Ocitujme si na znamení solidarity a pro připomenutí komuniké RB v jeho plném znění:
„Anarchisté Lambros, A. M. Bonanno, Stratigopoulos, Dimitrakis, Maziotis, Kortetis, Stathopoulos, Gournas, Roupa, Nikitopoulos a mnoho dalších, jejichž jména se nikdy nedozvíme.
Jsou médii označováni za teroristy, protože bojují proti teroristickému systému, jakým je kapitalismus.
Systém, kde na prvním místě stojí vždy peníze, lidský život zde nemá žádnou hodnotu.
Anarchisté mají jiné priority.
Peníze nic neznamenají, život je jim přednější.
Z mainstreamových médií se ale pravdu nedozvíte, musíte hledat jiné zdroje informací.
Vlády a kapitalisté dělají dluhy, za které musíme platit my, pracující.
Jako projev solidarity s řeckými anarchisty i celým proletariátem jsme poškodili řeckou ambasádu v Praze.
Zvolili jsme den mezinárodní solidarity s naším vězněným druhem, anarchistou Giannisem Dimitrakisem.
Požadujeme okamžité propuštění všech našich soudruhů.
Nebudeme nečinně přihlížet tváří v tvář útlaku ze strany tohoto systému.
Řecké události nás inspirují a ukazují, že je možné vzít si zpět naše životy.
Boj za boj
Rozhněvaná brigáda“
Hned na úvod chceme říci, že útok Rozhněvané brigády (dále jen RB) pro nás je projevem proletářského boje, byť projevem rozporuplným. Od první chvíle znamená více než jen jeden vržený molotov a pár sepsaných slov. Samotný akt, obsah komuniké i evidentní snaha odkázat se názvem na stejnojmennou ultralevicovou gerilu z Británie 60. až 80. let 20. století (Angry Brigade) nás nevyhnutelně spojují s praktickými otázkami, které jsou akutní pro současné proletářské hnutí (nejen) v Řecku a jeho radikální menšiny. Specificky v Helénské republice se jedná o otázky insurekcionalismu, městské gerily a jejich vztahu k třídnímu boji. Obecně jde o vztah mezi třídním bojem a avantgardním násilím. Rozvoj relevantního uchopení tohoto vztahu je v procesu krystalizace revolučního předvoje uvnitř konfliktu mezi proletariátem a buržoazií jedním z podstatných aspektů tohoto procesu. Proto následující řádky, které se budou dotýkat RB a insurekcionalistů, nemají být a nejsou „zdrcující“ kritikou „nepřátel“, ale kritikou soudružskou namířenou dovnitř naší společné proletářské komunity boje. Jsou podanou rukou, příspěvkem k rozvoji hlubšího a komplexnějšího pojetí avantgardy, protože ani my ani nikdo jiný nemá hotovou plnohodnotnou odpověď.
Předvoj?
Antimarxisté už jistě dostávají bolení hlavy, když slyší slova jako „avantgarda“ nebo „předvoj“, protože jsou pro ně až příliš spojena s leninistickým dědictvím manipulativního politického vedení, které prakticky funguje jako krajně levé křídlo buržoazní politiky (každý si jistě vzpomene třeba na novodobé české trockisty a jejich nevyčerpatelnou zásobu jednotných front na lovení a řízení nových oveček). Jenže, vypustíme-li určitá slova z našeho slovníku, ještě to neznamená, že jsme se zbavili problému a čeští anarchisté jsou toho bez výjimky důkazem. Ti prorevoluční z nich jsou totiž za momentálního poměru sil mezi třídami určitou formou a obsahem krystalizace avantgardy, který navíc není bezprostředním produktem nějakého konkrétního boje, ale pokouší se být vědomým vyjádřením celé historické trajektorie třídního boje. A tak nutně alespoň tu a tam jsou nuceni řešit, co je úlohou předvoje (nebo anarchistické organizace či afinitních skupin insurekcionalistů chcete-li).[1]
Jestliže hovoříme o avantgardě, máme na mysli skupiny proletářů, které ani nutně nemusí být sdruženy ve formální organizaci, protože vyvstávají v procesu aktuálně probíhajícího třídního boje a v něm se chápou aktivit a iniciativ, které tento boj posunují dál, třeba až na hranice toho, co je v dané třídní konfrontaci možné. V průběhu daného boje to tedy evidentně ani nemusí být neustále titíž lidé. Takto bezprostředně prakticky krystalizuje avantgarda konkrétních aktuálních bojů. Z ní, ale také bez ní a bez velkých dělnických bojů, jen na základě existence a pohybu samotného třídního antagonismu, krystalizují předvojové skupinky aspirující na obsáhnutí historického proletářského boje a jeho historického programu negace a překonání kapitalismu. Tedy různorodá a vyvíjející se avantgarda, která usiluje o sociální revoluci, a proto nutně rozvíjí a neustále upřesňuje definici sebe sama a svého poslání skrze dialog s třídním bojem v minulosti i dnes a centralizační procesy uvnitř komunity boje, která vyvěrá ze všech právě popsaných pohybů, jež se odehrávají v procesu ustavování naší třídy.
