TŘÍDNÍ VÁLKA # CLASS WAR # GUERRE DE CLASSE

Prohlášení Aténské surrealistické skupiny k vlně nepokojů v prosinci 2008

Střelba do živého je nejvyšším stupněm sociálního útlaku

Všechny kameny vytrhané z chodníků a vržené proti štítům policajtů nebo do výkladních skříní chrámů komodity; všechny hořící lahve rýsující orbity pod noční oblohou; všechny barikády vztyčené na městských ulicích, které oddělují naše zóny od jejich; všechny popelnice plné smetí konzumní společnosti, které plameny nepokojů proměnily z ničeho v něco; všechny vztyčené pěsti na pozadí měsíce; to jsou zbraně, které skýtají tělo a reálnou moc nejen odporu, ale také svobodě. Již jen pro ten pocit svobody stojí za to vsadit na tyto chvíle. Pro ten pocit ze zapomenutých rán našeho dětství, kdy se mohlo dít cokoli, protože jsme se probudili my, jakožto tvůrčí lidské bytosti, a ne ty budoucí produktivní lidské stroje: podřízení, učni, odcizení dělníci, soukromníci, otcové rodin. Je to pocit konfrontace s nepřáteli svobody – a ne již strachu z nich.
A tak každý, kdo se chce dál starat jen o své, jakoby se nic nedělo, jakoby se nikdy nic nedělo, má závažné důvody ke znepokojení. Duch svobody totiž vždy přichází s kudlou v zubech, s agresivní náladou rozbít každý řetěz, který redukuje život na bídný stereotyp užitečný k autoreprodukci panujících společenských vztahů. Od soboty 6. prosince ani jedno město v této zemi nefunguje normálně: žádné nákupní terapie, žádné volné silnice pro cestování do práce, žádné zprávy o dalších iniciativách vlády pro oživení ekonomiky, žádné bezstarostné přepínání mezi televizními pořady o životním stylu, žádné noční projížďky okolo náměstí Syntagma a tak dále. Tyto noci a dny nepatří majitelům obchodů, televizním komentátorům, ministrům a policajtům. Tyto noci a dny patří Alexisovi!

Jakožto surrealisté jsme venku v ulicích od první chvíle, spolu s tisíci rebelů a dalších lidí vyjadřujících svoji solidaritu, protože surrealismus zrodila ulice svým dechem a on nemá v úmyslu ji opustit. Po masivním odporu proti státním vrahům je dech ulice ještě teplejší, ještě přívětivější a dokonce ještě kreativnější. Není naším stylem navrhovat tomuto hnutí nějaký směr. Přijímáme však plnou zodpovědnost za společný boj, protože je to boj za svobodu. Aniž bychom museli souhlasit s každým projevem tak masivního fenoménu, aniž bychom byli stoupenci slepého vzteku nebo bezúčelného násilí, považujeme existenci tohoto fenoménu za správnou.

Nenechme tento planoucí dech poezie jen tak pohasnout či zemřít!

Přeměňme jej v určitou utopii: transformaci světa a života!

Žádný smír s policajty a jejich šéfy!

Všichni do ulic!

Každý, kdo ten vztek nechápe, může akorát tak sklapnout!

Aténská surrealistická skupina, prosinec 2008

Prohlášení Okupované aténské Polytechniky

Neděle 21. prosince 2008

Od soboty 20. prosince, po střetech kolem aténské Polytechniky (jedněch z desítek masových střetů mezi protestujícími a policií, které následovaly po zavraždění 15letého Alexandrose Grigoropoulose), se hodně spekuluje o okupaci aténské Polytechniky.

Neustále přicházejí informace o možné policejní razii v obsazené Polytechnice a společně se strategickými manévry policejních zásahových jednotek během střetů jsou předzvěstí jasné budoucnosti: policie se chystá přepadnout obsazenou univerzitu. Tím, že obešel senát a vydal Polytechniku policii a ministerstvu vnitra, generální prokurátor nám poslal – spolu s výhrůžkami a vydíráním – nepřímý, a přesto jasný vzkaz, že nám zbývá jen „pár hodin“.

My odpovídáme, že nám zbývá tolik času, kolik se vzbouřená část společnosti rozhodne, a že v tomto ohledu nepřijímáme žádná ultimáta. Stát by měl raději respektovat všechny, kdo se účastnili, účastní a dál se budou účastnit praktik revolty a bát se jich. Jsou to totiž oni, ty tisíce vzbouřených studentů, dělníků, nezaměstnaných, přistěhovalců a soudruhů, koho před blížící se razií voláme do nejvyšší pohotovosti na území Polytechniky.

