Proletariát volá, „Máme toho dost,“ i v dalších částech světa

Konec roku 2008, začátek roku 2009, kapitalistická katastrofa a proletářská vzpoura se šíří a obě jsou potvrzené. Současné události jsou i nadále žhavým tématem, každá oficiální intervence proti „krizi“ předpovídá ještě horší opatření, kterými kapitál zasáhne proletáře. Proti tomu se zvedají vzpoury se svými silnými i slabými stránkami, ale se stejnými ústředními charakteristikami, které jsme popsali v našem textu „Kapitalistická katastrofa a proletářské boje“[1] a jak je také zdůrazňujeme vzhledem k proletářským revoltám v Řecku, na Islandu, v Egyptě, na Haiti, v Keni, Jižní Koreji, na Madagaskaru, Guadalupe, Martiniku, Réunionu, v Peru atd., které nám připadají jako nejvýznamnější.

Eurocentristické a rasistické předsudky rozdělují proletariát a zároveň překrucují všechno, co se děje ve světě, když diskvalifikují povstání ve jménu toho, že se odehrávají „daleko od centra“, že je organizují „domorodci“, že „nemají perspektivu“ nebo že se jedná „jen o hladové bouře“. Proletáři tyto předsudky začínají chápat jako neudržitelnou bariéru, ideologickou překážku, kterou je třeba strhnout. Všude, kde dochází k vážné konfrontaci s mocí kapitálu a státu, je možné spatřit rozvoj rychle sílícího pocitu, že vzpoura v Řecku, v Egyptě, … je naší vzpourou! Jistě, je to opětovné vzkříšení proletářské revolty! Ale jak úžasný je nový zážitek, že náležíme ke stejné bojující třídě, i když tento pocit je zatím jen ve fázi klíčení.

Jen jedna třída: proletariát.
Jeden jediný cíl: světová lidská pospolitost.

Rudý Madagaskar

Výraz „Rudý Madagaskar“ dnes dostává dvojí význam. Už to není jen „červený ostrov“, jak ho nazývají turistické průvodce pro barvu jeho půdy, ale nově také ostrov zářící rudou barvou pekla povstání. Připomeňme si ohromné proletářské hnutí, které se ostrovem prohnalo bezprostředně po „2. světové válce“. Tento boj, jako všechny ostatní, které ve stejnou dobu vypukly v dalších francouzských koloniích, byl prezentován jako „národně osvobozenecké“ hnutí a potlačit ho bylo možné jen povražděním zhruba 90 000 proletářů během dvou let zběsilých represí.[2] Připomeňme si také „Malgašský květen“ roku 1972, jež byl nepochybně součástí vlny bojů v letech 1967 – 1975 a jež byl reakcí na první masivní útok kapitálu, když tento došel na konec svého expanzivního cyklu následujícího po 2. světové válce. Připomeňme si boje z let 1991 a 2002…

Na začátku roku 2009 otřásly Madagaskarem významné boje znovu. V době přituhování kapitalistické katastrofy a proletářských bojů by jen idiot mohl uvěřit verzi servírované na talíř „veřejného mínění“ médii. Té mediální show, která redukuje otázku těchto bojů na „konflikt vůdců“ a staví proti sobě prezidenta Ravalomanana a jeho „oponenta“ Rajoelina (dva podnikatele, kteří vydělali majlant, dobyli městskou radu v Antananarivo a nejprve jeden, poté druhý, dosáhli prezidentské funkce). Přesto, na Martiniku, stejně jako na Guadalupe nebo v Řecku v téže době, to byly útoky kapitálu proti životním podmínkám proletářů, které je přiměly reagovat a bojovat. Stejně jako v Řecku nebo na Guadalupe zažívá mnoho proletářů na vlastní kůži fakt, že navzdory svým uspávajícím slibům, jim může buržoazie (lhostejno, které z jejích frakcí se to týká), nabídnout to, co je schopen dát kapitalismus v krizi: tj. nic nebo skoro nic. A nakonec to, co skutečně poskytuje, je vždy více bídy a smrti.

Tak, jako v jiných částech světa je i na Madagaskaru jasné, že současná taktika kapitalismu v krizi (nebo lépe řečeno celý kapitál, který dosáhl nejzazší meze svého cyklu zhodnocování a vyčerpal všechny možnosti rozšířit tyto meze díky nové injekci fiktivního kapitálu), že tato taktika dovádí vždy větší část proletariátu k vždy otevřenějšímu a přímějšímu boji proti státu a k opuštění všech iluzí o reformách jakožto způsobu řešení problémů lidstva.

