. Na druhé straně se jim však dostalo nejagresivnějšího napadání ze strany policie i mediální propagandy. Byli prezentováni jako „plenitelé“ a „zloději“ a v některých případech proti nim fašisté a tajní policajti v civilním oblečení pořádali útoky ve stylu pogromů.

Celkově vzato by se dalo říci, že kromě středoškoláků a vysokoškoláků sehráli ve vzpouře aktivnější úlohu mladí dělníci, většinou s prekérním či „pružným“ zaměstnáním. Na ulicích byli mladí (či ne až tak úplně mladí) dělníci z různých sektorů jako třeba školství, stavebnictví, turistické a zábavní služby, doprava a dokonce i média. Co se továrních dělníků týče, ohledně jejich individuální participace na nepokojích nejsou žádné přesné odhady, neboť zprávy z takových pracovišť nevešly ve známost. Během okupace GSEE se objevily nápady rozdávat letáky před továrnami a volat dělníky z konkrétních pracovišť, aby přišli k okupantům, avšak rozpory mezi účastníky (zběžně zmíněné v naší chronologii událostí) učinily jakoukoli další akci – vyjma intervence v blízkých call centrech – obtížnou a tak se promarnilo několik příležitostí. Krátce poté, co byla přistěhovalecká uklízečka Kuneva – jedna z dělníků, kteří navštívili okupovanou GSEE, aby se setkali s okupanty – napadena kyselinou sírovou, „povstalí dělníci“ spolu s dalšími lidmi organizovali první solidární akce. V lednu se jim dokonce povedlo přimět k solidárním akcím i některé odborové organizace. Nepokoje na pracovištích nebyly nijak významněji citelné, tedy v tom smyslu, že nebyly vyhlášeny žádné stávky na jejich podporu. Jedinými výjimkami byla učitelská stávka v den pohřbu mladého Alexise a velká účast na stávkové demonstraci proti státnímu rozpočtu 10. prosince. Mimo to ponechala vzpoura pracoviště nedotčená.

Soudě podle hesel a útoků na policii, ve dnech vzpoury naprosto dominoval protipolicejní sentiment. Policajt zosobňoval moc a zejména brutalitu a aroganci moci. Byl však symbolem určité moci – moci peněz, moci prosazovat vykořisťování práce a prohlubovat třídní dělítka rozdělující řeckou společnost, proto se napadaly, vypalovaly nebo obsazovaly velké obchody, banky i státní budovy (radnice, budovy prefektur, ministerstva). Mohli bychom tedy mluvit o převažujících protipolicejních, protistátních a antikapitalistických náladách. Dokonce i levicoví intelektuálové uznávali, že vzpoura má třídní prvek a některé oficiální noviny přiznávaly, že se „vztek mladých lidí“ neprojevil jen kvůli policejnímu násilí. Policajti byli spíše tou nejviditelnější a nejsurovější špičkou ledovce složeného z korupčních skandálů vlády, bezpečnostně dohlížejícího státu – opancéřovaného po Olympiádě v roce 2004 – který ani nezaváhá a chladnokrevně střílí, neustálého útoku na mzdy, růstu nákladů na reprodukci dělnické třídy skrze postupnou demolici předchozího důchodového a zdravotnického systému, zhoršování pracovních podmínek a nárůst prekérních pracovních míst a nezaměstnanosti, nadměrné zátěže uvalené na středoškoláky a vysokoškoláky (1), děsivého ničení přírody, atraktivní fasády sestávající z abstraktních předmětů touhy v nákupních střediscích a v televizních reklamách, které získáte jen tehdy, vydržíte-li obrovskou dávku vykořisťování a úzkosti. V prvních dnech vzpoury jste mohli všechny tyto důvody málem cítit ve vzduchu a pak následovala spousta textů, článků, letáků sepsaných buď povstalci, nebo sympatizanty a „komentátory“ a potvrzovaly, že v tom je „cosi hlubšího“. To „něco hlubšího“, o čem každý mluvil, byla potřeba překonat individuální izolaci od skutečného, pospolitého života (gemeinwesen), izolaci vytvořenou všemi výše zmiňovanými historickými důvody. Spontaneitu a nekontrolovatelnou povahu tohoto povstání prokazovala absence politických návrhů a tedy explicitní odmítnutí politiky. Byli to hlavně levičáci, kdo trval na konkrétních požadavcích jako třeba odstoupení vlády, odvolání protiteroristického zákona, odzbrojení policajtů a rozpuštění speciálních policejních jednotek. Avšak pocit, že v tom všem je „cosi hlubšího“, byl natolik dominantní, že jen jím je vysvětlitelná bezradnost některých opozičních stran, levicových organizací a jak jsme se již zmiňovali, dokonce i některých anarchistů. Žádné konkrétní politické požadavky neexistovaly, což pro obvyklé síly rekuperace a manipulace učinilo nepokoje, v kombinaci s jejich zuřivostí, příliš hrozivé.

Od úplně prvních dní vzpoury byly v centru Atén rovněž obsazeny tři vysoké školy: Aténská Národní technická univerzita, Právnická fakulta a Ekonomická fakulta. Každá z nich byla obsazena jinou tendencí hnutí. Národní technická univerzita, která je nejblíže náměstí Exarchia, byla hlavním místem pro organizování střetů s policií. Její okupanti byli téměř reprezentativním průřezem rebelů v Aténách: mladí dělníci (přistěhovalečtí nebo řečtí), studenti a marginalizované živly – a řada z nich byli anarchisté. Okupanti Právnické fakulty, hlavně levičáci a nějací antiautoritáři, organizovali demonstrace a diskuse. Na jedné z nich se shromáždili levičáčtí odboráři, aby organizovali „rozšíření vzpoury“ na pracoviště, aniž by pak něco skutečně udělali, vyjma vydání několika letáků. Ekonomickou fakultu obsadili povětšinou anarchistické skupiny a antiautoritáři, kteří chtěli budovu využít ke kontrainformačním účelům. Velký důraz se kladl na organizaci každodenních aktivit. Zabrali univerzitní restauraci a vytvořili workshopy, které měly řídit okupaci a organizovat akce venku. Vyvlastněné zdroje univerzity se používaly i k dalším aktivitám, přičemž sloužily jako infrastruktura. Řada soudruhů se podílela na akcích, které odtud byly organizované, i když samotné okupace se neúčastnili. Všechny okupace sloužily jako „rudé základny“ hnutí, odkud se organizovaly podvratné akce (2) a kde mohli rebelové hledat azyl, bylo-li to zapotřebí. V Soluni byly dvě takové okupace ve středu města: Školu dramatu obsadili anarchističtí militanti a studenti divadelnictví, zatímco kanceláře Soluňské asociace barů až do čtvrtého dne vzpoury okupovali studenti, hlavně levičáci.

Rovněž bychom tu měli zmínit desítky okupací univerzitních kateder, které si odhlasovala studentská všeobecná shromáždění a stovky okupací středních škol v celé zemi.

Postupně se ukázalo, že násilí prvních dnů bylo kreativní v tom smyslu, že bylo nutným předpokladem nápaditějších a organizovanějších akcí, které následovaly. Po prvních pěti dnech nepokojů došlo k obsazení radnice v Agios Dimitrios (jižní předměstí Atén) organizovanému místními anarchistickými skupinami a některými dělníky, kteří tam pracují (převážně manuálně pracujícími). Okupanti organizovali mítinky s místními lidmi, svolávali „lidová shromáždění“, snažili se vzpouru rozšířit organizováním lokálních aktivit, které s ní vždy souvisely. Dokonce se snažily ponechat některé služby v budově v chodu bez mediace komunálních autorit. Dalšího dne byla obsazena recepce Ministerstva vnitra v Chalandri, severní předměstí Atén, a organizovaly se demonstrace a akce vždy spojené se vzpourou.

V Sykies, dělnickém předměstí Soluně, byla na pár dnů částečně obsazena radnice a o několik dní později následovala okupace komunální knihovny v soluňské čtvrti Ano Poli. Ta sloužila jako místo, kde se organizovaly „lidové shromáždění“ a demonstrace. Novou společnou charakteristikou všech těchto aktivit byl pokus „otevřít“ vzpouru místům bydliště. Tato shromáždění byla chápána jako „bojová shromáždění městských částí“ nebo „lidová shromáždění“, jak se jim říkalo. Ve většině případů se uvnitř tohoto společenského „otevírání“ objevily odlišné tendence, zejména když vzpoura odeznívala. Jedna tendence chtěla organizovat komunitu boje, která by rozšiřovala témata vzpoury, zatímco druhá dávala přednost jakési aktivitě orientované spíše na řešení lokálních záležitostí, a to na permanentním základě. Na počátku shromáždění vypadala velice inovativně a živě. Nebyly v nich formální rozhodovací procedury nebo pravidlo většiny a podporovala se iniciativa. Do konce ledna však okupace budov – ať už veřejných, odborových nebo komunálních – přestaly vzkvétat a není jasné, jestli z této krátkodobé praxe vzejde nové hnutí.

V „obyvatelstvu“, či lépe řečeno v dělnické třídě jako celku, panovaly sympatie k účastníkům nepokojů, a to nejen proto, že se venku bily a demonstrovaly jejich děti, ale také proto, že cítili, že jde o spravedlivý boj. Velice populární bylo obzvláště vypalování bank, neboť tisíce lidí jsou zadlužené. Rabování nebylo akceptováno, alespoň ne otevřeně, díky silné úctě k soukromému vlastnictví nebo – v případě levičáků a některých anarchistů – z morálních důvodů. Obecně řečeno, ze strany „obyvatelstva“ vůči povstalcům panovala spousta sympatií a zájmu, ale minimální aktivní angažmá.

Od první chvíle po úkladné vraždě, k níž došlo 6. prosince, byly aktivovány státní a mediální mechanismy, aby se postavily proti explozi proletářského vzteku. Zpočátku se pokoušely dostat možné reakce pod kontrolu s využitím spektakulárně podaných rezignací Pavlopoulose a Chinofotise (ministr vnitra a bývalý náměstek ministra), premiérova slibu, že kdokoli je zodpovědný za smrt 15letého dítěte, bude „exemplárně potrestán“, nesouhlasu všech opozičních stran a mnoha novinářů s vládou a „zdrženlivého přístupu“ policajtů k demonstrantům. Velmi rychle však pustily z řetězu všechny formy represe: vyhrožovaly vyhlášením výjimečného stavu v celé zemi, mobilizovaly fašisty a paravládní organizace „pobouřených občanů“, byly desítky zatčených a demonstranti byli biti, policie v Aténách znovu střílela. Společně s televizními mizery se všechny strany šéfů jako jedno tělo (přičemž Komunistická strana byla tou nejvulgárnější z nich) pokoušely šířit strach. Podobně dvě hlavní odborové konfederace, GSEE a ADEDY, zrušily rutinní stávkové demonstrace proti státnímu rozpočtu na nový rok, protože se obávaly nebezpečí, že se tyto demonstrace změní v nepokoje. I přes žvásty odborových byrokratů o tom, že vláda nedokáže zajistit pořádek a klid ve společnosti, však k demonstracím v den generální stávky došlo a byly vskutku divoké. Realita tedy byla jiná: byli to šéfové, kdo se bál. Když francouzský ministr zahraničí hned v prvních dnech povstání prohlásil, „Rád bych řekl, že nás trápí, každého trápí vývoj konfliktů v Řecku,“ vyjádřil strach šéfů z možnosti, že se tato sociální exploze rozšíří, neboť solidární demonstrace s povstalci v Řecku se konaly v mnoha městech celého světa. Zejména ve Francii ministerstvo školství odvolalo nepopulární reformu středního školství, čímž ukončilo vznikající hnutí středoškoláků, kteří tleskali plamenům povstalectví v řeckých městech a maloměstech.

