Události listopadu 1989 nepochybně změnily život dnes již české a slovenské společnosti a porozumění jejich obsahu je podstatným prvkem pro chápání přítomnosti. Na rozdíl od KPK se nedomníváme, že by se místní „radikální levice“ vyhýbala analýze těchto událostí[1]. Pokouší se však o ni v souladu se svojí podstatou: protože sama je krajní levicí buržoazního politického spektra, nelze od ní očekávat revoluční kritiku kapitálu jako společenského vztahu. Česká a slovenská krajní levice je sice ve svých formách rozmanitá, ale obsahově je pokračovatelkou sociální demokracie jakožto historické tendence reformovat kapitalismus. A proto se jak u levičáckých „anarchistů“, tak u trockistů setkáváme s kritikou minulého režimu, která je jednoznačně založena na jeho nedemokratičnosti a na vizi demokratického plánování (ať už skrze stát nebo třebas komuny). Otázka třídního charakteru „reálného socialismu“, která byla vždy klíčová při polemikách anarchistů proti trockistům, kteří jej povětšinou za třídní společnost nepovažují, nebyla otázkou kritiky výrobního způsobu jakožto obsahu jemu odpovídajících forem společenských vztahů, ale opět primárně kritikou hierarchických vztahů nadřízenosti a podřízenosti, tudíž opět otázkou demokracie. Lze se potom divit, že jak například trockistická Socialistická alternativa Budoucnost, tak „anarchistická“ ČSAF považují listopad 1989 v podstatě za nedotaženou revoluci? Vždyť demokratický obsah této buržoazní politické revoluce je jejich vlastním obsahem! Jen to chtělo demokratizovat víc a pořádně, a proto při výročích mohou klidně periodicky volat: „Opakovat, opakovat, opakovat!“
Brožura KPK je cenným příspěvkem ke snaze o skutečnou třídní analýzu „sametové revoluce“, a to ze tří důvodů. Zaprvé proto, že se pokouší neukládat historická fakta na Prokrustovo lože ideologického rámce a nehodící se osekat či přehlížet. Zadruhé proto, že byť se při nahlížení těchto faktů zaštiťuje poněkud vágním termínem „marxistická metoda“[2] (za tu se označuje kdeco, včetně trockistického ideologizování), lze podle způsobu, kterým funguje, její metodu snadno identifikovat jako jistou podobu dědictví historické ultralevice (v podobě meziválečných komunistických levicí, italského operaismu a autonomistického marxismu), která se vymezovala jako kritika a snaha překonat prokapitalistickou nejapnost krajní levice. A zatřetí proto, že její brožura je empiricky poměrně bohatým a zdařilým shrnutím přinejmenším politického dění listopadu 1989. S přednostmi ovšem souvisí i obecné meze této brožury, na něž se podíváme nejprve, abychom si pochvaly mohly nechat až na závěr a zbytečně čtenáře neodrazovali od její četby, protože nepřečíst si ji by byla chyba!
Slabiny
Jestliže KPK a (jak je patrné tak rovněž) Mouvement Communiste reprezentovaná konkrétní podoba „marxistické metody“ jim umožňuje vyhnout se tomu nejhrubějšímu ideologizování společenského pohybu na sklonku existence východního bloku, domníváme se, že je zároveň vede do jemnějších ideologických pastí buržoazního myšlení. Hned do dvou z nich nešťastně upadají, ještě než začnou své dílo psát.
Zaprvé, když v „Úvodu“ předpokládají existenci „neutrálně historického hlediska“[3], z nějž se odmítají na listopad 1989 dívat. Domníváme se, že se KPK spíše neobratně vyjádřili, ale přesto musíme k této představě říci, že co se jeví jako neutrální hledisko dějepisce a co se za ně pyšně prohlašuje, vzniká jako produkt třídních vztahů kapitalistické společnosti, za jejichž horizont nemůže uniknout, nemůže se nad něj povznést. Je tedy nutně hlediskem subjektivním: buď buržoazním, nebo revolučně proletářským.
Druhá, tentokrát již zcela reálná, past sklapne, když se KPK rozhodnou zabývat se pouze politickou rovinou onoho společenského pohybu, jak sami říkají omezit se na „samotný proces předání moci v listopadu/prosinci 1989,“ a tudíž odhlédnout od „globálního a širšího historického kontextu“ a od ekonomické roviny.[4] Omluvné poukázání na „náročnost tématu“ sice velmi dobře chápeme (ani v našich silách nebyla naprosto detailní a komplexní analýza), ale za evidentně přítomným, byť nevyřčeným, předpokladem, že celou otázku pádu stalinismu si lze celkem beztrestně takto zúžit, podle nás stojí nedostatky použité metody. Pro kapitalistickou společnost a tedy buržoazní myšlení sice separace mezi ekonomickou a politickou rovinou reálně existuje, ale není-li naším cílem politická ekonomie, nýbrž její kritika, musíme obě roviny vidět v jejich sociální jednotě. A podobně musíme překročit separaci mezi „národním“ a „zahraničním“ děním na základě globálního rozměru kapitálu. Protože však metoda KPK postupuje jinak, vytvořili sice plastický, ale přeci jen pořádně oříznutý obrázek, který je omezen v možnostech pochopit dějinný proces na konci 80. let 20. století.
