Prohlášení „lidové okupace“ – apel na rodiče
Rozhodnutí Mezinárodního kolektivu lidové okupace:
V Řecku se všichni jmenujeme Alexis a Michaelis… Policajti nás zabíjí… Zabíjí nás kulkami do prsou, zabíjí nás umlácením k smrti.
Policajti zabíjí 15leté. Nejen v Řecku, ale na celém světě a stejným způsobem. Voláme po solidaritě našich rodičů. Voláme po solidaritě vás všech. Studentů, dělníků, nezaměstnaných, nádeníků, zemědělců a všech, kdo mají děti… Našich učitelů, našich přednášejících, našich přátel, našich sousedů, všech lidí, kteří vzdorují nespravedlnosti a nerozumu.
Protože i oni určitě mají děti, nemýlíme-li se. A pokud jejich děti neumírají na zásahy kulkami do prsou, pak každý den umírají při výbuších v zónách s průmyslovými nehodami, hromadně tonou v rozpadajících se lodích…
Uplynul týden od zavraždění našeho bratra, našeho přítele, našeho soudruha Alexise kulkou jednoho policajta – onoho strážce státu, vládnoucí třídy a řecké „demokracie“. Té demokracie, na niž nemáme zapomínat, jak nás zapřísaháte.
Alexis nám řekl sbohem pár slovy. Stihnul jen říci, „kamarádi, dostal jsem to,“… a pak se mu podlomily nohy, padnul na zem a zemřel.
Jsme plní vzteku a tak to má být. Zuříme a rozbíjíme tuto skořápku společnosti, kterou podle vás máme podporovat. Ne, my k této společnosti nepatříme. Je nám 15 a myslíme… jinak.
Zato policajti zabíjejí všude stejně. Někteří z nich říkají, že obušky a jedna kulka stačí. Jiní si vystřelí 15krát jen tak ze srandy… Nebuďte jejich spolupachateli.
Vy, kdo dál mlčíte, kdo odsuzujete náš vztek, protože věříte nestoudným lžím korporátních médií, policie a politiků, které volíte, vy určujete naši budoucnost… to vy za ni nesete odpovědnost a ručíte za ni. Protože Alexisovu budoucnost zavraždili 6. prosince 2008 v Řecku. Protože policejní kulky ukončují budoucnost 15letých v každém koutě tohoto světa.
Jedna noc v Exarhii s jednou kulkou v srdci. Místo se může měnit, ale situace zůstává stejná. Všichni jsme, každý z nás, nějaký ten „Alexis“ a „Michaelis“. A neslavíme své narozeniny, protože nás zavraždili ve věku 15 let. Svině.
Já, Alexis Grigoropoulos, jsem byl zabit 6. 12. 2008 policajtem v Exarhii, když mne střelil přímo do srdce. Stal jsem se výročím.
Já, Michael Kalteza, jsem byl zabit v roce 1985 policajtem. Zemřel jsem na výročí jiné vzpoury na Polytechnice, vzpoury proti vojenské juntě, po které zůstaly desítky mrtvých a stovky zraněných.
Máme jedno společné: oba jsme byli zabiti v „demokracii“ a oběma nám bylo 15…
Všichni máme jedno společné. Je nám 15 ve společnosti, kterou jste vytvořili pro nás, leč bez nás. Nikdy jste se nás na nic neptali a nikdy jste nás neposlouchali. Dávíte nás ideály bohatství, korporací, ekonomického růstu a moci. Ideály z rozbitých výkladních skříní: luxusní auta, drahé oblečení, klenoty, hodinky. Zaplavujete nás špatnou zábavou, jídlem a kulturou plnou pohodlnosti a blbosti, a přitom nás odsuzujete za rozbíjení výloh nadnárodních řetězců, které okrádají nás všechny.
Jsme obviňováni z destrukce a žhářství. Ano, zapalujeme vše, co spaluje naše životy, abychom snesli tuny chemického slzného plynu, který na nás střílí policie a armáda. Nemáme totiž žádné jiné zbraně. Jen své ruce, mandarinky, plastové lahve na vodu a kamení, sem tam Molotovův koktejl, a přitom každý z nás musí vzdorovat, jakkoli může, vojenské mašinérii represe a ozbrojeným vrahům.
Střílí a zabíjejí nás. A když protestujeme, nadávají nám. Při bití jsou nelítostní. Mrzačí nás. Nasazují nám pouta. Dusí nás slzným plynem. Odsuzují nás. Zavírají nás do vyšetřovací vazby.