• Vyzýváme všechny k masové přítomnosti v kampusu aténské Polytechniky
• Vyzýváme k otevřenému shromáždění, dnes v neděli 21. 12. ve 21:00
• Vyzýváme k sebeobrannému solidárnímu a benefičnímu koncertu na podporu vězňů vzpoury: v 18:00 na aténské Polytechnice

Poslední slovo budeme mít my.

Tyto dny a noci patří Alexisovi.

Okupace aténské Polytechniky

Prohlášení k několikaminutovému obsazení studia televizní stanice ERT (řecká obdoba ČT) během zpráv v 15:00 (16. 12. 2008).

Studenti se objevili ve vysílání s transparentem „PŘESTAŇTE KOUKAT NA TELEVIZI – VŠICHNI DO ULIC!“ Rozdávali rovněž leták s tímto textem:

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZADRŽOVANÝCH
PŘESTAŇTE KOUKAT NA TELEVIZI A POJĎTE DO ULIC
SVOBODU VŠEM

Zde je vlastní prohlášení, které před odchodem zanechali televiznímu kanálu:

Naše akce je důsledkem soustředěného tlaku, který zabíjí naše životy, a nejen emocionální „explozí“ způsobenou zavražděním Alexise Grigoropoulose policií. Jsme dalším kolektivem, součástí probíhající vzpoury.

Abychom se postavili proti masmediální propagandě, zasahujeme do normálního vysílacího programu ERT (Řecká národní televizní společnost). Jsme přesvědčeni, že masmédia systematicky děsí veřejnost. Místo informování dezinformují. Tuto mnohotvárnou vzpouru představují jako slepé chuligánství.

Snaží se tuto sociální explozi vysvětlovat nikoli v sociálních, ale v trestních termínech. Selektivně skrývají skutečná fakta. Vzpouru ukazují jen jako další podívanou před začátkem dalšího televizního seriálu. Masmédia se dennodenně mění v prostředek utlačování svobodného a tvůrčího myšlení.

Musíme se organizovat. Naše problémy nemůže vyřešit žádná autorita. Musíme se setkávat s více lidmi. Změnit všechna veřejná místa – ulice, náměstí, parky, školy – v prostor svobodného projevu. Potkávat se tváří v tvář, abychom společně utvářeli naše projevy a akce.

Nesmíme se bát, musíme vypnout televize, vyjít z domů, dál klást požadavky, vzít život do svých rukou. Odsuzujeme policejní brutalitu – chceme okamžité propuštění všech zatčených demonstrantů. Za naši emancipaci a svobodu.

Deklarace

Naše dějiny si buď určíme sami, nebo si je necháme určit bez nás.

My, manuálně pracující, zaměstnanci, nezaměstnaní, brigádníci, místní nebo přistěhovalci, nekoukáme jen pasivně na televizi. Od zavraždění Alexandrose Grigoropoulose v sobotu v noci se účastníme demonstrací, střetů s policií, obsazování center či čtvrtí. Znovu a znovu musíme opouštět práci a své denní povinnosti, abychom vyšli do ulic společně se středoškoláky, vysokoškoláky a dalšími bojujícími proletáři.

