Programaticky o „obrazech budoucnosti“ vzniklých za prosincové vzpoury v Řecku a dalších perspektivách proletářského hnutí
„…proletářské revoluce (…) neustále samy sebe kritizují, ustavičně přerušují svůj vlastní průběh, vracejí se k tomu, co se zdá už splněno, aby znovu začaly od začátku, s ukrutnou důkladností se posmívají polovičatostem, slabinám a ubohostem svých prvních pokusů, zdá se, jako by svého protivníka srážely jen proto, aby nasál ze země nové síly a znova se před nimi vztyčil ještě mohutněji, znovu a znovu couvají před neurčitou nesmírností svých vlastních cílů, až se konečně vytvoří situace, kdy všechny cesty k ústupu jsou odříznuty a život sám zvolá: Hic Rhodus, hic salta! Tady je růže, tady tancuj!“
Karel Marx (Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta)
„Už nikdy nebude nic stejné,“ tvrdila emotivně po 11. září 2001 vládnoucí třída, aby získala souhlas občanů s „válkou proti terorismu“. Ve skutečnosti jen celosvětově zintenzivnila útok na životy nás, dělníků všeho druhu, ale kvalitativně se nic nezměnilo. Jelo se dál „močálem černým kol bílých skal“. Nadále jsme byli na celém světě vykořisťováni, odcizováni sami sobě, zvěcňováni a připravováni o lidské bytí (fyzicky, sociálně i psychicky) v třpytivém světě komodit. Jen nás víc hlídali a kontrolovali, aby nás „zlí teroristé“ nepřipravili o svobodu, která je pro nás jen svobodou dennodenně prodávat svoji pracovní sílu a rok za rokem tak ztrácet svůj život, protože jej ustavičně vdechujeme kapitálu. Jako lidské baterie Matrixu. Jako kořist upírovi. Pak ale v rámci globální války buržoazního státu proti „teroru“ jeden bezvýznamný policajt v Aténách chladnokrevně popravil puberťáka, co se svými kámoši hodil plastovou lahev s vodou po hlídkovém voze. Stalo se to 6. prosince 2008. A najednou skutečně došlo ke kvalitativní změně – tentokrát pro naše třídní bratry a sestry…
Jako by byly všechny „cesty k ústupu“ vskutku odříznuty, demokratická zprostředkování a sliby topolánkovského premiéra Karamanlise, že vše bude prošetřeno a viník podle práva potrestán, přestaly účinkovat. Naše třída se v Řecku dala do divokého tance, protože rozkvetla růže vášnivé touhy zničit starý svět kapitálu v odplatu za Alexandrose, za naše vlastní promarněné životy. A uprostřed té přenádherné destrukce začínal proletariát s ladnou lehkostí tvořit nový svět lidí. Vlna povstaleckého násilí do konce roku 2008 opadla, ale proletářské hnutí zjevně nezmizelo. Nerozplynulo se znovu v demokratické občanské společnosti poslušných a pasivních konzumentů a lidských zdrojů, jako by se nikdy nic nestalo. Třídní vzpoura způsobila posun v rámci dosavadního poměru sil mezi proletariátem a buržoazií – stále je to buržoazie, kdo (nejen) v Řecku panuje, ale po dobu čtyř měsíců zůstala šokována náhlým vzrůstem síly proletariátu a neschopna adekvátní reakce. Stejně jako kouř z hořícího soukromého vlastnictví a komodit pohlcoval oblaka slzného plynu a vytvářel prostor, kde lze dýchat, bojovat a žít, tak požár vzpoury přivedl na svět proletářskou autonomii. Zatím je to novorozeně, a zda mají pravdu ti revolucionáři[1], kteří tvrdí, že po prosinci 2008 pro proletariát v Řecku, „už nikdy nebude nic stejné,“ ukáže čas.
Jisté je, že „do Evropy se po několika desítkách let vrátilo strašidlo proletářského povstalectví a otevřeného třídního boje proti kapitalismu,“ jak jsme napsali v naší Deklaraci solidarity s bojujícími a stíhanými proletáři v Řecku. Evropská buržoazie a politické figury, které ji zastupují, se tváří sebevědomě. Jestliže ekonomická krize je dle jejich veřejných vystoupení trápí jen decentně, pak vzpoura v Řecku a pouliční bouře na Islandu, v Bulharsku, Lotyšsku nebo na Martiniku a Guadalupe (byť karibské ostrovy, jsou to francouzská území) pro ně „více méně neexistují“. Přesto nahnáno měli. Svědčilo o tom třeba urychlené pozastavení reformy středního školství ve Francii v obavě před špatným příkladem, který si francouzští středoškoláci mohli vzít ze svých řeckých protějšků[2]. A nezapomínejme, že mainstreamová buržoazní média (zejména ta česká) víceméně vymazala Řecko z mapy světa – nejspíše právě proto, že je tam horká půda dodnes.
Proto se k tomuto hnutí znovu vracíme. Považujeme je totiž za nesmírně významný moment celosvětového boje dělnické třídy v současné době. Nechceme sestavovat novou chronologii prosincové revolty ani přežvýkávat analýzu od řeckých soudruhů z komunistických skupin Ta Paidia Tis Galarias (TPTG) a Blaumachen[3]. Rádi bychom spíše udělali to, co nám v tom všem doposud scházelo a co cítíme potřebu říci. Chceme shrnout, co povstalí proletáři v Řecku ukázali a dali zbytku pracující třídy ve všech koutech světa, včetně zahnívajícího rybníčka sociálního smíru tady v Česku. Také bychom se chtěli zamyslet nad dalším možným vývojem proletářského boje nejen v Řecku, a to i s rizikem, že se pouštíme na tenký led dohadů. Ale jak říkají komunisté z francouzské skupiny Troploin: „Pořád lepší se mýlit, než vydávat texty, v nichž o nic nejde.“[4]
Obecné programatické úvahy o vzpouře
Po dlouhé období téměř totálního triumfu kapitalistické kontrarevoluce na západě i východě Evropy byl proletariát v tomto geografickém prostoru spíše „netřídou“ občanů než třídou dělníků bojujících za své zájmy, chápajících se a organizujících se jako třída. Ale byl jí právě jen „spíše“, neboť nikdy nemůže být jen vykořisťovanou třídou, třídou pro kapitál. Vždy existuje jistá míra odporu, třebas sebemenší, která odráží třídní antagonismus, na němž kapitalismus trvale stojí. Vždy jsme i třídou proti kapitálu, třídou revoluční. Pojítkem obou pólů existence proletariátu je proces třídního boje, v němž se snažíme dosáhnout uspokojení našich lidských potřeb proti potřebám kapitálu.