Jsme v ulicích a voláme po našich životech. V 15 letech, protože později už by mohlo být příliš pozdě. Později už můžeme být zabití nějakým policajtem, ostrakismem. Snažíme se to vykřičet, ale vy nás opět neposloucháte. Nechť střelba… a zvuk rány, která zabila Alexise, když už nic jiného, prolomí vaši apatii.
Přidejte se k nám, pojďte a postavte se nám po boku. My máme sílu a moc našeho vzteku. Vy máte svoji sílu a není možné, abyste rovněž necítili vztek, když nás zabíjejí kulkami, když tlučou k smrti… každý den, protože na ně házíme mandarinky a plastové lahve. Spojme své síly a zažehněme povstání v každé čtvrti, na každé ulici, na každém zápraží, na každém náměstí tohoto světa.
Nás jen tak nevyděsí a nezastraší. Jsme totiž nositeli svobody. Když nás policajti bijí a vulgárně urážejí nás i naše matky… když nám nasazují pouta, říkáme jim: „Fízlové, jste slabí,“… „Nic lepšího neumíte, vy sráči? I od našich matek a otců jsme dostávali hůř…“ Ano, správně, my se jich nebojíme. Nebojíme se ani jich ani jejich zbraní. Odpovídáme rovnou do tváře těch vrahů: „Jeden z nás je pochován v zemi, ale tisíce nás jsou v boji, v ulicích…“ Křičíme na ně, „Fízlové! Svině! Vrazi!“ „Fízlovští sráči, zabíjíte děti.“
Ve jménu všeho, co vám výlohy bank skrývají, otevřete uši a poslouchejte nás. Není možné, abyste necítili vztek… Tak pojďte s námi. Bojíte-li se, my vás ochráníme. Nabízíme naše ruce a duše… a budeme-li muset, naše životy. Vy ale nestojíte po našem boku, i přesto, že nám pořád říkáte, že jste nás „zplodili a znamenáme pro vás víc než vaše vlastní životy…“ A co víc, pomyslete, že za jeden, dva, tři, čtyři roky, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct let… by klidně mohli zabít i vaše dítě.
Policajti už je zabili. Bylo mu 15 let. Důvodem byl ostrakismus, protože jej považovali za „nevycválaného pobudu“, anarchistu, neukázněného, teroristu a chuligána. Přemýšlejte o tom, než ztratíte příležitost zachránit své vlastní dítě, ale… přemýšlejte trochu usilovněji. Protože, mami a tati, třeba máte možnost pomoci zachránit můj život. Žádám vás, odzbrojte policii, odzbrojte vrahy v uniformě.
Nežádám vás, abyste mne zachránili, ale abyste solidárně se mnou povstali… Protože až doteď nás zachraňují ti, kdo stojí po našem boku… cizinci, kteří sdílejí náš vztek. Zachraňují nás před ozbrojenými zabijáky, kteří krouží všude… před těmi, co tvrdí, že vás chrání… vás a váš drahocenný majetek, a přitom zabíjejí 15leté.
My, nezletilí, my „mladí sígři“, anarchistické děti, „grázlové“, „feťáci“, „zloději“, „teroristé v kapucích“, co pocházíme přímo z této země, se obracíme na každého rodiče, na všechny lidi, voláme vás všechny, abyste se připojili k našim protestům a shromážděním a blokádám a naší nekázni. Zveme vás všechny, kdo čtete tento text, abyste se přidali k boji za změnu našich životů a k boji proti nespravedlnosti, abyste překonali netečnost apatického souhlasu.
Každý den, každou noc… budeme na ulicích a budeme ozbrojení… budeme používat svá těla jako barikády proti MAT (zásahové policejní jednotky), jako bariéry, které jim zabrání v zatýkání a bití těch vedle nás. Našich spolužáků.
Budeme vás čekat… jinak nás totiž můžete ztratit… mohou nás klidně zabít ti speciální strážci veřejné bezpečnosti, ochránci vaší „demokracie“.
Postavíme svá těla na linii jako barikády proti MAT, abychom jí zabránili bít a zatýkat ty vedle nás. Naše spolužáky. Všechny ty po našem boku.
A protože dnes – týden po chladnokrevné vraždě Alexise – lidé slaví den svatého Elefterise (Svobody), říkáme vám všem, myslete trochu usilovněji. Nezabíjejte naši svobodu.
Veselé svátky proběhnou na ulicích, ať už se rozhodnete jakkoli…
Lidová okupace
15leté potenciální oběti ostrakismu ozbrojených policajtů