Ze strany státu a mediální propagandy bylo dominantní strategií separovat subjekty povstání. Buď povstání líčily jako dobrodružství puberťáků, jejichž věkem podmíněná vrozená citlivost jim dává právo rebelovat proti světu svých rodičů (jakoby proletářští rodiče oprávněně netoužili po zničení tohoto světa), nebo mobilizovaly rasistické reflexy s využitím falešného dělítka „řečtí demonstranti – přistěhovalečtí plenitelé“. Hlavně se pokoušely rozdělit demonstranty na hodné-pokojné a špatné-výtržníky. Šéfové a jejich poskokové potvrzovali právo demonstrovat, jen aby potlačili povstání. Protože se chtěli vyhnout ještě většímu zespolečenštění násilného chování na ulicích, všemožně se je snažili prezentovat jako činy „antiautoritářů“ nebo „chuligánů“, kteří pronikli na demonstrace jinak mírumilovných občanů. Ničení, jakožto proletářská akce, prohlásilo každodenní existenci policejních oddělení, bank a obchodních řetězců za momenty tiché války. Rovněž manifestovalo rozchod s demokratickým zvládáním sociálního konfliktu, které toleruje demonstrace proti té či oné věci, pokud jsou ovšem prosty jakékoli autonomní třídní akce. Předseda vlády se opíral o nejzazší politický val panství kapitálu, tedy o demokracii, když prohlásil, že „sociální boje nebo smrt náctiletého si nelze plést s akcemi proti demokracii.“ Demokracie samozřejmě schvaluje devastaci měst a venkova, zamořování atmosféry a kontaminaci vody, prodej zbraní, vytváření skládek lidských bytostí, nucení nás, abychom přestali být lidmi a stali se předměty, které pracují (nebo hledají práci, neboť díky krizi je nebo bude stále více lidí nezaměstnaných). Naznačil tak, že někteří lidé mohou ničit, co se jim zachce, pokud tak vzniknou nové šance na zisk a podporuje se tak rozvoj. Ovšem činit tak proti soukromému vlastnictví představuje pro společnost, která z něj učinila základní právo hned při svém zrodu, ten nejhorší skandál. Zapalování a rozbíjení tak znamená rány pro legitimitu této společnosti. „Zakuklení výtržníci“ je prázdný pojem, který má výlučně sloužit policii. Policie si monopolizuje utváření profilu hrozby. Měli bychom tu dodat, že od postřelení pořádkového policajta 4. 1. v Exarchii policejní represe proti demonstrantům eskalují. Místní lidé, kteří brání park v Aténách, zemědělci, kteří chtějí dojet na traktorech k parlamentu a demonstranti proti věznění těch, kdo byli doteď zatčeni, už nejsou napadáni jen slzným plynem, ale také granáty.

Pro mašinérii produkující obrazy byl pravým opakem „zakukleného výtržníka“ (což je vykonstruovaný obraz za účelem rozdělení proletářů) „pokojný občan, jehož majetek byl zničen“. Kdo byl tímto oslavovaným „pokojným občanem“, kterého rozhořčilo ničení? Při této příležitosti byli „pokojnými občany“ drobní podnikatelé, majitelé „malých“ obchodů, maloburžoazie. Stát ohlupuje i je, neboť mnohé z nich ničí kapitalistická krize. Během loňského prosince byl obrat poloviční než v prosinci 2007, a to nejen pro ulice s drahými obchody, ale také pro tržiště pod širým nebem, a to během nepokojů nebylo žádné takové tržiště napadeno… Šéfové tvrdili, že rozbíjení obchodů připravilo řadu lidí o práci, a přitom kvůli krizi má být v Řecku brzy předáno sto tisíc výpovědí. A to ničení „malých“ obchodů, které neprováděli zakuklení státní zaměstnanci, komentovali dělníci z takovýchto obchůdků v letáku sepsaném „Anonymní iniciativou prodavaček z Larisy“: „Číkoli pokusy terorizovat nás a přesvědčovat, že obrana nějakého majetku stojí nad lidským životem a důstojností, odsuzujeme. Mimo to, ony majetky vytvořila nezaplacená práce, práce načerno a nadpráce prekérních dělníků. Při symbolických útocích na banky a veřejné budovy (pro Larisu a další provinční města to opravdu platí) nebyly poškozeni žádní drobní majitelé. Jestli jim na prodavačkách skutečně záleží, měli by jim zvýšit mizerné platy, které jim dávají, měli by se naučit, co to znamená sociální zabezpečení a měli by vytvořit lidskou pracovní dobu a podmínky.“

Levicové strany nepokoje zaskočily a zaujímaly k nim rozdílné postoje. SYRIZA (Koalice radikální levice), koalice Synaspismos (3) a další menší levičácké organizace zachovávaly ke vzpouře vyvážený postoj. Vrcholoví vůdcové stranické mašinérie se neváhali distancovat od násilí účastníků nepokojů, dokonce je odsuzovali, ale ve srovnání s běsněním KKE tak činili umírněně. Oné úžasné noci 8. prosince demonstranti ze SYRIZA sice nadávali násilným demonstrantům, avšak nesnažili se jim v ničem bránit. Řadoví členové nebo voliči SYRIZA ve většině případů se vzpourou hodně sympatizovali, ačkoli ji prezentovali jako „výbuch mládeže“ a tudíž jako cosi jim vnějšího. Studenti ze SYRIZA se účastnili demonstrací proti policii a ve většině případů měli ke vzbouřencům mírnější postoj. KKE, která dokonale pochopila, že je-li součástí politického systému, je v sázce sama její politická moc, se rozhodla zaujmout policajtský postoj, který více připomínal krajní pravici, přičemž všechny účastníky nepokojů zatracovala jako „provokatéry“ manipulované domácími nebo zahraničními „temnými centry“. Co se týče levičáckých stran a organizací a obzvláště KOE (patří do koalice SYRIZA), ty byly pro vzpouru jakožto pro explozi, kterou „očekávali“, ale explozi bez „pozitivních“ požadavků. Proto dychtivě předkládaly seznam požadavků žádající, aby vláda odstoupila a ony tak mohly politicky něco vytěžit z obměny politického osazenstva. Z různých trockistických skupin byly některé aktivnější než jiné a podílely se na okupaci Právnické fakulty a KKE m-1 měla ke vzpouře docela pozitivní postoj, ale střetech s policií se samozřejmě nepodílely. Obecně vzato, až na pár skupin měli levičáci ke vzpouře celkem povrchní vztah, takže se většinou účastnili demonstrací, ale ne dalších aktivit.

Sílu fašistů v Řecku nelze srovnávat se silou fašistů v Itálii 70. let 20. století. Hlavní neonacistická organizace (Chrisi Avgi – tj. Zlatý úsvit) může počítat s pár stovkami militantů v celém Řecku. Je tu také LAOS, krajně pravicová populistická strana, která je pátou stranou v řeckém parlamentu s 3,8% křesel, ale její militantní základnu je těžko vypočítat. Ačkoli se pravicoví militanti ve městech Patra (hlavně tam) a Larisa (v menší míře) účastnili represí proti vzpouře, není možné srovnávat situaci v Itálii a v Řecku, protože fašisté v Řecku nejsou tolik organizovaní. Byli jedním z útočišť státu, když mediální propaganda a policejní represe nestačily, ale jen v Patra mají organizační základnu (s dlouhou tradicí – vždyť v roce 1991 byl na jedné okupované škole v Patra zavražděn středoškolský učitel Temponeras tehdejším tajemníkem mládežnické pobočky pravicové strany, která je dnes ve vládě).

Nepokoje byly spojené s konkrétní politickou subkulturou – se subkulturou anarchistů a antiautoritářů v Řecku, kteří sehráli velice důležitou úlohu během prvních dvou dní bouří a hlavně ten první. Jejich okamžitá násilná reakce na onu vraždu odpálila sociální explozi, která je předčila a rozšířila se do celého Řecka. Vzhledem k aktivitám studentů a dalších částí proletariátu, které nechaly na prosincové vzpouře svoji stopu, ji nelze redukovat na rituály pouličních bitek, pro něž se tato subkultura zdá být tradičně zapálená, ale také je v nich polapená.

Ačkoli vzpoura skončila, stále jsou viditelné její stopy. Některé okupace trvají (4), solidarita se zatčenými a duch vzpoury ještě spojuje různé prvky, které se na povstání podílely (i když se objevují určité známky sektářství a ideologií), vynořují se nové boje s radikálnějšími charakteristikami a násilí proti státu se zdá být mnohem legitimizovanější.

Všechny povstalecké živly diskutují vzestup nových organizačních forem a obsah boje. Ty levicové strany, které vzpoura zaskočila, a ony na ni zíraly s úžasem, toho politicky moc nenabídnou. Ty jen doufají v nové členy a vypadá to, že vzpourou zůstaly spíše nedotčeny. Odborů, jakožto formy i obsahu boje, malých nebo velkých, se povstání rovněž nedotklo nebo k němu byly dokonce nepřátelské. V konfrontaci s tak mocnými gesty neposlušnosti a útokem na všechny instituce nedokážou hlavní strany skrýt svůj strach. Existují jisté známky, že každodenní život i obvyklá politika se vrací do normálu, ale jsou tu i stopy nových aliancí a praktik, které budou potřebovat čas, aby získaly jasnější podobu a obsah.

TPTG, Blaumachen
4. 2. 2009

Poznámky:

1) Ohledně krize kapitalistické reprodukce a nedávných bojů vysokoškolských studentů v Řecku, viz náš text „Permanentní krize ve školství“ na libcom.org
2) Některé z nich se zmiňují v naší chronologii prosincových událostí.
3) Synaspismos původně vznikla na konci 80. let 20. století jako volební koalice dvou řeckých komunistických stran, KKE a Řecké levice – následovnice eurokomunistické Komunistické strany Řecka (Domácí). Po rozpadu SSSR se KKE očistila od všech nestalinistických členů a koalici opustila.
4) V lednu, po nepokojích, kdy stále ještě probíhaly nějaké kvazisyndikalistické/kvazibuřičské aktivity, prekérní mediální dělníci (a další dělníci a studenti ze solidarity) na několik dní obsadily budovu Svazu novinářů v Aténách, aby diskutovali o vytvoření jednotného odborového svazu pro média a odsoudili mediální lži ve vztahu ke vzpouře. Momentálně zůstává okupovaná Opera, kterou obsadili tanečníci, různí umělci a ze solidarity dělníci a studenti.

6. – 31. prosince 2008
(aktualizováno 2. ledna 2009)

Blaumachen
(komunistická skupina ze Soluně)

Níže představujeme hrubou chronologii událostí, k nimž došlo v druhém největším městě Řecka od soboty 6. prosince do středy 31. prosince. Během prvních pěti dní, kdy se tisíce rozzuřených proletářů vyhrnuly do ulic a podpálily tato města komodit, jsme prožívali vrchol tohoto pozdvižení – přinejmenším tedy v Soluni a dalších provinčních městech a maloměstech. Během oněch dní jsme se setkávali se školáky, studenty, mladými (hlavně, ale ne výlučně) dělníky, nezaměstnanými, přistěhovaleckou mládeží. Po 11. prosinci násilného chování na ulicích a střetů hodně ubylo. Na vzpouře v Soluni je důležité, že oproti Aténám bylo okupováno velice málo středních škol, zejména po prvním týdnu, i když studenti okupovali téměř každou univerzitní katedru. Po prvních pěti dnech vzpoury se demonstrací a akcí povětšinou účastnilo mnohem méně školáků. Přistěhovalecká mládež se podílela pouze na masivních střetech, útocích a rabování, k nimž docházelo od neděle 7. do úterý 10. prosince.

Tato stručná prezentace nemůže uspokojit potřebu hluboké analýzy nedávných nepokojů v Řecku. Je to jen první pokus o informování soudruhů a proletářů v zahraničí o probíhajících událostech z pohledu lidí, kteří se jich účastní.

Sobota 6. prosince

Ihned poté, co policejní speciální garda v Aténách zastřelila 15letého Alexise Andrease Grigoropoulose, se 300 lidí, hlavně anarchistů a levicových militantů, shromáždilo na Polytechnické škole soluňské Aristotelovy univerzity (AUTH), která leží poblíž obchodního a historického centra města. Vyšla spontánní demonstrace k policejní stanici na náměstí Aristotelous (turisticky nejatraktivnější náměstí ve městě), kde došlo k bojům s policajty. Ve stejnou dobu lidé bojovali s pořádkovou policií za pomoci kamení a Molotovových koktejlů kolem náměstí Syntrivani, poblíž AUTH. Střety s policajty trvaly po celou noc.

Neděle 7. prosince

Ve 12:00 začala demonstrace na náměstí Kamara (ležícím ve studentské čtvrti poblíž AUTH). 1500-2000 lidí (hlavně středoškoláků a vysokoškolských studentů, mladých dělníků, antiautoritářů a levicových militantů) pochodovalo obchodními ulicemi městského centra (Egnatia, Agias Sofias, Tsimiski), rozbíjelo výlohy bank a obchodů a mířilo k policejní stanici na náměstí Aristotelous. Tam řada protestujících napadla policii kamením a zápalnými pumami. Jeden policajt začal hořet. Policie odpověděla slzným plynem. Demonstrace pokračovala po ulicích Ermou a Venizelou k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii. Na ulici Venizelou bylo rozbito mnoho obchodů a magistrát. Když došla k ministerstvu, demonstrace se vydala po ulici Agiou Dimitriou k policejní stanici v Ano Poli, kde byla pořádková policie znovu napadena. Když se demonstrace vracela na náměstí Kamara, mladí vyrabovali supermarket. Na konci demonstrace se středoškoláci pokusili vyrabovat knihkupectví a tak začaly nové střety s pořádkovou policií.

Později večer byla obsazena Vyšší škola dramatická a kanceláře Soluňské asociace barů – první obsadili studenti dramatu a anarchisté a druhou hlavně levicoví studenti. Obě tyto místa nalézající se v centru města se budou používat pro setkávání se lidí, kteří se budou účastnit protestů.

Během noci došlo ke střetům s policajty před AUTH. Policejní gumový projektil zranil jednoho buřiče. Téže noci byla napadena policejní stanice ve východní čtvrti Toumpa, radnice ve čtvrti Agios Pavlos a kanceláře strany Nea Demokratia (jedná se o vládní stranu) ve čtvrti 40 Ekklisies.