Minimálně od poloviny roku 2008 odbory v Řecku ventilovaly sílící vztek proletářů skrze protesty proti důchodové reformě. Ty v říjnu přešly v odborovou generální stávku, během níž nejradikálnější dělníci při manifestaci v Aténách rozbíjeli banky, obchody a bili se s policií. Na podzim se boj celkově zintenzivnil, nastalo období neklidu. Středoškoláci v říjnu obsadili školy na protest proti školské reformě. Násilným konfliktem se státní represí skončila také divoká stávka a protest textiláků, kterým firma dlužila mzdy za čtyři měsíce. Začátkem listopadu proběhly protesty imigrantů proti policejní vraždě pákistánského azylanta – vyvrcholily pouličními střety s robokopy. Ve městě Volos obyvatelé demonstrovali proti rostoucí agresivitě policie a nakonec zaútočili na budovu policejního ředitelství. Konaly se také rituální demonstrace a bitky ultralevice s policií k výročí vzpoury na aténské Polytechnice v roce 1973. Ve všech 21 řeckých věznicích probíhala hladovka, která měla velkou podporou ze strany rodin a přátel vězňů, anarchistů a dalších třídních militantů zvenčí. Na Korfu propukly bouře místních lidí proti otevírání nových skládek – policie zapříčinila smrt jednoho z rebelů a ti se jim za to odvděčili zlynčováním dvou fízlů. Na počátku prosince proběhla dvoudenní stávka zdravotních sester, které obsadily ministerstvo zdravotnictví. Začínalo být zjevné, že nově přijaté antiteroristické zákony nebudou státu sloužit ani tak proti chimérické bin Ládinově partě jako proti až příliš reálným bouřícím se proletářům. A do toho všeho vtrhla zpráva o počínající světové krizi…
Prosincová vzpoura tedy nespadla z čistého nebe. Předcházela jí řada bojů sahající daleko za výše zmiňovaný podzim 2008. Minoritní a často osamocené části naší třídy se v těchto bojích dostávaly v té či oné omezené míře do křížku s kapitálem a státem. Proletáři získávali zkušenosti, promýšleli je, diskutovali s dalšími, potkávali nové lidi. Tak se připravovala půda třídní subjektivity už před osudným výstřelem. Přesto je nesporným faktem, že revolta propukla „spontánně“ v tom smyslu, že vyrostla „z půdy moderní společnosti“[5], z protikladu mezi námezdní prací a kapitálem (jenž prostupuje celým předivem společenských vztahů), ze samotného třídního boje a nikoli díky mnohaleté neúnavné agitační práci a tunám vržených dlažebních kostek, jak se domnívají někteří anarchisté[6], kteří se ještě zcela neoprostili od buržoazní politiky a věří, že aktivismem určitého druhu lze voluntaristicky připravit vznik revolučního subjektu a tedy revoluce.
Ve skutečnosti síla pouličních bouří, jež sice „zažehli“ anarchisté (kteří byli, jako již v Řecku tradičně, v ulicích první), ale jejichž plameny rozfoukli do všech stran především tisíce „politicky neorganizovaných“ středoškoláků[7], univerzitních studentů a mladých pracujících, zaskočila každého, včetně krajně levicových „odborníků na společenskou změnu“. Jeden z povstalců k této otázce naopak napsal:
„Rád bych poznamenal, že vzhledem k rozsahu „zločinů“ to nejsou a ani nemohou být činy „anarchistů“, kteří by si dál valili to svoje. Samozřejmě, že anarchisté a autonomové jsou všude v prvních liniích, ale tyto činy jsou sociální. Není to jen o té vraždě nebo o státní represi. Sílí duch vzpoury proti ekonomice, proti chudobě, proti propouštění atd. A nějak to prasknout muselo.“
„Vymyká se to z ruky až do té míry, že insurekcionalisté nedokážou zabránit 15letým maskovaným puberťákům (kterých jsou tisíce) v útocích – neorganizovaných a s nedostatkem „munice“ – na policajty. Děcka se ale rychle poučí a zorganizují se společně s ostatními.“
„Víme, že dál přicházejí zprávy o maloměstech, kde nejsou vůbec žádní organizovaní radikálové a kde, „20 maskovaných mladíků zaútočilo na policejní stanici 10 benzinovými pumami.“ A děje se to každou noc. Snad v každém městě se konají demonstrace. Například v Aténách během samotných demonstrací docházelo k autonomním útokům na banky v různých částech města.“[8]
Zároveň nelze rýsovat lineární spojitost od izolovaných a limitovaných bojů až k prosincové vzpouře. Kromě hrstky revolucionářů a ultralevicové scény do té doby zbytek třídy o tak masovém a podvratném vystoupení neuvažoval a vůbec nikdo to nepředvídal. Jenže náhlý, prudký a násilný výbuch nahromaděného vzteku a frustrace v Aténách okamžitě vedl k množení kolektivních činů stejného charakteru po celém Řecku. Kvantita se za specifických podmínek změnila v kvalitu: ve zrod proletářské autonomie, v boj bez požadavků a prostředníků, v boj, který již není „monotematický“, ale míří proti celému předivu kapitalistických společenských vztahů a struktur.[9]
Příznačné pro růst autonomie bylo, jak mizivý vliv měli na vzbouřence všichni tradiční mediátoři – zaběhnuté formy sociální demokracie, jako jsou oficiální odbory a levicové strany všeho druhu. Stará sociální demokracie se v průběhu boje ještě více zdiskreditovala i v očích dalších proletářů, když se aktivně stavěla proti násilné vzpouře na stranu kapitalistického pořádku, volala po klidu a nenásilí a buřiče odsuzovala jako „zakuklence“, „provokatéry“ a „agenty státu“. Prim v tomto směru hrála tzv. Komunistická strana Řecka (KKE) a „socialistický“ PASOK, kterým zdárně sekundovala koalice nové levice SYRIZA a někteří trockisté (např. Výbor za dělnickou internacionálu) a „anarchisté“, co se omlouvali za své revolučnější jmenovce se zápalnými lahvemi v rukou.
A v tomto autonomním boji nepovstala žádná „přehršel“ (žádná multituda) odlišných sociálních skupin, které by spojoval jen jakýsi obecný fakt útlaku či vykořisťování, který pro každou z nich znamená něco jiného[10]. Kategorie, do nichž jsme v normálním životě separováni kapitálem (středoškoláci, vysokoškoláci, mladí pracující s prekérními pracovními podmínkami, starší dělníci s více či méně stálým zaměstnáním, přistěhovalci z x-té generace a takové nebo makové země, ženy, nezaměstnaní, feťáci…), se netransformovaly v různorodé a v podstatě samostatné boje, které by probíhaly vedle sebe a postupně se prolínaly. Naopak, všechna dělítka se rychle hroutila, jelikož ve vzpouře se bojoval jeden boj a stejným způsobem. Vzbouřence tak evidentně spojovalo cosi mnohem hlubšího: v zásadě totožné podmínky existence, které je staví do pozice vykořisťované třídy, proletariátu. A svojí revoltou, svojí unifikovanou akcí se jako třída potvrdili.
Povšimnout si „třídní kompozice“ účastníků vzpoury je nevyhnutelné a bezpochyby důležité. Zejména pro pochopení jejích limitů, nikoli však obsahu vzpoury samé. Může nám to pomoci jasněji pochopit, že nepovstal proletariát jako celek, ale jen jeho menší část, zatímco ta větší se omezovala na pasivní podporu. Možná i většinovou (ovšem jen v rámci Řecka!), ale přeci jen pasivní podporu „televizních diváků“. A ještě daleko zásadnější slabinou bylo, že touto pasivní částí byla pracující část proletariátu, která nepřenesla revoltu na svá pracoviště. Nedokázala se plně rozpoznat v sociální kritice buřičů, prakticky se jí zhostit a aplikovat ji na svůj život a námezdní práci. Jinými slovy, nedošlo „ke všeobecné paralyzaci kapitalistické ekonomiky a tudíž ani k útoku na námezdní práci a výrobu na prodej a pro zisk.“[11] A tak v aténské čtvrti Agios Dimitrios místní pracující sice obsadili radnici, ale krom komunálních zaměstnanců, kteří se okupace účastnili, nedokázali pohnout k aktivitě své kolegy a kolegyně v práci.