Neblahé plody svého kopírování buržoazních dělítek (jež se zdá být pozůstatkem sociálně demokratického marxismu ala Druhá, Třetí i Čtvrtá internacionála) KPK sklízí pokaždé, když se snaží definovat obsah listopadového hnutí, předlistopadového disentu nebo Občanského fóra (dále jen OF). Analýza uzavřená na politické rovině nemůže dojít dál než ke konstatování, že se jednalo o hnutí/opozici s občanskou perspektivou, je a-třídní analýzou.[5] Byť se KPK pečlivě vyhýbá tomu, aby to řekla otevřeně, mezi řádky operuje s nepopiratelnou skutečností, že občanská perspektiva je perspektivou kapitalistickou a jako taková potřebuje své nositele – tedy společenské třídy kapitalistického výrobního způsobu, jejichž sociální praxi by vyjadřovala. Jedinou třídou, která však v textu existuje, je proletariát, o němž, jak vzápětí uvidíme, KPK rozhodně nepředpokládá, že by byl zdrojem této občanskosti. Vedle něj v jejich brožuře máme kromě vládních špiček KSČ, „příslušníky nomenklatury dostávající se skrze své angažmá v podnikových konglomerátech do pozic velkopodnikatelů“[6], disent a OF. Ti první se snaží „své bohatství ve formě peněžního kapitálu dále soukromě investovat,“[7] ti druzí spoutávají proletariát sametovou trikolórou, aby ho náhodou nenapadlo bouřit se. Ale proč to jak jedni, tak druzí dělají? Je snad jejich předlistopadová i listopadová aktivita nezávislá na protikladném vztahu kapitál-práce, a proto není výrazem třídní polarizace společnosti?
Kde a kdo byla buržoazie, či jakkoli jinak pojmenovaná vládnoucí třída coby personifikace kapitálu, jaká byla třídní povaha disentu a OF, to KPK neříká a neřeší, protože pouhá analýza politiky se nemůže sama ze sebe stát třídní analýzou. Aby zalepila tuto na „marxisty“ celkem zarážející díru, KPK čtenáři řekne, že pražské vedení OF bylo „orgánem zcela nedělnické kompozice“ (a disent taktéž).[8] Jenže je to, věru, vetchá záplata utkaná z toho nejhoršího workerismu (zde metoda KPK demonstruje své operaistické kořeny takovým způsobem, že se snad i původní italští operaisté lehce ošívají v hrobě). Byl konkrétně disent skutečně bez proletářů nebo se mluví o starých dobrých „solvinách“ jako sociologické kategorii? A chce se tím snad naznačit, že kdyby ve vedení OF bývalo bylo více továrních dělníků, všechno by vypadalo jinak, protože ti, když se dají do pohybu, nemohou reprodukovat buržoazní perspektivu?
Stejně bezzubou se analýza KPK stává, pokud jde o pád celého východního bloku. Dozvíme se jen, že SSSR se odmítal nadále vměšovat do vnitřního dění svých satelitů a jen tak mezi řečí na zcela odlišném místě se nám sdělí, že tam proběhly nějaké stávky. Přečteme si, že východní Němci prchali přes Československo na západ a že představitel polské „junty“ Jaruzelski doporučil KSČ, aby se naučila žít s politickou opozicí. Máme tedy indicie, že se něco dělo v celém východním bloku, ale ani sebemenší pokus uchopit a vysvětlit co vlastně. Důvod? Bez souběžné analýzy ekonomické roviny a místa „socialistických“ ekonomik na světovém trhu se podle nás o mnoho dál dostat nelze. Na tuto mez vlastní metody narážejí i KPK, když nutně přichází na otázku, proč vlastně přišla „Sametová revoluce“ a možná „vysvětlení“ nabízená výlučně analýzou politiky jsou více než neuspokojivá a evidentně by se jednalo jen o přežvýkání některého z buržoazních „vysvětlení“, která jsou tu v oběhu. Proto se KPK v těchto chvílích pokouší nakousnout otázku ekonomické roviny.[9] Je škoda, že odpovědi spíše jen naznačuje, protože se zdá, že může mít co říci. Rozhodně je možné konstatovat, že nakolik spatřuje podstatu minulého režimu jako kapitalistickou, trvá na nutnosti nahlížet jej skrze kategorie hodnoty a zboží (ačkoli její brožura na nich paradoxně nestojí) a naznačuje existenci krize na konci 80. let 20. století, naše pohledy se setkávají. Nezbývá tedy než se těšit na druhý díl této brožury, jenž má být věnován ekonomické rovině stalinismu. Zatím se čtenář musí spokojit s šalamounským konstatováním, že se jednalo o „změnu po proudu dějin“.[10] To je sice evidentní, ale ani v nejmenším to neodpovídá na otázku, „Proč?“