Pondělí 8. prosince

V 10:00 400 středoškoláků demonstrovalo v městské části Toumpa a znovu zaútočilo na policejní stanici. I v dalších městských částech probíhaly blokády silnic. Mezitím 1500 středoškoláků ve studentské čtvrti postavilo barikády na ulicích Svolou a Ethnikis Amynis a na náměstí Navarinou a střetlo se s pořádkovou policií. Byly napadeny také obchody na ulicích Tsimiski a Venizelou. Studenti obsadili devět fakult univerzity. Téhož rána byla napadena také policejní stanice v západní městské části Sykies.

Na 18:30 byla na náměstí Kamara svolána demonstrace. 6000 lidí pochodovalo do středu města. Byli mezi nimi středoškolští a vysokoškolští studenti, nějací mladí přistěhovalci, chuligáni, mladí dělníci, antiautoritářští a levicoví militanti. Bylo zničeno velké množství bank a obchodů (s mobilními telefony, elektronikou, oblečením, rychlá občerstvení a klenotnictví) hlavně na ulici Tsimiski – nejkomerčnější ulici ve městě – a na ulici Venizelou. Některé z obchodů byly i vyrabovány. Před Ministerstvem pro Makedonii a Thrákii došlo ke střetům s policajty. Policajti použili velké množství slzného plynu. Rvačky s policajty pokračovaly kolem AUTH po celou noc.

Úterý 9. prosince

Ten den se na Palaio Faliro v Aténách konal Alexisův pohřeb. Proběhla nová všeobecná shromáždění studentů, kde se odhlasovala okupace mnoha univerzitních kateder. Učitelé základních a středních škol byli ve stávce a po 12:00 přerušili práci všichni pracující z veřejného sektoru. Na 12:00 byla svolána demonstrace na náměstí Kamara. Zúčastnily se jí 4000 lidí, které zamířily k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii, kde došlo k omezeným střetům s policií. Během úterka vězni v celém Řecku odmítali jídlo na protest proti policejní vraždě Alexise a na znamení solidarity s probíhající revoltou.

V noci došlo k nějakým rvačkám mezi mladíky a pořádkovou policií v univerzitní oblasti. Je třeba zmínit, že v těchto dnech školáci a přistěhovalecká mládež pocházející z různých předměstí vyrabovali řadu univerzitních kateder. Téže noci se u univerzity objevili fašisté. Totéž se stalo v mnoha městech po celém Řecku, zejména v Patrasu, což naznačuje, že šlo o organizovaný vládní plán. V některých případech, jako třeba v Larise, fašisté zaútočili na riotery společně s policajty v civilu a „rozhořčenými majiteli obchodů“.

Středa 10. prosince

Ten den se konala generální stávka, kterou již mnohem dříve svolala Všeobecná řecká konfederace práce (GSEE) a Konfederace státních úředníků (ADEDY) proti státnímu rozpočtu na rok 2009. Kvůli pokračujícím nepokojům odborářští bossové v úterý oznámili, že zruší plánované demonstrace. V Soluni se místní pobočky GSEE a ADEDY snažily omezit stávkující na pokojné shromáždění před městským Odborovým ústředím. Objevili se tam středoškoláci a vysokoškoláci odhodláni strhnout stávkující k demonstraci a povedlo se jim to. 4000 studentů a dělníků pochodovalo k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii. Tam pár středoškoláků zaútočilo na policajty, kteří odpověděli slzným plynem. Po délce 500 metrů mezi ministerstvem a Odborovým ústředím se pak půl hodiny odehrávaly rvačky. S policií sice zápasila jen hrstka dětí, ale řada dělníků a studentů je podpořila tím, že tam zůstali a uráželi policajty. Nakonec byli policajti nuceni stáhnout se. Poté 500 lidí zablokovalo ulici Egnatia – ústřední třídu městského centra – na více jak hodinu.

Večer se středoškoláci na chvíli střetli s pořádkovou policií na ulici Ethnikis Amynis. Téhož večera skončila okupace kanceláří Asociace soluňských barů.

Čtvrtek 11. prosince

Brzy odpoledne 80 antiautoritářských militantů zaútočilo na kanceláře místních novin Makedonie na ulici Monastiriou.

Okupace školy dramatu svolala na 17:00 demonstraci na náměstí Kamara. 2000 lidí, hlavně vysokoškolských studentů, antiautoritářských militantů a pár středoškoláků, pokojně demonstrovaly a šly k východním hustě obydleným částem města, přičemž skandovaly a psaly na zdi hesla proti státní represi. Pokud víme, k žádným střetům toho dne nedošlo.

Pátek 12. prosince

Demonstrace svolaná okupací školy dramatu opustila náměstí Kamara v 18:30. 1500-2000 lidí, zejména antiautoritářských militantů, studentů a mladých dělníků, zamířila k západním dělnickým čtvrtím. Demonstranti prošli městské části Neapoli a Sykies a přes středo-severní čtvrť Ano Poli se vrátili ke škole dramatu. I přes silný déšť demonstrace trvala 3 hodiny, neúnavně se opakovala a psala na zdi hesla proti policajtům a státu nebo jiná, volající po okamžitém propuštění všech zatčených během posledních dní. Rozdávaly se spousty letáků. Řada místních obyvatel aplaudovala a další se k demonstraci připojili, což ukazuje na širší sympatie s povstáním, a to i u proletářů, kteří se neúčastnili nepokojů ani jiných akcí. Byla napadena a zapálena politická kancelář LAOS (krajně pravicová strana) a došlo k útoku i na politickou kancelář Nea Demokratia. Téhož večera militanti mimoparlamentní levice demonstrovali v přilehlých oblastech.

Sobota 13. prosince

Odpoledne se 500 lidí, hlavně antiautoritářských militantů, shromáždilo na náměstí Kamara. Utvořili blok a zamířili k náměstí Aristotelous, kde se po výzvě Koordinačního všeobecného shromáždění okupací AUTH k demonstraci shromáždili povětšinou militanti mimoparlamentní levice. Obě skupiny se zprvu spojily do společné demonstrace 1000 lidí, která šla po ulici Egnatia. Po chvíli se oba bloky oddělily a byly od sebe pár metrů. Oba pochodovaly po třídě Nikis, což je nábřežní silnice ve středu města, plná kaváren a barů, kde byla zničena řada kamer na bankách. Zatímco většina lidí demonstraci opustila, levičáci zamířili k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii. Byla to po 7 dnech první demonstrace, která měla spíše politický než sociální charakter.

Neděle 14. prosince

Z obsazené školy dramatu ve 13:00 vyrazila motorkářská demonstrace. Směřovala ke vzdáleným předměstím na západě města – Stavroupoli, Evosmos, Eptalofos, Xirokrini – kde žije spousta přistěhovalců z Ruska a Albánie a málo placení dělníci. Někteří z nich se k demonstraci přidali. Když se vraceli, demonstranti prošli kolem Ministerstva pro Makedonii a Thrákii a policejní stanice v Ano Poli a zamířili zpátky ke škole dramatu.

Další demonstrace se odehrála na vzdáleném jihovýchodním předměstí Peraia. 60 školáků a studentů pochodovalo k policejní stanici a pak k radnici, kde vyvěsili transparent hlásající: „Pryč s vládou vrahů a policajtů“.

Pondělí 15. prosince

Brzy ráno iniciativa militantů z okupace školy dramatu obsadila radnici západní městské části Sykies, aby ji přeměnila v lokální kontrainformační centrum a svolala místní lidové shromáždění. Lidová shromáždění v sousedstvích a okupace státních nebo komunálních budov vznikly jako nová forma boje původně v Aténách, když byla obsazena radnice na předměstí Agios Dimitrios, stará radnice na severním předměstí Halandri a Galaxias na předměstí Nea Smirni. Během tohoto týdne se tato forma boje rozšířila do dalších městských částí a předměstí Atén a do mnoha měst celého Řecka.

Během dne místní obyvatelé procházeli kolem obsazené radnice v Sykies. Někteří s akcí sympatizovali, jiní byli jen zvědaví. Večer se tam na prvním lidovém shromáždění sešlo minimálně 200 lidí. Hlavně to byli účastníci protestů a nepokojů předešlých dní, ale také místní obyvatelé sympatizující s probíhající vzpourou. Shromáždění se rozhodlo svolat na středeční odpoledne místní demonstraci a v úterý zorganizovat lokální kontrainformační akce. Toto shromáždění na radnici probíhá doteď.

V pondělí se na AUTH odehrála řada všeobecných shromáždění studentů, která odhlasovala okupaci univerzitních kateder proti státní represi. Většina studentských shromáždění rovněž požadovala odstoupení vlády a odzbrojení policie. Podle toho, co nám někteří studenti vyprávěli, byla všeobecná shromáždění masivní a připomínala ta, která se konala během studentského hnutí v letech 2006-2007. Ve srovnání s minulým týdnem, kdy jediným místem, kde se lidé setkávali, byly ulice, se během tohoto týdne do okupací aktivně zapojilo ještě více studentů.

Úterý 16. prosince

V úterý se u soluňského soudu konalo přelíčení s 8 policajty. Byli obžalováni z toho, že 17. listopadu 2006, když byli ve službě a v civilním oblečení, těžce zbili Avgoustinose Demetriou, studenta z Kypru. Ačkoli byli shledáni vinnými a odsouzeni na 15-39 měsíců odnětí svobody, byli propuštěni na kauci, která byla stanovena na 5 euro za den. Před soudem se na protest proti policii shromáždilo 150 lidí. Když byl v kauze vynesen rozsudek, lidé zaútočili na pořádkovou policii strážící vstup do soudní budovy kamením, vajíčky a prázdnými lahvemi. Policajti odpověděli slzným plynem a bitím protestujících.

V 19:00 vyrazila z náměstí Kamara demonstrace svolaná Koordinací všeobecných shromáždění a okupací AUTH. Přibližně 3000 lidí, z větší části vysokoškoláci, pochodovaly po hlavních ulicích městského centra a mířily k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii. Během demonstrace se na výlohy obchodů a na zdi psala hesla a sprejovalo se podle šablon. Militantní studenti na chvíli obsadili tři rozhlasové stanice a odvysílali prohlášení a komuniké. K žádným střetům nedošlo, i když se policajtům hodně nadávalo, když je někdo uviděl.

Během úterka se konala nová všeobecná shromáždění studentů a byly obsazeny další univerzitní katedry. Obsazená Škola kinematografie nalézající se na západě v dělnickém předměstí Stavroupoli vyzvala k 7 dnům lidového promítání a k otevřeným diskusím v sousedstvích.

Středa 17. prosince

Ráno 50 militantů vyrabovalo supermarket Carrefour na předměstí Stavroupoli. Zboží se pak rozdávalo na sousedním nekrytém tržišti.

Ve 14:30 vyšla od věznice Genti Koule demonstrace svolaná prvním lidovým shromážděním z okupované radnice v Sykies a pokračovalo po sykieských ulicích. Večer se pak v Sykies konalo druhé lidové shromáždění. Účastníků bylo mnohem méně než minule, hlavně se jednalo o místní obyvatele.

Mezitím se v 18:00 ve městské čtvrti Ano Poli sešlo její první lidové shromáždění, kterého se zúčastnilo přes 200 lidí, hlavně mladých (dělníci a studenti), co se podíleli na protestech a nepokojích minulých dní, a z nichž mnozí žijí v této částečně chráněné a alternativní městské části, ale také několika dalších místních obyvatel různého věku, kteří sympatizovali s probíhajícím neklidem. Shromáždění probíhalo v budově komunální knihovny, která v minulosti hostila sociální centrum, jež před deseti lety vystěhovali policajti. Do diskuse přispěla řada lidí líčením událostí uplynulých dní, přičemž navrhovali, aby se zásadním požadavkem stalo okamžité propuštění všech zatčených. Na příští den byla domluvena kontrainformační shromáždění. Když shromáždění skončilo, 150 lidí se zapojilo do spontánní demonstrace v ulicích Ano Poli, kdy skandovali a psali hesla proti policajtům, námezdní práci a státu.

Pokud víme, stejný večer militantní studenti organizovali další lidové shromáždění ve vzdálené západní městské části Ampelokipi.

Čtvrtek 18. prosince

Koordinace všeobecných shromáždění a okupací AUTH svolala na 11:00 demonstraci na náměstí Kamara. Kvůli silnému dešti se shromáždilo jen 300 militantů a zamířili k Ministerstvu pro Makedonii a Thrákii.

Večer obsazená škola dramatu organizovala na náměstí YMCA, vedle Soluňského mezinárodního výstaviště, hudební koncert, kterého se zúčastnilo několik alternativních umělců. Přítomno byly 4000-5000 lidí všemožného věku. Rozdávala se řada letáků volajících po solidaritě se zatčenými a přes megafony se pronášela příslušná oznámení. Koncert skončil po půlnoci. Později se v noci na Polytechnické škole konal další hudební koncert, který uspořádala Koordinace všeobecných shromáždění a okupací AUTH.