„Třídní kompozice“ nám však nic nepoví o sociální povaze vzbouřeneckých akcí, protože ta od samého jejich propuknutí vyplývá z protikladu mezi námezdní prací a kapitálem, z podstaty životní situace proletariátu obecně a nikoli z momentální situace určité sekce námezdních otroků. Ve vzpouře tak proletariát především začal jednat v souladu se svými historickými zájmy, které jsou neměnné a s „třídní kompozicí“ nesouvisejí. Marxova a Engelsova slova z hloubi 19. století stále platí:
„Protože ve vyvinutém proletariátu je prakticky dovršena abstrakce od veškeré lidskosti, i od zdání lidskosti, protože v životních podmínkách proletariátu jsou shrnuty všechny životní podmínky dnešní společnosti v nejnelidštějším vyvrcholení, protože v něm člověk ztratil sám sebe, ale zároveň si nejen teoreticky uvědomil tuto ztrátu, nýbrž také naprosto neodbytná nouze – praktický výraz nutnosti – kterou již nelze odvrátit ani zastřít, ho přímo nutí bouřit se proti této nelidskosti, proto proletariát může a musí sám sebe osvobodit. Ale nemůže sám sebe osvobodit, aniž zruší své vlastní životní podmínky. A nemůže zrušit své vlastní životní podmínky, aniž zruší všechny nelidské životní podmínky dnešní společnosti, jejichž souhrnem je jeho situace. (…) Nejde o to, co si zatím ten či onen proletář nebo dokonce celý proletariát představuje jako cíl. Jde o to, čím proletariát je a co ve shodě s tímto bytím bude historicky muset dělat. Jeho cíl a jeho dějinná akce jsou jasně, neodvolatelně předznamenány v jeho vlastní životní situaci i v celé organizaci dnešní občanské společnosti.“[12]
Oním „cílem a dějinnou akcí“ proletariátu je komunismus, a to již od historického prvopočátku naší třídy. Od prvních vzpour a stávek až dodnes, kdykoli my, proletáři, bojujeme jako třída za své zájmy a tedy nutně proti zájmům kapitálu a jeho buržoazních správců (ať už mají cylindry a kouří doutníky, nebo nám kynou z tribun pod rudými prapory se srpy a kladivy[13], či jsou hezky pěstění, v sakách a kravatách a drahých autech), naše hnutí je neoddělitelné od komunismu. Ze své podstaty totiž prakticky plodí a programaticky vyjadřuje komunistickou tendenci: světodějné směřování k překonání trýznivého rozporu zakletého v našem společenském postavení – na jedné straně svojí námezdní prací reprodukujeme a rozmnožujeme kapitál a na straně druhé tak stejnou měrou reprodukujeme a rozmnožujeme svoje vyvlastnění a odcizení. Což znamená, že reprodukujeme historicky narůstající mizérii své „životní situace“, tj. proletářskou třídu, a zároveň rostoucí bohatství a moc buržoazní třídy. Komunismem jakožto hnutím proletářského revolučního boje se snažíme tento rozpor, v němž jsme polapeni překonat tak, že odepřením námezdní práce a jejím úplným odstraněním zasahujeme Achillovu patu kapitalismu. Likvidujeme tím totiž nejfundamentálnější společenský vztah, na němž tento systém stojí; rušíme sami sebe jako třídu pracující pro kapitál a tak i buržoazii a všechny vztahy a struktury třídní společnosti. Zároveň ji překonáváme i pozitivně, komunizací našich vzájemných vztahů a prosazováním nové celosvětové pospolitosti svobodných lidských bytostí.
Ani prosincová vzpoura v Řecku nebyla výjimkou, a jakožto silné třídní hnutí vykazovala zřetelnou komunistickou tendenci. Praxe bojující dělnické třídy tím pádem znovu odhalila všechny snahy teoreticky separovat „momentální“ boje od „historických“ nebo „ekonomické“ od „politických“[14] jako ideologické konstrukce, které jsou spíše tíživým dědictvím sociálně demokratických vlivů než užitečnou třídní analýzou. Tak jako je v každém skutečném třídním boji za nižší míru vykořisťování přítomna (alespoň zárodečně) tendence odstranit vykořisťování zcela a definitivně, tak je v každé rebelii proletariátu prakticky přítomna komunistická tendence, i když to zrovna není revoluce.
Násilná konfrontace vzbouřenců s policií v ulicích mnoha řeckých měst není jen „momentální“ emotivní reakcí na smrt Alexandrose (popřípadě dalších obětí státního terorismu). Vzpoura již částečně rozvíjela prvky ozbrojeného povstání proti státu a moci buržoazie obecně a to nejen v podobě 600 Romů v Zefyri, z nichž někteří stříleli po policejní stanici z brokovnic a dva fízly zranili. Předně revolta různými způsoby napadala represivní složky státu a to včetně cílených útoků na policejní stanice. Útočila na stát ale i v mnohem širším záběru: na některá jeho chapadla v podobě odborů, škol, médií nebo fašistických bojůvek. A za druhé, měla své prvky organizovanosti v podobě bojových skupinek militantů (ať už doposud „nepolitických“ přátel nebo třeba anarchistů, jež v tomto směru byli nepochybně důležitou organizační složkou[15]), kteří se dobře znají a věří si, a koordinovanosti skrze mobilní telefony, e-maily a blogy[16]. Zápalné lahve, dlažky, tyčky, květináče z balkónů, broky… zkrátka vše, co se v prosinci sypalo na policejní komanda kapitalistické strany zákona a pořádku, bylo tudíž municí třídní vzpoury, která již nutně obsahovala některé rysy povstání, které by mělo centralizací revolučních útoků rozbít státní struktury a jejich ozbrojené síly.
Rebelové rovněž bez skrupulí atakovali soukromé vlastnictví. Zdemolované, hořící banky, autosalony a malé i velké obchody. Vyrabované supermarkety. V tom všem není jen extatická a prchavá radost z destrukce nám odcizeného světa kapitálu a komodit. Jsou to i první gesta, kterými proletáři vyjádřili svoji tendenci nastolit vlastní sociální diktaturu lidských potřeb nad kapitálem – diktaturu proletariátu okamžitě komunizující společenské vztahy. Je to patrné nejen z přímého přivlastňování si komodit skrze rabování a z jejich redistribuce nezprostředkované penězi ani žádným jiným vyjádřením směnné hodnoty. Je to vidět i na přivlastňování si prostoru a času, strukturovaného a využívaného kapitálem, a na utváření nových vztahů mezi vzbouřenci, na jejich sebeorganizaci. Kupříkladu titíž radikálové, kteří okupovali aténské univerzity a bili se s policií, rovněž podnikali rabovací výpravy do nákupních center, aby se zmocnili potravin, z nichž pak kolektivně vařili a jedli a rozdávali druhým. Násilné bouře rovněž transformovaly prostor ulice a plynutí času na ní: z místa rychlého a efektivního oběhu komodit udělaly místo setkávání a kolektivního boje lidí. Hnutí tedy v praxi provádělo unitární kritiku společenských vztahů.