Zároveň zdůrazňujeme, že toto definování avantgardy a jejích úkolů není nějakým čistě spekulativním podnikem „revolučních intelektuálů“, tedy nelze ho důslednou aplikací rozumových úvah již dnes dotáhnout k finálnímu řešení, ke konečné odpovědi na otázku, čím vším je dána avantgardnost. Hledat univerzální koncepci předvoje, která vždy platila, platí a platit bude až do konce kapitalistických dní, je zcela ahistorické. Ne, že by pokaždé bylo vše zcela jinak, ale antagonismus uvnitř kapitalistického třídního vztahu se historicky vyvíjí – řekněme zjednodušeně, že sílí. A proto se v dějinách mění i třídní konfrontace: posouvá se stupeň a rozsah, v jakých se proletariát zhmotňuje ve střetu s kapitálem jako třída negující kapitalistický vztah a směřující tak ke svému zrušení a ke zrušení třídní společnosti obecně. V tomto historickém procesu se mění i ustavování předvoje: ve velkých otřesech se vždy vynořoval v proměnlivé míře zbaven sociálně demokratických praktik, cílů a iluzí (v podobě dělnického státu nebo federace dělnických rad či svobodných kolektivů a komun). Konečnou odpověď na otázku, jaké jsou úkoly avantgardy, a to konkrétně i ve vztahu k násilí či ozbrojenému boji, tedy dá až úspěšná komunistická revoluce.
Navíc dnes, kdy je období sociálního smíru narušováno jen limitovanými střety proletariátu s třídou kapitalistů, je nutně a vážně limitován i proces krystalizace avantgardy, a to obsahově i formálně. I takové avantgardní projevy si s sebou často nesou nejrůznější slabiny v podobě levičáckého sociáldemokratismu (radikální odborářství, fetišizace násilí třeba ve formě městské gerily nebo naopak pacifismus). A tak v otázce násilí či potažmo proletářského teroru, stejně jako v dalších otázkách, leží na komunitě proletářského boje jak tíha všemožného sociálně demokratického dědictví minulosti, tak meze aktuálních bojů, které toto kontrarevoluční haraburdí drží při životě.
Formální demokratická kritika…
Jestliže jsme si takto nastínili rámec problematiky, je na čase vrátit se k otázce avantgardního násilí. Přitom se nejprve musíme kriticky vymezit vůči standardním levičáckým (tedy demobilizujícím sociálně demokratickým) klišé, která se dnes hojně používají k odsuzování jakýchkoli projevů avantgardního násilí (ať už jsou skutečně avantgardní, nebo si to o sobě jen myslí) a jejichž ozvuky jako bychom slyšeli i v jinak podnětné kritice z pera TPTG a Blaumachen.[2] Předně se jedná o postoj, podle kterého je konkrétně „ozbrojený boj“ cosi a priori škodlivého, poškozujícího v očích veřejnosti buď levicovou scénu obecně, nebo její „anarchistickou“ část zvláště, či potažmo boj proletariátu jako takový. Ano, levicoví kontrarevolucionáři, kteří chtějí být ctihodnou součástí demokratické společnosti, se věru mohou cítit být poškozeni minoritní přímou akcí, která tak úplně nezapadá do demokratických procedur, a proto bude označena za „výtržnictví“ nebo „terorismus“. Jenže bojový proces ustavování proletariátu v třídu negující kapitalistický třídní vztah není pokračováním demokracie, ale (mimo jiné) procesem rozchodu s ní. Proto skrze „veřejné mínění“ nemůžeme analyzovat nic. Stejně nejapnou výbavou krajní levice je hořekování nad tím, že takové akce mohou přivolat státní represi. Její hrozba je však konstantou a násilná přímá akce může maximálně posloužit jako záminka pro její spuštění, stejně jako cokoli jiného, pokud si ji intenzita a konkrétní okolnosti třídního boje budou vynucovat. Oba argumenty jdou často ruku v ruce a jejich zastánci se svým způsobem nevyhnutelně připojují k honu buržoazního státu a médií na „teroristy“. Příkladem může být část anarchistického hnutí v Řecku, která se na základě stejné logiky „ztráty prestiže“ nebo „represe“ stavěla jak proti gerilám, které střílely po policajtech, tak proti „nepolitickému“ rabování za účelem uspokojení vlastních potřeb.
Jednotnou „protiteroristickou“ frontou se státem (sociálně demokratická podoba „koalice ochotných“) chtě nechtě končí i odmítání podobných aktů na základě dichotomie masové/třídní násilí versus individuální/elitářský teror. Tato pozice sice vypadá velmi pěkně, ale v praxi může vést k věčnému čekání na mytický okamžik, kdy celá třída povstane se zbraní v ruce, neboť zpoza ní opět vystrkuje růžky demokratismus s jeho formálními pravidly, dobrou většinou a špatnou menšinou. Ve skutečnosti stávky, bouře, vzpoury i revoluční povstání často postupují vpřed díky násilné (nebo jiné rozhodné) akci menšiny, pokud tato akce svým obsahem a tedy i formou koresponduje s rozvíjejícím se obsahem aktuálního boje: tudíž nejedná-li se o umělý pokus voluntaristicky vytvořit kvalitativní skok v obsahu boje (či ještě hůře tento boj vyvolat) naší třídy, který danému boji nutně zůstane vnější a cizí.