ROZHODLI JSME SE OBSADIT BUDOVU GSEE

• Abychom ji změnili v prostor pro svobodné vyjadřování a setkávání pracujících.
• Abychom rozbili mediální mýtus, že pracující se střetů neúčastní a že běsnění těchto dní je záležitostí nějakých 500 „zakuklenců“, „chuligánů“ nebo ještě další pohádky. Pracující jsou na televizních obrazovkách líčeni jako oběti těchto střetů, zatímco ke kapitalistické krizi, která v Řecku i na celém světě vede k nesmírnému propouštění, se média a jejich manažeři staví jako k „přirozenému fenoménu“.
• Abychom podrobili kritice a demaskovali úlohu odborové byrokracie v podrývání dnešního povstání a nejen v něm. GSEE a celý odborový mechanismus, který ji po desítky a desítky let podporuje, podrývá boje, prodává naši pracovní sílu za drobky, udržuje systém vykořisťování a námezdního otroctví. Stanovisko GSEE z minulé středy je poměrně výmluvné: GSEE zrušila plánovanou demonstraci stávkujících a uspořádala jen krátké shromáždění na náměstí Syntagma, přičemž se zároveň postarala o spěšný rozchod lidí z náměstí, neboť se bála, že by se mohli infikovat virem povstání.
• Abychom vůbec poprvé tuto budovu otevřeli – v návaznosti na otevírání společnosti, které vyvolalo samo povstání. Budovu, která se postavila za naše příspěvky, budovu, kam jsme nesměli. Po celé ty roky jsme náš osud svěřovali všemožným spasitelům a nakonec jsme ztratili důstojnost. Je na čase, abychom my, pracující, sami přijali zodpovědnost a přestali doufat v moudré vůdce nebo „schopné“ zastupitele. Musí zaznít náš vlastní hlas, musíme se scházet, hovořit spolu, rozhodovat se a konat. Proti generálnímu útoku, kterému čelíme, je vytváření odporu „zdola“ tou jedinou cestou.
• Abychom propagovali myšlenku sebeorganizace a solidarity na pracovištích, bojové výbory a zdola vycházející kolektivní postupy, které odstraní byrokratické odboráře.

Celá ta léta snášíme bídu, kuplířství, násilí v práci. Zvykli jsme si počítat naše zmrzačené a mrtvé – tzv. „pracovní úrazy“. Zvykli jsme si přehlížet zabíjení přistěhovalců – našich třídních bratrů. Už nás unavuje žít v úzkosti, zda dostaneme mzdu, dávky a důchod, který se dnes jeví jako vzdalující se sen.

Bojujeme, protože nechceme svůj život nechat v rukou šéfů a odborových zastupitelů, a stejně tak nenecháme žádného zatčeného povstalce v rukou státu a soudního mechanismu.

OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ ZADRŽOVANÝCH

ZATČENÍ NESMĚJÍ BÝT OBVINĚNI

SEBEORGANIZACI PRACUJÍCÍCH

GENERÁLNÍ STÁVKU

DĚLNICKÉ SHROMÁŽDĚNÍ V „OSVOBOZENÉ“ BUDOVĚ GSEE

Středa 17. prosince 2008, 18:00
Všeobecné shromáždění povstalých dělníků

Na transparentu, který vyvěsili na fasádu budovy, stálo:

Od pracovních „úrazů“
k chladnokrevným vraždám
Stát – Kapitál zabíjejí

Ne stíhání
Okamžité propuštění
zatčených

GENERÁLNÍ STÁVKU

Sebeorganizace pracujících
se stane hrobem šéfů

Všeobecné shromáždění povstalých dělníků

Otevřený dopis aténských dělníků studentům

Věkový rozdíl a všeobecné odcizení nám téměř znemožňují diskutovat s vámi na ulicích, a proto vám posíláme tento dopis.

Většina z nás (zatím) nemá pleš, ani nám nenarostl pupek. Patříme k hnutí z let 1990-91. Museli jste o něm slyšet. Tehdy, když jsme 30-35 dní okupovali naše školy, fašisté zabili jednoho učitele, protože překročil svoji obvyklou roli (být hlídačem) a přešel na opačnou stranu – přidal se k nám, k našemu boji. Poté i ti nejoblomnější z nás vyšli do ulic a rozpoutali nepokoje. Ani nás však nenapadlo dělat to, co dnes s lehkostí provádíte vy: útočit na policejní stanice (i když jsme zpívali, „vypalme fízlárny…“).

Takže, jak už to v dějinách chodívá, předčili jste nás. Samozřejmě, že jsou jiné podmínky. Během 90. let nám servírovali vyhlídku osobního úspěchu a někteří z nás to spolkli i s navijákem. Dnes už lidé této pohádce nevěří. Vaši starší bráchové nám to ukázali během studentského hnutí v letech 2006-07. A teď jim tu pohádku plivete zpátky do tváře vy.

To všechno je v pohodě.

Teď se ale dostáváme k dobrým i složitějším záležitostem.