Okupace středních škol, univerzitních kateder, radnic, odborových ústředí a dalších budov je zbavuje jejich účelu, který mají pro kapitál, a dává jim nový, proletářský: prostor pro sebeorganizaci militantního hnutí v podobě malých skupin pro pouliční boj, „lidových“ nebo „všeobecných“ shromáždění. A jak dobře vystihují soudruzi z TPTG a Blaumachen[17], ona shromáždění se nezrodila jako reprodukce demokratické mediace mezi atomizovanými jedinci, jako participativnější verze občanské společnosti. Naopak již v nich se částečně zrcadlí neodcizené vztahy a organická centralizace boje, které přirozeně vedou k vzestupu celosvětové strany proletářské revoluce, strany anarchie, komunistické strany, jež je rovněž předzvěstí globální komunistické pospolitosti lidí.[18] Dokud zůstává výrazem dynamického proletářského boje, nemá sebeorganizace s demokracií nic společného. Ilustruje to i zmínka jednoho revolucionáře z Řecka, „…neřekl bych, že se hlasování proti okupaci toleruje – už to neděláme demokraticky.“[19] Historická zkušenost, ale praví, že jakmile dynamika upadá a poměr sil se znovu silně vychyluje ve prospěch buržoazie, všechna ta shromáždění degenerují, demokratizují se a obrací se proti naší třídě, která jim vdechla život.[20]
Komunismus je skutečně „dějinným pohybem probíhajícím před našimi zraky“[21]. Proto také diktatura proletariátu není až závěrečnou fází revolučního boje a komunizace není třešničkou na dortu, která přijde jako happy end. Proletářská diktatura a komunizace jsou jeden a tentýž proces, který začíná od prvního okamžiku revoluce a jako tendence existuje také v předrevolučních bojích. Řecko je plné praktických příkladů…
Jenže velká část původních vzbouřenců, která nepocházela z řecké ultralevicové scény, se do Štědrého dne stáhla z pouličních bouří. Nepokoje totiž nelze provozovat do nekonečna. Přestože již v nich byly obsaženy rysy ozbrojeného povstání a komunizující proletářské moci, naše třída neměla dostatečnou sílu a odhodlání, aby přešla k povstání a zničila stát. Nepokoje tedy ve finále zůstaly na rovině měření sil s policií, které své aktéry vystavuje mnoha nebezpečím, aniž by vedlo někam dál, a to začalo lidi vyčerpávat. Došlo k odlivu vzpoury.
Perspektiva revoluce?
Ti, kdo v prosinci mluvili o povstání, nebo očekávali rovnou revoluci, propadli poněkud naivnímu, leč pochopitelnému, optimismu. Jedná se o nevyhnutelný důsledek desítek let živoření na pokraji zoufalství z totální vlády kontrarevoluce. Právě díky ní a neexistenci po nějakou dobu kontinuální proletářské autonomie, v níž by se rychle rozvíjela revoluční perspektiva, nebylo reálné očekávat okamžité a úplné zhmotnění komunistické tendence v organizovaném a koordinovaném povstání. Možná ale prosincová vzpoura byla začátkem cesty. Možná se ukáže být počátkem procesu vedoucího k revoluci. Nezapomínejme totiž, že proletářská revoluce není jednorázovým aktem, který najednou smete celý kapitalismus, nýbrž celou řadou kolektivních činů, které vedou k jeho násilnému podvrácení a odstranění. Proletářské revoluce v Rusku roku 1917, 1918 v Německu nebo 1936 ve Španělsku také nebyly jednou velkolepou ofenzivou, šturmem Zimního paláce, ale několikaletým a rozporuplným procesem, který v oněch příslušných letech pouze začal, avšak neskončil. A rovněž jim předcházela šňůra bojů nebo vzpour, jako byla ta loňská v Řecku.
Oproti tomu třeba květen 1968 situacionisté ve Francii okamžitě prohlásili za revoluci, ačkoli žádnou revolucí nebyl, neboť neobrátil poměr sil ve prospěch proletariátu do té míry, že by bezprostředně nastolil otázku zničení politické a ekonomické moci buržoazie a nastolení sociální moci proletariátu. Květen 1968 tedy byl jen třídní vzpourou. Prosinec 2008 rovněž, ale když už jsme vyslovili ono „možná“, chceme si otevřeně položit otázku: „Co bude dál?“
A předem musíme říci, že definitivní odpověď neznáme. Chybí nám k ní řada podstatných elementů, které může dodat jen praxe samotného hnutí v Řecku. S jistotou můžeme říci, že bezprostřední perspektiva sociální revoluce v Řecku neexistuje, neboť tamní hnutí je zcela osamocené. Přinejmenším v evropských zemích se nic srovnatelného neděje a lze říci, že v globálním měřítku rovněž ne. Nemá smysl si lhát do kapsy, že sporadické divoké stávky v Británii, které mají jepičí život, efemérní bouře v Pobaltí a izolovaná vlna stávek v Egyptě nebo bez obtíží poražená – protože od zbytku třídy se izolující – vojenská vzpoura v Bangladéši mohou „řecké“ hnutí posílit o mezinárodní třídní rozměr, který mu solidární demonstrace ultralevičáků v žádném případě nedodaly, byť byly pro vzbouřence nepochybně emocionálně velmi důležité. A samo hnutí v Řecku sice jednalo navýsost internacionalisticky jednak ve vztahu k válce v Gaze, když zabránilo přepravě amerických zbrojních zásilek pro Izrael skrze řecké přístavy, a druhak, když nejradikálnější menšiny vzbouřenců promlouvaly k celému světu, ale světová revoluce by vyžadovala mnohem více podobných a ještě silnějších aktivit na obou stranách řeckých hranic.
O momentální neexistenci revoluční perspektivy se zdá svědčit i nedostatek komunistických ambicí na straně vzbouřenců. Přestože prakticky v nezanedbatelné, leč omezené míře vyjadřovali – a jak ještě vysvětlíme, zatím stále vyjadřují – komunistickou tendenci, neví přesně, kam kráčí a jaké kroky, od nich revoluční úsilí vyžaduje. A to je jejich největší slabina, která plyne především z nedostatečné síly a razance třídního hnutí a druhak z radikálně socdemáckých vlivů, které důležitá část vzbouřenců reprodukuje. Nejde o to, že až na výjimky si neříkají komunisté, ale anarchisté. „Je samo sebou, že lidé mohou mluvit o komunismu, aniž by ono slovo použili, či je dokonce mohou odmítat. Takže nepřemýšlejme o slovníku, ale o obsahu toho, co hýbe současnými radikálními minoritami…“[22]
A je tímto obsahem sociální revoluce? Nyní určitě ne. I ti anarchisté[23], kteří jsou přesvědčeni, že v Řecku již není návratu zpět, mluví o ustavení frontové linie, na níž se ještě povede dlouhá sociální válka mezi opravdovým životem a kapitalistickým přežíváním[24]. Jiní anarchisté zase jako perspektivu předkládají „nikdy nekončící boj za politickou, sociální a ekonomickou rovnost“ a „neustálé rozšiřování svobody“[25]. Jak vidno, ti na straně revoluce ani nestojí, protože jejich perspektivou je pouhá radikální demokratizace stávající společnosti separované na odcizené sféry života. Obecně pak revoluční i kontrarevoluční anarchistické proudy doprovází sociálně demokratická iluze „změny světa bez dobytí moci“ – čekání až se stát sám zhroutí a odumře. Nedočkali se v Rusku ani ve Španělsku, tak co kdyby to tentokrát třeba vyšlo v Řecku, že ano? A komunisté z TPTG a Blaumachen? Ti, nakolik je nám známo, pro jistotu neformulují vůbec žádnou perspektivu a omezili se jen na povětšinou deskriptivní analýzu.
A revoluční perspektiva zatím nevystupuje ani ze zbytku hnutí. Tzv. „nová městská guerilla“ sice provádí spektakulární vlnu proletářského teroru proti kapitálu a ústy skupiny Revoluční boj volá po ozbrojeném povstání, ale doposud bez odezvy. Jakkoli sociálně demokratický může (nebo v případě Revoluční frakce, Gangů peramských extremistů svědomí, Podvratné buňky, Spiknutí ohnivých buněk a mnoha dalších bezejmenných skupinek také nemusí) být ideologický rámec, v němž tyto ozbrojené skupiny operují, terče, které si volí, jsou rozhodně terči proletariátu. Ale ani tak nevypovídají o posunu hnutí blíže povstání – nejdou nad rámec akcí prosincové vzpoury: zapalují banky, obchody a auta, útočí na média a představitele státního terorismu, ale na cílevědomou přípravu povstání to nevypadá. Novodobí partyzáni sice mohou být přesvědčeni o její potřebnosti, ale z čeho by čerpala materiální opodstatnění a možnost své realizace, když naše třída tak daleko není?