…versus kritika obsahová
A právě tento obsahový vztah mezi konáním minority a aktuálním třídním bojem se nám jeví jako kardinální při uvažování o akcích propagátorů a/nebo aktérů násilné konfrontace, ať už jsou to klasické skupiny ozbrojeného boje, současná difuzní městská gerila v Řecku nebo insurekcionalisté. Kritika se sice musí odvíjet i od jejich politických koncepcí, ale východiskem by pro nás mělo být, co skutečně dělají a jaký je společenský obsah jejich praxe, a nikoli to, co o sobě říkají a co si o sobě myslí.
Nahlížíme-li podobné aktivity z tohoto hlediska, pak si nemůžeme vystačit s hrubě zjednodušujícím pohledem, že každý násilný akt tak či onak směřující proti kapitalistům a/nebo jejich státu je sám o sobě dobrý, protože terč je správný, a špatné mohou být jen ideologické rámce, v nichž uvažují a podle nichž jednají strůjci těchto aktů. Samozřejmě, že není proč ronit slzy nad tím, že Sekta revolucionářů zastřelí policajta[3] nebo Spiknutí ohnivých buněk vyhodí do vzduchu banku, ale to nám nikterak nevysvětluje význam těchto akcí uvnitř dnešního třídního boje v Řecku. Žádný z těchto aktů totiž neexistuje sám o sobě – existuje pouze ve dvojjediném pohybu třídního boje: historickém a aktuálním. V historickém rozměru třídního boje se podobné útoky proti buržoům a státu (či jejich symbolům) potvrzují jako proletářská součást tohoto dějinného procesu boje, ale konkrétního společenského obsahu nabývají v aktuálním vztahu/poměru sil mezi třídami.
Otázka pro nás tedy ve finále zní: jsou dané činy voluntaristickou křečí, která se svým obsahem neprolíná se sociálním obsahem aktuálního třídního boje, a snaží se mu anorganicky vnutit nějakou ideologicky konstruovanou představu „kvalitativního skoku“; anebo jsou s jeho obsahem organicky spojeny, a proto se do něj mohou vložit plodným způsobem, tedy s potenciálem, že dojde k určitému vystupňování třídní konfrontace a jejímu kvalitativnímu posunu? To je pro nás základní rovina analýzy. Pokud ji vymažeme a nahradíme výlučně „ideovou kritikou“ toho, co si novodobí guerilleros myslí, či „technicko-prakticistní kritikou“ volby terčů a načasování útoků, pak nikdy nic nepochopíme. Stejně tak, pokud bychom zůstali pouze na abstraktní rovině historického boje a z něj čerpaného historického programu naší třídy (revoluční zničení a překonání kapitalistického vztahu vykořisťování a tedy námezdní práce a s nimi spojeného výrobního způsobu a jeho společenských tříd),[4] uniknul by nám skutečný, aktuální obsah gerilových aktů v jejich vztahu s konkrétním bojem proletářů.
Proč vůbec usilovat o takové porozumění tomu, co se právě teď děje, v historickém i aktuálním kontextu? Rozhodně ne proto, abychom podle jakési (nevyhnutelně deformující) šablony určující smysluplnou podobu boje pro dané místo a čas (nebo naopak univerzálně platnou kdykoli a kdekoli) zrazovali druhé proletáře od toho, aby bojovali způsobem, který do dané šablony nezapadá, popřípadě je za to kárali či přímo odsuzovali, a jiné boje podle téže šablony automaticky velebili. Opět bychom se tak vrátili k čistě formalistické a navíc normativní kritice. Ve skutečnosti jde o to porozumět sociálnímu obsahu daných bojů a tomu, proč a jak nabírají třeba podobu odborů, sebeorganizace na pracovištích, pouličních bouří či, v minoritním měřítku, ozbrojeného boje, jaké to má limity a co z toho všeho plyne pro celkový potenciál proletářského boje v daném časoprostoru. Jen v tomto rámci můžeme obsahově nahlížet proces krystalizace avantgardy. Můžeme rozpoznat, v čem je praxe jejích jednotlivých projevů rupturou s daným stavem třídního boje (tedy, čím se skutečně, byť limitovaně, potvrzují jako předvoj) a jaký je jejich vztah k němu – jinými slovy, nakolik bezvýchodně bloudí, až nakonec utonou, v levičáckých bažinách.