Tak, po několika masových shromážděních z předchozího dne a výzvě ke „generální stávce“, sestoupily v pondělí 26. ledna tisíce proletářů na Madagaskaru z „chudinských čtvrtí“, aby směřovaly na náměstí 13. května v centru hlavního města Antananarivo a tyto tisíce se zcela vylily z břehů pokojných shromáždění svolaných demokratickou „opozicí“. Byly napadeny desítky supermarketů a systematicky vyrabovány předtím, než shořely, mezi nimi i řetězec Tiko patřící Ravalomananově rodině. Atakovány byly i další budovy, jako centrum státního rádia a televize, které bylo vypleněno a vypáleno, nebo jako několik škol a domů v buržoazních čtvrtích. Ani Ravalomanana, ani Rajoelina, oba vyzývající ke klidu, ba dokonce ani zákaz vycházení neuspěl v pacifikaci bojujících proletářů: pouliční nepokoje a rabování pokračovaly tři dny a tři noci a šířily se jako požár do nejvýznamnějších měst provincie: Mahajanga, Tuléar, Antsirabe, Fianarantsoa, Tamatave, Antsiranana, Majunga, Toamasina, Ambositra, Farafangana, atd. Rabování a útoky proti soukromému majetku byly masivní a rozšířily se do všech míst. Střety mezi stranou práva a pořádku a bojujícími proletáři si vyžádaly vice než sto mrtvých. V této souvislosti je důležité vyzvednout vzpouru vězňů v centrální věznici v Antananarivo; mnoho z nich využilo této příležitosti k útěku.

Chceme také zdůraznit úspěšnou akci proletářské vzpoury, kterou mezinárodní média nezmínila, protože odhalila odmítnutí a nenávist proletariátu vůči všem, kteří představují „režim“ a konkrétně proti přímým a viditelným manažerům naší bídy. V úterý 3. února odjel ministr financí (tj. ministr vykořisťování a bídy) na okružní inspekční a osvětovou jízdu po provincii. Když jeho letadlo přistálo na letišti města Farafangana, už tam na něj čekal dav proletářů připraven vyřídit si s ním účty. Spálili letadlo, zničili letištní infrastrukturu a rabování se přeneslo i do města. Ministra pronásledovali do hotelu, kde se ukryl. Uniknul lynčování jedině díky spásnému vrtulníku, který pro něj přiletěl z hlavního města. „Farafangana vypadala jako město bez státu. Zástupci vlády odletěli ihned po varování“, naříkal starosta města v malgašských médiích.

Síla hnutí na Madagaskaru otřásla dokonce i represivními silami, policií, četnictvem a armádou. Během prvních 36 hodin nepokojů policisté a vojáci očividně v ulicích chyběli, řadoví vojáci neuposlechli rozkazy k represi. Vzhledem k této situaci se prezident Ravalomanana rozhodl zkrátit svou zahraniční cestu a v mžiku se vrátit do hlavního města. Jakmile byl v bezpečí, deklaroval přání „obnovit právo a pořádek“ a „ochránit republiku“ vědouc, že jde i o obnovení jeho vlastní selhávající autority. K tomuto účelu, berouc v úvahu jen malou důvěru, kterou mohl vzhledem k všeobecnému třídnímu hnutí vkládat v soudržnost pravidelné ozbrojené síly, mobilizoval svou prezidentskou gardu a najal bílé žoldáky a vojenské poradce (mimo jiné z JAR). „Represe z rudé soboty“ byla proto dílem těchto speciálních jednotek, které jsou posledním garantem autority státu.

Rozkol v armádě se otevřeně projevil 8. března. Vojáci CAPSAT (Sbory administrativního personálu a technických služeb) hlavně ze Soanierana se vzbouřili v důležitém vojenském táboře u bran hlavního města, aby tak protestovali proti potlačování demonstrací. Odmítnutí určitých sektorů policie střílet na své třídní bratry a sestry je vždy rozhodujícím okamžikem v konfrontaci mezi proletariátem a státem. A kooptace proletářů do represivních sil je samozřejmě úhelným kamenem buržoazního panství. Třídní boje v Bolívii v roce 2001 byly důležitým příkladem tohoto rozporu, když významná část policie zběhla „se vším všudy“ na stranu bojujícího proletariátu, zaútočila na kasárna, vyprázdnila skladiště zbraní a postavila se elitním jednotkám jakožto posledním baštám ústřední části státu. Na Madagaskaru naneštěstí, stejně jako se to často děje i v jiných bojích, neutralizovaly limity a slabiny hnutí podvratnou sílu tohoto otevřeného odmítnutí vojáků střílet a účastnit se represí a přeměnily ji na nevyslovenou podporu „demokratické alternaci“ představované „opozicí“ a osobou Rajoelina.