Ta zatím sice bojuje proti mnoha formám dopadů panství kapitálu na svůj každodenní život, ale její radikální minority přinejlepším volají po odstranění šéfů, vztahu podřízenosti a nadřízenosti. To je sice jeden z aspektů komunistické kritiky, ale jak nám ukazuje historická zkušenost ze všech předchozích proletářských revolucí, je to až sekundární aspekt. Jeho eliminace v podobě samosprávy či dělnické nebo přímé demokracie neodstraňuje podstatu kapitálu – vlastnictví, námezdní práci a směnnou hodnotu – jen radikálně reformuje správu kapitalistického vykořisťování. Je to slepá ulička, která náramně ladí s bezradností módní ultralevičácké pseudoperspektivy o nepotřebnosti násilné centralizující se akce proletariátu, která zničí všechny formy panství buržoazie a přetrvávání kapitálu jako sociálního vztahu, a přitom bude komunizovat svět. Vskutku ideální prostředí pro všemožné podoby syndikalismu, radikální přímé demokracie a feministického či třeba environmentálního reformátorství zdola, aby postupně pohltily větší část hnutí a neutralizovaly ji.
Třídní hnutí stále žije
Přesto podle nás ještě není čas psát nekrology proletářského hnutí v Řecku. Zdání někdy klame, ale ono se nám z pohledu odsud zdá, že tamní třídní hnutí ještě není ani zdaleka mrtvé, že se prosincová revolta po letech konečně vymknula z charakteristického vzorce, podle kterého probíhala většina třídních bojů – končily stejně náhle, jako propukaly, aniž by znatelně zamíchaly poměrem mezi dvěma antagonistickými třídami kapitalistického systému. Domníváme se, že bod zlomu, v němž hnutí definitivně ztratí svoji podvratnou dynamiku, zatím nenastal. V době, kdy píšeme tyto řádky, uplynuly od revolty tři měsíce a formy boje, kterými se vyznačovala, stále pokračují a rozhodně ne izolovaně.
Vezměme si třeba obsazování veřejných budov. Za leden a únor můžeme namátkou zmínit třeba okupaci budovy Svazu aténských redaktorů denního tisku (ESIEA), kterou uskutečnili radikální novináři, obsazení Národní opery v Aténách nejen členy a členkami jejího tanečního souboru nebo okupaci nově otevřeného luxusního Komunálního kulturního střediska v soluňské Toubě. Ať už jsou okupace symbolické, protestní nebo cíleně vytváří prostor pro sebeorganizaci a nezprostředkovanou diskusi, všechny se nadále jeví být výrazem potřeb a síly hnutí. Skupiny radikálů a revolucionářů se těmito akcemi otevírají zbytku hnutí a promlouvají k němu, k řecké společnosti i k celému světu, aby jim sdělili svoji sociální kritiku a nabídli ostatním proletářům její sdílení a prohlubování v okupovaných prostorách. Ti, kdo obsadili Národní operu, přišli například s kritikou spektáklu a umění jakožto odcizené kategorie a sféry separované od ostatních rovin lidského života. Novináři odhalili a denunciovali informační válku, kterou jejich mediální zaměstnavatelé vedou proti třídní revoltě a doplnili ji o kritiku své vlastní společenské úlohy a vykořisťování. Nadto heslem, podle nějž „Poslední slovo nebudou mít šéfové, ale pracující,“ namířili osten své radikality proti celé buržoazní třídě a vztáhli se ke všem ostatním proletářům.
K narušování produkce hodnoty se sice prosincová vzpoura dostala pouze mimo pracoviště, ale vytvořila novou atmosféru, která se zdá přispívat k obsahové radikalizaci některých zaměstnaneckých bojů. Po skončení vzpoury se opětovně a pozvolna na pořad dne vrací stávky a protesty pracujících.
Poté, co si šéfové úklidové firmy OIKOMET objednali útok na předsedkyni syndikalistického Odborového svazu uklízeček (PEKOP), a ta skončila v kritickém stavu, poleptána kyselinou sírovou, kterou ji poskokové buržoustů chrstli do obličeje, dostal se do centra pozornosti boj uklízeček – zejména imigrantek – proti extrémní míře vykořisťování a děsivým pracovním podmínkám. Vážně zraněná Konstantina Kuneva – sama gastarbeiter z Bulharska – se stala symbolem hrůz námezdního otroctví. Po celé zemi probíhaly solidární demonstrace, útoky na kanceláře firmy OIKOMET (např. v Piraeu a Soluni) nebo na budovy a stanice státního dopravního podniku ISAP, který provozuje metro v Aténách a Piraeu. Pro něj – mimo jiné firmy – pracovaly uklízečky z OIKOMET. Solidární protesty se často transformovaly v boje s robokopy a stavění barikád. Mimo to měly i řadu dalších třídních přesahů: docházelo k demolování bank, které fakticky vlastní vše, nač jsme si od nich půjčili, nebo k ničení automatických označovačů jízdenek na stanicích metra, což všem pasažérům umožňovalo cestovat bezplatně. Dne 25. února během generální stávky zaměstnanců veřejného sektoru, kterou byla nucena vyhlásit jejich odborová konfederace (ADEDY), aktivisté z 90 autonomních odborů v čele s PEKOP obsadili sídlo dopravního podniku, načež ISAP rozvázal smlouvu s OIKOMET a najal jeho uklízečky přímo, čímž byl splněn jeden z požadavků našich bojujících sester. Přesto nic neskončilo. Dál dochází k likvidaci označovačů jízdného a projevům solidarity s Konstantinou: například 3. března bojová skupina Gangy peramských extremistů svědomí vypálila dvě vlakové soupravy metra a vážně poškodila celou stanici v bohatém severoaténském předměstí Kifisia.
I zde platí, že dynamika a síla celého třídního hnutí vytrhují boj uklízeček z jeho odborářských limitů. Byť v nich původně začal a do značné míry v nich setrvává, posun v mezitřídním poměru sil zatím proletáře povzbuzuje, aby se neuzavírali do syndikalistické ulity sekčního boje, který by byl za normálního fungování kapitalismu odsouzen k degeneraci v reformismus, a to i při neexistenci byrokracie v PEKOP. Dnes se ale boj uklízeček tak či onak stává konfliktem celé bojující třídy. Proto také PEKOP doposud odmítal distancovat se od násilné podoby mnoha solidárních akcí a sama Kuneva dala košem sociálním demokratům z PASOK (obdoba ČSSD) a SYRIZA (koalice krajních levičáků), kteří jí nadbíhali, aby ji jakožto třídní symbol získali na svoji kandidátku do europarlamentních voleb. Kdyby hnutí sílilo dál, došlo by k jasnějšímu a masovému odmítnutí odborářství, včetně jeho syndikalistické varianty, protože do popředí by stále více vystupoval revoluční obsah proletářského boje a jemu odpovídající nové organizační formy. Jenže, jak jsme již řekli, k naší velké lítosti to není zrovna pravděpodobný scénář…
O dynamice i limitech hnutí však zatím svědčí i další boje. V polovině února proběhla 48hodinová stávka lékařů v nemocnicích, která přivedla veřejné zdravotnictví na pokraj kolapsu. Dožadovali se dodržování zákonem stanovené normy pracovních hodin, odmítli odpracovat byť jen jednu jedinou službu navíc a chtěli, aby zdravotnictví zaměstnalo více lékařů místo zvýšeného vykořisťování těch stávajících. V hlavní soluňské nemocnici AHEPA skupina radikálních doktorů obsadila nemocniční pokladnu, čímž všem pacientům umožnila bezplatnou péči. Lékařská iniciativa s názvem Dělníci zdravotního průmyslu odsoudila policejní vměšování do ošetřování zraněných vzbouřenců, naléhala na nemocnice, aby zdarma přijímaly přistěhovalce a nepojištěné pacienty a také volala po ukončení „komodifikace zdravotní péče“. Předtím k podobné akci došlo v jedné z aténských ústředních nemocnic. Výrazem nové situace vytvořené prosincovou vzpourou bylo volání radikální minority lékařů po „společnosti bez šéfů a otroků“.