Cílem opět není peskovat a soudit další militanty, ale chápat celý proces, upozorňovat na jeho meze a slepé uličky, a to s cílem rozvíjet jasnější uchopení činnosti sociálně revoluční avantgardy a její praktickou realizaci dnes i do budoucna. Jestliže jsme na základě rozchodů s různými variantami sociáldemokratismu došli ke kritice jakéhokoli aktivismu, neznamená to, že úlohu předvoje spatřujeme pouze v teoretické diskusi. Ta je sice nezbytná, nemáme-li být jako morčata slepě běhající v kolotoči buržoazních koncepcí, ale není to diskuse pro diskusi, teorie pro teorii. Je to teorie pro praxi a z praxe odvozená: „Teoretické teze komunistů […] Jsou jen obecným výrazem skutečných poměrů existujícího třídního boje, výrazem dějinného pohybu probíhajícího před našimi zraky.“[5] Jako takový přispívá rozvoj praktické teorie k programatické centralizaci proletářské komunity boje. Vedle toho se komunisté – tam, kde je to pro ně možné – účastní spolu s dalšími proletáři reálně probíhajících bojů. Ovšem ne proto, aby jim voluntaristicky vtiskli jiný obsah, než aktuálně mají, ale aby odhalovali, co je v nich v sázce a pokoušeli se v nich dojít až k mezím a rozporům bojové aktivity proletariátu, které bude třeba v budoucnu překonat. Jak napsal Marx o komunistech:
„Nemají zájmy odlišné od zájmů celého proletariátu. Nevytyčují žádné zvláštní zásady, podle nichž by chtěli přetvářet proletářské hnutí. […] vytyčují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu […] na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí. Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí […] v teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí. Nejbližší cíl komunistů je […] ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie…“[6]
Od Rozhněvané brigády…
Jak už jsme řekli, pražská akce RB zapůsobila jako katalyzátor naší debaty, protože danou problematiku přinesla až přímo „k nám domů“. Jaký je tedy náš postoj k tomu, co se stalo? Obsahem aktu RB byl výpad proti buržoaznímu státu (nejen proti tomu helénskému, ale přeneseně proti všem státům), a to uprostřed třídní války, v níž řecký stát tvrdě stíhá a vězní nepřátele kapitalistických poměrů: militantní proletáře. Svojí snahou o vyjádření solidarity s vězněnými anarchisty v Řecku a o vyvinutí alespoň nějakého tlaku na jejich osvobození skrze symbolický útok na ambasádu zastupující řecký stát se tedy RB potvrdila jako projev proletářského třídního boje. A v tomto smyslu čin RB podporujeme, stejně jako jsme solidární nejen s anarchistickými guerilleros a bankovními lupiči, ale také se všemi dalšími třídními bojovníky, kteří padli do spárů represivních sil řeckého státu. Tažení všech kapitalistických států proti „terorismu“ je především o posilování teroru vládnoucí třídy proti proletářům a jejich boji!
RB však svůj čin vepsala do konkrétního časoprostoru, do konkrétní situace v pohybu kapitalistického vztahu vykořisťování a třídního boje v této zemi. Její čin byl bezpochyby roztržkou s aktuální situací v třídním boji v této zemi: roztržkou s velmi nízkou intenzitou proletářského vzdoru, která se vyznačuje málem absencí otevřených konfliktů. V tomto smyslu si přímé akce RB ceníme. Možná, že s letošní zářijovou demonstrací zaměstnanců veřejného sektoru se tato situace začíná velmi pozvolna měnit, ale i tak zde proletariát v třídním konfliktu viditelně vyvstává jako třída střetávající se s kapitálem jen sporadicky a obsah jeho boje zůstává „odborářský“. Konfrontace se státem nebo přesahy k bojům v zahraničí zatím nejsou na pořadu dne. V tomto smyslu chceme vyzvednout, že přímá akce RB představuje roztržku s daným stavem i proto, že se internacionalisticky vztahuje k boji naší třídy v Řecku a snaží se záblesk tamních pouličních střetů přenést sem a zároveň nějak prospět boji řeckých proletářů.
Nicméně je třeba vidět, že daný stav třídního boje odsoudil čin RB k naprosté bezvýznamnosti právě proto, že svým obsahem se nemá v aktuálním třídním boji tady a teď k čemu vztáhnout. Zápalná lahev dopadla, vzplála a uhasla, aniž by si toho místní proletáři vůbec povšimli. Militantní energie RB vložená do této přímé akce se vypařila jako dým a zbyly jen saze a komuniké, skrze něž se nevyhnutelně dostáváme k otázce avantgardy a insurekcionalismu.
…přes letmou kritiku insurekcionalismu…
Samozřejmě, že praxi RB nelze posuzovat odděleně od toho, co si myslí a říká, i když její slova nemohou být východiskem naší analýzy. Když už jsme se v ní ovšem dostali až sem, je namístě položit RB otázku, jak ona sama chápe své konání a svůj vztah ke zbytku třídy a k třídnímu boji obecně. Odpovědi na tuto otázku samozřejmě můžeme nalézt jen v jejím kusém komuniké. A to jakoby velmi silně zavánělo módou insurekcionalismu, která rovněž úzce souvisí s Řeckem a zejména s legendami o údajně veledůležité roli anarchistů v prosinci 2008.
Nemá smysl spekulovat nad tím, zda si RB danou formu přímé akce zvolila kvůli vlivu insurekcionalistických myšlenek, nebo ne. Nejspíš tak učinila na základě praktické nutnosti: jste-li otráveni nikam nevedoucími ceremoniemi občanské „solidarity“ ala ČSAF a zbytek krajní levice, je vržení zápalné lahve asi tak to jediné, co v danou chvíli můžete udělat pro vyjádření solidarity se zatčenými militanty gerilové skupiny Revoluční boj (zde pro přehlednost používáme řeckou zkratku EA) a dalšími řeckými anarchisty.
