Poslední prohlášení z obsazené Ekonomické fakulty před vyklizením
(Poznámka překladatele z řečtiny: text je věnován dobrému lidu Gazy. Jsou v našich srdcích i myslích a tím nejstrašlivějším způsobem nám připomínají, že máme milion důvodů bouřit se a ani jeden jediný zase se posadit, být spokojení a vrátit se k jejich vražedné normalitě.)
„Svojí dlouhou pílí a nebezpečenstvími, kterým čelíme, ukázali jsme světu, jak vysoce si ceníme naší spravedlivé svobody (…) nyní jsme si navzájem povinováni tou nejlepší péčí o budoucnost, abychom se již nikdy nenavrátili do postavení otrockého.“
Levelleři, Dohoda lidu, 1647
Pohleďme za slzný plyn, obušky a policejní antony. Operace, kterou šéfové od 6. prosince provádějí, nesestává jen z pouhého kombinování represe s propagandou. Spíše jde o aplikaci řady metod, jejichž cílem je opětovné sjednání sociálního smíru a konsensu.
Od komunistické strany, která bouřící se lid chápe jako loutky Syriza (eurolevicová parlamentní strana – pozn. překl.) a CIA, až po politiky socialistické strany, kteří skučí, že Atény připomínají město ve východním bloku, neboť jejich ulice se vyprázdnily od konzumentů; od thessalonického arcibiskupa, který úpěnlivě prosí své stádo, aby šlo nakupovat, až po městské mezinárodní výstaviště, které nabízí bezplatná parkovací místa těm, kdo vyrazí za vánočními nákupy, všichni mají společný cíl: návrat do normálu demokracie a konzumu. A tak druhý den po vzpouře, který se náhodou kryje se svátky mrtvolných konzumentů, čili s Vánoci, doprovází požadavek vánočních oslav za každou cenu: nejen proto, aby se naplnily kasy, ale také proto, abychom se všichni vrátili do svých hrobů. Druhý den přináší požadavek živých mrtvol, aby již nikdy nic nerušilo jejich věčný spánek. Přináší moratorium legitimizující prázdnotu jejich spektáklem poháněného světa, světa tichého a klidného života. A generálové této války nemají vražednější zbraně než tento apel na onu absolutní a nadčasovou ideu: demokracii.
Řeči o demokracii, které stále hustěji zaznívají ze strany demagogů klidu, míří na společenskou představivost – kolektivní pole strukturování tužeb a obav. Jinými slovy, míří na pole, kde neviditelně probíhají procedury, které mohou zajistit nebo ohrozit pořádek i s jeho pravdou. Dávno před zavražděním Alexise každý věděl, že oligarchie kapitálu se přestala byť i jen snažit vypadat demokraticky a to i podle buržoazních měřítek: ekonomické skandály, flagrantní incidenty policejního násilí, monstrózní zákony. Jenže tato skutečnost šéfy netrápí, a to ani zde ani nikde jinde. Důvodem je, že za těchto podmínek („Je to dost demokratické? Je to skutečně demokratické?“) neustálá reprodukce establishmentu reprodukuje kapitalistickou oligarchii, která kolem sebe staví zeď ze skandálů, výčitek svědomí, rezignací, požadavků a reforem, a tak brání zpochybnění (nikoli demokratických kvalit režimu, ale) demokracie jakožto systému společenského uspořádání. Proto šéfové dnes stále ještě mohou apelovat na tuto vyšší hodnotu, na tento axiomatický mechanismus politična, aby nás přivedli zpátky k normalitě, konsensu, kompromisu. Aby asimilovali všeobecné živelné běsnění do sféry zprostředkování dříve, než se toto běsnění zorganizuje v revoluční potenciál, jenž by mohl smést všechny prostředníky a mírumilovné demokraty a zároveň přinést novou formu uspořádání: komunu.
Uprostřed tohoto absurdního klimatu plytké analýzy ukazují placení funkcionáři psychologické války na vzbouřence a kvílí: „To není demokratické, je to ignorování pravidel, podle nichž funguje naše demokracie.“ Nemůžeme si pomoci, ale tváří v tvář tomu, co bychom až donedávna považovali za nemožné, jsme na chvíli oněměli. I když mají v úmyslu nás podvést, šéfové této země řekli cosi, co je pravda: demokracií pohrdáme více než čímkoli jiným v tomto dekadentním světě. Neboť, co je demokracie jiného než systém diskriminací a donucení ve službách vlastnictví a soukromosti? A co jiného jsou její pravidla než pravidla vyjednávání o právu vlastnit – neviditelná pravidla odcizení? Svoboda, rovnost práv, rovnostářství – ani všechny tyto mrtvé ideologické masky dohromady nemohou zakrýt jejich poslání: generalizace a zachování společenské sféry jako sféry ekonomické, jako sféry, kde je odcizené nejen to, co jste vyrobili, ale i to, čím jste a co můžete dělat. Buržoazii se třese hlas pietou, když slibuje: práva, spravedlnost, rovnost. A vzbouřenci slyší: represe, vykořisťování, drancování. Demokracie je politickým systémem, kde jsou si všichni rovní před gilotinou spektakulárního produktu. Jediným problémem, který demokraty – od Cromwella po Montesquieuho – zajímal, je, na základě jaké formy vlastnictví lze někoho považovat za občana a jaká práva a povinnosti zaručí, že se lidé nikdy nebudou chápat jako něco víc než jen soukromí občané. Vše ostatní není ničím jiným než regulací detailů režimu ve službách kapitálu.
Naše pohrdání demokracií se neodvíjí od jakéhosi idealismu, nýbrž od naší veskrze materiální animozity vůči společenské entitě, kde se hodnota a uspořádání soustřeďují kolem produktu a spektáklu. Vzpoura byla ze své podstaty i vzpourou proti vlastnictví a odcizení. Každý, kdo se neskryl za záclonami svého soukromí, každý, kdo byl v ulicích, to velice dobře ví. Obchody se nerabovaly kvůli rozprodávání počítačů, oblečení nebo nábytku, ale pro radost z ničení toho, co nás odcizuje: spektáklu produktu. Každý, kdo nechápe, proč má někdo požitek při pohledu na zničený produkt, je buď hokynař, nebo policajt. Ohně, které za těchto dlouhých prosincových nocí zahřívaly těla vzbouřenců, byly plné osvobozených produktů naší dřiny, odzbrojených symbolů toho, co bývalo všemocnou fantazií. Prostě jsme si vzali, co nám patřilo a hodili to do ohně společně se všemi doprovodnými projevy spektáklu. Ona velká slavnost uplynulých několika dnů byla rovněž vzpourou touhy proti vynucovanému pravidlu nedostatku. Vzpourou daru proti suverenitě peněz. Vzporou anarchie užitné hodnoty proti demokracii směnné hodnoty. Vzpourou spontánní kolektivní svobody proti racionalizovanému individuálnímu donucení.