Dne 19. 2., když v Řecku začínal karneval, autobusáci a trolejbusáci v Aténách zastavili práci na dobu od 9 do 17 hodin, čímž citelně zasáhli městskou ekonomiku z hlediska oběhu pracovní síly a spotřebitelů. Téhož dne řidiči vnitrostátní kamionové přepravy vyhlásili časově neomezenou stávku a zablokovali veškerou celní kontrolu v přístavech a na hraničních přechodech Řecka. V únoru rovněž dělníci z papírny Faros v jihoaténské městské části Alimos za široké podpory obyvatel obsadili továrnu (žádné detaily nám bohužel nejsou známy). Ve snaze zachránit si důvěryhodnost, kterou si notně pošramotila během „horkého prosince“, když se snažila zabránit dělníkům ve spojení s „mládeží“ v ulicích, odborová konfederace GSEE koncem února vyzvala k jednodenní generální stávce na protest proti propouštění, které v únoru připravilo o práci více než 4000 lidí. V listopadu až lednu zaniklo dalších skoro 8000 pracovních míst. 4. března se shromáždili zaměstnanci psychiatrických léčeben z celého Řecka v Aténách a postavili si stany před ministerstvem práce, kde se domáhají vyplacení dlužných mezd, které nedostávají od loňského srpna. Ze stejného důvodu ochromila archeologické vykopávky na Akropoli časově neomezená stávka dělníků, kterým ministerstvo kultury dluží mzdy za 4 měsíce.
Atmosféru sociálního napětí posílily i lednové protesty zemědělců (které se jevily jako i zde v ČR obvyklá koalice maloburžoů a de facto proletářů), kteří blokovali po celé zemi dálnice tak dlouho, dokud jim vláda nepřislíbila pomoc v podobě balíčku 500 miliónů euro. Zemědělci z Kréty ale protestovali, že jsou z tohoto plánu vynecháni, načež 2. a 3. února vjeli na traktorech do krétských maloměst, aby tam obsadili vládní budovy. Část jich vyrazila na trajektech protestovat do Atén. Někteří z více než 1000 farmářů se v přístavu Piraeus pustili do střetů s policií. Na severu Řecka zemědělci dva týdny blokovali hraniční přechody s Bulharskem.
A do toho všeho se mísí projevy organizovaného proletářského teroru proti kapitálu a jeho funkcionářům, které jsme již zmiňovaly. Nyní se jen pokusíme o stručný výčet příkladů, který by čtenáři poskytnul obrázek, o jak silný fenomén se jedná. Není to jen tradiční organizace Revoluční boj, která během vzpoury střílela z Kalašnikovu po policejním autobusu a 5. ledna v Aténách vážně postřelila jednoho policajta jako odplatu za Alexandrose. Vedle ní se vynořila skupina Revoluční frakce, která granátem a střelbou ze Škorpionů zaútočila na policejní stanici na aténském předměstí Koridallos. Své prohlášení na disketě zanechala na Alexandrosově hrobě a vyhlásila v něm válku policii. 14. února proběhnul řetěz pumových útoků proti čelním představitelům justice, k nimž se přihlásila skupina Spiknutí ohnivých buněk. Tou dobou rovněž neznámí útočníci stříleli po autech producentů televizní stanice Alter TV. Krom toho týden co týden dochází k nočním žhářským útokům, které zápalnými pumami ničí banky, autosalony, automobily v blahobytných čtvrtích, kancelář bývalého ministra zemědělství nebo redakci pravicového deníku blízkého fašistům.
Frekvence útoků tohoto druhu, skutečnost, že stát jim není schopen efektivně čelit a vláda je označuje za „občanskou válku o nízké intenzitě“, o lecčems svědčí. Nezdají se vypovídat o zoufalé snaze hrstky jednotlivců resuscitovat umírající třídní hnutí. Naopak, dostává se jim zřejmě ne zcela zanedbatelné, i když rozpačité, podpory části proletářů a jen doplňují masovější formy násilné třídní konfrontace. Uveďme si několik málo příkladů. 24. ledna se rozhořel boj o aténský park na rohu ulic Patision a Kyprou, který nechal primátor Kaklamanis (přezdívaný „aténský Drákula“) vykácet, aby tam město postavilo podzemní garáže. Místní obyvatelé úplnému vykácení zabránili násilím a park zablokovali. Načež dorazili robokopové, kteří na lidi zaútočili obušky a slzným plynem. Rozhořela se několikahodinová bitva s barikádami, dvěma rozbitými policejními stanicemi a řadou vypálených zásahových vozidel. Rebelové park znovu obsadili, utvořili shromáždění k sebeorganizaci jeho obrany a kreativně militantního využití jakožto „lidového prostoru“. Tato situace trvá dodnes. 24. února fašisté zaútočili granátem na budovu, kde sídlí nejrůznější levičácké organizace, včetně sítě pomáhající imigrantům. Čtvrtého března při velké demonstraci proti fašistům, kteří nejsou líčeni jako větší zlo než demokracie, nýbrž jako parastátní struktura, anarchisté místo nikam nevedoucích bitek s ultrapravičáky a antifašistických koalic s kdejakou buržoazní silou (jako to dělají v Česku), do základů vypálili kanceláře neonacistické organizace Zlatý úsvit. A do třetice všeho dobrého, 7. března se demonstrace dělníků v chudobou zachvácených docích Perama (Atény) změnila v útoky na přístavní policii a ve zdemolování vchodu radnice na protest proti obvinění jednoho z 8 dokařů, kteří loni v červenci zemřeli při nehodě na lodi Friendshipgas, ze smrti svých kolegů.
Je tedy patrné, že hnutí stále sahá po násilných přímých akcích a organizované bojové skupiny jsou stále ještě jedním z výrazů této tendence. Nejsou tedy odtržené od hnutí, ale zároveň se nezdá, že by byly odrazem kvalitativního posunu hnutí. O tom jsme však již mluvili.
Celkově vzato, po třech měsících od prosincové revolty – alespoň pro nás tady – začíná zřetelněji vyvstávat protiklad mezi přetrvávajícími formami boje a jejich obsahem. Jasně jej vidíme v prohlášení lidí, kteří se 21. března vzbouřili ve vazební věznici Chania na Krétě[26] proti neúnosným podmínkám, za nichž jsou tam drženi. Sice odsuzují státní terorismus, ale ani v nejmenším nezpochybňují své postavení vězňů a nevztahují se k problémům „venku“. Jen žádají přemístění do jiných věznic a snížení počtu lidí v celách. O tomtéž protikladu mezi formou a obsahem svědčí okupace rektorátu soluňské univerzity, která probíhá od 16. 3. 2009. Radikálové, kteří ji provedli, tak chtějí dosáhnout přímých pracovních smluv pro zaměstnance univerzity, bez zprostředkovatelských pracovních agentur typu Adecco. Ani slovem se ovšem nezmiňují, že vykořisťováni nejsou jen takto zaměstnávaní pracující, nekritizují námezdní práci jako podstatu problému, ani svoji vlastní životní situaci. Bojují za druhé, za nebohé „otroky k pronájmu“. Jakoby sami okupanti nebyli součástí téhož systému. Jakoby byli politickou „elitou“, která stojí vně třídy a nabízí jí spasení… Kde je hluboká třídní kritika kapitalismu a demokracie, která zaznívala z okupovaných budov během vzpoury?