Už za touto předpokládanou (s jistotou to samozřejmě nevíme) prakticistní genezí uvnitř anarchistického hnutí v Česku, která mohla vést ke zformování RB, můžeme vidět podobnost (tedy ne identičnost!) se stejně prakticistním zrodem insurekcionalismu ve zdejším prostředí. Prakticistním do té míry, do jaké se tu uchytil jako praktická reakce na selhání minulých metod budování anarchistického hnutí (mrtvě narozené pokusy o anarchosyndikalistické odbory nebo anarchizaci stávajících odborů zevnitř plus konstruování politicky homogenních skupin aspirujících na masovost[7]), aniž by ti, kdo odhodili staré recepty a začali propagovat nový, tentokrát už zaručeně správný (jako ostatně pokaždé), provedli seriózní teoretickou sebereflexi a jasně a kriticky identifikovali vnitřní rozporuplnost a problematičnost opuštěných modelů.[8]
V pozitivním slova smyslu se podobnost s insurekcionalismem nabízí i v preferování přímé akce. To totiž naznačuje, že dožaduje-li se RB propuštění vězněných soudruhů, je si zároveň vědoma toho, že je to jen boj, co může stát donutit, aby otevřel vrata svých věznic. Z komuniké těžko soudit, zda stejně jako prorok insurekcionalismu Alfredo M. Bonanno ve svých představách řeší otázku avantgardy tak, že nahrazují aktivitu proletariátu aktivitou anarchistických minorit, protože proletářům se připisuje neschopnost dojít sami od sebe dál než k podvratným, leč iracionálním bouřím.[9] Myslí si RB, že bojem, který by mohl řecký stát přimět, aby upustil od „protiteroristické“ kampaně, je třídní boj (nejen v Řecku samém), protože jen třídní boj jako takový má potenciál vyplodit revoluční zpochybnění a podvrácení panujících kapitalistických vztahů, jejichž výrazem je i stát? Dochází RB k závěru, že jen v něm krystalizuje, ustavuje se a přeskupuje skutečný revoluční předvoj, který nebude limitován mezemi aktuálního boje jako my dnes a snadněji se tak bude zbavovat mesianistických bludů sociálně demokratické ultralevice?
Můžeme o tom mít přinejmenším pochybnosti, protože komuniké RB jakoby se pokoušelo o politickou propagaci anarchismu v občanské společnosti. Zdá se, jakoby celá akce měla zároveň být „neotřelou“ reklamou na anarchismus a anarchistická média pro českou veřejnost. Když na dobytí demokratického prostoru s tak báječným a mnohomluvným programem, že život je víc než peníze, které „pro anarchisty nic neznamenají“ (že by se nalézali mimo směnné vztahy a nebyli nuceni vstupovat do vztahu námezdního?), nestačí časopisy a demonstrace, přichází patrně jakási public relations „gerila“. A za tím vším může znovu vystrkovat růžky stará dobrá sociálně demokratická idea, že třídu je třeba uvědomit, jinak k žádné radikální společenské transformaci nikdy nedojde – v podání RB zde figuruje snaha přitáhnout pracujícího občana, aby si přečetl „pravdu“ o skvělých ideách anarchistů.
Jako nevíme nic konkrétnějšího o vztahu RB k třídnímu boji a otázce avantgardy, nevíme ani, jaký je vlastně její postoj k řeckému třídnímu hnutí v jeho totalitě. Otřepané levičácké fráze z jejího komuniké říkají, že vlády a kapitalisté dělají dluhy a pracující to za ně musí platit, což ukazuje na povrchnost společenské kritiky, protože nedohlédne až na skutečnost, že za tím vším leží zvyšování míry vykořisťování práce a krize reprodukce kapitalistického vztahu. To je další podobnost minimálně s českými insurekcionalisty, protože třeba na stránkách www.jaime.cz (které se snaží soustavněji informovat o dění v Helénské republice) si na toto téma rovněž nic hlubšího nepřečteme. Krom toho, že RB je solidární s celým řeckým proletariátem, se dozvíme už jen to, že řecké události její vlastní militanty inspirují, „že je možné vzít si zpět naše životy.“ Jak? A kde zrovna nyní v Řecku něco takového vidí? Kde se v tamním proletářském hnutí rodí nový obsah a s ním spojené formy boje, které by překračovaly odborové stávky a pouliční střety s policií? Rozhodně tento kvalitativní skok v sociálním obsahu proletářských bojů nemohou nahradit ani do něj dodat aktivity antiautoritářské scény. Agitace, squatování, občasné vyrabování supermarketu, demonstrace, rituální pouliční nepokoje mohou být sice z hlediska praktické podvratnosti více či méně zajímavé nebo naopak velmi problematické (třeba demokratistická shromáždění), ale bez výjimky jsou nutně vnitřně rozporuplné, protože jsou uvězněné v dnešních limitech třídního boje a kontrarevolučních ideologických rámcích (byť černorudých).