Povíme vám, co jsme se my naučili z našich bojů a porážek (protože dokud svět nepatří nám, budeme pořád prohrávat) a vy s našimi zkušenostmi naložte, jak chcete:

Nezůstávejte osamocení. Přivolejte nás. Přivolejte co nejvíc lidí. Nevíme, jak byste mohli udělat – způsob si budete muset najít sami. Už jste obsadili své školy a říkáte nám, že tím nejdůležitějším důvodem je, že je nemáte rádi. Fajn. Když už jste je obsadili, tak změňte jejich roli. Podělte se o své okupace s druhými lidmi. Ať se z vašich škol stanou první budovy, kde se ubytují naše nové vztahy. Jejich nejsilnější zbraní je to, že nás rozdělují. Stejně, jako se nebojíte zaútočit na jejich policejní stanice, protože držíte při sobě, nebojte se nás přivolat, ať můžeme všichni společně změnit náš život.

Neposlouchejte žádné politické organizace (ani anarchistické ani žádné jiné). Dělejte to, co potřebujete. Věřte lidem a ne abstraktním schématům a ideám. Věřte svým přímým vztahům s druhými lidmi. Věřte svým přátelům. Udělejte ve svém boji z maxima lidí své lidi. Neposlouchejte, když vám říkají, že váš boj nemá žádný politický obsah a údajně jej teprve musí získat. Tím obsahem je totiž váš boj. Váš boj leží ve vašich rukou a na postupu jej můžete udržet jen vy. Váš život může změnit jen váš boj, jmenovitě vy a skutečné vztahy s dalšími lidmi.

Nebojte se jít dál kupředu, když se střetnete s něčím novým. Každému z nás, jak stárneme, se v mozku zakořeňují určité věci. A platí to i pro vás, i když jste mladí. Nezapomínejte na tuto důležitou skutečnost. Tehdy v roce 1991 jsme ucítili vůni nového světa a věřte nám, že to pro nás nebylo jednoduché. Naučili jsme se, že vždycky tu jsou nějaké meze. Nenechte se vyděsit ničením komodit. Nenechte se vyděsit tím, že lidé rabují obchody. Vždyť to všechno vyrábíme my, tak je to naše. Vychovávají vás (stejně jako předtím nás) k tomu, abyste každé ráno vstali a šli vyrábět věci, které pak nebudou vaše. Vezměme si je všichni společně zpátky a podělme se o ně. Stejně jako sdílíme přátele a vzájemnou lásku.

Omlouváme se, že tento dopis píšeme tak narychlo, ale zrovna se přitom házíme marod – tajně, aby šéf nevěděl. Jsme uvězněni v práci stejně, jako vy jste uvězněni ve škole.

Teď lžeme našemu šéfovi a odcházíme z práce. Přijdeme za vámi na náměstí Syntagma s kameny v rukou.

Proletáři

Prohlášení všeobecného shromáždění na radnici v Agios Dimitrios* — 17. prosince 2008

Člen speciální gardy** Epaminondas Korkoneas vytáhnul 6. prosince 2008 zbraň a zavraždil civilistu, 16leté dítě. Každý pociťuje obrovský hněv a to i navzdory pokusům vlády a masmédií dezorientovat veřejné mínění. Nyní je jisté, že tato vzpoura není jen vzdáním pocty nespravedlivé smrti Alexandrose Grigoropoulose. Hodně se začalo mluvit o násilí, krádežích a rabování. Pro lidi v médiích a u moci znamená násilí jen to, co ničí zavedený pořádek. Avšak pro nás:

• Násilím je pracovat 40 let za drobky a přemýšlet, kdy už vlastně konečně půjdu do penze.
• Násilím jsou obligace, ukradené důchody, podvody s cennými papíry.
• Násilím je nutnost vzít si hypotéku na dům a splácet za ni příliš mnoho.
• Násilím je správcovské právo ředitele propustit tě, kdy se mu nebo jí zachce.
• Násilím je nezaměstnanost, dočasná práce, život za 700 euro na měsíc.***
• Násilím jsou „úrazy na pracovištích“, protože šéfové krátí náklady na úkor bezpečnosti pracujících.
• Násilím je, když bereme léky na nervy a vitamíny, abychom dokázali snášet vyčerpávající pracovní režim.
• Násilím je být přistěhovalcem, žít ve strachu, že tě kdykoli vykopnou ze země a být v neustálém stavu nejistoty.
• Násilím je, když musíš být zároveň námezdně pracující ženou, ženou v domácnosti a matkou.
• Násilím je dřít se k smrti a potom poslouchat, jak říkají „usměj se, nežádáme přeci tak moc“.