Poslední důležitá slabina „marxistické metody“ v podání (nejen) KPK se odhaluje při snaze uchopit úlohu proletariátu v listopadovém hnutí, čímž se znovu vracíme k obsahu a tedy i možnostem tohoto společenského hnutí. KPK si v tomto smyslu za cíl vytyčuje, „Primárně nám jde o to, pochopit, jak se podařilo polistopadové vládnoucí třídě zorganizovat změnu poměrů a svůj příchod na výsluní tak elegantně a sebejistě. Co scházelo na straně dělnické třídy, že pád stalinismu dopadl tak, jak dopadl?“ A již předem naznačuje, kudy se budou její odpovědi ubírat: „Vždyť přece uvolnil společenskou dynamiku, otevřel prostor, který byl do té doby monopolizován státem a stranou! Vždyť je přece boření starého vždy křehkou a potenciálně otevřenou a nejistou situací!“[11] A nakonec prohlásí: „třída nevyužila relativně otevřené partie a nedokázala do ní zasáhnout jako politicky nezávislá síla.“[12] Proč? Jako jeden z důvodů uvádí „úspěšnou strategii OF“, která se postarala o to, „aby se potenciální subverzivní, politická tvář proletariátu rozpustila v konceptu občanství a demokratických práv.“[13] Alternativním důvodem pak je blíže nespecifikované „ochromení stalinismem“: „etatismus, ať podporovaný stalinisty, trockisty či sociálními demokraty, je zbraní proti autonomii proletariátu.“[14]
S podobnými výchozími otázkami a představami o odpovědích na všemožná proč spojená s listopadem 1989 jsme na počátku psaní našich vlastních textů operovali i my. Jenže postupně jsme je shledávali zcela nedostatečnými, nic nevysvětlujícími, opomíjejícími důležitá fakta a nakonec i teoreticky chybnými.[15] Naprosto se s KPK shodneme na tom, že: „Jako třída se specifickými zájmy však dělníci a dělnice v listopadových událostech přítomni nebyli.“[16] Jinak řečeno, proletariát nejednal jako třída proti kapitálu. Možná sem tam někdo, velmi krátce a na velice nízké rovině něco takového naznačil (domníváme se, že vojáci základní služby a část studentů), aby se vzápětí svojí vědomou (v tomto případě, jak KPK správně říká, občanskou) perspektivou vrátil ke konání třídy pro kapitál. Tím, ale naše shoda končí. Jsme-li si totiž vědomi této skutečnosti, musíme podle nás všechny koncepty relativně otevřených leč nevyužitých partií nebo „příležitostí“, které si dělnická třída „nechala utéct“,[17] rovnou hodit do koše jako neužitečné a matoucí haraburdí a hledat příčiny „uzavřenosti“ oné historické situace. Co KPK dovoluje u oněch konceptů s klidem setrvat?
Je to jejich vlastní metoda, která protikladný vztah kapitál-práce chápe spíše jako protiklad dvou pólů: na jedné straně stojí kapitál a na druhé práce jako oddělené (tedy ve své podstatě autonomní) póly. Třídní antagonismus je potom pojímán právě jako protiklad dvou sobě vnějších pólů – v případě KPK již notoricky popisovaný a vysvětlovaný jako střet dvou cizích armád na bojišti nebo zápasníků v ringu. Jsou-li oba póly kapitalistického vztahu vnímány jako oddělené, neutváří se vše, čím jsou, jak a k čemu jednají, ve vzájemném protikladném vztahu, nýbrž se zdá, jakoby jim to bylo esenciálně vlastní. Nutně se jeví být obdařeny jakousi pre-existující přirozeností (historickou strategií): kapitál reprezentovaný buržoazií se snaží o svoji nadvládu za účelem vykořisťování práce a práce reprezentovaná proletariátem svému vykořisťování a nadvládě nad sebou vzdoruje. Jen na tomto základě revoluční přirozenosti proletariátu lze hovořit o jeho „politické autonomii“. Jak by jinak proletariát mohl dosáhnout „politické autonomie“, jakožto (pro KPK) nutné podmínky a předstupně komunistické revoluce, kdyby práce nebyla od kapitálu odděleným pólem a kdyby proces „autonomizace“ nebyl o návratu naší třídy k její revoluční přirozenosti? K čemu by jí „politická autonomie“ byla, kdyby v ní nenalézala sama sebe: své třídní vědomí, bojové organizace a revoluční aspirace? Jsou-li si práce a kapitál vnější a jde o to, aby proletariát skrze „politickou autonomii“ znovu objevil svoji revoluční přirozenost, pak důvody, proč se permanentně nenalézá ve svém přirozeném, autonomním, stavu, i podmínky, za nichž k tomuto návratu může dojít, jsou mu zcela vnější, protože jsou odvislé od jeho oponenta: třídy kapitalistů. „Otevřené situace“ pro budování „politické autonomie“ třídy pak hypoteticky existují permanentně a jediné, co je uzavírá, jsou výlučně vnější vlivy druhého pólu, kapitálu: třeba ideologické panství buržoazie, státní represe nebo konkrétně v případě KPK ekonomická krize jako perioda neumožňující zásadnější proletářský boj.