Nebo těmi, kdo si své životy v Řecku berou zpět, mají být anarchističtí militanti žijící a bojující v ilegalitě? Heslo, „boj za boj,“ kterým se komuniké uzavírá, by pak nebylo ničím jiným než obhajobou a propagací pouhého životního stylu „desperáta“ vylupujícího banky či organizujícího městskou gerilu a vedeného halucinogenním přesvědčením, že jedinec si může jen tak, patrně na základě svého individuálního rozhodnutí, „vzít svůj život zpět“ bez ohledu na determinaci svým společenským bytím a vztahy, jichž je chtě nechtě součástí a ještě tak fungovat jako předvoj, který svým bojem inspiruje a formuje boj zbytku naší třídy. Jasnou odpověď v komuniké nenalézáme…
…ke kritice městské gerily v Řecku
Solidarita RB s vězněnými třídními militanty je správná věc, ale to by nám nemělo bránit v kritice teorie a praxe těchto militantů. Nakolik se RB o nějaký kritický přístup snaží, a nakolik se spolu s některými českými anarchisty[10] nechávají unášet romantizovaným obrazem života v ilegalitě, samopalů, bomb a bankovních loupeží, těžko říci[11]. Rozhodně nám žádnou kritiku nesděluje. A kritizovat je opravdu co. Srdce alespoň některých českých anarchistů patrně potěšilo, že za legendární městskou gerilou EA, doposud považovanou jednoduše za pokračovatelku marxisticko-leninistického Hnutí 17. listopadu, ve skutečnosti stojí anarchisté. Jenže to nic nemění na faktu, že představy Poly Roupy, Nikose Maziotise a Kostase Gournase (kteří se po svém zatčení k členství v této skupině ozbrojeného boje veřejně přihlásili) o roli městské gerily si s marx-leninskými klasiky tohoto tématu nezadají:
„Objektivní podmínky jsou dnes ideální. Zformujme subjektivní podmínky potřebné k tomu, abychom se mohli pokusit o revoluci. Toto je naše šance.“[12]
Jinými slovy, ozbrojená „avantgarda“ je jako rozbité hodiny: pořád dělá totéž, protože je prostě správné to dělat, nehledě na to, zda to má nějaký vliv a jaký, protože jednou přijde chvíle, kdy se náhodou trefí do společenské situace. A ta dozraje díky nezadržitelnému samopohybu objektivních podmínek. A pak už jen stačí, aby nastoupil ten správný kovaný předvoj, který svojí voluntaristickou aktivitou ze společnosti vydupe nějaký ten revoluční subjekt. Nejen, že se v tomto ohledu EA fakticky potvrzuje jako pokračovatelka Hnutí 17. listopadu, Rudých brigád nebo RAF, ale také celé sociálně demokratické tradice, do níž patří i Lenin a Trockij – pro české anarchisty prominentní to zosobnění zla, s nimiž mají v jistých podstatných ohledech více společného, než sami tuší.
A zřejmě to nebude náhodou, že po prosinci 2008 mnohem aktivnější skupina než EA, Spiknutí ohnivých buněk, v jednom ze svých posledních komuniké obhajuje svoji vlastní praxi nekritickým citováním Ibamiela Guzmána, bývalého vůdce maoistické Světlé stezky. K čemu jinému se mohla celá řecká difuzní gerila dobrat, když se od svého počátku snažila voluntaristicky znovu rozfouknout plamen prosincové vzpoury, aniž by si povšimla, že samotné přeskupení titěrné minority účastníků prosince 2008 do politické difuzní městské gerily je projevem uhasnutí onoho třídního vzbouřeneckého plamene? A to ledasco naznačuje i o jejím vztahu k třídnímu boji v letech 2009-2010. Samozřejmě, že nemáme dostatek informací, abychom tuto otázku mohli s klidnou myslí zodpovědět. Máme-li ale věřit řeckým soudruhům z TPTG, tento vztah nejspíše zůstal čistě vnějším: snahou exemplárními akty změnit obsah boje, kterou doprovází narůstající elitářská zahleděnost do sebe samých, zapříčiněná konstantním neúspěchem dané strategie a životním stylem „ilegála“. A pak už se jeden snadno pozná spíše v Guzmánovi než v ostatních proletářích, co jsou v ulicích, natož pak najít kus své vlastní reality i v těch, co sedí doma nebo jsou v práci, když je zrovna generální stávka…[13] A tento vnější vztah k třídnímu boji, poznamenaný arogantním voluntarismem a elitářstvím patrně zakořenil i v části řeckého insurekcionalismu, jak vyplývá i z kritických debat uvnitř samotného anarchistického hnutí v Řecku o úloze avantgardy.
Závěr
Důraz, jejž klademe na obsahovou organičnost či anorganičnost vztahu mezi ozbrojeným bojem minority a celkovým třídním bojem/hnutím, nám zároveň dovoluje vidět, že za určitého poměru sil mezi třídami se ozbrojené skupiny obsahově překrývaly s aktuálním třídním bojem, ať už byly jeho bezprostředním produktem či nikoli. Ačkoli třebas jejich praxe byla rovněž rozporuplná, byly reálně schopny chápat se avantgardních úkolů třídního hnutí a nikoli pouhé politické propagandy činem. Řecká gerilová scéna však nyní tímto případem nejspíše není, což neznamená, že se situace v dalším procesu třídního boje nemůže změnit. Stejně tak insurekcionalistické milieu v Řecku mohlo v prosinci 2008 organicky zračit společenský obsah třídní vzpoury – samozřejmě i s jejími velkými limity – a zhostit se některých úkolů předvoje. To však neznamená, jak se nabubřele a mylně domnívají někteří anarchisté, že to bylo právě anarchistické hnutí, kdo vzpouru umožnil a uskutečnil, ani že avantgardní role zůstane insurekcionalistům navždy a bude jim příslušet všude.[14] Tvrdé a palčivé debaty, jaké dnes v Řecku mezi anarchisty vyvolává jejich angažmá v aktuálním třídním hnutí, se zdají naznačovat, že prosincový „okamžik slávy“ se znovu neopakuje.