Pátek 19. prosince

Na náměstí Koule Kafe se před již zmiňovanou komunální knihovnou konalo druhé lidové shromáždění Ano Poli. Zúčastnilo se jej 100-150 lidí. Na příští den byla naplánována kontrainformační shromáždění.

Sobota 20. prosince

Kolem 10:00 antiautoritářští militanti v srdci městského centra obsadili kino Olympion, nejluxusnější kino ve městě a domov Soluňského mezinárodního filmového festivalu. Promítání oficiálních filmů po zbytek dne ustoupilo militantním filmům a dokumentům. Kavárna kina byla použita jako shromaždiště okupantů a kolemjdoucích a pití bylo zadarmo. Rozdaly se tisíce letáků. U obsazeného Olympionu došlo k narušení pouliční charitativní akce, kdy se skandovala hesla a po soluňském primátorovi letěla krabice bonbónů. Na ochranu zesměšněného primátora okamžitě přispěchala malá policejní jednotka. V 18:00 se 400-500 lidí shromáždilo na otevřeném shromáždění, které se konalo v „Osvobozeném kině Olympion“. Diskutovala se řada vysvětlení nedávných nepokojů a návrhy pro budoucnost. Pozdě večer okupace skončila demonstrací 1000-1500 lidí, která šla po třídě Nikis a ulici Ethnikis Aminis. Policajti, kteří hlídali vánoční strom, byli napadeni barvami a ničily se bezpečnostní kamery.

Neděle 21. prosince

V Ano Poli se konalo třetí lidové shromáždění. Přibližně 100 lidí dočasně obsadilo kostel Taksiarches, kde navrhovali a diskutovali akce na další den. Kněz vyhrožoval, že bude z účastníků vymítat ďábla! Tato okupace kostela vyvolala mezi konzervativními složkami místní společnosti velký skandál. Druhého dne kostel Taksiarches hlídala desítka policajtů v civilu, zatímco pořádková policie strážila další slavný kostel ve čtvrti Ano Poli.

Pondělí 22. prosince

Brzy ráno byla obsazena komunální knihovna v Ano Poli, aby hostila lidová shromáždění a využívala se jako kontrainformační centrum. Během rána okupanti rozdávali letáky na ulicích a na středních školách v Ano Poli. Večer se konalo čtvrté lidové shromáždění. Kromě organizování akcí na příští den se hlavním tématem stal nápad, že se bude vyzývat k vánočním akcím ve středu města, pod heslem „Letos neslavíme vánoce, ale děláme nepokoje.“

Úterý 23. prosince

V 18:30 se na hlavních ulicích městské části Ano Poli odehrála místní demonstrace svolaná okupovanou komunální knihovnou. Účastnilo se jí 100 militantů z antiautoritářské scény. Pracujícím v obchodech, obyvatelům a kolemjdoucím se rozdala spousta letáků volajících po okamžitém propuštění zatčených a odsuzujících vánoční oslavy. Po demonstraci okupace komunální knihovny skončila na pozadí scvrkávajícího se sociálního neklidu. Tato skutečnost rovněž znemožnila pořádání jakýchkoli protestů či jiných akcí během vánoc.

Návrat do normálu?

Zatím vše v pořádku. Zdá se, že život se ve městě Soluň vrací zpět do normálu. I když dál se koná pár mítinků militantů, jako třeba na obsazené škole dramatu, na východním předměstí Kalamaria a v Ano Poli. Včera v úterý 30. prosince demonstrovalo v Kalamarii 100 lidí proti novoročním oslavám a volali po okamžitém propuštění zatčených a dělníci, přistěhovalci a militanti obsadili soluňské Odborové ústředí, aby dali najevo svoji solidaritu s bulharskou odborářkou a dělnicí z ISAP (Metro v Aténách a Piraeusu), Konstantinou Kounevou, která byla 23. prosince napadena kyselinou sírovou. Stále se nalézá v nemocnici ve velice špatném zdravotním stavu.

Na dnešní noc se svolává shromáždění na náměstí Rotonda na půl hodinu po půlnoci: „Na Silvestra nezůstaneme doma a nebudeme čekat na další mrtvý rok. Půjdeme si hrát ven a ulice budou naše. Všechno se změnilo, pouliční bouře jsou teď součástí našeho života. Za každou zavražděnou chvíli, za všechny přátele, kteří nežijí, za vše, co cítíme a oč usilujeme.“

Je téměř nemožné odhadnout, zda či jak bude tento sociální neklid pokračovat po 7. lednu, kdy se po prázdninách znovu otevřou školy a univerzity. Ať se však stane cokoli, nic již nebude stejné nejen pro nás, kdo jsme byli v ulicích, ale také pro celou dělnickou třídu v této zemi.

Blaumachen a přátelé
Soluň, 31. prosince 2008

Během prvního únorového týdne obsadili tanečníci a tanečnice Národní operu (Ethniki Lyriki Skini) na jedné z nejrušnějších aténských ulic (Akadimias bulvár). Z této budovy se tak stalo další centrum odporu a kontrainformací v řeckém hlavním městě. Okupantům se dostalo aktivní podpory od celé škály bouřících se proletářů, včetně Odborového svazu uklízeček (PEKOP), jehož militantkám dál vyhrožují smrtí šéfové firmy OIKOMET, kteří stojí rovněž za vražedným útokem na K. Kounevu, k němuž došlo posledního prosince. Opera byla přejmenována na „Povstaleckou lidovou operu“ a 24 hodin denně funguje jako prostor pro diskuse, filmová promítání, představení a fóra o umění a tělu ve vztahu k boji proti policejnímu státu a společnosti spektáklu.

Prosincová vzpoura sice čerpala sílu ze všech předchozích bojů, ale položila základy pro všeobecný odpor proti všemu, co nás uráží a zotročuje naše životy. Odpálila boj za život, jenž je dennodenně znevažován. Těm, kdo vzpouru chápou jako krátkodechý ohňostroj a odsouvají ji a podrývají se slovy, „život jde dál,“ odpovídáme, že boj nejen pokračuje, ale také již postavil naše životy na nový základ. Nic neskončilo, náš vztek trvá. Naše muka neodezněla, stále jsme tady. Vzpoura v ulicích, na školách a univerzitách, v odborech, v budovách místních samospráv a v parcích. A také vzpoura v umění.

Proti umění jakožto spektáklu pasivně konzumovanému diváky.

Proti estetice, která vylučuje „odlišné“.

Proti kultuře, která ničí parky a veřejné prostory ve jménu zisku.

Připojujeme své hlasy ke všem, kdo jsou v boji.

Jsme solidární s Konstantinou Kounevou a zatčenými během vzpoury.

Svým vlastním bojem a svojí vlastní kulturou odpovídáme na státní útlak, sociální vyloučení a na snahy masmédií terorizovat a dezinformovat.

Touto iniciativou, která má původ ve „svobodných uměních“ (život každého považujeme za umění), si bereme zpět prostor, který každému i nám všem umožní rozvíjet umění žít a probádat reformování kultury. Usilujeme o nezprostředkované umění, otevřené a přístupné všem.

Osvobozujeme řeckou Národní operu, protože z definice slova patří nám všem.

Cítíme potřebu začít všechno od začátku a redefinovat úlohu umění.

Skrze sebeorganizované postupy navrhujeme svobodné tvůrčí akty každého jednotlivce pro všechny, kdo považují kulturu za produkt kolektivní kreativity.

Jen tak získáme a vezmeme si zpět kulturu, která nám byla uloupena.

OTEVŘENÉ VŠEOBECNÉ SHROMÁŽDĚNÍ OSVOBOZENÉ OPERY KAŽDÝ DEN VE 21:00

ULICE JSOU NAŠÍM JEVIŠTĚM

VZPOURA JE NAŠÍM UMĚNÍM

Svobodní opera-toři

V sobotu 10. 1. 2009 zahájili radikální reportéři a novináři okupaci sídla Svazu aténských novinářů denního tisku (ESIEA), který funguje jako kontrolní instituce žurnalistiky v celém Řecku. Novináři vyzvali k sérii všeobecných shromáždění, které by otevřely debatu o povaze vysílání a podávání informací o nepokojích z prosince 2008 a jejich důsledcích a problémech s tím spojených. V pondělí 11. 1. svolalo Shromáždění osvobozeného ESIEA diskusi o „spektáklu“ a způsobech jak mu v žurnalistice čelit.

Tisíce protestujících, které v pátek 9. ledna zaplnily ulice Řecka, potvrdily, že oheň se nepovede zadusit ani kulkami a kyselinou sírovou proti aktivistům, ani ideologickým terorismem šířeným v posledních dnech médii. Stát mládeži a pracujícím znovu odpověděl surovou represí. Policie, povzbuzená požadavky na nulovou toleranci, které se objevily v médiích, a rozkazy svých nadřízených, mohla zaútočit chemickými látkami, použít násilí a zatýkat kohokoliv, kdo se k ní přiblížil.

Když se útlak státu obrátí i proti pracujícím, novinářům, fotografům a právníkům, kteří jsou v ulicích proti straně vrahů, jako se to stalo 9. ledna, je ještě jasnější, že vzpoura minulý měsíc nastolila otázku důstojnosti před všechny, jejichž přežití závisí na námezdní práci. Někteří z nás, zaměstnanci médií a studenti, se rozhodli reagovat tak, že se postavili na stranu vzbouřenců. Jsme aktivní: účastníme se jejich boje jako pracující a připojujeme se k jejich boji prostřednictvím každodenního zápasu na našich pracovištích. Našim hlavním cílem je zabránit šéfům, aby nám vnucovali svoje názory na události, jako se stalo například v případě fotografa Kostase Tsironise, který byl propuštěn z deníku „Eleftheros Typos“ („Svobodné noviny“) za to, že vyfotil policajta, který mířil zbraní na lidi den po vraždě 15letého Alexandrose Grigoropoulose.

Neděláme si žádné iluze, že se média, klíčový aparát státu, nepokusí přinutit lidi, aby opustili ulice a šli domů. Udělají pro to všechno a víme to velmi dobře, neboť v médiích pracujeme. Vidíme též, že, dokud budeme zticha, vrcholoví novináři dokážou akorát tak podporovat zrušení univerzitního azylu a představu o dvou táborech demonstrantů (násilničtí „zamaskovaní” versus „pokojní“).

Jsme s rebeli. Jedním z důvodů je i naše každodenní zkušenost s vykořisťováním na pracovištích. Tak, jako v každém jiném odvětví, i v mediálním průmyslu musíme čelit důsledkům, které přináší nejistá, případně neplacená práce, úkolová práce, přesčasy a všechny další projevy rozmarů šéfů. A v poslední době zažíváme pod hrozbou přicházející ekonomické krize i stupňující se propouštění a strach z něj.

Stejně jako všichni pracující, i my máme zkušenost s pokrytectvím a zradou ze strany odborů. Svaz novinářů (ESIEA) je institucí, která se staví proti pracujícím, co vyzývají k odporu proti šéfům, poukazují na vytváření zásadních vnitřních rozkolů a fragmentace práce a prosazují vytvoření jednotného odborového svazu v novinářském sektoru. Ve snaze odloučit pracující v médiích od ostatních pracujících se ESIEA ve skutečnosti stává odborovým svazem prosazujícím zájmy zaměstnavatelů a jejich základním mechanismem podpory, jak jsme mohli vidět, když se 10. prosince 2008 odmítla zúčastnit generální stávky.

Proto jsme se jako iniciativa námezdně pracujících, neplacených, nedávno propuštěných pracujících a studentů v médiích, rozhodli obsadit budovu ESIEA, aby jsme vyjádřili tyto skutečnosti a projevili solidaritu s rebelující společností:

Za svobodu informací, proti ideologické propagandě našich šéfů v médiích

Za sebeorganizovanou a demokratickou přímou akci ze strany všech pracovníků v médiích, proti útokům, kterým čelí každý z nás

V solidaritě s bojovnou odborářkou Konstantinou Kunevou

Za okamžité propuštění všech zatčených během nepokojů

Nemáme žádné obavy z propuštění; šéfové by se měli bát našich stávek

Z obsazené budovy ESIEA, 10.1.2009

Leták rozdávaný na protestním pochodu 9. 1. 2009 (pravděpodobně v Soluni) dvěma anarchistickými skupinami (neuvádí se kterými)

„V době občanské války si každý občan musí zvolit stranu, jinak bude odsouzen reparacím a bude připraven o svá občanská práva.“
Solón, Aténská ústava, 6. století před n. l.

Jakmile byly plameny uhašeny, státní mudrci vystoupili na světlo, aby činili odhady, analýzy, hodnocení a předpovědi, ale především sliby: „Odzbrojíme policii“ – tj. vyzbrojíme ji skvělými novými nesmrtícími zbraněmi, jako jsou elektrické obušky, paralyzéry a obrněná auta. „Provedeme reformu školství“ – tj. shromáždíme všechny děkany a ředitele a všechny ostatní kancléře oné bažiny separovaného a neužitečného vědění, kterému se říká věda, a vytvoříme nový systém debilizace, nový systém výcviku mladých lidí, aby se uměli klanět, donášet a žebrat. „Zachráníme demokracii“ – tj. nalezneme nové způsoby jak vydávat apatii, útlum a dobrovolné otroctví za výdobytek, za právo, za svobodu. Povstalci naslouchají sirénám demokracii a ptají se: To mě poser, copak ti lidé z opozice ještě neslyšeli, že vyjednávání je mrtvé?