A právě vnější vlivy nám KPK předkládá jako odpověď na otázku, proč proletariát nevystoupil v listopadu 1989 za své vlastní historické zájmy: ďábelský machiavelismus Havlova vedení OF a záhadně demobilizující desítky let stalinismu (a potažmo etatismu obecně). Když v „Závěru“ KPK říká, že „Sametové revoluce“ vedla k vytvoření „moderní občanské demokracie s pestrou sítí občanské společnosti, která dokáže proletariát integrovat efektivněji (ale nikdy ne absolutně!) než rigidní stalinský režim,“[18] i přes ono zvolání, „nikdy ne absolutně,“ nutně vyvstává otázka, jakou politickou formu by podle KPK muselo panství kapitálu nabrat, aby byla pro rozvoj „politické autonomie“ příhodná. Je tedy evidentní, že o tom, proč se proletariát v listopadu 1989 choval hlavně jako variabilní kapitál, nelze uvažovat tímto směrem a ze strany KPK je to jen důsledek jejich ryze politické analýzy daného společenského pohybu: není nic snadnějšího než sklouznout k (nic nevysvětlujícím) „vysvětlením“ (běžným v buržoazním diskursu) z hlediska politických forem…
K otázce naší třídy KPK dále správně říká, že boj proletariátu „není lineární, nenavazuje automaticky na bod, jehož již dosáhl, aby ho překročil a graduálně posunoval metu pořád dál.“[19] Jenže právě onen gradualismus se v jiných textech KPK paradoxně jeví jako jediný způsob, jak dosáhnout vysněné „politické autonomie“ – vybudovat ji krůček po krůčku (třebas s přetržkami a návraty zpět): třída se tak postupně zbaví buržoazní ideologie a zprostředkujících institucí, navrátí se ke svému pravému já a pak bude na stole ležet otázka revoluce. Lapena v tomto teoretickém rozporu, KPK hledá cestu ven, aby ve finále jen přešlapovala na místě: „Dělnická třída navíc není schopna využívat svých bojů tak, aby zkušenosti a poznatky z třídního boje průběžně obohacovaly její ‚válečný arzenál‛. Příliš často opakuje tytéž chyby, skáče na podobné triky kapitálu a řeší tytéž otázky – nebo, přesněji řečeno, zapomíná na částečné odpovědi, které během minulých bojů již načrtla.“[20] Nyní tedy dostáváme obraz proletariátu jako svébytné leč totálně sklerotické bytosti. A té chce KPK oživovat paměť v podobě „pádné teorie, která by kritiku a poučení z bojů dokázala poskytnout bojům příštím,“ a tak svými skromnými silami napomáhat budování „politické autonomie“. Pokud by potenciální revolučnost proletariátu stála opravdu na tomto, byly by naše vyhlídky – při pohledu na výsledky „politické autonomie“ v dějinách i dnes na jiných místech světa – více než tragické. Jak poznamenávají Théorie Communiste, autonomie v současnosti slaví hořké vítězství: „všude samá sebeorganizace, ale nikde žádná revoluce.“[21]
„Politická autonomie“ je jen koncepce vybudovaná na fetišizaci sebeorganizovaných forem boje. Je to jen další formalistická odpověď na otázku komunistické revoluce, která je ve skutečnosti otázkou obsahu boje, jímž se proletariát mění v revoluční třídu rušící kapitál a tak i sám sebe jako třídu. Tento formalismus se projevuje například, když KPK kritizuje nedemokratickou strukturu OF. Čert ví proč, ale snad právě proto, že obsah listopadového hnutí a třídní charakter OF jako celku pro ni zůstává mystériem, činí výmluvnou paralelu s proletářskými boji. Ty podle ní vede rozhodná minorita, která se snaží o co „nejsilnější jednotu pracujících v boji,“ která je „předpokladem vítězství“.[22] Této jednoty avantgardní minorita patrně dosahuje demokraticky a ta tedy nevyvstává organicky z boje samotného, neboť jinak by celá paralela s OF postrádala jakoukoli logiku. Svědčí pro to i žehrání na „nedostatek sebe-aktivity“ aktivistů ze spodnějších pater OF. Správná paralela funguje obousměrně, a proto nám jedním dechem KPK říká, mít tak sebe-aktivitu proletářů, tedy konání, kterým se automaticky navrací ke svému přirozenému stavu revolučnosti, vše by vypadalo jinak. Jenže, kde je obsah boje? Zůstává nám jen forma, ono sebe…
A koneckonců se tu na scénu opět vrací sociologismus workeristického pohledu na proletariát: když to nejsou dělníci na pracovištích, mluví se jen o studentech, hercích, vojácích základní služby, jakoby velká část z nich nebyla součástí proletariátu, nebyla s ním nedílně spojena. Díky tomu ale může KPK ignorovat problematický moment jejich listopadové sebeorganizace – problematický, protože svým obsahem po uši vězící v občanské perspektivě. Jestliže jejich sebeorganizace byla nanicovatá, bylo tomu tak proto, že jednali především jako třída pro kapitál, a to včetně dělníků z ČKD, jejichž tažení do centra Prahy nejspíš také nepostrádalo jistý moment živelnosti i oné samospasitelné „sebe-aktivity“ a sebeorganizace. A zde patrně leží i odpověď na otázku, proč radikální křídlo studentů neupozadilo disidentské kompromisníky a nestalo se „hegemonem“ listopadového hnutí: proč by to studenti dělali, když obsahem se jejich aktivita a sebeorganizace s konáním disentu nerozcházela? Kritika vůči vedení OF zůstávala na rovině demokracie.
