Po sérii zatčení provedené během akce organizované shromážděním “Stávka – Blokáda – Sabotáž. První kolo, pokračujeme!”jsme se kolektivně rozhodli vytvořit následující text.
V současném hnutí dosáhla stávka určitých limitů. Legislativní okleštění „práva na stávku” – s „rekvizicemi”, které pod hrozbou vězení nutí stávkující vrátit se zpět do práce, s minimální službou a se zákazem okupací – bylo pokusem omezit účinky stávky. Legalizace těch nejméně efektivních částí boje a kriminalizace těch nejefektivnějších je jednou z metod, jak boj kontrolovat – i se toto hnutí, kdykoli hledá trochu víc síly či komunity, nesoustředí na tyto rozdíly a místo toho dospívá k tomu, že legalita pro něj není nepřekročitelnou hranicí a ilegalita není samoúčelem.
To samé platí pro demonstrace. Mezi metodami represe jsou na prvním místě trasy vyjednané a kontrolované policií, kolaborace odborářských pořadatelů a pozornost věnovaná tomu, aby všechno proběhlo v pořádku. Pokusit se uniknout tomuto nástroji je pokus ustavit kolektivní sílu, získat ulice zpět pro sebe a vybočit z jednoduše početního posuzování sil ve hře. Právě to se stalo v sobotu 16. října večer, když skupina mnoha set lidí opustila oficiální místo demonstrace a pokusila se obsadit Operu Bastila s úmyslem narušit živý přenos představení a uspořádat tam všeobecné shromáždění. Takové akce se konaly všude a tvoří část všeobecné dynamiky. Stejně tak jsme se i my snažili dostat se ven z institucionálního prostoru pro demonstrace.
Výsledkem této snahy bylo 40 zatčených a zadržovaných bez obvinění. Zadržení bez obvinění (automaticky prodloužené až na maximální délku 48 hodin) používají policajti jako trest sám o sobě. Z oněch 40 lidí bylo 8 obviněno, někteří za „účast, dočasnou či jinou, ve skupině za účelem přípravy charakterizované jedním či více skutky (či actus reus, ‘fait matèriel’) úmyslného násilí proti lidem či ničení nebo poškozování majetku“ a násilí proti policii. Mezi zatčenými byli i 2 lidé, kteří již byli odsouzeni k podmínce za obvinění spojená s předchozími akcemi. Jejich rozsudky jim zakazovaly navzájem se stýkat – poté, co byli toho večera zatčeni společně, byli obviněni z porušení tohoto zákazu. Takový argument ovšem nedává smysl, vždyť byli součástí skupiny stovek lidí. Když byli předvoláni k vyšetřujícímu soudci, dostalo se jim varování s hrozbou, že „příště“ půjdou zpět do vězení. Pět z oněch osmi, kteří půjdou před soud, bylo podmínečně propuštěno a umístěno pod policejní dohled.
Vytýkali jim v podstatě to, že se účastnili demonstrace místo toho, co by se drželi zpátky a zůstali doma. Podmínka je metoda zastrašování a izolace. Rovná se zákazu jistým lidem navštěvovat jistá místa, setkávat se s jistými lidmi, mít jistý postoj. Ve zkratce jde o to, aby se těm, kteří jsou v hledáčku moci, zabránilo pod hrozbou vězení účastnit se sociálních protestů. Represe jako vždy utiskuje rozličnými formami a náležitě se vyzbrojuje, aby zničila kolektivní solidaritu.
Soudní intervenci proti účastníkům této demonstrace vyvolal fakt, že se podíleli na akci, během níž bylo rozbito pár výkladů banky. Cílem, který dobře ilustruje užití známého nedávno schváleného „zákona proti gangům“[1], bylo, aby vás pouhá účast na shromáždění v „davu“ či akci činila trestně odpovědnými za vše, co se stane. Z toho je zcela jasně vidět, že je to právě ono prosté opuštění institucionalizovaných prostorů a běžných forem organizace, které je tu napadáno.
Řekněme to jasně: zaútočit na symbol kapitalismu rozbitím bankovní výlohy není ani neobvyklé, ani nepochopitelné. Ofenzivní postupy jako sabotáž či konfrontace s policajty tvoří nedílnou součást včerejších i dnešních bojů. Ale právě v tomto okamžiku vidíme, že represe se nedotýká jen těch, kteří jsou přímo obviněni z vedení těchto útoků, ale také těch, kteří jsou kolem nich. Tyto zákony usilují o to, aby učinily nemožnou každou akci, nad kterou nemají kontrolu pořadatelé: mimo akce, kde jsou účastníci nuceni hlídat sami sebe a kde se nikdy nemůže nic stát. Usilují o dohled nad naší činností a našim vědomím.