Vzpoura středoškolských a univerzitních studentů, dočasných zaměstnanců a přistěhovalců vytrhla toto násilí z jeho normálního stavu. Vzpoura nesmí skončit! Odbory, politické strany, kněží, novináři a podnikatelé udělají cokoli, aby udrželi násilí v podobě, v jaké je popsané výše.

Za neustálé opakování této situace však nejsou zodpovědní jen oni, ale i my. Vzpoura otevřela prostor, kde se můžeme konečně svobodně projevit. Na znamení pokračování otevírání tohoto prostoru jsme obsadili radnici v Agios Dimitrios a vytvořili lidové shromáždění, které je otevřené pro všechny. Otevřený prostor pro komunikaci, prostor, kde jsme skoncovali s tichem a kde se osmělujeme konat podle toho, jak v životě chceme.

NE TRESTNÍM STÍHÁNÍM — OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VŠECH ZATČENÝCH

OKUPACE RADNICE AGIOS DIMITRIOS

Sobota, 13. prosince 2008, 19:00, všeobecné shromáždění na radnici Agios Dimitrios.

* Okupace radnice v aténské čtvrti Agios Dimitrios začala ve čtvrtek 11. 12. 2008 ráno s cílem vytvořit místo pro kontrainformace, setkávání se a sebeorganizaci obyvatel širší oblasti a za účelem kolektivního navrhování a uskutečňování akcí. Hlavní črtou této okupace jsou každodenní všeobecné shromáždění otevřené pro všechny, a kterých se účastní do 300 lidí.
** Speciální gardy jsou elitní jednotkou policie.
*** Průměrná mzda v Řecku je cca US$930.00, což sotva stačí na přežití.

Iniciativa zevnitř:

V posledních dnech žijeme v neustálém rozporu. Ráno do práce, večer do „povstání“. Do povstání odpáleného chladnokrevnou vraždou Alexise Grigoropoulose, kterou spáchala policie. Ani tato vražda ani následná exploze reakcí nebyly náhodnými zjevy. Jednalo se jen o katalyzátor, který vynesl do popředí situaci, jejíž podmínky se utvořily již před nějakou dobou.

Tyto podmínky mají hodně společného s ekonomickou situací, deregulací pojistného, reformami školství a zintenzivňováním našich životů ve všech jejich aspektech, s drancováním našeho prostoru a času. A nejsou to jen tyto podmínky. Éra prvních vítězství dělnického hnutí se příliš nelišila od našich zkušeností s faktickým anulováním základních práv pracujících, krácením osobních svobod, pokusy změnit společnost v „rozložené puzzle“ nejistoty, zmatku, hysterie kolem terorismu a represe. Včerejší práva pracujících se stala předmětem sporu v dnešních bojích.

Žijeme v éře zintenzivňování výroby, pružných pracovních podmínek, odmítání kolektivního ducha a všudypřítomné glorifikace individualismu. Ztráta dělníkovy identity ve výrobním procesu je logickým důsledkem stále silnějšího požadavku šéfů, kteří chtějí dělníka „chameleona“, jenž se snadno adaptuje na jakékoli podmínky námezdního vykořisťování. Vykořisťování, které se nezastaví ani před legalizací těch dělníků, kteří jsou ve skutečnosti nevolníci, ani před vržením pracovních sil na prekérní trh práce. Nejhorší část této nepojištěné práce vykonávají většinou přistěhovalci.

Zároveň se po nás, dělnících, chce, abychom platili za ekonomickou krizi. Za krizí stojí především to, že už se nemůžeme chovat jako rozzáření konzumenti, a přitom jsme dál poslušní příkazů šéfů a spokojení s drobky základních mezd. A nejde jen o to. Nejen, že nás okrádají o naši pracovní sílu, oni nás ještě udolávají daňovým drancováním, aby pokryli deficity státního rozpočtu, který neslouží zájmům dělníků. A zatímco společensky nezbytná pracovní doba klesá, délka naší pracovní doby dál roste v přímé úměře k tomu, jak roste a reprodukuje se vrstva na okraji společnosti – nezaměstnaní. Abychom si to shrnuli, za účelem upevnění vztahů mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými se vytváří iluze „společného zájmu“, i když ve skutečnosti všichni pracujeme v zájmu šéfa.

Název našeho textu není náhodný. V popelu destruktivní spontaneity posledních dní rozpoznáváme moc těch „dole“ definovat veřejnou sféru a vytvořit společenský rámec fungování. Nejsme jen producenty společenského bohatství, jsme společenské bohatství samo. Jsme to my, kdo udržuje soudržnost společnosti a zajišťuje její životaschopnost. Jelikož si svoji moc začínáme uvědomovat, stáváme se nebezpečnějšími než kdy předtím.