K formálním vysvětlením se KPK vrací i na počátku podkapitoly „Mrtvá ozvěna roku 1968“. Citujeme: „Slabost dělnické třídy v listopadu pomůže objasnit fakt, že mohl-li se občanský disent opírat alespoň o jisté vlastní struktury, proletariát na tom byl ještě hůře. Nepřipravenost třídy souvisela i s tím, že se nemohla opřít o žádnou bojovou zkušenost, kterou by jí přinesla sedmdesátá a osmdesátá léta. Proletariát v Československu žádný svůj Gdaňsk nezažil.“[23] Známý představitel holandsko-německé komunistické levice, Anton Pannekoek, kdysi kdesi napsal, že „dělnická třída není slabá proto, že je nejednotná, ale je nejednotná proto, že je slabá.“ Podobně i v ČSSR byla neexistence dělnických struktur spíše důsledkem slabosti naší třídy a nikoli její příčinou. Pod slabostí musíme podle nás nutně rozumět to, že se po více než dvě desetiletí téměř nijak neustavovala jako třída proti kapitálu a příčinu hledat jak v její porážce z první poloviny 50. let, tak v následné kompromisní modifikaci jejího vztahu s kapitálem, která jí po dlouhou dobu nedávala akutní důvody ani prostor bouřit se. Z tohoto hlediska nebyla situace v Československu totožná s Polskem, kde se vykořisťování nespravovalo tak kompromisně, a proto tu ani nebyl žádný Gdaňsk. A když se to vezme kolem a kolem, v Polsku 80. let sice byla sebeorganizace na pořadu dne, ale žádná „politická autonomie“ a revoluční perspektiva z ní nevzešla…
Toto je jeden z elementů naší analýzy, k nimž jsme došli po dlouhých debatách o historických faktech i o metodě jak je uchopit. Jen aby bylo jasno, pokusíme se ji teď stručně shrnout. Poněvadž vykořisťování je zároveň protikladem mezi prací a kapitálem i jejich vzájemným vztahem, znamená to, že ani jeden z pólů tohoto vztahu není autonomní, neexistuje sám o sobě: není jednoho bez druhého, navzájem se produkují a předpokládají. Ve vzájemném a zároveň protikladném vztahu se definují i obě třídy kapitalistického výrobního způsobu jakožto personifikace těchto pólů: proletariát a buržoazie. Třídní boj o míru vykořisťování je pro tento vztah nevyhnutelný. Uvnitř tohoto vztahu se tedy skrze boj proletariát více či méně transformuje z třídy pro kapitál v třídu proti kapitálu a naopak, dokud jako třída jednající proti kapitálu nenarazí na mantinely kapitálu jako společenského vztahu a nezaútočí na ně, tj. nezačne diktátorsky rušit sebe sama a kapitál skrze zrušení námezdního vztahu, směny a peněz. Revoluční potenciál proletariátu tudíž existuje a pokusy o jeho realizaci vyvstávají pouze ze vzájemného konfliktního vztahu s kapitálem. Jak říká Marx, „radikální revoluce může být jen revolucí radikálních potřeb,“[24] a nečeká, až se s dobrými radami workeristů povede vybudovat „politickou autonomii“, která je jejím předpokladem jen v romantických snech založených na italském hnutí 60. až 70. let 20. století.
Kromě výše řečeného o porážce naší třídy v 50. letech a nastoleném „třídním kompromisu“ pro nás z aplikace tohoto pohledu zatím vyplynulo, že se československý kapitál v 80. letech znovu dostává do krize. Ta na rozdíl od 60. let není jen krizí jeho, nýbrž krizí celého sovětského bloku, jenž rapidně ztrácí konkurenceschopnost na světovém trhu, tedy schopnost efektivně vykořisťovat proletáře. Proto je tentokrát jakákoli „bratrská pomoc“ armád Varšavské smlouvy mimo veškerou diskusi. Dlouholetá stagnace a následné počátky krize v ČSSR vedou k potížím s reprodukcí pracovní síly ve sféře spotřeby a služeb a k bujení paralelní ekonomiky, která vytváří možnost původní akumulace finančních prostředků a tak i pestrou vrstvu lidí těhotnou soukromopodnikatelskými ambicemi. Disent a později OF jsou politickým vyjádřením jak těchto ambicí, tak reformních očekávání dělnické třídy. A vsadila na něj i proreformní část tehdejších funkcionářů kapitálu, tehdejší vládnoucí třídy – oné byrokraticko-technokratické buržoazie. To je vše, co zatím dokážeme říci. Snad si jen ještě jednou pro radost ocitujme starého fousáče, protože jeho postřehy o německých poměrech v polovině 19. století nápadně připomínají stav československé společnosti v roce 1989:
„Naproti tomu nynější německý režim, tento anachronismus, tento křiklavý rozpor se všeobecně uznávanými axiomaty, tato na odiv vystavovaná nicotnost ancien régime si už jen namlouvá, že sám v sebe věří, a vyžaduje totéž od světa. Kdyby věřil ve svou vlastní podstatu, což by ji skrýval pod rouškou cizí podstaty a hledal by svou spásu v pokrytectví a sofizmatech? Moderní ancien régime je už pouze komediantem světového řádu, jehož skuteční hrdinové zemřeli. Dějiny jsou důkladné, a když pochovávají nějakou starou formu, procházejí mnoha fázemi. Poslední fází každé formy světových dějin je její komedie. Bohové starého Řecka, kteří byli v Aischylově Spoutaném Prométheovi už jednou tragicky smrtelně raněni, museli ještě jednou komicky zemřít v Lúkiánových Hovorech. Proč dějiny takto postupují? Proto, aby se lidstvo loučilo se svou minulostí zvesela.“[25]
Přednosti
Jsme-li si vědomi všech slabin a úskalí metody KPK, můžeme s klidnou myslí přikročit k ocenění přínosu její brožury. Těm, kdo by chtěli s úšklebkem poukazovat na skutečnost, že tato část je mnohem kratší než část kritická, vzkazujeme, že nepatříme mezi ty, kdo měří význam textů na počet řádků nebo na kila. I kdyby se o díle KPK dala říci třebas jen jedna jediná pozitivní věc, kdyby šlo dejme tomu jen o jednu jedinou větu z jejich analýzy, pořád by mělo nesmírnou důležitost, že vůbec zazněla, že s ní tato skupina přišla a dává ji k dispozici celé militantní proletářské komunitě jako podnět pro další přemýšlení a konání.