V policejním a mediálním diskursu musel být útok na bankovní výlohu činem vandalů [les casseurs]. Tento termín, používaný výhradně pro diskreditaci metod přímé akce, je naprosto umělá abstraktní kategorie. Uhlazuje společenskou realitu a vyprazdňuje ji od všeho politického obsahu. Taková akce se pak stává čistě asociální destrukcí postrádající jak perspektivu, tak smysl.
Když říkají, že casseurs „jsou jen darebáci“, nebo když si představují, což je dnes velmi časté, že to je otázka tajných, kteří infiltrovali demonstrace, odhalují v podstatě to samé uvažování: “casseurs“ jsou boji cizí, stojí mimo hnutí.
Je fakt, že v posledních letech se tajní míň a míň bojí vetřít se do samotného středu demonstrace, aby tam zatýkali. Je důležité je netolerovat a zahnat je tak daleko, jak to jen jde, jakmile jsou jasně identifikováni. Ale zároveň roste také paranoia, a to až do té míry, že někteří vidí policajty všude. Vezouce se na této vše prostupující atmosféře intrik přišli politici a odboráři jako Mélenchon a Thibault s řečmi tak starými, jako sám stalinismus: všechno, co jim uniká a co nemohou kontrolovat, obviní z toho, že je to manipulováno policajty.
Hysterie mezi politiky a médii narostla po epizodě „casseur Ninja“, jak mu přezdívají média. Rozšířily se nejbláznivější teorie vycházející z nejasných videí roztroušených po internetu: akci v Opeře organizovali fízlové nebo si ji přinejmenším přál prefekt, novináři už byli nachystaní na místě, aby mohli natáčet scény násilí pro Události, atd. Pod pláštíkem konspirační atmosféry tato představa, že žádný násilný a nelegální čin se nemůže stát, aniž by moc nebyla jeho původcem či ho přinejmenším nedovolila, znovu potvrzuje sama sebe. Přesvědčili jsme sami sebe o absolutní moci státu tak důkladně, že se i nejnepatrnější akt revolty stává podezřelým. Společenská kontrola tak mocná, že tuto myšlenku nenápadně podstrčí našemu mozku a není možné jí uniknout. Došli jsme tak daleko, že ztotožňujeme překážku legality s otevřeným prostorem možného.
Toto šílenství, tento zmatek přímo živí represi: policajti, se zločinnou brigádou[2] v čele, vyšli do ulic, aby hledali maskované protagonisty onoho videa – a už zavřeli někoho, kdo je obviněný jako jeden z nich. (Až do soudního procesu 6. prosince bude ve Fleury-Mérogis). V dalších městech, například v Nanterre a v Lyonu, se děje to samé posedlost oním vandalem nutí policii používat důmyslné metody vyšetřování, které jsou normálně vyhrazeny pro vyšetřování organizovaného zločinu, aby našli ty, kteří se účastnili bitek s CRS[3]: záběry s vysokým rozlišením focené z vrtulníku, odebírání DNA z kamenů atd.
To všechno dohromady má každého z nás změnit na svého vlastního policajta: strach a paranoia, znepokojení nad legitimitou hnutí, represe namířená proti všem, kteří chtějí opustit vyšlapané cestičky.
Musíme bojovat proti paranoie a individualismu způsobenému represí prostřednictvím kolektivní sebeorganizace. Příští shromáždění „První kolo, pokračujeme!“ se bude konat ve středu 17. listopadu, Rue de Captain Marchal 5-7-9 v 19 hodin.
[1] “Loi contre les bandes” navržený UMP a schválený minulý únor kriminalizuje „účast na násilné skupině“ pod možným trestem až 1 roku vězení nebo 15 000 Euro pokuty, s tvrdšími tresty pokud došlo k záměrnému skrývání identity, zejména pomocí kapucí.
[2] V originále slovní hříčka: BAC (Brigade Anti-Criminalité), policejní pořádková jednotka v civilu, která na sebe v případě nepokojů bere úlohu bojovníků (v klasickém vojenském smyslu) před oficiálními policejními řadami. Opravdu vedou útoky a pohybují se v odporných tlupách, aby sejmuli opozdilce.
[3] Zásahové jednotky (poznámka překladatele).