Kdo podle jejich nadějí přijde zachraňovat Bastillu? Policajti? Obchodníci? Novináři? Odborářští bossové? Studentské svazy? I kdyby všechny síly represe, trhu a zprostředkování – od velekněze spektáklu až po nejnižšího funkcionáře státního násilí – pro tuto chvíli odložily své vzájemné rozepře, nedokážou propůjčit důvěryhodnost základnímu kameni všeho vyjednávání: možnosti získat něco zachováním tohoto systému. I kdyby banky smazaly všechny naše dluhy. I kdyby policajti chodili po ulicích s květinami ve vlasech a „savoir vivre“ pod paží. I kdyby ministerstvo zrušilo zkoušky, dalo všem za A, dalo všem žákům stipendium a poslalo je studovat na Harvard. I kdyby pro nás vynalezli tisíc požadavků a každý z nich splnili prostým prezidentským dekretem, i pak by realita byla tvrdohlavá: v tomto povstání se nevyskytnul ani jeden dojemný požadavek, a to nikoli proto, že bychom čekali, až je jiní vznesou za nás, ale proto, že povstání nic nepožadují – útočí. My nic nepotřebujeme, ale chceme všechno!

Otroci kapitálu, lokajové zprostředkování si ani nedokážou představit politiku bez vyjednávání, protože pro ně všechny je život nekonečným tržištěm. Jsou nasáklí logikou komodit a neumí přemýšlet o ničem jiném než o prodeji a jeho podmínkách. Jenže povstání ukázalo, jak vedou dialog ubožáci této planety: tak, že vlastníma rukama kámen po kameni vykořeňují vše, co je vykořisťuje, odcizuje a utlačuje. A není to jen či především policejní stát, ale totalita kapitalistických vztahů: od třídního vykořisťování a škály komodit až po divadla a opery buržoazní hniloby, po závoj snobství, do nějž se halí ti, kdo shlédnou Brechta, poslechnou si Šostakoviče, a pak znásilní Ludmilu a nutí Ahmeta, aby jim voskoval jejich dřevěné podlahy.

Povstání nebylo krokem vedoucím k vyjednávání. Bylo koncem tržiště, koncem všeobecné kapitulace, které se říká republika. Proto šéfové neví, co si počít. Neboť jejich zboží stojí zaprášené a neprodejné. A jediné, co jim zůstává po ruce je stále neobratnější management reprezentace násilí. Když na policejní stanice útočí žáci středních škol. Když si celé čtvrtě nestěžují na planoucí barikády a místo toho hází z balkonů květináče po policejních sviních. Když dnes fízl na koni málem nemůže ani udělit pokutu za špatné parkování, aniž by se na něj nesesypali nadávky, tak moc ví, že všechny její snahy o démonizaci sociálního kontranásilí vyšly naprázdno. S bleskem povstání, který protrhává temnotu ideologií, společnost získává oči a vidí kontury reálného: utlačovatelskou základnu svých spektakulárních privilegií. Ti, kdo roní slzy nad vypálenými obchody, by se měli jet podívat do Asie, aby viděli, jak otroci vyrábějí komodity, které si surovci z hlavních tříd cpou do svých výkladních skříní. Ti, kdo lkají nad rozbitým mramorem na univerzitách, by měli požádat babizny děkanů o účty, neboť jim nakoupili šestkrát tolik a ozdobili si s ním své vily. A ti, kdo se rozhořčují nad zničením svých aut, by se měli projít po deltě Nigeru, aby viděli, jak vedle ropných polí, které pohánějí jejich motory, teče krev.

Výjimka – vražda Alexise – přinesla překonání logiky výjimek, neboť odhalila její pravou podstatu – že se jedná o pravidlo. Pravidlo strukturálního násilí, které se denně provádí za účelem zabezpečení třídních, genderových a rasových privilegií: od kyseliny, která popálila tvář K. Kunevy, až po otroky na jahodových polích v jižním Řecku, a od zavražděných prostitutek v centru Atén a neviditelných mrtvých imigrantů na policejní stanici, která vydává povolenky, až po jatka v Palestině a Kongu. Proto se sociální kontranásilí obrací proti systému vykořisťování a útlaku jakožto proti celku – nepersonifikuje si nepřítele. Neredukuje se na chvilkový a nárazový akt odplaty, ale organizuje se do neustálého a trvalého útoku na základy tohoto systému: na společenské vztahy, které jej reprodukují.

Máme na své straně všechny dobré důvody tohoto světa. Neboť nezabili jen jednoho z nás a není to ani jen o tom, že krize jejich systému oslabila sliby, které nás doposud držely v letargii. Je to o tom, že tento svět může zrodit jen odcizení, osamocení, separaci, disciplínu, drancování, destrukci a smrt. Jde o to, že na obzoru se stále hustěji objevují odmítnutí jako bouře, která se chystá smést každé poslední privilegium tohoto prohnilého světa. A konečně jde o to, že jsme se všichni setkali sjednocení, živí a odhodlaní a obrátili jsme se proti tomu všemu. Proto jsou dnes každá škola, každá univerzita, každé město otevřené naší vůli, aby už to nikdy víckrát nebylo stejné. Toto vědomí přemění tichou smrt, kterou pro nás chystají, ať už se bude jmenovat jakkoli – reforma, represe nebo výměna vlády – v novou frontovou linii života, který chceme žít. Pokaždé bude masivnější, pokaždé bude polarizovanější. Pokaždé bude jasnější, pokaždé bude více nezprostředkovaná, kolektivnější.

ŘEKLI JSME A ZNOVU ŘÍKÁME: NEMÁME DŮVOD VRACET SE ZPÁTKY – VŠECHNO PATŘÍ VŠEM – VŠE ZŮSTÁVÁ V NAŠICH RUKOU

SOLIDARITU SE STÍHANÝMI POVSTALCI

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VĚZNĚNÝCH

Okupace Polytechniky skončila o půlnoci 24. prosince – Boj pokračuje…

Oznámení Okupantů Polytechniky

Ihned po zavraždění Alexandrose Grigoropoulose speciálním policistou Ep. Korkoneasem a po prvních střetech v ulicích Exarchie byla polytechnická univerzita obsazena a změnila se v ohnisko vyjádření sociálního vzteku. Jelikož je v živé paměti rebelů a velké části společnosti historicky a symbolicky spojena s bojem proti autoritě – od dob diktatury až po dnešní moderní totalitární demokracii – stala se Polytechnika místem, kde se spontánně shromáždily stovky lidí: soudruhů, mládeže a dělníků, nezaměstnaných, imigrantů, studentů…

Boje s represivními silami a planoucí barikády v přilehlých ulicích se staly jiskrou, která zažehla vzpouru, jež se šířila městem v podobě živelných demonstrací, obsazení vysoké školy ekonomické a právnické, útoků proti státním a kapitalistickým terčům v centru Atén i jejich městských částech a ve většině měst v celé zemi. V následujících dnech demonstrace tisíců lidí skončily nepokoji a útoky proti bankám, ministerstvům a velkým obchodním domům, okupováním škol a veřejných budov, obléháním a dobýváním policejních stanic dětmi. Pořádková policie hlídala věznici Koridallos a parlament. Vzpoura se stala všeobecnou – vzpoura, kterou odpálila vražda A. Grigoropoulose a která explodovala v bezprostřední reakci stovek soudruhů na tento případ rozšířeného státního násilí, a inspirovala akce vzteku a solidarity za hranicemi – na celém světě. Tato vzpoura kvasila v podmínkách generálního útoku státu a šéfů proti společnosti, rostla v realitě každodenního umírání svobody a důstojnosti, které utlačovaným lidem zajišťuje vyloučení, chudoba, vykořisťování, represe a kontrola. Tato vzpoura se vytrvale „připravovala“ i v těch nejtemnějších dobách státního a fašistického terorismu každým malým nebo velkým gestem odporu vůči odevzdanosti a kapitulantství, které mnoha lidem otevíraly cestu k setkání se na ulicích tak, jako se to stalo v těchto dnech. V této výbušné společenské realitě se okupovaná Polytechnika stala referenčním bodem přímé konfrontace se státem, a to ve všech jejích formách a všemi možnými prostředky, skrze posloupnost povstaleckých událostí, které sežehly pořádek a bezpečí šéfů a rozmetaly zdání společenského souhlasu s jejich vražednými záměry. Stala se místem, kde se setkávaly bouřící se sociální a politické subjekty a vzájemně se ovlivňovaly skrze všeobecná shromáždění a svoji dennodenní přítomnost v okupaci.

Fungovala jako základna kontrainformací, a to skrze komuniké a plakáty, svůj blog a rozhlasovou stanici a PA systémem rozesílala zprávy a novinky o probíhající vzpouře. Rovněž dala život politickým iniciativám odporu, jako byla třeba výzva shromáždění okupantů Polytechniky ke globálnímu akčnímu dni 20. prosince, která vyústila v koordinované mobilizace ve více než 50 městech v různých zemích, jichž se okupanti Polytechniky zúčastnili svoláním shromáždění na místo, kde byl zavražděn A. Grigoropoulos; nebo třeba solidární a benefiční koncert pro rukojmí revolty, který se konal 22. prosince, a výzva k účasti na demonstraci solidarity s vězni, kterou organizovali soudruzi, kteří se účastnili otevřeného shromáždění okupované GSEE (Všeobecná konfederace pracujících).

Jakožto po 18 dní stabilní bod šířící se vzpoury obsazená Polytechnika byla trvalou výzvou k neposlušnosti pro všechny vzdorující lidi na celém světě a permanentním znamením solidarity s rukojmími, které si v tomto boji stát vzal. Stala se územím, které jsme používali k šíření poselství solidarity mezi utlačovanými, sebeorganizace a sociálního i třídního protiútoku proti světu autority, jeho mechanismům a symbolům. Tyto prvky a hodnoty boje vytvořily utlačovaným půdu, kde se ve své vzpouře mohli setkávat, ozbrojily naše vědomí a snad vůbec poprvé si je tak široce osvojilo tolik lidí nejrůznějšího věku a různých národností – lidí, s nimiž anarchisté a antiautoritáři sdíleli totožná hesla proti policii, totožná slova, totožnou praxi boje, totožný vztek na ty, kdo drancují naše životy a mnohokrát i totožnou vizi světa svobody, rovnosti a solidarity.

Z tohoto důvodu se represe neprojevovala pouze v podobě policejní brutality, zatýkání a věznění demonstrantů, ale také intenzivním ideologickým útokem zahájeným ze všech stran politického systému, jenž viděl, jak se jeho základy otřásají, když represe, na níž stojí, nejenže nedokázala zkrotit vlny vzpoury, ale naopak byla jejich prvotní příčinou. Tento ideologický útok se selektivně zaměřoval na anarchisty, coby na politickou a nezprostředkovanou součást vzbouřenců, právě kvůli dopadu, jaký měly jejich slova a činy, a kvůli nebezpečí, které pro stát vzniká, když anarchisté komunikují a koordinují své činy s tisíci utlačovaných. V tomto kontextu docházelo k hysterické snaze rozdělit vzbouřence na „hodné žáčky“ na jedné straně a na „zlé zakuklené anarchisty – koukouloforoi“ nebo „rabující přistěhovalce“ na straně druhé, stejně jako k používání starého dobrého mýtu o provokatérech, čímž mělo dojít ke zmanipulování vzteku nad vraždou, k vyčerpání sociální exploze, ke kriminalizaci, izolování a rozdrcení stálých referenčních bodů této revolty. (Mimochodem stejná rétorika represe vedla k zavraždění A. Grigoropoulose, neboť je zodpovědná za považování specifických politicko-sociálních milieu, prostorů a lidí za „vnitřního nepřítele“, proti němuž by mělo být „legitimní“ používat státní násilí.) Součástí této snahy státu bylo strefování se do Polytechniky, které bylo v projevech politiků a pomlouvačné masmediální kampani na denním pořádku. Po hodinách střetů v Exarchii a kolem Polytechniky v noci 20. prosince stát prostřednictvím prokurátora vyhrožoval, že přikročí k policejní razii, neboť navzdory nesouhlasu univerzitních autorit zrušil akademický azyl na univerzitní půdě, aby potlačil vzpouru napadením jednoho z prvních míst, kde začala. Se svým záměrem neuspěl, protože okupanti se odmítli podřídit jakémukoli ultimátu, protože byli odhodláni bránit toto politické a sociální teritorium jakožto součást revolty, protože otevřeně vyzývali lidi, aby přišli a svojí přítomností podpořili okupaci a protože přikročili k plánovanému solidárnímu koncertu pro vězně, který 22. prosince shromáždil na Polytechnice stovky lidí. Následujícího dne, 23. prosince, se pohrůžky okamžitým vyklizením vrátily s ještě větší silou. Zatímco shromáždění diskutovalo o ukončení okupace, byli jsme informováni politickými a akademickými osobnostmi, že ministerstvo vnitra a policie požadují, abychom okamžitě opustili kampus, jinak tam vtrhnou policajti. Okupanti odpověděli, že Polytechnika nepatří ani ministerstvu ani policii, takže jim nemůže být vydána. Patří bojujícím lidem, kteří rozhodnou, co se udělá, výlučně na základě kritérií hnutí a neakceptují vydírání a ultimáta vrahů. Takto se okupace Polytechniky protáhla o další den a do centra Atén byla svolána demonstrace solidarity se zatčenými. Žádný represivní projekt ani žádný ideologický útok nedokázaly a nedokážou vydíráním dosáhnout návratu do normálu a nastolit sociální a třídní pacifikaci. Nic již není stejné! Překonání strachu, izolace a panujících společenských dělítek svedly tisíce mladých lidí dohromady s ženami a muži všeho věku, běženci a přistěhovalci, dělníky a nezaměstnanými a stáli bok po boku na ulicích a na barikádách a bojovali proti tyranům v našich životech, za naši důstojnost a svobodu. A taková je realita, která svými plameny osvětluje budoucnost vzpoury, její intenzifikaci a prohlubování až do absolutního podvrácení světa šéfů. Protože jsme všemožně křičeli, že tyto dny patří Alexisovi, Michalisi Kaltezasovi, Carlovi Giulianimu, Christoforosi Marinosovi, Michalisi Prekasovi, Marii Koulouri a všem soudruhům zavražděným uniformovanými státními vrahy, nejsou to dny, které patří smrti, ale ŽIVOTU! Životu, který rozkvétá v bojích, na barikádách, ve vzpouře, která pokračuje.