Proletariát komunistickou tendenci obsaženou ve své revoltě z prosince 2008 netransformoval v jasnou komunistickou perspektivu a tak se nutně vrací do kapitalistického rámce… a ten nevyhnutelně a postupně mění nedostatečnou sociální kritiku v sociálně demokratický reformismus…
Co bude dál?
Proletářské hnutí je pohyb, proces a dynamika. Jakmile se tato dynamika ztratí, hnutí je definitivně poraženo. V Řecku zatím neslábne, ale nikam dál se kvalitativně nevyvíjí, nepostupuje k vyšším metám, k jasnějšímu zhmotnění komunistické tendence a nastolení revoluční perspektivy. Není také divu, když je hnutí v Řecku osamocené. V roce 1968 byl proletariát poražen již v červnu, když se vrátil do práce. Ještě několik měsíců si ale své prohry nebyl vědom a ze setrvačnosti sporadicky pokračoval ve stejných okupacích továren a nepokojích jako na počátku hnutí. Máme nyní v Řecku tutéž situaci?
„Kdo chvíli stál, již stojí opodál,“ praví básník a v třídním boji to platí bez výjimky. Nevyvíjí-li se kupředu hnutí naší třídy, nestává-li se stále otevřeněji a vědoměji hnutím revolučním a tedy komunistickým, i přes svoji neutuchající aktivitu dává šanci, prostor a čas kapitálu k provedení jeho protiútoku. Naše třída v Řecku nedošla až ke zničení buržoazního státu. Ten se ještě začátkem března tvářil bezmocně, policie sestavila seznam 80 potenciálních terčů proletářského teroru a jedním dechem přiznala, že útokům na ně není s to zabránit. A v polovině téhož měsíce již stát s pomocí expertů z britského Scotland Yardu a amerických bezpečnostních poradců připravuje drakonické zostření represí proti našemu hnutí. Jak nestoudně demobilizující jsou tváří v tvář reorganizaci a posilování státního terorismu aktivity řeckých levičáků, kteří lidi přesvědčují, že se na tomtéž státu mají dožadovat odzbrojení policie, zrušení „fašistického parastátu“ a propuštění prosincových rebelů! Z hlediska komunistického hnutí přeci jen měla kus pravdy skupina Revoluční boj, když ve svém komuniké napsala:
„Na kulky odpovídáme kulkami… od nynějška můžeme hodnotu lidského života chudých, vyvrhelů a zatracenců bránit pouze zbraněmi.“
Jenže soudržnost a funkčnost kapitalistické společnosti není udržována výlučně – ani především – státní represí. Ke svému fungování potřebuje nejen zisky pro vládnoucí vykořisťovatelskou třídu, ale také drobky pro vykořisťované. A ty musí být natolik velké, aby dokázaly proletáře sociálně integrovat. Jaká je ale současná situace na straně kapitálu? Nejspíše lze očekávat, že při pokračující a prohlubující se světové krizi nebude mít proletářům v Řecku co nabídnout. A jak se ukázalo, pouhá represe zatím nestačila ani k jejich pacifikaci, natož k úspěšné rekuperaci. Naopak materiální postavení naší třídy se bude nadále zhoršovat a rozpor mezi naší mizernou životní situací a doposud slibovaným konzumním rájem může být stále zjevnější. Jaký bude výsledek v kombinaci se zostřeným terorem buržoazie? Nevíme, křišťálovou kouli nemáme…
Kapitalismus může zachránit také jeho ideologické panství. V podstatě buržoazní ideologie s radikálním nebo přímo revolučním nátěrem (různé marxismy a anarchismy, bolševismus, stalinismus…), které vycházely ze slabin proletářského boje a stavěly na nich, se v historii již mnohokrát ukázaly jako jeden z rozhodujících faktorů v porážkách povstání a revolucí. Avšak zdá se, že tradiční parlamentní a odborové formy sociální demokracie v Řecku notně pozbyly na schopnosti manipulovat a rekuperovat bojující proletáře, kterých bude přibývat.
Ke slovu se nejspíše dostane nová, třeba i mimoparlamentní a radikálně odborářská sociální demokracie a nepochybně bude pokračujícímu hnutí podávat anestetikum v podobě ideologického rámce dělnicky samosprávného, radikálně demokratického, sociálně spravedlivého, genderově vyváženého a ekologicky neškodného kapitalismu. Všechny slabiny hnutí, všechny reformistické vlivy, které třídní militanti reprodukují, to vše vynese nad hnutím ortel smrti, jakmile se většina třídy dostatečně unaví bezvýchodností situace a dynamika se nejprve stane setrvačnou, až úplně zeslábne a možná i ustane veškerý pohyb. Zatím hnutí běží, ale jen vstříc své porážce. Zdola vzešlá nová sociální demokracie může být účinnější než policejní obušky, slzný plyn (na potlačení prosince 2008 nestačilo ani 4600 slzných granátů), psi nebo gumové i ostré projektily. A vzhledem k tomu, že mezinárodní izolace hnutí v Řecku bude nejspíše ještě delší dobu pokračovat, reformistický rámec převládne jako výraz dočasné porážky hnutí a jednou jej bude třeba překonat a zničit stejně jako odbory, stalinisty z KKE a veškerou sociální demokracii.
Ekonomická krize však i za takové situace může vést k určité kontinuitě třídního boje, jenž nebude zcela odtržen od zkušeností a třídní paměti proletářské autonomie, kterou v širokém měřítku nastolila prosincová vzpoura. Z těchto podmínek může pomalu vyrůstat a sílit podvratné třídní hnutí, které si bude na základě své vlastní praxe stále jasněji osvojovat historický program komunistické akce. Ponese perspektivu sociální revoluce tak dlouho, dokud se nedostane do situace, kdy ji bude možné uskutečnit. A nakolik globální krize připraví proletáře v dalších zemích světa o „rezervy“ a odhalí jim rozporuplnou povahu jejich společenského postavení, třídní antagonismus, natolik se bude moci objevit mezinárodně příznivější situace pro sociální revoluci v Řecku i jinde.
Například revoluce v Rusku roku 1905 vyvolala podobné autonomní hnutí proletariátu, které pokračovalo ještě několik let po její ne zcela zjevné porážce. Toto hnutí probíhalo až někdy do roku 1910-1911, kdy bylo částečně a dočasně utopeno v ekonomické konjunktuře příprav na světovou válku, aby se od roku 1916 opět vrátilo s ještě větší silou a nastolilo perspektivu světové proletářské revoluce. Tak jako rok 1905 byl obrazem budoucnosti, mohli mít pravdu i aténští vzbouřenci, když o sobě říkali: „Jsme obrazem budoucnosti“… S křehkou a snad i trošičku naivní nadějí hledíme do budoucnosti a v duchu si s Marxem opakujeme:
„A jakmile revoluce dokončí tuto druhou polovinu své přípravné práce, vyskočí Evropa ze svého místa a zajásá: Výborně jsi ryl, starý krtku!“
(Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta)
Třídní válka
březen-duben 2009
[1] Hnutí za zevšeobecnění vzpoury, Už nikdy nebude nic stejné, 2008.
