Konstantina Kuneva, tajemnice místní organizace Odborového svazu domácích dělnic a uklízeček v Atice, byla napadena. 22. prosince v noci na ni před jejím domem zaútočili dva muži kyselinou sírovou. V kritickém stavu byla přijata do nemocnice. Má popáleniny na obličeji, na hlavě, na rukou a na zádech a možná přijde o zrak. Události před útokem a svědectví jejích kolegyň odborářek a dělnic jasně ukazují, že se jedná o trest za její angažmá v odborovém svazu. Tento svaz je jedním z nejaktivnějších dělnických svazů mezi těmi, kterým se eufemisticky říká prekérní pracující. Jinými slovy, Konstantina je imigrantka a velmi málo placená a nechráněná dělnice v jednom z nejpodhodnocenějších sektorů práce. Do odborů se rozhodla vstoupit, aby bojovala proti nelidským podmínkám uvaleným na ni i její kolegyně. Je možné, že si její zaměstnavatelé najali mafiány, ale každopádně na ni zaútočili mafiánskou metodou. Za útokem stojí titíž – a jejich gorily – kdo vyhrožovali zvláště Konstantině, kterou kvůli jejímu přistěhovalectví považují za nejzranitelnější, ale také dalším ženám kvůli jejich aktivitě v odborech. Každodenní teror šéfů se jasně a nemilosrdně zaměřuje na ty jedince a odbory, kteří vzdorují námezdnímu otroctví.

Firma (OIKOMET), kde 44letá uklízečka pracovala, měla kontrakty se dvěma velkými státními podniky: ISAP (ΗΣΑΠ), což je nadzemní metro v Aténách, a Řecký dopravní průmysl (EBO). Její svaz oficiálně zdokumentoval a zpochybnil kruté vykořisťování, kterému podle těchto kontraktů byly podrobeny jeho členky, jenže jeho neustálým stížnostem a kolektivním akcím nenaslouchala ani Inspekce práce (státní agentura, která má dohlížet na dodržování zákoníku práce na pracovištích) ani Ministerstvo práce, Všeobecná konfederace pracujících v Řecku či Odborové ústředí. Žádný z dotyčných podílníků nikdy u firmy neprovedl kontrolu, a to i přesto, že terorismus managementu vůči dělnicím byl neustálý a zašel až tak daleko, že každá dělnice, která si stěžovala na pracovní podmínky, byla okamžitě propuštěna, a navzdory skutečnosti, že vicepředsedkyně svazu veřejně prohlásila, že členkám odborů je telefonicky vyhrožováno smrtí.

Konstantina je jednou z mnoha set přistěhovaleckých dělnic, které pracují jako uklízečky v režimu „dělníci na pronájem“. Týden před útokem se Konstantina střetla s managementem firmy pronajímající dělnice kvůli vánočnímu příplatku, na nějž měla i se svými kolegyněmi nárok a nezákonně jim byl odepřen. Důsledkem tohoto střetu bylo zlovolné propuštění její matky toutéž firmou a Konstantina sama byla za trest převedena na jiné pracoviště, daleko od domova. Tehdy mělo také dojít k tripartitnímu setkání Konstantiny se zaměstnavatelem a státním činitelem z Inspekce práce, a to kvůli jejím oficiálním stížnostem.

Situace, jak je tato, nejsou na poli úklidových firem a firem pronajímajících zaměstnance nikterak zřídkavé. Naopak, co se týče kontrahentů úklidových firem, jedná se o pravidlo: opožděné smlouvy, ukradené mzdy, ukradené příplatky za přesčasy, rozdíly mezi nasmlouvanou mzdou a tím, co zaměstnankyně skutečně dostává zaplaceno, vybírání si téměř výlučně přistěhovaleckých dělníků a dělnic se zelenou kartou (legální pobyt v Řecku od 1 do 5 roků – ve většině případů jen 1 rok), aby je pak mohli držet téměř jako rukojmí, žádné dávky sociálního zabezpečení. A to vše se děje s podporou veřejného sektoru a podniků, které ví o těchto pracovních podmínkách připomínajících středověk, pobízí k nim a podporují je.