Po 18 dnech ukončujeme okupaci Polytechniky a posíláme nejvřelejší vzkazy solidarity všem lidem, kteří se mnoha způsoby stali součástí této vzpoury, a to nejen v Řecku, ale také v mnoha zemích Evropy, jižní a severní Ameriky, Asie a Austrálie a Nového Zélandu. Všem, s nimiž jsme se setkali a s nimiž zůstaneme pospolu v boji za osvobození vězňů této revolty, ale také za její pokračování až do globálního sociálního osvobození. Za svět bez pánů a otroků, bez policie a armád, bez hranic a věznic.

SMRT STÁTU – AŤ ŽIJE ANARCHIE!

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZATČENÝCH BĚHEM VZPOURY!

BOJ POKRAČUJE!

Svoláváme otevřené shromáždění k otázce organizování solidarity se zatčenými, po němž volali soudruzi ze shromáždění v okupované GSEE, které se uskuteční v sobotu 27. prosince v 16:00 na Polytechnice.

Okupace Polytechniky, 24. 12. 2008

Poslední prohlášení z obsazené Ekonomické fakulty před vyklizením

(Poznámka překladatele z řečtiny: text je věnován dobrému lidu Gazy. Jsou v našich srdcích i myslích a tím nejstrašlivějším způsobem nám připomínají, že máme milion důvodů bouřit se a ani jeden jediný zase se posadit, být spokojení a vrátit se k jejich vražedné normalitě.)

„Svojí dlouhou pílí a nebezpečenstvími, kterým čelíme, ukázali jsme světu, jak vysoce si ceníme naší spravedlivé svobody (…) nyní jsme si navzájem povinováni tou nejlepší péčí o budoucnost, abychom se již nikdy nenavrátili do postavení otrockého.“
Levelleři, Dohoda lidu, 1647

Pohleďme za slzný plyn, obušky a policejní antony. Operace, kterou šéfové od 6. prosince provádějí, nesestává jen z pouhého kombinování represe s propagandou. Spíše jde o aplikaci řady metod, jejichž cílem je opětovné sjednání sociálního smíru a konsensu.

Od komunistické strany, která bouřící se lid chápe jako loutky Syriza (eurolevicová parlamentní strana – pozn. překl.) a CIA, až po politiky socialistické strany, kteří skučí, že Atény připomínají město ve východním bloku, neboť jejich ulice se vyprázdnily od konzumentů; od thessalonického arcibiskupa, který úpěnlivě prosí své stádo, aby šlo nakupovat, až po městské mezinárodní výstaviště, které nabízí bezplatná parkovací místa těm, kdo vyrazí za vánočními nákupy, všichni mají společný cíl: návrat do normálu demokracie a konzumu. A tak druhý den po vzpouře, který se náhodou kryje se svátky mrtvolných konzumentů, čili s Vánoci, doprovází požadavek vánočních oslav za každou cenu: nejen proto, aby se naplnily kasy, ale také proto, abychom se všichni vrátili do svých hrobů. Druhý den přináší požadavek živých mrtvol, aby již nikdy nic nerušilo jejich věčný spánek. Přináší moratorium legitimizující prázdnotu jejich spektáklem poháněného světa, světa tichého a klidného života. A generálové této války nemají vražednější zbraně než tento apel na onu absolutní a nadčasovou ideu: demokracii.

Řeči o demokracii, které stále hustěji zaznívají ze strany demagogů klidu, míří na společenskou představivost – kolektivní pole strukturování tužeb a obav. Jinými slovy, míří na pole, kde neviditelně probíhají procedury, které mohou zajistit nebo ohrozit pořádek i s jeho pravdou. Dávno před zavražděním Alexise každý věděl, že oligarchie kapitálu se přestala byť i jen snažit vypadat demokraticky a to i podle buržoazních měřítek: ekonomické skandály, flagrantní incidenty policejního násilí, monstrózní zákony. Jenže tato skutečnost šéfy netrápí, a to ani zde ani nikde jinde. Důvodem je, že za těchto podmínek („Je to dost demokratické? Je to skutečně demokratické?“) neustálá reprodukce establishmentu reprodukuje kapitalistickou oligarchii, která kolem sebe staví zeď ze skandálů, výčitek svědomí, rezignací, požadavků a reforem, a tak brání zpochybnění (nikoli demokratických kvalit režimu, ale) demokracie jakožto systému společenského uspořádání. Proto šéfové dnes stále ještě mohou apelovat na tuto vyšší hodnotu, na tento axiomatický mechanismus politična, aby nás přivedli zpátky k normalitě, konsensu, kompromisu. Aby asimilovali všeobecné živelné běsnění do sféry zprostředkování dříve, než se toto běsnění zorganizuje v revoluční potenciál, jenž by mohl smést všechny prostředníky a mírumilovné demokraty a zároveň přinést novou formu uspořádání: komunu.

Uprostřed tohoto absurdního klimatu plytké analýzy ukazují placení funkcionáři psychologické války na vzbouřence a kvílí: „To není demokratické, je to ignorování pravidel, podle nichž funguje naše demokracie.“ Nemůžeme si pomoci, ale tváří v tvář tomu, co bychom až donedávna považovali za nemožné, jsme na chvíli oněměli. I když mají v úmyslu nás podvést, šéfové této země řekli cosi, co je pravda: demokracií pohrdáme více než čímkoli jiným v tomto dekadentním světě. Neboť, co je demokracie jiného než systém diskriminací a donucení ve službách vlastnictví a soukromosti? A co jiného jsou její pravidla než pravidla vyjednávání o právu vlastnit – neviditelná pravidla odcizení? Svoboda, rovnost práv, rovnostářství – ani všechny tyto mrtvé ideologické masky dohromady nemohou zakrýt jejich poslání: generalizace a zachování společenské sféry jako sféry ekonomické, jako sféry, kde je odcizené nejen to, co jste vyrobili, ale i to, čím jste a co můžete dělat. Buržoazii se třese hlas pietou, když slibuje: práva, spravedlnost, rovnost. A vzbouřenci slyší: represe, vykořisťování, drancování. Demokracie je politickým systémem, kde jsou si všichni rovní před gilotinou spektakulárního produktu. Jediným problémem, který demokraty – od Cromwella po Montesquieuho – zajímal, je, na základě jaké formy vlastnictví lze někoho považovat za občana a jaká práva a povinnosti zaručí, že se lidé nikdy nebudou chápat jako něco víc než jen soukromí občané. Vše ostatní není ničím jiným než regulací detailů režimu ve službách kapitálu.

Naše pohrdání demokracií se neodvíjí od jakéhosi idealismu, nýbrž od naší veskrze materiální animozity vůči společenské entitě, kde se hodnota a uspořádání soustřeďují kolem produktu a spektáklu. Vzpoura byla ze své podstaty i vzpourou proti vlastnictví a odcizení. Každý, kdo se neskryl za záclonami svého soukromí, každý, kdo byl v ulicích, to velice dobře ví. Obchody se nerabovaly kvůli rozprodávání počítačů, oblečení nebo nábytku, ale pro radost z ničení toho, co nás odcizuje: spektáklu produktu. Každý, kdo nechápe, proč má někdo požitek při pohledu na zničený produkt, je buď hokynař, nebo policajt. Ohně, které za těchto dlouhých prosincových nocí zahřívaly těla vzbouřenců, byly plné osvobozených produktů naší dřiny, odzbrojených symbolů toho, co bývalo všemocnou fantazií. Prostě jsme si vzali, co nám patřilo a hodili to do ohně společně se všemi doprovodnými projevy spektáklu. Ona velká slavnost uplynulých několika dnů byla rovněž vzpourou touhy proti vynucovanému pravidlu nedostatku. Vzpourou daru proti suverenitě peněz. Vzporou anarchie užitné hodnoty proti demokracii směnné hodnoty. Vzpourou spontánní kolektivní svobody proti racionalizovanému individuálnímu donucení.