Co dodat na závěr? RB se svým aktem potvrdili jako internacionalističtí třídní militanti sázející na přímou akci. Ale zároveň vyvolali řadu pochybností ohledně toho, kam vlastně kráčí a co chtějí. Mají v úmyslu šířit anarchistickou osvětu mezi občanskou veřejností nebo najít smysluplný vztah ke skutečnému třídnímu boji? Chtějí kráčet cestou „voluntaristických křečí“ helénské gerily, nebo být třídnímu boji organickou avantgardou, a to včetně aplikace „rudého teroru“? Určitá praktická ruptura s momentálním stavem třídního boje v Česku, kterou RB učinila (sáhla k přímé násilné akci, byť jen symbolické), je sice vítanou skutečností, ale aby za daného poměru sil mezi třídami nezůstala jen výkřikem do tmy, musí se dál rozvíjet. Proto věříme, že se vydají tou druhou cestou, která vede přes posilování komunity proletářského boje. Právě z toho důvodu jsme považovali za nutné zformulovat naše pochybnosti a vznést je zde jako otázky, které by snad mohly prohloubit debatu mezi militantními proletáři o úkolech avantgardy.
Jak už jsme řekli, v žádném případě tuto debatu ani diskuse jako celek nepovažujeme za samoúčel, za jediný úkol, kterým by se měly nahradit všechny ostatní. Před revolučními minoritami bezpochyby stojí celá řada úkolů teoretických i praktických (analýza bojů minulých i současných v kontextu konkrétních historických konfigurací kapitalistického vztahu vykořisťování, organizace, agitace, intervence v aktuálních bojích atd.), které vnitřně souvisejí, jedny obsahují druhé a navzájem se produkují. Nejen proto, ale i na základě historické zkušenosti je zjevné, že specializace na jeden úkol je naprosto neadekvátním a kontraproduktivním přístupem k úloze předvoje (ať by tím úkolem byl „povstalecký boj“ nebo „komunistická teorie“). Takový přístup je výrazem limitů uvalených na militantní proletáře konkrétním poměrem sil mezi třídami, a proto se v něm často a nutně různou měrou recyklují sociálně demokratická dědictví minulosti. Zároveň vývoj poměru sil mezi třídami přiřazuje jednotlivým úkolům různou prioritu a dává jim vystoupit do popředí v různé míře.
Zkrátka, je „čas kameny sbírat a čas kameny házet“. Jde o to jakým způsobem tak činit a jak příhodný čas detekovat. Domníváme se, že na tyto otázky hotová odpověď neexistuje. Je jen proces odpovídání, který se prolíná s procesem třídního boje a je dílem celé komunity boje a ne jednotlivců nebo skupin.
Třídní válka
Červen 2010-leden 2011
[1] Zajímavým dokladem o ožehavosti otázky avantgardy v české anarchistické scéně byl článek na blogu Jana Hanuše „Všechno je jinak aneb žádní Robinové a žádné rozdávání“ (http://2h.bloguje.cz/853258-vsechno-je-jinak-aneb-zadni-robinove-a-zadne-rozdavani.php). Jan Hanuš se v něm na základě prohlášení řeckých insurekcionalistů, kteří vyrabovali supermarket a spálili z něj vyvlastněné peníze, vymezuje proti „staré“ a „zkostnatělé“ anarchistické představě o způsobu činnosti předvoje: již nechce manifestovat občanské společnosti své dobré úmysly a akcí politické elity nahrazovat akci „chudých“ a tímto konáním je udržovat v pasivitě a víře, že „on to někdo udělá za ně“. Chvályhodný posun, ale zdá se nám, že ani nová odpověď na otázku, co má avantgarda dělat, nevede k ničemu plodnému. Jeho řecké vzory sice nechtějí propagovat samy sebe jako „zachránce společnosti“, ale zároveň evidentně jednají tak, jak jednají, aby propagovaly určité „praktiky“, jichž jsou nositeli právě ony jakožto předvoj a které chtějí vštípit společnosti, protože dle jejich názoru by se jí v době „kolapsu“ současného systému moc hodily. Pokus o rozchod se sociálně demokratickou vizí avantgardy tak končí návratem k jejímu podstatnému aspektu: předvoj je elitou specialistů na revoluční společenskou změnu, je zdrojem revolučních praktik, kterým musí naučit masy. Jakoby kapacita chudých uskutečnit nebo neuskutečnit revoluci byla přeci jen otázkou „správných vůdců“ a „správného způsobu vedení“…
[2] TPTG: Jak menšina proletariátu prošla krátkým obdobím rebelie (http://www.tapaidiatisgalarias.org/wp-content/uploads/2009/12/krize.pdf ); a Blaumachen: Řecko, prosinec 2008: Pokus detekovat silné a slabé stránky našeho boje (http://www.blaumachen.gr/2010/01/recko-prosinec-2008-pokus-detekovat-silne-a-slabe-stranky-naseho-boje/).
[3] Což však neznamená, že chceme spolu s levičáky dělat z policistů obětní beránky a nepřátele číslo jedna, které je potřeba automaticky zabíjet (např. ala německá RAF). Byť je jejich zaměstnáním ochrana kapitalistických společenských vztahů (a v míře, v jaké je chrání, nutně vystupují proti proletářskému boji na straně buržoazie a stávají se nepřáteli, s nimiž se střetáváme), nežijí mimo tyto vztahy a jejich protikladnost. Zadírají-li se tyto vztahy, projevuje se to i v životech policistů. Proto letos v září byli čeští policisté jedním z nejbojovnějších projevů konstituce proletariátu a třeba v Bolívii před nepříliš dlouhou dobou nebyly nikterak výjimečné vzpoury celých policejních jednotek, které i se služební výstrojí a výzbrojí přecházely na stranu proletářských hnutí.