Bezesporu nejdůležitější pasáže této brožury se nacházejí ve čtvrté kapitole „Anatomie jednoho předání moci“, ale jeden podstatný postřeh se objevuje hned na počátku kapitoly „Chronologie“. KPK se v něm skvěle daří identifikovat a pojmenovat dynamiku skrytou ve studentské demonstraci 17. listopadu a v jejím potlačení, dynamiku, která vedla k okupační stávce studentů a herců a spustila celé hnutí: „policejní akce účastníky nešokovala jen mírou násilí (568 zraněných, z toho 180 s možností trvalých následků), ale právě hlavně kontrastem mezi pocitem síly a vítězství během demonstrace – a represivním gestem státu na jejím konci“ (zvýraznila TV).[26]
Začalo tedy listopadové hnutí a KPK se v již zmíněné čtvrté kapitole celkem detailně a bravurně pouští do líčení jeho trajektorie, jeho součástí a vzájemného vztahu mezi nimi a vyjednávání se stalinistickou vládnoucí třídou. Co může být trefnějšího, než spontánního a sebeorganizovaného tahouna hnutí – studenty – označit za „brutální sílu“, kterou disidentské vedení OF drželo na vodítku?[27] Ve vztahu ke stávkujícím studentům, hercům a demonstrantům na ulicích se disidenti přeskupení do řídícího orgánu OF ukázali být jako schopní reprezentanti demokratického obsahu hnutí a zdatní manipulátoři, praktičtí vůdci a ideologové, protože si buržoazního charakteru svého programu společenské změny byli dobře vědomi. Svědčí o tom mnohá jejich prohlášení, která KPK přináší, i stvrzení dvojjedinosti liberalizace politické a ekonomické efektivní spoluprací s protržními hochy z Prognostického ústavu. A stejně podstatný je i poklidný a zákulisní způsob, kterým došlo k předání moci. Při čtení těchto řádek v brožuře KPK jsme si nemohli nevzpomenout na operetní charakter buržoazní politické revoluce z října 1918, jak jsme se jím zabývali v brožuře Pryč s tyrany a zrádci všemi! Určité tradice české a slovenské buržoazie jsou evidentně velmi trvanlivé a při zpětném pohledu nás vždy dobře pobaví, jak se liberální strašpytlové a umírnění manažeři politických kompromisů později bijí v prsa, jakýmiže to byli neohroženými revolucionáři.
Jejich největší zásluhou v roce 1918 i 1989 bylo, že ukočírovali davy v ulicích, a dodnes jsou na ten „samet“ náležitě hrdí. Musíme všem těm nabubřeným Havlům, Malým, Pithartům a Klausům poněkud srazit hřebínek poukazem na to, nač jsme již upozorňovali KPK: vše šlo tak hladce jen proto, že krize stalinistické formy kapitalistického vztahu v československém vydání otevírala právě tuto situaci s možností poklidného přechodu od jedné formy politického panství kapitálu ke druhé a s ní spojené transformaci buržoazie na základě majetkových vztahů a restrukturalizaci kapitálu. Prostě měli štěstí, že se narodili a žili právě v ČSSR a ne třeba v Polsku, SSSR, Jugoslávii, Rumunsku nebo Albánii – tam by se tomu či onomu druhu násilného konfliktu nevyhnuli ani s plnou hubou vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Výsledek celého procesu by byl sice stejný jako v Československu, ale někteří z našich „drahých“ reků demokracie a občanských práv a svobod (tedy nutně i restituce, privatizace a hlavně intenzifikace vykořisťování práce) by se jej možná ani nedožili (čímž rozhodně nechceme říci, že by to byla nějaká škoda).