„První záblesky úsvitu přicházejí z nejhlubší temnoty“

Až do sobotní noci 6. prosince 2008 jsme si mohli říkat, „jusqu‘ ici, tout va bien,“ a sledovat, jak osobní životy nás všech dopadají na poušť kapitalistického systému. Pak přišel třesk a převážné části mládeže v této zemi se zmocnilo destruktivní šílenství. Nejdříve, jako již mnohokrát v historii, hovořily činy. Jako první promluvila policejní zbraň a tím nejkrutějším způsobem nám připomněla, že jakákoliv Autorita s nechutí pohlíží na fenomén zvaný život. Byla prolita krev mladého člověka a vzápětí se z Exarchie rozšířil do centra metropole a dalších velkých měst nesmírný řev. Řev, rezonující v hluku rozbíjených výloh a hořících barikád, proměňující banky a obchody v zuřivý oblak dýmu s jediným poselstvím: ODPLATA.
O dva dny později vypadala vánočně vystrojená centra měst jako kdyby se stala terčem bombardování, zatímco krizí postižené ekonomice zasadily další smrtící zásah přímo do srdce hordy „chuligánů“ rabujících komodity. „Varkízská smlouva byla porušena, jsme opět ve válce.“ Mluvíme zde o návratu třídního boje do popředí, mluvíme o řešení krize: Našem řešení a pro nás. A to teprve začínáme, tak vzhůru do toho…
Jsme součástí vzpoury života proti každodenní smrti, uvalené na nás existujícími společenskými vztahy. Destruktivní silou, která v nás všech byla latentně obsažena, provádíme divoký (ale rozporuplný) útok na instituci soukromého vlastnictví. Okupujeme ulice, dýcháme volně i přes ta oblaka slzného plynu a útočíme na ten nejopovrženíhodnější obraz nás samých: náš obraz coby otroků našich šéfů, jehož nejextrémnější a nejodpudivější podobou je policajt. Stavíme pevnou barikádu proti odporné normalitě koloběhu produkce a distribuce. Za nynější situace není nic důležitějšího než zpevňování této barikády proti třídnímu nepříteli. I když třeba nakonec pod tlakem přisluhovačů (para)státu a nedostatečnosti naší barikády ustoupíme, všichni moc dobře víme, že nic již nikdy nebude v našich životech stejné.
Stejně tak vnímáme sebe sama v historické souvislosti rekompozice nového třídního subjektu, jenž již odedávna nese příslib, že se zhostí role hrobaře kapitalistického systému. Jsme přesvědčeni, že proletariát nikdy nebyl třídou kvůli svému postavení, ale naopak, že jako třída pro sebe se ustavuje na základě střetu se šéfy, nejdříve jedná a až později si uvědomuje své jednání. K rekompozici dochází skrze skupiny subjektů, které si začínají uvědomovat, že nemají žádnou kontrolu nad svými vlastními životy, skrze skupiny, které byly či jsou tlačeny až na samé dno společnosti a nyní se vydávají na rozporuplnou cestu směrem k sjednocení.
Námezdní práce je vždy založena na vydírání. V současnosti to platí ještě více v souvislosti s tím, jak roste množství pracujících, kteří jsou zaměstnáni na dočasných, příležitostných a nejistých pozicích, které kapitál nutně potřebuje k reprodukci svého panství, ale společensky nejsou nikterak užitečné. V těchto sektorech se tak třídní boje přesouvají z pole výrobní samosprávy na pole všeobecného blokování a sabotáže. Zároveň automatizace výroby a opuštění politiky plné zaměstnanosti vytvářejí obrovskou armádu nezaměstnaných proletářů, kteří jsou odsouváni na okraj společnosti a utíkají se k nejisté práci nebo se z důvodu přežití zapojují do černé ekonomiky. Nezaměstnaní, prekérní pracující, studenti vysokých a středních škol, kteří jsou odsouzeni stát se budoucími námezdními otroky, přistěhovalci první a druhé generace, kteří každodenně zakouší marginalizaci a represi, ti všichni společně s menšinami radikálních pracujících tvořili pospolitost prosincových povstalců, pospolitost založenou na sdílených podmínkách odcizení a vykořisťování, které definují společnost postavenou na práci jakožto komoditě. Připomeňme si také, že předvečer tohoto svátečního dne oslavili ti na ještě nižší pozici, ti, kteří přišli o všechny radosti v mučírnách demokracie, vězni z řeckých věznic.
Ti, kteří vlastní pouze jedinou komoditu, svoji pracovní sílu, a investovali ji na burze sociálního zabezpečení a do naděje, že jejich potomci snad získají možnost sociálního vzestupu a opustí postavení svých rodičů, dál sledují povstaleckou slavnost, aniž by se do ní zapojovali, ale také nevolají policii, aby ji rozehnala. V důsledku nahrazení sociálního zabezpečení policejní bezpečností a v důsledku zhroucení akciového trhu s třídní mobilitou, řada pracujících pod tíhou kolabujícího univerza maloburžoazní ideologie a státního sebevědomí posouvá k (sociálně významnému) morálnímu ospravedlňování tohoto vzplanutí mládeže, aniž by se však doposud připojili k útoku na tento vražedný svět.
Pořád vláčeli své mrtvoly v tříměsíčních litaniích profesionálních odborářů a v obraně smutného sekčního poraženectví před zuřící třídní agresivitou, která rychle vystupuje do popředí. Tyto dva světy se potkaly na ulicích v pondělí 8. 12. a celá země vzplála. Svět sekčního poraženectví vyšel do ulic bránit demokratická práva separovaných rolí občana, pracujícího, konzumenta, účastnit se demonstrací, na něž se nestřílí. Poblíž, ne moc daleko, vyrazil do ulic svět třídní agresivity v podobě malých, organizovaných „gangů“, které zapalují, rozbíjejí, rabují a rozebírají chodníky, aby mohly házet kamení po policejních vrazích. Ten první svět (přinejmenším tak se vyjadřovala politika profesionálních odborářů) byl tak vystrašen z přítomnosti toho druhého, že ve středu 10. 12. se pokusil demonstrovat bez obtěžující účasti této „lůzy“. Tak bylo již nastoleno dilema, ke komu se na ulici přidat: buď k demokratickému bezpečí občana, a nebo k bojové solidaritě skupiny, k agresivnímu bloku, k pochodu, který brání existenci každého ostrými útoky a barikádami.
Prosincové události („Dekemvriana“) roku 2008 v Řecku jsou jen nejnovějším článkem v řetězu povstání, která se ženou kapitalistickým světem. Ve své dekadentní fázi, kapitalistická společnost nemůže a ani si neklade za cíl získat souhlas vykořisťovaných skrze integraci částečných požadavků. Jediné, co jí zbývá, je represe. Od doby restrukturalizace, která začala v druhé polovině 70. let (s cílem potlačit proletářskou vzpouru známou jako „Hnutí – 68“) se kapitál musel vyrovnat s následujícím rozporem: byl sice schopen vytvořit lidskou masu pasivních televizních diváků a konzumentů zboží, ale zároveň jim musel odpírat (prostřednictvím snižování mezd) možnost koupit si tyto komodity. Z tohoto úhlu pohledu by se pak vyrabování supermarketu na ulici Stadio, těmi stejnými lidmi, kteří každodenně zakouší příslib falešného konzumního štěstí, a zároveň jsou jim upřeny prostředky k realizaci těchto příslibů, nemělo jevit jako nějaké překvapení.
Prosincové povstání nepředložilo žádné konkrétní požadavky, a to právě proto, že jeho účastnící každodenně zakouší a tedy znají odmítání vládnoucí třídy splnit jakýkoli takový požadavek. Šepot levice, která původně požadovala odvolání vlády, vystřídalo němé zděšení a zoufalý pokus o uklidnění nekontrolovatelné povstalecké vlny. Absence jakéhokoliv reformistického požadavku reflektuje podzemní (i když stále nevědomou) tendenci k radikálnímu podvrácení a překonání stávajících zbožních vztahů a vytvoření vztahů kvalitativně nových.
Všechno se rodí a dospívá v násilí – nic jím však nekončí. Destruktivní násilí, rozpoutané v průběhu prosincových událostí, způsobilo zablokování kapitalistické normality v centru metropole, nutnou, ne však dostatečnou podmínku pro přeměnu povstání v pokus o sociální osvobození. Destabilizace kapitalistické společnosti není možná bez paralyzování ekonomiky – tj. bez narušení fungování center produkce a distribuce skrze sabotáže, okupace a stávky. Absence jakéhokoliv pozitivního a kreativního návrhu jiných forem organizování společenských vztahů byla – až doposud – zcela očividná. Nicméně, prosincové povstání je třeba chápat v historickém kontextu procesu, v němž znovu ožívá třídní boj, který probíhá na mezinárodní úrovni.
Řada bojových praktik – některé se v základní formě vynořily v mnoha zemích, kde nedávno probíhaly významné třídní konflikty – navrhují a v praxi pak realizují lidskou pospolitost, která ruší a kreativně překonává odcizené zbožní vztahy:
- okupované školy lze využívat jako centra seskupování s cílem vzít si zpět ulice a veřejný prostor obecně
- veřejná kontravýuka organizovaná v rámci nedávného hnutí prekérních dělníků/studentů v Itálii dává vědění do služeb utvářející se pospolitosti
- kolektivní vyvlastňování supermarketů a knihkupectví a kolektivní život během okupací jako autorealizace požadavků na bezplatné jídlo, bydlení, knihy
- radikální zpochybňování vlastnických vztahů, spolupráce namísto individuálního přivlastňování (a občas i opětovného prodeje) vyvlastněných komodit
- propojování sousedských shromáždění, začíná u lokálních problémů a je tak předobrazem společnosti, kde se rozhodnutí přijímají a vykonávají bez zprostředkování jakékoli odloučené moci (např. Oaxaca)
- bezplatná přeprava hromadnou dopravou, déménages (vtrhnout do pracovní agentury a vyházet jim všechno na ulici) systematicky aplikované během hnutí proti CPE ve Francii.
Takové (a nepřeberné množství dalších, které se mohou zrodit z osobní a kolektivní inteligence) jsou praktiky, které mohou obohatit a oplodnit síly negace, které pomohou, aby se skrze vřavu povstání začala rodit svobodná komunistická společnost.
Děláme, co je v našich silách, abychom nemuseli opustit ulice a ukončit naše okupace, protože my nechceme jít domů. Deptá nás a rmoutí „realistická“ představa, že dříve nebo později se budeme muset vrátit zpět do normálu. Radujeme se z představy, že stojíme na počátku historického procesu opětovného ožití třídního boje. A pak, pokud to opravdu chceme, bojujeme-li za to a věříme-li tomu, může nás to vyvést z krize, skrze revoluční výpadovku z tohoto systému.

Proletáři z okupované budovy ASOEE (Ekonomická fakulta)

18. prosince 2008

Prohlášení ze dne 30. prosince 2008

„Dnes jsme obsadili Odborové ústředí v Soluni, abychom se tak postavili na odpor státnímu útlaku, který se projevuje vraždami a terorismem namířenými proti pracujícím lidem. Okupujeme Odborové ústředí a maříme chod jeho administrativy. Nemaříme však chod svazů prvního stupně – naopak na ně a na pracující lidi apelujeme, aby se přidali k tomuto společnému boji.“

Okupace Odborového ústředí v Soluni pokračuje.

Na dnešním (30. prosince) shromáždění obsazeného Odborového ústředí došli jedinci s různým politickým zázemím, členové odborů, studenti, přistěhovalci a soudruzi ze zahraničí k tomuto společnému rozhodnutí:

• Pokračovat v okupaci
• 31. prosince ve 12 hodin uspořádat před ústředím shromáždění lidí na znamení solidarity s K. Kunevou
• Organizovat informační a osvětové akce v městských částech
• Uspořádat v ústředí hudební představení, které bude benefitem pro Konstantinu
• Na Nový rok uspořádat v ústředí Den boje s otevřeným shromážděním v 18:00.

Konfrontovány s hrubým a nepokrytým státním násilím a útlakem zaměřeným proti dělnickým bojům a skrytými, leč o nic méně nepřátelskými, mafiánskými machinacemi zaměstnavatelů, odborové svazy kontrolované po celé zemi Odborovými ústředími – mezi nimi i tím soluňským – nedělají nic, jen koktají cosi jako, „snažíme se pro naše členy a ostatní pracující lidi demokraticky dosáhnout plné sociální a ekonomické parity,“ jak se ostatně říká i v jejich statutárních dokumentech.

Tytéž stanovy pokračují: „Řecká Odborová ústředí byla založena, aby sjednocovala místní svazy pracujících a tak chránila ekonomické, profesní a sociální zájmy svých členů. Na základě těchto profesních a sociálních zájmů představitelé Odborových ústředí bojují za vyšší mzdy a lepší životní a pracovní podmínky.“ V celém tomto dokumentu není ani zmínka o podvrácení a negování příčin nerovnosti a bídy a hierarchických struktur ve společnosti. Jejich orientace je zřetelně oportunistická a směřuje k jakémusi vágnímu „zlepšování“ podmínek vykořisťování.

V tomto smyslu jsou tzv. „organizované odborové hnutí“ a jeho bossové zásadními spolupachateli prodlužování závislosti a potlačování dělnického/syndikalistického hnutí, protože je vmanipulovávají do logiky „řešení“ problémů na základě mdlých, marných a částečných požadavků, které jsou – soudě podle jejich výsledků – nakonec pro život pracujících škodlivé: postavení pracujících lidí se nezlepšuje, ale významně zhoršuje. Prekérnost, „pružné“ pracovní vztahy, „pronajímání“ dělníků, žádná skutečná reakce na zločiny, kterým šéfové říkají „pracovní nehody“…

Mnohonásobně roztříštěné řecké odborové hnutí na druhou stranu nemůže jít a ani nepůjde proti vládě a klientelistickým stranicko-politickým mechanismům, které se navzájem doplňují při prodlužování moci a nerovnosti. Svědčí o tom i dnes obvyklý postup odborových bossů, kteří svoji „úspěšnou“ odborářskou kariéru kapitalizují nějakým tím vládním postem nebo křeslem na ministerstvu či v nějakém korporátním poradním orgánu.

Všeobecné konfederace a Odborová ústředí jsou dnes v Řecku integrálními akcionáři mocenského režimu. Jejich řadoví členové a pracující obecně se k nim i jejich vůdcům musí obrátit zády a zvolit si cestu nezávislých dělnických a syndikalistických svazů, aby vzniknul autonomní pól boje, který si budeme sami řídit, mimo strany a mechanismy.

Odborové ústředí v Soluni je druhé největší v Řecku. Je tvořeno 275 svazy 1. stupně v prefektuře Soluň a regionu Střední Makedonie. Ústředí zdánlivě zastupuje 350 000 pracujících lidí, z nichž 300 000 pracuje ve městě Soluň. Viděl kdy někdo alespoň 100 000 z nich, jak se v ulicích něčeho dožadují? Nikdy! Proč? Je to prosté: pracující lidé sami velice dobře vědí, že pod vedením odborových ústředí nedělají nic jiného, než že hrají systémovou hru bossů z ústředí.
Až si pracující lidé uvědomí svoji moc a vymaní se z logiky, v jejímž rámci se nechávají zastupovat komplici šéfů, pak si znovu získají své sebevědomí a při další stávce jich tisíce zaplní ulice.

Stát se svými gorilami vraždí lidi

Odpor – Sebeorganizace – Boje bez poručníků – Sociální sebeobrana

Solidaritu s imigrantkou a odborářkou Konstantinou Kunevou

Konstantina Kuneva, tajemnice místní organizace Odborového svazu domácích dělnic a uklízeček v Atice, byla napadena. 22. prosince v noci na ni před jejím domem zaútočili dva muži kyselinou sírovou. V kritickém stavu byla přijata do nemocnice. Má popáleniny na obličeji, na hlavě, na rukou a na zádech a možná přijde o zrak. Události před útokem a svědectví jejích kolegyň odborářek a dělnic jasně ukazují, že se jedná o trest za její angažmá v odborovém svazu. Tento svaz je jedním z nejaktivnějších dělnických svazů mezi těmi, kterým se eufemisticky říká prekérní pracující. Jinými slovy, Konstantina je imigrantka a velmi málo placená a nechráněná dělnice v jednom z nejpodhodnocenějších sektorů práce. Do odborů se rozhodla vstoupit, aby bojovala proti nelidským podmínkám uvaleným na ni i její kolegyně. Je možné, že si její zaměstnavatelé najali mafiány, ale každopádně na ni zaútočili mafiánskou metodou. Za útokem stojí titíž – a jejich gorily – kdo vyhrožovali zvláště Konstantině, kterou kvůli jejímu přistěhovalectví považují za nejzranitelnější, ale také dalším ženám kvůli jejich aktivitě v odborech. Každodenní teror šéfů se jasně a nemilosrdně zaměřuje na ty jedince a odbory, kteří vzdorují námezdnímu otroctví.