[4] Čehož jsme se dopustili ve Vzpomínkách na budoucnost, když jsme v podstatě nijak neanalyzovali vztah mezi akcemi městské gerily v Řecku a prosincovou vzpourou. V tomto ohledu důležité postřehy přinesli TPTG a Blaumachen v textech, na které jsme již výše odkazovali s tím, že jejich celkové pojetí dané otázky v nás zároveň vyvolávalo již blíže určené kritické pochybnosti.
[5] Karel Marx a Bedřich Engels, Manifest komunistické strany.
[6] tamtéž.
[7] Máme na mysli Organizaci revolučních anarchistů Solidarita a Federaci sociálních anarchistů spolu s jejím Odborovým svazem Rovnost. Tragicky „úspěšným“ receptem na budování „masového“ anarchistického hnutí je politicky heterogenní model v podobě ČSAF. Jeho heterogennost mu totiž umožňuje vyprazdňovat se od všeho podvratného, co se v jeho rámci díky společenským vlivům vyskytne, aniž by si organizace sama povšimla, že prakticky je anarchistickou povětšinou jen nominálně.
[8] Jedinou výjimkou, o které víme, je v tomto ohledu stať na www.jaime.cz Rozpad českého anarchistického hnutí, pokus o pojmenování příčin a procesů (http://www.jaime.cz/node/22). Jedná se o pokus cenný, a byť je z našeho pohledu sporný a nedostatečný, přichází s důležitou sebereflexí. Naneštěstí se jedná o pokus čistě osobní a tedy nereprezentující kolektivní úsilí těch, kdo dnes snaží postulovat „nové v anarchismu“.
[9] Alfredo M. Bonanno: From Riot to Insurrection: Analysis for an anarchist perspective against post-industrial capitalism, The Anarchist Library, 1988. Jeho slova znějí jako variace na Kautského nebo Leninovu teorii, že pracující jsou sami od sebe schopni dojít jen k odborářskému uvědomění. Bonanno říká: „Takže hbité intervence, i s omezenými cíly, schopné předjímat úder na tytéž cíle, které si stanoví vyloučení. Organizace, která je schopna být ‘uvnitř’ reality podvratné pouliční bouře ve chvíli, kdy k ní dochází, aby ji transformovala v objektivně povstaleckou realitu tím, že ukáže cíle, prostředky a konstruktivní závěry. Takový je úkol povstalců. Jiné cesty jsou dnes neprůchodné. […] jakožto anarchističtí revolucionáři jsme povinni být pamětlivi této vývojové linie a od této chvíle se připravovat na transformování iracionálních situací pouličních bouří v povstaleckou a revoluční realitu (zvýrazněno TV).“
[10] Kupříkladu solidární plakát Anarchokomunistické alternativy se zatčenými A. Bonannem a Ch. Stratigopoulosem vyznívá tak trochu jako propagace bankovních loupeží coby způsobu jak se realizovat jako lidské bytosti. Vystupuje snad anarchistický lupič ze světa peněz? Viz http://aka.anarchokomunismus.org/distribuce/solidarne/solidarne1.jpg
[11] Psychologizujeme neradi, ale faktem je, že každá soustavná aktivita skupiny třídních militantů plní i funkci jisté kolektivní psychoterapie, která nám pomáhá přežít v situaci, kdy jsme izolovanou minoritou. Konfrontováni se situací sociálního smíru, zatímco touží po boji, spousta militantů snadno podléhá jakémukoli druhu aktivismu, ať by byl z perspektivy ztvárnění proletariátu v revoluční třídu rušící samu sebe i kapitál sebebezvýznamnější, opájí se daným druhem aktivity a moralisticky lamentuje nad všemi, kdo „nic nedělají“, kdo momentálně „neplní normu“ rebelství, svobodymilovnosti…
[12] Delší výňatky z citovaného dokumentu vězněných členů Revolučního boje najdete na blogu „From the Greek Streets“, http://www.occupiedlondon.org/blog/2010/04/29/268-three-of-the-six-arrested-anarchists-claim-political-responsibility-for-participation-in-revolutionary-struggle/
[13] Dle kusých informací, které se objevily v diskusích na www.libcom.org., ale také v textu TPTG V kritických a dusných časech (http://www.tapaidiatisgalarias.org/wp-content/uploads/2009/12/casech.pdf), jak Spiknutí ohnivých buněk, tak část řeckých anarchistů údajně obhajují neplánované „civilní oběti“ různých útoků tím, že spořádání občané (neboli variabilní kapitál) stojí na opačné straně barikády. Citováním bývalého vůdce Světlé stezky samo Spiknutí ohnivých buněk načrtlo námi použitou paralelu s touto peruánskou maoistickou gerilou, která běžně vydírala, „zdaňovala“ a likvidovala rolníky, kteří se k jejímu boji stavěli vlažně, nebo střílela dělníky, kteří se neřídili výzvami maoistů ke stávce.
[14] Například viz CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection: „Pro řeckou společnost bylo překvapením, že většina mladých lidí v celé zemi přejala taktiku „anarchistických násilností, ničení a žhářství“, ale jednalo se o výsledek všeobecného vlivu, který v řecké společnosti za poslední čtyři roky měly anarchistické akce a myšlenky.“