Leták rozdávaný na protestním pochodu 9. 1. 2009 (pravděpodobně v Soluni) dvěma anarchistickými skupinami (neuvádí se kterými)
„V době občanské války si každý občan musí zvolit stranu, jinak bude odsouzen reparacím a bude připraven o svá občanská práva.“
Solón, Aténská ústava, 6. století před n. l.
Jakmile byly plameny uhašeny, státní mudrci vystoupili na světlo, aby činili odhady, analýzy, hodnocení a předpovědi, ale především sliby: „Odzbrojíme policii“ – tj. vyzbrojíme ji skvělými novými nesmrtícími zbraněmi, jako jsou elektrické obušky, paralyzéry a obrněná auta. „Provedeme reformu školství“ – tj. shromáždíme všechny děkany a ředitele a všechny ostatní kancléře oné bažiny separovaného a neužitečného vědění, kterému se říká věda, a vytvoříme nový systém debilizace, nový systém výcviku mladých lidí, aby se uměli klanět, donášet a žebrat. „Zachráníme demokracii“ – tj. nalezneme nové způsoby jak vydávat apatii, útlum a dobrovolné otroctví za výdobytek, za právo, za svobodu. Povstalci naslouchají sirénám demokracii a ptají se: To mě poser, copak ti lidé z opozice ještě neslyšeli, že vyjednávání je mrtvé?
Kdo podle jejich nadějí přijde zachraňovat Bastillu? Policajti? Obchodníci? Novináři? Odborářští bossové? Studentské svazy? I kdyby všechny síly represe, trhu a zprostředkování – od velekněze spektáklu až po nejnižšího funkcionáře státního násilí – pro tuto chvíli odložily své vzájemné rozepře, nedokážou propůjčit důvěryhodnost základnímu kameni všeho vyjednávání: možnosti získat něco zachováním tohoto systému. I kdyby banky smazaly všechny naše dluhy. I kdyby policajti chodili po ulicích s květinami ve vlasech a „savoir vivre“ pod paží. I kdyby ministerstvo zrušilo zkoušky, dalo všem za A, dalo všem žákům stipendium a poslalo je studovat na Harvard. I kdyby pro nás vynalezli tisíc požadavků a každý z nich splnili prostým prezidentským dekretem, i pak by realita byla tvrdohlavá: v tomto povstání se nevyskytnul ani jeden dojemný požadavek, a to nikoli proto, že bychom čekali, až je jiní vznesou za nás, ale proto, že povstání nic nepožadují – útočí. My nic nepotřebujeme, ale chceme všechno!
Otroci kapitálu, lokajové zprostředkování si ani nedokážou představit politiku bez vyjednávání, protože pro ně všechny je život nekonečným tržištěm. Jsou nasáklí logikou komodit a neumí přemýšlet o ničem jiném než o prodeji a jeho podmínkách. Jenže povstání ukázalo, jak vedou dialog ubožáci této planety: tak, že vlastníma rukama kámen po kameni vykořeňují vše, co je vykořisťuje, odcizuje a utlačuje. A není to jen či především policejní stát, ale totalita kapitalistických vztahů: od třídního vykořisťování a škály komodit až po divadla a opery buržoazní hniloby, po závoj snobství, do nějž se halí ti, kdo shlédnou Brechta, poslechnou si Šostakoviče, a pak znásilní Ludmilu a nutí Ahmeta, aby jim voskoval jejich dřevěné podlahy.
Povstání nebylo krokem vedoucím k vyjednávání. Bylo koncem tržiště, koncem všeobecné kapitulace, které se říká republika. Proto šéfové neví, co si počít. Neboť jejich zboží stojí zaprášené a neprodejné. A jediné, co jim zůstává po ruce je stále neobratnější management reprezentace násilí. Když na policejní stanice útočí žáci středních škol. Když si celé čtvrtě nestěžují na planoucí barikády a místo toho hází z balkonů květináče po policejních sviních. Když dnes fízl na koni málem nemůže ani udělit pokutu za špatné parkování, aniž by se na něj nesesypali nadávky, tak moc ví, že všechny její snahy o démonizaci sociálního kontranásilí vyšly naprázdno. S bleskem povstání, který protrhává temnotu ideologií, společnost získává oči a vidí kontury reálného: utlačovatelskou základnu svých spektakulárních privilegií. Ti, kdo roní slzy nad vypálenými obchody, by se měli jet podívat do Asie, aby viděli, jak otroci vyrábějí komodity, které si surovci z hlavních tříd cpou do svých výkladních skříní. Ti, kdo lkají nad rozbitým mramorem na univerzitách, by měli požádat babizny děkanů o účty, neboť jim nakoupili šestkrát tolik a ozdobili si s ním své vily. A ti, kdo se rozhořčují nad zničením svých aut, by se měli projít po deltě Nigeru, aby viděli, jak vedle ropných polí, které pohánějí jejich motory, teče krev.
Výjimka – vražda Alexise – přinesla překonání logiky výjimek, neboť odhalila její pravou podstatu – že se jedná o pravidlo. Pravidlo strukturálního násilí, které se denně provádí za účelem zabezpečení třídních, genderových a rasových privilegií: od kyseliny, která popálila tvář K. Kunevy, až po otroky na jahodových polích v jižním Řecku, a od zavražděných prostitutek v centru Atén a neviditelných mrtvých imigrantů na policejní stanici, která vydává povolenky, až po jatka v Palestině a Kongu. Proto se sociální kontranásilí obrací proti systému vykořisťování a útlaku jakožto proti celku – nepersonifikuje si nepřítele. Neredukuje se na chvilkový a nárazový akt odplaty, ale organizuje se do neustálého a trvalého útoku na základy tohoto systému: na společenské vztahy, které jej reprodukují.
Máme na své straně všechny dobré důvody tohoto světa. Neboť nezabili jen jednoho z nás a není to ani jen o tom, že krize jejich systému oslabila sliby, které nás doposud držely v letargii. Je to o tom, že tento svět může zrodit jen odcizení, osamocení, separaci, disciplínu, drancování, destrukci a smrt. Jde o to, že na obzoru se stále hustěji objevují odmítnutí jako bouře, která se chystá smést každé poslední privilegium tohoto prohnilého světa. A konečně jde o to, že jsme se všichni setkali sjednocení, živí a odhodlaní a obrátili jsme se proti tomu všemu. Proto jsou dnes každá škola, každá univerzita, každé město otevřené naší vůli, aby už to nikdy víckrát nebylo stejné. Toto vědomí přemění tichou smrt, kterou pro nás chystají, ať už se bude jmenovat jakkoli – reforma, represe nebo výměna vlády – v novou frontovou linii života, který chceme žít. Pokaždé bude masivnější, pokaždé bude polarizovanější. Pokaždé bude jasnější, pokaždé bude více nezprostředkovaná, kolektivnější.
ŘEKLI JSME A ZNOVU ŘÍKÁME: NEMÁME DŮVOD VRACET SE ZPÁTKY – VŠECHNO PATŘÍ VŠEM – VŠE ZŮSTÁVÁ V NAŠICH RUKOU
SOLIDARITU SE STÍHANÝMI POVSTALCI
OKAMŽITÉ PROPUŠTĚNÍ VĚZNĚNÝCH