Navrhujeme:

• okamžité zablokování výrobního procesu
• sociální mzdy bez ohledu na povolání, abychom mohli slušně žít, a aby se anulovaly separace podporované státem a kapitálem
• sociální pojištění pro všechny
• vytváření pólů sebeorganizovaného kolektivního boje v každém sektoru práce

Proti byrokratickému odborářství státní „gildy“, kterou je GSEE-ADEDY (dvoje největší reformistické odbory v Řecku)! Pryč s ní!

POJĎME JIŽ DNES BUDOVAT SVĚT ZÍTŘKA

Prekérní dělníci z okupované ASOEE
(Aténská univerzita ekonomie a obchodu – okupaci provádějí studenti, dělníci, nezaměstnaní, radikálové, přistěhovalci atd.)

Svaz dělníků městské části Agios Dimitrios

V sobotu v noci řecká policie zabila 15letého studenta.

Tato vražda byla poslední kapkou.

Jednalo se o pokračování koordinované kampaně, kampaně státního terorismu s pomocí fašistické organizace „Zlatý úsvit“, jejímž terčem byli vysokoškolští studenti, kteří bojují proti privatizaci školství, středoškoláci, přistěhovalci, kteří jsou pod neustálou kontrolou státu, protože mají špatnou barvu pleti, dělnická třída, která musí pracovat za pár šupů, dokud nezemře.

Vládní prétoři, kteří zametají pod koberec spousty zločinů proti společnosti, kteří v létě 2007 zapálili řecké lesy a kteří jsou odpovědní i za požáry měst v oněch dnech, udržují nepotismus. Chrání lidi z vlády, kteří byli zapleteni do skandálu s odposloucháváním mobilních telefonů, kteří plundrují veřejné penzijní fondy, kteří unášeli a mučili přistěhovalce a měli prsty v právních, burzovních i církevních skandálech.

Jsme v občanské válce s fašisty, bankéři, státem a masmédii, se všemi, kdo chtějí, aby mladí lidé byli submisivní a aby se společnost uklidnila. I když nemají žádné výmluvy, znovu se snaží používat konspirační teorie i teorie „nepravidelného útoku“, aby uklidnili nálady.

Jenže zlost, která se za léta nahromadila, se musela projevit a neměla by ustat.

Po celém světě lidé obracejí své zraky ke zdejším událostem.

Lidé musí povstat všude.

Tato generace chudých, nezaměstnaných, prekérních, bez domova a přistěhovalých mladých lidí rozbije výkladní skříň této společnosti a probudí poslušné občany ze spánku a z jejich prchavého Amerického snu.

NESLEDUJTE TELEVIZNÍ ZPRÁVY, UVĚDOMĚNÍ POVSTÁVÁ NA ULICÍCH.

KDYŽ VRAŽDÍ MLADÉ LIDI, STAŘÍ BY NEMĚLI SPÁT.

SBOHEM, ALEXANDROSI, NECHŤ JE TVÁ KREV TOU POSLEDNÍ, KTEROU NEVINNÍ PROLILI.

Svaz dělníků městské části Agios Dimitrios
Atény, 11. 12. 2008

Po zavraždění Alexise Grigoropoulose žijeme ve stavu bezpříkladného vření a výbuchu vzteku, který se nezdá mít konce. Zdá se, že tuto vzpouru vedou studenti, kteří s nevyčerpatelnou vášní a srdečnou spontaneitou zvrátili celou situaci. Nelze zastavit cosi, co je mimo vaši kontrolu, cosi, co se organizuje živelně a způsobem, kterému nerozumíte. V tom je krása vzpoury. Středoškoláci tvoří dějiny a nechávají na druhých, aby je sepsali a ideologicky klasifikovali. Jim patří ulice, iniciativa, vášeň.

Této širší mobilizace, jejímž parním motorem jsou studentské demonstrace, se masově účastní také druhá generace přistěhovalců a řada běženců. Ti vycházejí do ulic v malých skupinách, jsou jen omezeně organizovaní a jejich spontaneita a stimulace popisují jejich mobilizaci. Právě teď jsou těmi nejmilitantnějšími cizinci žijícími v Řecku. Koneckonců, nemají téměř co ztratit.