Přesto, jak správně říká KPK: „Fakt, že listopadová změna nešla proti proudu dějin, však neznamená, že bychom měli umenšovat roli samotných jejích aktérů. Přes svůj kontinuální průběh totiž události opozici nezbavovaly povinnosti změnu velmi pečlivě promýšlet a manažovat.“[28] A komunisty nezbavují povinnosti analyzovat tuto rovinu. Jestliže vágní formulaci KPK „změna po proudu dějin“ precizujeme jako změnu vyvěrající ze strukturálních potíží kapitálu jako společenského vztahu, neznamená to, že když se vyřešil důvod změny a příčina i limit aktivní účasti proletariátu na ní, nemusíme se dál ničím zabývat. Kapitalistický protikladný vztah totiž není poměrem dvou symetrických pólů – pak by žádný protiklad neexistoval. Kapitál je v něm dominantním pólem a je v něm obsažen i vzdor podrobeného pólu, který je třeba vracet na jemu příslušející místo v tomto konfliktním vztahu. A odtud plyne nutnost buržoazního donucení, represí, manipulací, ideologických lží atd. KPK snáší celou přehršel dokladů o tom, jak mistrně se v této sféře manipulace vedení OF pohybovalo.
Velmi podnětným momentem analýzy KPK, který je důležitý pro uchopení společenské reality vedoucí k listopadu 1989, je pojetí „stalinistické hyperpolitizace a disidentské nepolitické politiky“ jako „dvou stran téže mince“.[29] KPK má jistě pravdu, že v podmínkách „reálně socialistické“ společnosti (tedy specifické formy kapitalistické společnosti) bylo všechno přepolitizované, protože politický život nebyl separován od občanské společnosti a pak se Havlova „nepolitická“ politika jevila jako logická občanská alternativa a to ještě alternativa celkem radikální.[30] Takové byly mantinely tehdejšího občanského myšlení, které povstávaly z každodenních sociálních vztahů a praxe a Moc bezmocných[31] byla primárně jejich reflexí a ne „prostředkem, jak připravit proletariát o jeho trumfové eso v rukávu – o politickou autonomii,“[32] jak si myslí KPK. Snaha zakrývat třídní charakter kapitalistické společnosti však není žádným specifikem „nepolitické politiky“, jak by se mohlo zdát z brožury KPK. Je charakteristickým rysem buržoazní politiky obecně, včetně té stalinistické. Byla-li „ideologie OF, která polistopadovému životu dominovala, předně implicitním odmítnutím Marxova ‚politická moc je oficiálním výrazem třídního antagonismu v buržoazní společnosti‛,“[33] pak je tímto implicitním odmítnutím (či spíše zakrýváním) jakákoli forma vlády a demokracie především.
Možná by stálo za to se zabývat i tím, jak a proč se separace mezi politickým státem a občanskou společností setřela. Jestliže původ sovětského modelu nalézáme v sociálně demokratické kontrarevoluci zrozené z lůna ruské revoluce v roce 1917, pak vidíme, že bolševici jakožto nejdůležitější nositelé této kontrarevoluce prováděli jen reorganizaci kapitalistických společenských vztahů a tedy státu a ekonomiky, při níž se ve svých představách pohybovali mezi koncepcemi ortodoxního objektivistického marxismu a jakobínstvím. Ne že bychom chtěli vysvětlovat reálný společenský pohyb idejemi. Spíše chceme poukázat na to, že tyto politické koncepce nalézaly živnou půdu a materiální zdroj a sílu své transformace do konkrétně realizované podoby v realitě ruské předrevoluční společnosti, v níž se politický stát z občanské společnosti ještě plně nezrodil, a sociální reality v průběhu proletářské revoluce, která napadla obě tyto sféry buržoazní společnosti, aby se zasekla na limitu dělnického managementu výrobních prostředků a sovětské demokracie (od jejich bolševické podoby až třeba po anarchosyndikalistickou nebo maximalistickou). Bolševická diktatura tak nutně vystupuje jako diktatura politická, zvěstující příchod ryzí demokracie. Nelze si nepovšimnout nejen jevové, ale obsahové podobnosti s Marxovým pohledem na francouzskou „buržoazní“ revoluci:
„…v dobách, kdy se politický stát jako politický stát násilně rodí z občanské společnosti, kdy lidské sebeosvobození se snaží uskutečnit se ve formě politického sebeosvobození, stát může a musí dojít až ke zrušení náboženství, až k zničení náboženství; může k němu však dojít jen tak, jak dochází ke zrušení soukromého vlastnictví, k maximu, ke konfiskaci, k progresívnímu zdanění, jako sahá ke zrušení života, ke gilotině. Ve chvílích pocitu mimořádné sebejistoty snaží se politický život potlačit svůj předpoklad, občanskou společnost a její elementy, a konstituovat se jako skutečný, bezrozporný druhový život člověka. Dokáže to ovšem jen násilným rozporem se svými vlastními životními podmínkami, jen tím, že prohlásí revoluci za permanentní, a politické drama tudíž nutně končí obnovením náboženství, soukromého vlastnictví, všech elementů občanské společnosti, stejně jako válka končí mírem.“[34]
Toto „permanentní“ potlačování stále existující a kapitalistickými vztahy stále obrozované občanské společnosti nabralo podobu Stalinovy direktivy o „zostřování třídního boje“ při budování socialismu. To, co z ní přišlo po únoru 1948 do ČSSR, byl už jen slabý odvar, který s koncem „kultu osobnosti“ rychle zašel na úbytě a byl vystřídán stranickou reglementací občanské společnosti a již „Pražské jaro“ 1968 je předzvěstí toho, jak a čím toto „politické drama“ vyvrcholí v listopadu 1989. Je však třeba podotknout, že reálně se tento střet politické sféry s občanskou společností neodehrával sám od sebe, ale společně s „ekonomickou“ akumulací kapitálu a ve vzájemné souvislosti s ní.