Konkrétně OIKOMET, úklidová firma s pobočkami po celém Řecku a vlastněná Nikitasem Oikonomakisem, jenž je členem PASOK (řecká socialistická strana), „oficiálně“ zaměstnává 800 pracujících – na druhé straně pracující říkají, že jich je ve skutečnosti minimálně dvakrát tolik a že obrat zaměstnanců byl za poslední 3 roky 3000. Nezákonné praktiky ze strany zaměstnavatelské firmy jsou na denním pořádku. Konkrétně, zaměstnanci podepisují „prázdné smlouvy“ a nikdy od nich nedostávají kopii. Pracují 6 hodin denně, ale zaplaceno mají jen 4,5 (i tarifně), protože pak to na papíru vypadá, že týdně pracují méně než 30 hodin a šéf je nemusí zařadit do „vyšší tarifní kategorie“. Zaměstnankyně jsou terorizovány, za trest je přesouvají, vyhazují nebo vydírají, aby odešly dobrovolně (jednu zaměstnankyni její zaměstnavatel 4 hodiny držel v prostorách patřících firmě a pak jí vyhrožoval a nutil ji, aby podala výpověď). Šéf zorganizoval „žluťácké“ (firemní) odbory, aby mohl se zaměstnanci při najímání a propouštění manipulovat, jak se mu zlíbí, a vyloučit jakoukoli perspektivu komunikace nebo kolektivní akce na pracovišti.

Vražedný a hanebný útok na Konstantinu se rovná útoku na každého pracujícího muže i ženu, na každého odboráře. Je to útok proti společnosti, která vzdoruje. Stejně jako policejní kulka, která zabila Alexandrose Grigoropoulose, prošla srdci nás všech, kyselina, která popálila Konstantinino tělo, dopadla na plameny našeho hněvu. Vztek prosincového povstání se projevoval ve střetech se silami útlaku, ve stovkách zatčených žáků a studentů, v demonstracích a militantních shromážděních městských částí a na okupovaných univerzitách, v bohatství solidárních akcí… A tento vztek se vyvíjí v autonomní hnutí za sociální emancipaci bez poručníků, proti zprostředkování bojů.

Vražedný útok proti odborářce Kunevě je odpovědí státu – skrze jeho gorily – na toto hnutí vzteku a emancipace. Prosinec jasně ukázal, že stát má tvář vrahů, které si najímá. Zavraždění Alexandrose Grigoropoulose, policejní střelba při protestech, chemická válka proti protestujícím rozpoutaná dnes již celosvětově nechvalně proslulými zásahovými jednotkami policie, zranění žáka v Peristeri „neznámým“ střelcem, „záhadné“ případy policejní brutality proti protestujícím studentům a vraždy imigrantů na hranicích i ve městech… a teď Konstantina.

Po těchto událostech, již nejsou žádná „ale“ a „kdyby“. Vrahové v uniformách chladnokrevně zabíjejí. Gorily státu a firem na nás číhají za rohy ulic a v průchodech. Jsme ve válce. V této sociální-třídní válce není neutrálních zón. V této válce mlčení znamená spolupachatelství. Falešné slzy, které za Konstantinu roní státem posvěcené managementy Všeobecné konfederace pracujících a zaměstnanců (ΓΣΕΕ a ΑΔΕΔΥ) a představitelé Odborových ústředí, již nikoho neoklamou.

Státem dobře živení odboráři a velká zvířata z oficiálních odborů jsou spoluviníky vražedného útoku na Konstantinu. S jejich podporou se z pronajímaní dělníků a moderního obchodu s přistěhovaleckými otroky stalo pro tisíce pracujících pravidlo. Státem schválení a placení profesionální odboráři nikdy neuspořádali třebas jen symbolickou stávku za ukradené mzdy a přesčasové hodiny pronajímaných dělníků. Nikdy neuspořádali ani symbolickou stávku proti moderním obchodníkům s otroky, kteří masově najímají přistěhovalecké ženy a dělají z nich rukojmí těch nejnelidštějších úmluv a pracovních podmínek. Proč po všem pranýřování tohoto systému, které Konstantininy odbory prováděly, neuspořádali alespoň symbolickou stávku?
Konstantina bojovala proti těmto středověkým pracovním podmínkám a zaplatila za to vysokou cenu. Byla to její ryzí, syndikalistická činnost, co vedlo k útoku.

Dnes jsme obsadili Odborové ústředí v Soluni, abychom se vzepřeli státnímu útlaku projevujícímu se vraždami a terorismem proti pracujícím lidem. Obsadili jsme Odborové ústředí a ochromili jsme jeho administrativu. Neparalyzovali jsme však fungování odborů 1. stupně. Právě naopak, apelujeme na ně a na pracující lidi, aby se připojili k tomuto společnému boji.
Okupujeme ústředí, jehož management po mnoha letech nakonec pozbyl důvěry pracujících, neboť nedělal nic jiného, než hrál roli, kterou měl hrát. Místo toho, aby bojovali za emancipaci pracujících, státem placení bossové oficiálního odborového ústředí, podvádějí a chlácholí společnost a slouží řádu a režimu, který si je najal.

Vítáme všechny studenty a žáky, pracující a občany, kteří se chtějí připojit k okupaci a účastnit se jí: společně ji můžeme změnit v osvobozené centrum akce a solidarity s Konstantinou Kunevou a lidmi stíhanými za prosincové povstání.