Děti přistěhovalců se masově a dynamicky mobilizují – primárně skrze středoškolské a vysokoškolské akce, ale také skrze levicové a krajně levicové organizace. Jsou tou nejintegrovanější složkou přistěhovalecké komunity, tou nejodvážnější. Nejsou jako jejich rodiče, kteří sem přijeli se skloněnou hlavou, jakoby žebrali o pecen chleba. Jsou součástí řecké společnosti, neboť v žádné jiné nikdy nežily. O nic nežadoní, chtějí si být rovní se svými řeckými spolužáky. Rovní si v právech, na ulicích, ve snění.

Pro nás, politicky organizované přistěhovalce, se jedná o druhý francouzský listopad 2005. Nikdy jsme si nedělali žádné iluze, že až jednou lidé vybuchnou vzteky, budeme schopni tento vztek nějakým způsobem řídit. Přestože jsme všechny ty roky bojovali, nikdy se nám nepodařilo dosáhnout tak masové reakce, jako je ta dnešní. Nyní je čas, aby promluvila ulice. A ohlušující řev, který slyšíme, se nastřádal za 18 let násilí, represe, vykořisťování a ponižování. Tyto dny patří i nám.

Tyto dny patří stovkám imigrantů a běženců, kteří byli zavražděni na hranicích, na policejních stanicích, v práci. Patří těm, kdo byli zavražděni policajty nebo „bdělými občany“. Patří těm, kdo byli zavražděni, protože se opovážili překročit hranici, protože se udřeli k smrti, protože nesklonili hlavu nebo pro nic za nic. Gramos Palusi, Luan Bertelina, Edison Yahai, Tony Onuoha, Abdurahim Edriz, Modaser Mohamed Aštraf – právě jim a mnoha dalším, na něž jsme nezapomněli, patří tyto dny.

Tyto dny jsou důsledkem každodenního policejního násilí, které zůstává nepotrestáno a bez reakce. Jsou důsledkem ponižování na hranicích a v zadržovacích uprchlických centrech, které stále pokračuje. Jsou důsledkem donebevolající nespravedlnosti řeckých soudů, které posílají přistěhovalce a běžence do vězení a odpírají nám spravedlnost. Dokonce i dnes, ve dnech a nocích vzpoury, imigranti platí vysokou daň v podobě útoků ultrapravičáků a policajtů, v podobě deportací a rozsudků k odnětí svobody, které soudy s křesťanskou láskou rozdávají nám, nevěřícím.

Tyto dny jsou důsledkem vykořisťování, které nezmenšenou silou probíhá již 18 let. Jsou důsledkem bojů, jež nebyly zapomenuty: pahorkatina Volos, práce na Olympiádě, město Amaliada. Jsou důsledkem dřiny a krve našich rodičů, neoficiální práce, nekonečných směn. Jsou důsledkem záloh a kolků, příspěvků do sociálního systému, které jsme zaplatili a nikdy nám je nepřiznají. Jsou důsledkem papírů, za kterými se po zbytek života budeme honit jako za tiketem do loterie.

Tyto dny jsou důsledkem ceny, kterou musíme platit prostě proto, abychom existovali, dýchali. Jsou důsledkem všech těch časů, kdy jsme skřípali zuby, urážek, kterými nás častovali, proher, které nám spočítali. Jsou důsledkem celé té doby, kdy jsme nereagovali, i když jsme k tomu měli všechny dobré důvody světa. Jsou důsledkem celé té doby, kdy jsme reagovali, a byli jsme sami, protože naše smrt a náš vztek nezapadaly do předem daných schémat, protože by nikomu nepřinesly hlasy ve volbách, protože jsme nebyli dost dobří pro hlavní vysílací čas zpravodajství.

Tyto dny patří všem marginalizovaným, vyloučeným, lidem se složitými jmény a neznámými příběhy. Patří všem těm, kdo každý den umírají v Egejském moři a v řece Evros, všem těm zavražděným na hranicích nebo na centrální aténské ulici, patří Romům v Zefyri, drogově závislým v Eksarhii. Tyto dny patří děckám z ulice Mesollogiou, neintegrovaným, nekontrolovatelným studentům. Díky Alexisovi tyto dny patří nám všem.

18 let tichého vzteku je přespříliš.

Do ulic, za solidaritu a důstojnost!