Posledním významným přínosem KPK k danému tématu jsou podle nás informace, které vyšťárala o nespokojenosti a bojích dělníků na pracovištích v průběhu roku 1989 a o vzdoru na počátku roku 1990.[35] Oboje je dokladem, že třídní antagonismus se prakticky projevoval i proletářským bojem, avšak jeho intenzita byla velice nízká a svým obsahem setrvávali v rámci kapitálu. Za tehdejší krizové situace sice mohlo být i rozšíření těchto bojů s minimalistickými požadavky potenciálně výbušné, ale k ničemu takovému nedošlo – „sametová revoluce“ tento vývoj ukončila vyvrcholením, které přišlo i v těch východoevropských zemích, kde naše třída přeci jen jednala silněji proti kapitálu, aniž by však ve finále celkový rámec kapitalistického společenského vztahu zpochybnila. Očekávat, že Československo by bývalo mohlo být výjimkou, kdyby… patří do říše politických snů.
Co dodat na závěr?
Nebudeme to natahovat žádnými trapnými frázemi. Brožura KPK Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou by rozhodně neměla zapadnout. KPK si bezesporu dali velkou práci s vyhledáváním informací, což jejich brožuře dodává na zajímavosti a čtivosti. Nejsme si ale jisti, zda se v tom moři nových údajů a detailů občas tak trochu netopili, respektive, jestli byli vždy schopni pouze použít své zdroje jako zdroje a nesklouznout k tomu, že budou opakovat jejich úhel pohledu. Jen pro úplné odlehčení nakonec, si stojí za to povšimnout, že komické podoby toto „podlehnutí“ zdrojům nabývá v označování všeho, co je mimo Prahu, včetně celého Slovenska, za „venkov“. Pravděpodobně se jedná o koncept, který do textu KPK proniknul z knížky nějakého pitomého disidenta, který si i na výlet do Počernic bere kompas…
Brožura KPK podle nás stojí za přečtení a všem ji vřele doporučujeme. Myslíme si, že je dobré číst ji velmi pozorně, ale také kriticky – což však záleží na čtenáři. Každopádně přes veškerou naši kritiku ji považujeme za významný a přínosný krok na cestě k opravdové a ucelené třídní analýze pádu východního bloku a jeho transformace. Rozhodně však ne za krok poslední ani bezproblémový…
Brožuru si můžete stáhnout zde: http://www.protikapitalu.org/down/listopad1989.pdf
[1] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Úvod“, str. 5.
[2] tamtéž, „Místo závěru“, str. 38.
[3] tamtéž, „Úvod“, str. 5.
[4] tamtéž, „Úvod“, str. 6.
[5] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 25.
[6] tamtéž, str. 23.
[7] tamtéž, str. 23.
[8] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 20.
[9] tamtéž, str. 13 a 23.
[10] tamtéž, „Změna po proudu dějin“, str. 12.
[11] tamtéž, „Úvod“, str. 5-6.
[12] tamtéž, „Místo závěru“, str. 37.
[13] tamtéž, „Místo závěru“, str. 37.
[14] tamtéž, „Místo závěru“, str. 38.
[15] Pro úplnost je třeba dodat, že v tom svoji roli sehrála i pokračující debata nad řeckou vzpourou z prosince 2008 a nejen s ní související otázka protikladného vzájemného vztahu mezi proletariátem a kapitálem, kterou nastolili řečtí soudruzi z Blaumachen a texty amerického komunisty Chrise Wrighta a francouzských Théorie Communiste.
[16] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Anatomie jednoho předání moci“, str. 24.
[17] Zadní strana přebalu recenzované brožury.
[18] tamtéž, „Místo závěru“, str. 37.
[19] tamtéž, str. 38.
[20] tamtéž, „Místo závěru“, str. 38.
[21] Théorie Communiste: Sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat.
[22] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Anatomie jednoho předání moci“, str. 20.
[23] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 27.
[24] Karel Marx: Ke kritice Hegelovy filozofie práva (1843-1844).
[25] tamtéž.
[26] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Chronologie“, str. 7.
[27] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 16.
[28] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 16.
[29] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 30-31.
[30] tamtéž, „Anatomie jednoho předání moci“, str. 30-31.
[31] Václav Havel, Moc bezmocných (1978).
[32] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Anatomie jednoho předání moci“, str. 34.
[33] tamtéž, str. 34.
[34] Karel Marx: K židovské otázce (1843).
[35] Kolektivně proti kapitálu: Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou, (2009), „Anatomie jednoho předání moci“, str. 26-27 a 29-30.