Od 16. a 17. března události nabraly tempo: některé vzbouřené části armády se zmocnily Ambohitsirohitriské prezidentské kanceláře (a také napadly centrální banku!), prezident Ravalomanana se cítil opuštěn a dal přednost postoupení své funkce jiným, přijatelnějším osobám , aby se nemusel přímo účastnit správy kapitalistické katastrofy… Bylo jmenováno „vojenské direktorium“ zodpovědné za hladký přechod. Jistý počet vzbouřenců na tuto situaci nepřistoupil a rovnou zatkl několik generálů, kteří patřili k vůdcům tohoto direktoria. Vzpouře se bohužel nepodařilo rozvinout a povzbudit dynamiku těchto prvních projevů revolučního defétismu, a to se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Tváří v tvář této situaci, která jen ukazuje, jak se pořádek bojí prázdnoty, se Ravalomanana rozhodl předat „moc“ Rajoelinaovi. Tato „demokratická alternace“ byla ve snaze zbavit se hnutí efektivnější než vše, co předtím stát vyzkoušel.

V těchto velkých limitech proletářského spolčování nemůžeme než spatřovat jednu z nejdůležitějších slabin, která byla katastrofální pro tuto působivou epizodu (ačkoli jde jen o začátek seriálu) radikální vzpoury proti celému systému. Tato revolta se projevovala v nepokojích, rabování a velmi cílených útocích, ale neudělala, jak se zdá, žádný kvalitativní skok, pokud jde o koordinaci, organizaci: buď pro vedení agitace vůči nejváhavějším sektorům proletariátu, nebo pro vytvoření silných a trvalých vazeb s vězni a vzbouřenými vojáky.
Navzdory dvěma měsícům intenzivních bojů na Madagaskaru se část proletariátu neoprostila od demokratických, legalistických, reformistických iluzí, které přisuzují počátek všeho zla politice právě úřadujícího prezidenta. Ačkoli části proletariátu skrze své odsouzení a jednání zřetelně vynesly na světlo kapitalistický původ svého současného sociálního strádání, revolta neuspěla v jasném vyjádření své roztržky s demokratickou a občanskou podřízeností, s jejími demonstracemi pro ovce, ani se ji nepodařilo rozšířit v prostoru a čase, což je zjevně jeden z velkých problémů proletářských bojů ve světě.

Během první manifestace svého vítězství na náměstí 13. května Rajoelina prohlásil, že se bude „snažit ze všech sil, aby se Malgašové dostali z bídy“, když slíbil „snížit cenu rýže“. To byl povedený vtip! Už když se Ravalomanana dostal v roce 2002 k prezidentskému křeslu, slíbil „učinit chudé bohatými“ a výsledkem bylo to, co dobře známe: katastrofální zhoršení životních podmínek proletariátu. Byla to stejná katastrofa, která nejprve pozvedla boje naší třídy na Madagaskaru, a ty pak zahodily iluze o jakémkoli zlepšení životních podmínek vykořisťovaných. Masky Ravalomananovy vlády spadly, buržoazní média rychle na koleně vyrobila novou alternativní masku a darovala ji Rajoelinovi přezdívanému „TGV“[3] „pro jeho dynamickou povahu“ a především pro „rychlost jeho sociálního vzestupu“. Ale tato maska může spadnout stejně rychle, jak byla vyrobena, nevychovatelnost naší třídy k tomu, aby přijímala nevyhnutelná opatření proti svým životním podmínkám nejspíš rychle tento pádící prezidentský „TGV“ vykolejí.

Zničme to, co nás ničí!
Proti izolovanosti našeho boje rozviňme proletářské sdružování v mezinárodním rozsahu!

TAM ZNAMENÁ TADY!
A NAOPAK!

Internacionalistická komunistická skupina

[1] Tento text je dostupný v angličtině, francouzštině a španělštině na stránkách IKS. http://gci-icg.org
[2] Tento boj vykořisťovaných, stejně jako mnoho dalších bojů v minulosti i současnosti („původní obyvatelé“, „rolníci“, „mapuches“ v Čile atd.), byly a stále jsou označovány za „nacionalistické“ nikoli na základě úrodné půdy, ze které vyrůstají (boj proti bídě a vykořisťování, proti represi), ale spíše na základě schopnosti té které buržoazní frakce je využít pro své vlastní záměry, ovládnout slabiny a nedostatek perspektivy v těchto bojích stejně jako jejich vzájemnou izolovanost, aby je vrátila zpět do rámce reformy výrobního způsobu a vykořisťování skrze například, tak jako zde, boj za národní osvobození.
[3] Train à Grande Vitesse (TGV) = vysokorychlostní vlak. Poznámka překladatele.