[2] Ovšem ani tak se Sarkozymu nepovedlo středoškolácké revoltě zcela zabránit, takže ještě v březnu dochází ve Francii k okupacím škol a jejich vyklízení policejními jednotkami, aby se poslušná část studentíků mohla dál pilně připravovat na svoji kariéru námezdních otroků.
[3] TPTG a Blaumachen, Jako zima o tisíci prosincích, 2009.
[4] Troploin, What’s it All about? Questions and Answers, 2007.
[5] Karel Marx a Bedřich Engels, Manifest komunistické strany, 1848.
[6] Viz např. CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection: „Pro řeckou společnost bylo překvapením, že většina mladých lidí v zemi převzala taktiku „anarchistického násilí, ničení a vypalování“, ale jednalo se o výsledek obecného vlivu, který v posledních čtyřech letech měly na řeckou společnost akce a myšlenky anarchistů.“
[7] Některým řeckým anarchistům se do té doby jevili jako mládež totálně pacifikovaná spektáklem a závislá na konzumu.
[8] Diskuse na www.libcom.org, prosinec 2008.
[9] Nevidět tento kvalitativní rozdíl by z komunistického hlediska vedlo ke stejně kontraproduktivním závěrům jako např. tvrdit, že nepokoje na francouzských předměstích v roce 2005 byly pouhopouhým pokračováním běžného chuligánství, kterým se tamní mládež baví (čímž rozhodně nechceme stavět tyto nepokoje na roveň událostí v Řecku).
[10] Osten naší kritiky zde nesměřuje jen proti pánům Hardtovi a Negrimu, ale proti ideologii a praxi antiglobalismu, kterou se snaží teoreticky obhájit. Připojují se tak ke všem módním verzím sociální demokracie, které uprostřed sociálního smíru v Evropě a USA dokazovaly definitivní neexistenci proletariátu jakožto revolučního subjektu a pomáhaly tak zapudit jakoukoli komunistickou perspektivu ve prospěch sociálního, demokratičtějšího a zeleného kapitalismu.
[11] Třídní válka, Deklarace solidarity s bojujícími a stíhanými proletáři v Řecku!, leden 2009.
[12] Bedřich Engels a Karel Marx, Svatá rodina, 1844.
[13] Buržoazii totiž nelze chápat jen jako třídu vlastníků výrobních prostředků v legálním smyslu slova, ale jako třídu oplývající možností s nimi disponovat. Proto vládnoucí státostrana v kapitalistických zemích takzvaného Východního bloku nebyla ničím jiným než konkrétními historickými a místními podmínkami determinovanou formou organizace buržoazie, jakkoli se nám tento fakt kapitalistická propaganda snaží zamlžit báchorkami o socialismu.
[14] Pohlížet na dělnické boje prizmatem dělítka na „ekonomické“ a „politické“ boje znamená totálně vězet v buržoazní ideologii, neboť proletářský boj je ze své podstaty překonáváním této dichotomie. Není tedy ani „ekonomický“ ani „politický“. Podobně, jedná-li jako třída, tj. bojuje-li, pak jeho jednání není jen „momentální“, orientované na přítomný moment, nýbrž historické, světodějné.
[15] Viz např. CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection: „Vražda mladého kluka ve čtvrti, která je z hlediska anarchistické aktivity nejvýznamnější, vyvolala okamžitou reakci; během pěti minut od jeho smrti byly aktivovány anarchistické buňky v celé zemi. V některých případech byla policie informována mnohem později než anarchisté, takže nevěděla, proč na ni lid útočí.“
[16] Jejich masové využívání k podvratné aktivitě znemožnilo efektivní policejní kontrolu nad těmito technickými prostředky, které jsou za okolností normálních pro kapitál, tj. během sociálního smíru, velmi ošemetné. Přesto v nouzi nejvyšší nebude pro stát nic jednoduššího než mobilní sítě a internet prostě „vypnout“. Proto si nelze představovat, že tyto technické prostředky mohou být klíčové pro budoucí revoluční aktivitu naší třídy.
[17] TPTG a Blaumachen, Jako zima o tisíci prosincích, 2009.
[18] Komunistickou stranou nemáme na mysli nějakou formálně založenou a aktivisticky budovanou organizaci. Pro nás je tato strana historickým produktem revolučního hnutí a boje proletariátu. Je to proces, v němž se během revoluce myriády proletářských skupin, které jednají komunisticky a tedy stojí na straně komunismu, postupně spojují, organicky centralizují na základě podvratného obsahu svého boje, aby zvýšily účinnost svého snažení a svojí akcí dovedly třídu k úspěšnému sebezrušení. Nezáleží na tom, jaké si dá konkrétní jméno a jakou bude mít formu.
[19] Diskuse na www.libcom.org, prosinec 2008.
[20] Například v listopadu 1918 komunisté v Německu poznávají, že dělnické rady si podmanili radikální sociální demokraté (SPD a USPD), kteří si z nich dělali parlamenty v malém. A proto v čele s Otto Rühlem opustili třeba radu v Drážďanech s jasným vědomím, že „revoluční a kontrarevoluční proud se nemohou spojit,“ a že žádný „kompromis nepřichází v úvahu.“ Viz, Internacionalistická komunistická skupina, Revoluční hnutí v Německu (1917-1923).
[21] Karel Marx a Bedřich Engels, Manifest komunistické strany, 1848.
[22] Troploin, In for a Storm: a Crisis on the Way, 2007.
[23] Byť přiznáváme, že v řecké anarchistické scéně se ani v nejmenším neorientujeme, přinejmenším texty některých z nich rozhodně považujeme za díla proletářských revolucionářů, kteří přicházejí se skutečně antikapitalistickou sociální kritikou. V jejich kritice se koncept „třídního boje“ sice zužuje na pracoviště, ale pojmem „sociální boj“ povětšinou vyjadřují to, co třídním bojem chápou komunisté. Jejich největším problémem je voluntaristický étos, v němž se revoluční subjekt ustavuje sám a kdykoli, jaksi bez ohledu na materiální podmínky třídy. Dále nesouhlasíme s tím, že povstání je jen nahromaděním nepokojů, které přivodí kvalitativní změnu. Ano, to je jistě jeho zrod, ale bez centralizující se bojové aktivity nedojde k úspěšnému zničení státu. A bez důsledného uplatňování sociální proletářské diktatury proti bránící se buržoazii a proti setrvačnosti kapitalistických společenských vztahů, a především proti jejich podstatě, nelze nikdy pozitivně dokončit komunizaci lidského společenství. O jakékoli formě přetrvání vlastnictví, námezdní práce a směnné hodnoty nemůže být žádná diskuse ani vyjednávání, protože bez jejich likvidace kapitál nezničíme. Odstraníme-li jen vztah nadřízený-podřízený a nahradíme-li jej samosprávou, jak o tom anarchisté často píší, dosáhneme jen jiné formy správy kapitálu. A ta bude nutně dočasná, neboť vnitřní logika kapitálu nakonec povede k jejímu nahrazení nadřízeností a podřízeností a ze samosprávného vlastnictví se znovu stane vlastnictví soukromé. A přiznáváme, že i při této kritice vycházíme jen z hrstky textů nám dostupných v angličtině.
[24] Je libo další koktejl?, leden 2009.
[25] CrimethInc Ex-Workers Collective, How to Organize an Insurrection, 2008.
[26] Krom toho 22. března propukla vzpoura v ženské věznici v Thébách kvůli nenadálému násilnému úmrtí vězeňské aktivistky Kateriny Goulioni. Část věznice byla vypálena a zdemolována. Před ní došlo ke střetům mezi policií a účastníky solidárního pochodu. V aténské věznici Koridallos asi 200 trestanců zahájilo solidární protest s thébskými vězenkyněmi.