Nejsme proti pracujícím lidem organizovaným v odborech, jak nás určitě obviní státem placení odboroví bossové. Naopak, žádáme od každé odborové organizace a jednotlivého dělníka, aby odmítli proradné vedení těch u moci a přidali se k nám ve společném boji.

Požadavky okupace

Práva pracujících dnes na celém světě upadají a vůbec se nalézají ve velmi obtížné situaci. Požadavky zaměstnavatelů na pružnější pracovní dobu a nižší mzdy se setkávají s maximální vstřícností ze strany zákonodárných mechanismů státu. Projektem korporací je minimalizovat v globálním měřítku výrobní náklady. Za tímto účelem otevřeně spolupracují se státy a vládami a v tomto směru nejprve dosáhly minimalizace dovozních a vývozních cel. Tím se vydláždila cesta bezprecedentní decentralizaci výroby. Firma tak dnes může mít ústředí v některém západním státě a výrobní podniky v jiných státech s mnohem nižšími mzdami. Výsledek je jednoduchý: dělníci na západě bojují s nezaměstnaností a dělníci v chudých zemích dostávají nuzácké mzdy. Tento stav, kterému se eufemisticky říká globalizace, došel do pochmurné fáze, které v současnosti čelí pracující z celého světa.

Druhou stranou téže mince jsou lidé v chudých zemích, jejichž migrace do rozvinutých zemí patří k jejich snaze o zlepšení svého života. Jakožto přistěhovalci pracují v těch nejhorších podmínkách a dostávají ty nejnižší mzdy. V mnoha případech nedokážou sami uprchnout z podmínek, které jim ničí život v jejich domovských zemích, a tak musí platit velké sumy peněz obchodníkům s otroky a nechat se převézt do EU na pracovní trhy jako maso na prodej.

Tento obrovský byznys obchodování s otroky skýtá velké zisky a západní státy nás neošálí – ony proti němu nebojují, profitují z něj, vydělávají na něm peníze. Levné pracující ruce a mozky s minimálními nároky na ochranu, sociální dávky a bezpečnost jsou přesně tím, co maximalizuje ony zisky. Jedním z příkladů této reality je gigantická robotárna Olympijských her 2004 v Aténách (13 lidí zemřelo na stavbách, 65 lidí zemřelo při podpůrných pracích pro celou tuto událost a stovky byly zraněny). Již jen z toho by mělo být jasné, že se to všechno organizuje na základě společného zájmu šéfů a že tyto smrtící podmínky vykořisťování ještě více zvýrazňuje souhlas státu. Míra tohoto zvýraznění je přímo závislá na míře poklesu síly dělnických organizací, které již dávno přestaly reprezentovat opravdové zájmy dělníků.

V Řecku se ΓΣΕΕ a Odborová ústředí degradovaly na mechanismy zprostředkovávající vztah mezi zaměstnavateli a pracovní silou a zradily radikální a militantní historii dělnického hnutí. Jejich vůdcové jsou banda státních úředníků, kteří fungují jako pobočka Ministerstva práce. Napadají vše, čeho dělníci v bojích dosáhli. Své odborářské závazky změnili v soukromá a individuální privilegia.

Náš zájem v práci i v životě je pro každého dělníka společný, bez ohledu na jeho pohlaví a zemi původu. Řekové i přistěhovalci, musíme dosáhnout společného hlasu a společně bojovat za spravedlnost a rovnost, rovná práva v práci i v životě. Konstantina Kuneva je jedna z nás. Její boj je za DŮSTOJNOST a SOLIDARITU. Její boj je NAŠÍM BOJEM.

Bojujeme za zrušení firem pronajímajících dělníky, které konsolidují neformální trh a zákonné normy za ním. Bojujeme za rovná práva pro přistěhovalce a Řeky.

Bojujeme za to, aby se zapojili všichni imigranti a jejich hlasy se tak pozvedly společně s našimi a učinili náš společný apel silným a inkluzívním, antirasistickým a mezirasovým, za důstojnost a spravedlnost.

Požadujeme:

Úplné vyšetření vražedného útoku na Konstantinu Kunevu. Žádáme, aby byli pachatelé tohoto zločinu i ti, kdo si najali, předvedeni před soud a za svůj zločin zaplatili.

Seznámení veřejnosti se všemi důkazy o pracovních podmínkách v OIKOMET a ospravedlnění požadavků Konstantininých odborů.

Aby se ΓΣΕΕ a Odborová ústředí konečně zhostily svých povinností a na 9. ledna 2009 – den celoškolské demonstrace – svolaly generální stávku na znamení solidarity s Konstantinou a stíhanými za prosincové povstání.

Okupace Odborového ústředí v Soluni
Lidé solidarizující se s odborářkou Konstantinou Kunevou