Firma (OIKOMET), kde 44letá uklízečka pracovala, měla kontrakty se dvěma velkými státními podniky: ISAP (ΗΣΑΠ), což je nadzemní metro v Aténách, a Řecký dopravní průmysl (EBO). Její svaz oficiálně zdokumentoval a zpochybnil kruté vykořisťování, kterému podle těchto kontraktů byly podrobeny jeho členky, jenže jeho neustálým stížnostem a kolektivním akcím nenaslouchala ani Inspekce práce (státní agentura, která má dohlížet na dodržování zákoníku práce na pracovištích) ani Ministerstvo práce, Všeobecná konfederace pracujících v Řecku či Odborové ústředí. Žádný z dotyčných podílníků nikdy u firmy neprovedl kontrolu, a to i přesto, že terorismus managementu vůči dělnicím byl neustálý a zašel až tak daleko, že každá dělnice, která si stěžovala na pracovní podmínky, byla okamžitě propuštěna, a navzdory skutečnosti, že vicepředsedkyně svazu veřejně prohlásila, že členkám odborů je telefonicky vyhrožováno smrtí.

Konstantina je jednou z mnoha set přistěhovaleckých dělnic, které pracují jako uklízečky v režimu „dělníci na pronájem“. Týden před útokem se Konstantina střetla s managementem firmy pronajímající dělnice kvůli vánočnímu příplatku, na nějž měla i se svými kolegyněmi nárok a nezákonně jim byl odepřen. Důsledkem tohoto střetu bylo zlovolné propuštění její matky toutéž firmou a Konstantina sama byla za trest převedena na jiné pracoviště, daleko od domova. Tehdy mělo také dojít k tripartitnímu setkání Konstantiny se zaměstnavatelem a státním činitelem z Inspekce práce, a to kvůli jejím oficiálním stížnostem.

Situace, jak je tato, nejsou na poli úklidových firem a firem pronajímajících zaměstnance nikterak zřídkavé. Naopak, co se týče kontrahentů úklidových firem, jedná se o pravidlo: opožděné smlouvy, ukradené mzdy, ukradené příplatky za přesčasy, rozdíly mezi nasmlouvanou mzdou a tím, co zaměstnankyně skutečně dostává zaplaceno, vybírání si téměř výlučně přistěhovaleckých dělníků a dělnic se zelenou kartou (legální pobyt v Řecku od 1 do 5 roků – ve většině případů jen 1 rok), aby je pak mohli držet téměř jako rukojmí, žádné dávky sociálního zabezpečení. A to vše se děje s podporou veřejného sektoru a podniků, které ví o těchto pracovních podmínkách připomínajících středověk, pobízí k nim a podporují je.

Konkrétně OIKOMET, úklidová firma s pobočkami po celém Řecku a vlastněná Nikitasem Oikonomakisem, jenž je členem PASOK (řecká socialistická strana), „oficiálně“ zaměstnává 800 pracujících – na druhé straně pracující říkají, že jich je ve skutečnosti minimálně dvakrát tolik a že obrat zaměstnanců byl za poslední 3 roky 3000. Nezákonné praktiky ze strany zaměstnavatelské firmy jsou na denním pořádku. Konkrétně, zaměstnanci podepisují „prázdné smlouvy“ a nikdy od nich nedostávají kopii. Pracují 6 hodin denně, ale zaplaceno mají jen 4,5 (i tarifně), protože pak to na papíru vypadá, že týdně pracují méně než 30 hodin a šéf je nemusí zařadit do „vyšší tarifní kategorie“. Zaměstnankyně jsou terorizovány, za trest je přesouvají, vyhazují nebo vydírají, aby odešly dobrovolně (jednu zaměstnankyni její zaměstnavatel 4 hodiny držel v prostorách patřících firmě a pak jí vyhrožoval a nutil ji, aby podala výpověď). Šéf zorganizoval „žluťácké“ (firemní) odbory, aby mohl se zaměstnanci při najímání a propouštění manipulovat, jak se mu zlíbí, a vyloučit jakoukoli perspektivu komunikace nebo kolektivní akce na pracovišti.

Vražedný a hanebný útok na Konstantinu se rovná útoku na každého pracujícího muže i ženu, na každého odboráře. Je to útok proti společnosti, která vzdoruje. Stejně jako policejní kulka, která zabila Alexandrose Grigoropoulose, prošla srdci nás všech, kyselina, která popálila Konstantinino tělo, dopadla na plameny našeho hněvu. Vztek prosincového povstání se projevoval ve střetech se silami útlaku, ve stovkách zatčených žáků a studentů, v demonstracích a militantních shromážděních městských částí a na okupovaných univerzitách, v bohatství solidárních akcí… A tento vztek se vyvíjí v autonomní hnutí za sociální emancipaci bez poručníků, proti zprostředkování bojů.

Vražedný útok proti odborářce Kunevě je odpovědí státu – skrze jeho gorily – na toto hnutí vzteku a emancipace. Prosinec jasně ukázal, že stát má tvář vrahů, které si najímá. Zavraždění Alexandrose Grigoropoulose, policejní střelba při protestech, chemická válka proti protestujícím rozpoutaná dnes již celosvětově nechvalně proslulými zásahovými jednotkami policie, zranění žáka v Peristeri „neznámým“ střelcem, „záhadné“ případy policejní brutality proti protestujícím studentům a vraždy imigrantů na hranicích i ve městech… a teď Konstantina.

Po těchto událostech, již nejsou žádná „ale“ a „kdyby“. Vrahové v uniformách chladnokrevně zabíjejí. Gorily státu a firem na nás číhají za rohy ulic a v průchodech. Jsme ve válce. V této sociální-třídní válce není neutrálních zón. V této válce mlčení znamená spolupachatelství. Falešné slzy, které za Konstantinu roní státem posvěcené managementy Všeobecné konfederace pracujících a zaměstnanců (ΓΣΕΕ a ΑΔΕΔΥ) a představitelé Odborových ústředí, již nikoho neoklamou.

Státem dobře živení odboráři a velká zvířata z oficiálních odborů jsou spoluviníky vražedného útoku na Konstantinu. S jejich podporou se z pronajímaní dělníků a moderního obchodu s přistěhovaleckými otroky stalo pro tisíce pracujících pravidlo. Státem schválení a placení profesionální odboráři nikdy neuspořádali třebas jen symbolickou stávku za ukradené mzdy a přesčasové hodiny pronajímaných dělníků. Nikdy neuspořádali ani symbolickou stávku proti moderním obchodníkům s otroky, kteří masově najímají přistěhovalecké ženy a dělají z nich rukojmí těch nejnelidštějších úmluv a pracovních podmínek. Proč po všem pranýřování tohoto systému, které Konstantininy odbory prováděly, neuspořádali alespoň symbolickou stávku?
Konstantina bojovala proti těmto středověkým pracovním podmínkám a zaplatila za to vysokou cenu. Byla to její ryzí, syndikalistická činnost, co vedlo k útoku.

Dnes jsme obsadili Odborové ústředí v Soluni, abychom se vzepřeli státnímu útlaku projevujícímu se vraždami a terorismem proti pracujícím lidem. Obsadili jsme Odborové ústředí a ochromili jsme jeho administrativu. Neparalyzovali jsme však fungování odborů 1. stupně. Právě naopak, apelujeme na ně a na pracující lidi, aby se připojili k tomuto společnému boji.
Okupujeme ústředí, jehož management po mnoha letech nakonec pozbyl důvěry pracujících, neboť nedělal nic jiného, než hrál roli, kterou měl hrát. Místo toho, aby bojovali za emancipaci pracujících, státem placení bossové oficiálního odborového ústředí, podvádějí a chlácholí společnost a slouží řádu a režimu, který si je najal.

Vítáme všechny studenty a žáky, pracující a občany, kteří se chtějí připojit k okupaci a účastnit se jí: společně ji můžeme změnit v osvobozené centrum akce a solidarity s Konstantinou Kunevou a lidmi stíhanými za prosincové povstání.

Nejsme proti pracujícím lidem organizovaným v odborech, jak nás určitě obviní státem placení odboroví bossové. Naopak, žádáme od každé odborové organizace a jednotlivého dělníka, aby odmítli proradné vedení těch u moci a přidali se k nám ve společném boji.

Požadavky okupace

Práva pracujících dnes na celém světě upadají a vůbec se nalézají ve velmi obtížné situaci. Požadavky zaměstnavatelů na pružnější pracovní dobu a nižší mzdy se setkávají s maximální vstřícností ze strany zákonodárných mechanismů státu. Projektem korporací je minimalizovat v globálním měřítku výrobní náklady. Za tímto účelem otevřeně spolupracují se státy a vládami a v tomto směru nejprve dosáhly minimalizace dovozních a vývozních cel. Tím se vydláždila cesta bezprecedentní decentralizaci výroby. Firma tak dnes může mít ústředí v některém západním státě a výrobní podniky v jiných státech s mnohem nižšími mzdami. Výsledek je jednoduchý: dělníci na západě bojují s nezaměstnaností a dělníci v chudých zemích dostávají nuzácké mzdy. Tento stav, kterému se eufemisticky říká globalizace, došel do pochmurné fáze, které v současnosti čelí pracující z celého světa.

Druhou stranou téže mince jsou lidé v chudých zemích, jejichž migrace do rozvinutých zemí patří k jejich snaze o zlepšení svého života. Jakožto přistěhovalci pracují v těch nejhorších podmínkách a dostávají ty nejnižší mzdy. V mnoha případech nedokážou sami uprchnout z podmínek, které jim ničí život v jejich domovských zemích, a tak musí platit velké sumy peněz obchodníkům s otroky a nechat se převézt do EU na pracovní trhy jako maso na prodej.

Tento obrovský byznys obchodování s otroky skýtá velké zisky a západní státy nás neošálí – ony proti němu nebojují, profitují z něj, vydělávají na něm peníze. Levné pracující ruce a mozky s minimálními nároky na ochranu, sociální dávky a bezpečnost jsou přesně tím, co maximalizuje ony zisky. Jedním z příkladů této reality je gigantická robotárna Olympijských her 2004 v Aténách (13 lidí zemřelo na stavbách, 65 lidí zemřelo při podpůrných pracích pro celou tuto událost a stovky byly zraněny). Již jen z toho by mělo být jasné, že se to všechno organizuje na základě společného zájmu šéfů a že tyto smrtící podmínky vykořisťování ještě více zvýrazňuje souhlas státu. Míra tohoto zvýraznění je přímo závislá na míře poklesu síly dělnických organizací, které již dávno přestaly reprezentovat opravdové zájmy dělníků.

V Řecku se ΓΣΕΕ a Odborová ústředí degradovaly na mechanismy zprostředkovávající vztah mezi zaměstnavateli a pracovní silou a zradily radikální a militantní historii dělnického hnutí. Jejich vůdcové jsou banda státních úředníků, kteří fungují jako pobočka Ministerstva práce. Napadají vše, čeho dělníci v bojích dosáhli. Své odborářské závazky změnili v soukromá a individuální privilegia.

Náš zájem v práci i v životě je pro každého dělníka společný, bez ohledu na jeho pohlaví a zemi původu. Řekové i přistěhovalci, musíme dosáhnout společného hlasu a společně bojovat za spravedlnost a rovnost, rovná práva v práci i v životě. Konstantina Kuneva je jedna z nás. Její boj je za DŮSTOJNOST a SOLIDARITU. Její boj je NAŠÍM BOJEM.

Bojujeme za zrušení firem pronajímajících dělníky, které konsolidují neformální trh a zákonné normy za ním. Bojujeme za rovná práva pro přistěhovalce a Řeky.

Bojujeme za to, aby se zapojili všichni imigranti a jejich hlasy se tak pozvedly společně s našimi a učinili náš společný apel silným a inkluzívním, antirasistickým a mezirasovým, za důstojnost a spravedlnost.

Požadujeme:

Úplné vyšetření vražedného útoku na Konstantinu Kunevu. Žádáme, aby byli pachatelé tohoto zločinu i ti, kdo si najali, předvedeni před soud a za svůj zločin zaplatili.

Seznámení veřejnosti se všemi důkazy o pracovních podmínkách v OIKOMET a ospravedlnění požadavků Konstantininých odborů.

Aby se ΓΣΕΕ a Odborová ústředí konečně zhostily svých povinností a na 9. ledna 2009 – den celoškolské demonstrace – svolaly generální stávku na znamení solidarity s Konstantinou a stíhanými za prosincové povstání.

Okupace Odborového ústředí v Soluni
Lidé solidarizující se s odborářkou Konstantinou Kunevou