Nezapomněli jsme a nezapomeneme – tyto dny patří i vám
Luane, Tony, Mohamede, Alexisi…

Strašidlo albánských přistěhovalců
www.steki-am.blogspot.com

(heslo z jedné aténské zdi)

Komuniké okupované aténské polytechniky z 11. prosince 2008

Dnes studenti zaútočili na 22 policejních stanic – především v Aténách.

Velká demonstrace v centru – nějací anarchisté, většinou levičáci a další lidé z města. Spousta hesel proti policajtům, hesla proti autoritě obecně, proti právnímu zástupci toho policajta – je to známá svině, co pomáhá drogovým dealerům a velkým mafiánům… Centrum města fakticky nefunguje. Většina obchodů je vypálena nebo zničena. Během bouří byly zničeny i semafory a řekněme, že je to skutečně bezvadné, protože je na vašem rozhodnutí, kdy půjdete vy a kdy pojedou auta… Je to tak nádherné vidět centrum města vypálené…

Na ulici Patission jsou pořád okupované dvě vysoké školy. Polytechnickou univerzitu, symbol sociálních bojů v Řecku, nemohou mít pod kontrolou jen lidé v ní. Přicházejí sem středoškoláci (nebo ještě mladší – desetiletí!), aby bojovali s policií. Také spousta přistěhovalců! Přidávají se i nějací narkomani a fotbaloví chuligáni… Je to sranda, protože někdy na okupované univerzity přicházejí opravdu malá děcka ve věku 9-10 let a říkají lidem: „Haló, pane, prosím, naučte nás dělat molotovovy koktejly…“ Probíhají tu tvrdé pouliční střety s policií a zároveň se ve vysokoškolských zahradách líbají a mazlí holky a kluci…

Okolní ulice jsou vypálené. Aténské Silicon Valley, ulice Stournari, s mnoha obchody s počítači a elektronikou je totálně rozbitá, vyrabovaná. Některé počítače si lidé odnesli při rabování, většinu jich ale spálili a zničili. Velký třípatrový obchod s počítači Plaisio zcela vyhořel.

Anarchisté a autonomové se shromažďují především na aténské Vysoké škole ekonomické, která je o několik bloků dál… Je to místo konverzací, jídla (legrační je, že když jídlo dojde, jdeme do blízkých supermarketů, rabujeme, něco rozdáme lidem na ulici a zbytek použijeme na univerzitě). Je tu také mediální centrum (vytváří se blogspot, pracuje se na rozhlasové stanici) a velká místnost, kde se tisknou letáky a brožurky.

Právnickou fakultu okupují levičáci, kteří se trošku zradikalizovali (tak, jak se jen levičák může zradikalizovat)… Exarcheia, čtvrť, kde došlo k vraždě, je stále zabarikádovaná. Uprostřed ulice Mpenaki, kterou se do čtvrti vchází, je velké vyhořelé auto.

Na ulicích vedoucích od okupovaných budov bývá v noci nebezpečno, protože nacisté spolupracují s policisty, aby zabránili přistěhovalcům v útocích a rabování…

Příští dny ukážou, jak se to bude dál vyvíjet. Očekáváme obsazování středních a vysokých škol. Dělníci nejsou ve stávce, odbory a komunistická strana nás hodně sabotují… Sakra, po tolika letech je to pořád stejné… A přitom víme, že abychom zničili kapitalismus, musíme sabotovat výrobu…

Spousta lidí je zatčených a vláda chce použít protiteroristické zákony tak, jako to udělala Francie s Tarnackou devítkou. Myslíme, že teď je každému zřejmé proti komu se tyto zákony schvalují. Proti vnitřnímu nepříteli…

Lze říci, že některé části města mají jistou autonomii… a je jisté, že policie do nich nevstoupí…
Soudruzi z celého světa, chcete-li nám vyjádřit svoji solidaritu, kterou velmi potřebujeme, pokračujte v bojích ve vašich zemích a zesilujte je.

Oni se nás skutečně bojí. Věřte nám, neumíte si to ani představit. My to ale teď a tady vidíme naprosto jasně.

Povstání, o kterém čítáváme v knihách, opravdu existuje. Můžeme vás o tom ujistit – právě je prožíváme… A je krásné!

Během jediné noci „realita“ a „normál“ zemřely…

Brzy se to stane i ve vašich zemích.

Spřádejte plány.

Buďte připraveni.

Aténští soudruzi